samedi 31 décembre 2011

Poslední příspěvek letošního roku

Co tak napsat? Na tuto myšlenku mě přivedl známý, asi i kamarád z twitteru, nikdy by mě nenapadlo, že se s někým takhle potkám právě tam. Twitter, to je velká novinka letošního roku, stala se ze mě twitterka.

Dneska jsem pokořila stovku. Přesněji dnes jsem našla svou stou keš. Geocaching, hra, co mě baví, i když na ni nemám tolik času a prostředků, kolik bych chtěla.

Včera, po tom, co se mi nedostávalo odpovědí na smsky jsem myslela, že jsem se opět snažila marně. Dnešek ukázal, že opak byl pravdou. Dneska jsem dostala smsku (ano holka má někdy skutečně velmi velmi velmi velkou radost z tý pitomý smsky!) a šla jsem ven. Bylo už pozdě, takže mě překvapilo, že jsem byla ven vůbec puštěna, ale stalo se a já jsem ho viděla. Byla jsem moc ráda, i když on si s sebou vzal kamaráda (kluci fakt někdy nepřemýšlí co?). I přesto to bylo fajn. Moc ráda jsem ho viděla. Snad to věští dobrý začátek roku.

Moc ráda bych vám, ať už mě někdo čte nebo ne, popřála krásný rok 2012! Ať máme všichni štěstí, zdraví, a to štěstí v lásce. Nebo v něj aspoň můžem doufat ne? :)

mardi 27 décembre 2011

Zle

Poslední den školy, ve čtvrtek, mělo to být krásné, nicnedělání, jenom rozbalování dárků a pak divadlo. Už do školy jsem jela s tím, že mi není úplně skvěle, dobře chvílemi jsme měla co dělat, abych se nesvíjela na sedadle, ale předpokládala jsem, že to přejde, tak jsem nic neříkala. Ve škole mi bylo špatně. Po první hodině, po které jsme měli jít do divadla, jsem proto zašla za třídním a s ním zavolat tátovi, jestli by pro mě nepřijel. Nemohl, musel něco zařídit a pak ještě někam jet, tak jsme si řekla, že než čekat někde v kanceláři, to radši půjdu do divadla. Šla jsem.

Divadelní sál malinký, vzduch vydýchaný a ještě si hlavní hrdina zapálí. Prostě ideální prostředí pro někoho, komu je zle. Držela jsem se, nechtěla jsem aby mě bylo zle, ale pak už to nešlo. Jakmile se mi začala točit hlava, rychle jsem opustila sál. Naštěstí se mnou vyběhla i kamarádka, a proto, když jsem padala k zemi, brzdila můj pád. Stejně jsem se pořádně bouchla do hlavy, ale to jsem si uvědomila až později, teď mě na to bylo až moc zle. Co se dá dělat. Dlouho jsem na podlaze s nohama nahoře ale neležela, na to mi bylo moc zle.

Čtvrtek byl ve znamení horečky a bolestí, že jsem se nemohla pohnout. O něco lepší byl pátek. Ale od soboty vlastně dodnes mi je stále zle. Ne tolik, ale stále mi není úplně skvěle. Štve mě to, ale co se dá dělat.

mardi 20 décembre 2011

A jak to asi bude...

Tenhle týden je smutný, to samozřejmě, ale je taky předvánoční. Prostě se na pátek, sobotu a neděli těším jak malé dítě. Ani nevím proč. V pátek jdu na generálku, takže pak asi nic nepromluvím, ale i tak se na to příšerně těším, mrznout dvě hodiny se super zpívajícími a hrajícími lidmi nebo bez nich je prostě rozdíl. 

V sobotu. No ano již v sobotu se ráno vzbudíme, k snídani si dáme vánočku a hurá na zdobení vánočního stromečku. Mám moc ráda takovéto naše tradice, nějak mě vnitřně naplňují klidem. Pak následuje úklid ozdob, malý oběd, odpočinek a příprava na zpívání. Tam letos dokonce i zpívám. Takže to bude katastrofa :D

A po návratu domů, k rozsvícenému stromečku, začínají přípravy večeře. To znamená rychle opustit mamčinu kuchyň, jinak přijdete k úrazu. Mým úkolem pak je připravit ten nejkrásnější stůl se slavnostními zlacenými talíři po babičce, ubrousky, skleničkami a nějakou tou dávkou kreativity, jak jen ji lze na tak malém prostoru rozvinout. Pak už jen všichni krásně nastrojit a načesat a jde se jíst. Večeře. Mňamka, ale každý stejně jedním okem šilhá ke stromečku, pod kterým už se stkví dárky. Každý se snaží svým rentgenovým zrakem proniknout skrz papír, který je ale zřejmě olověný, naše paprsky jím totiž většinou neproniknou. 

Vždycky se čeká na tátu, až dojí. On má prostě tendenci nás napínat k prasknutí. Ale je to fajn. Jeho položení příboru pro nás znamená něco jako výstřel ze signální pistole. Většinou je kolem sedmé, a tak zapínáme televizi s pohádkou, na kterou stejně nikdo nekouká, ale je skvělou kulisou. Bráška začíná rozdávat první dárky. Je to napínavé, krásné, obdivujeme si dárky navzájem, hodnotíme, koordinovaně se zbavujeme balicího papíru a jeho odhazování provází citoslovce typu: "Jééé". 

Je to krásné. A není to jenom o dárcích. Mě se líbí spíš ty věci kolem. Zpívání, připravování stolu, večeře, to že se o sebe zajímáme a tak.

Neděle. Jaký to mnou očekávaný den! Přijedou sestřenka s neteřinkou, druhá sestřenka i strejda. Moc, neskutečně moc se na ně těším!

samedi 17 décembre 2011

co všechno?

Sekání - skládání dříví, pečení perníčků - cukroví, luxovat - vytírat, dobře se učit - chodit do školy - s nadšením, mít dobré známky - za každou cenu, být hodná - na všechny milá, mít dobrou náladu - nebo tak aspoň vypadat, špatná nálada - za tu se omluvit - vysvětlit vždy proč, pomáhat - nepomáhat příliš, být společenská - ale nechodit nikam večer ven, být opatrná - nebát se, nebýt nemocná - ale ve vichru venku pomáhat, být jako dospělá - na všechno jsem ale "moc malá"... co všechno?

Jsem na všechny moc hodná a pak jsem zklamaná, s tím bych měla něco dělat...

Taky bych se měla nad sebou zamyslet, co se týče mých možností. Nějak se množí, postupně se připomínají a já se držím té poslední, ale na nedokážu zapomenout a být k nim lhostejná...

Achjo...

Snad Vánoce budou hezký! :)

mercredi 14 décembre 2011

Úžasný den...

Dnešní den je zvláštní. Zvláštně skvělý! Ráno španělština, sice nic moc neumím, ale miluji ji. Pak škola, no prosím, to se taky dá, když je mezi tím francouzština, co mám taky moc ráda. Pak přišel oběd, tam jsem uviděla někoho, kdo se mnou jezdí autobusem, v životě jsem ho předtím u nás neviděla, tak jsem usoudila, že chodí na sporťák. Po škole jsem byla za hodnou a naučila jsem dvě kamarádky názvosloví komplexů a pak jsem se vydala s nimi do města.

Pak jsem najednou byla sama. Zašla jsem do drogerie a po dvaceti minutách jsem ji opustila s novou krásnou rtěnkou v kapse. Vzhledem k tomu, že ji sháním už od léta to není takové sobectví, koupit si ji před Vánoci. Nebo ne? To je jedno... Ráno jsme v Metru viděla reklamu na slevy v F&F tak jsem nabrala směr Tesco. Jen ze zvědavosti jsem zabrousila k stojanu s botami.

Byly tam. Ty nejskvělejší a nejúžasnější boty, po kterých toužím už nevím jak dlouho, ale tolik jsem za ně nebyla ochotna dát, nebo možná byla, ale bylo mi to zatrhnuto. Dnes se situace změnila. Byly tam, koukaly se na mě s prosebným výrazem ve špičkách, ať si je odnesu, že ke mě chtějí a začaly mě hypnotizovat cenovkou. Řikala jsem si, že budu akorát zklamaná, že se na ně ani nemám koukat, ale ta cenovka zářila. Zářila padesáti procentní slevou. Ani nevím jak jsem najednou měla v ruce velikost devětatřicet a rozhlížela jsem se po místu k sednutí. Sednout, rozepnout kozačky vklouznout do těch neuvěřitelně pohodlných bot, zapnout pásek, postavit se, projít se. Krása. Samozřejmě, že ne každému přijdou tak pohodlné jako mě, ale vzhledem k výšce podpatku a vzhledem k jeho dietě jsou velmi velmi pohodlné. Nejpohodlnější a nejkrásnější boty, jaké jsem kdy měla na nohou. Seděla jsem, chodila jsem a pořád jsem se na ně dívala a ony se dívaly na mě. Hypnotizovaly mě a chtěly abych si je koupila. Ale ne. Já přeci nemůžu si jen tak koupit boty. To nejde.

V průběhu mého asi již desetiminutového přemýšlení nad botami jsem si všimla kluka, který na mě již evidentně dlouho koukal. Když jsem držela boty v ruce a toužebně jsem na ně koukala začal se usmívat. Bylo to roztomilé. Přišlo mě to vtipné a tak jsem ho vyzkoušela. Šla jsem vrátit boty a procházela jsem se mezi stojany. Vždycky byl na dohled. Bylo to hrozně hezké, takový nezvyk na někoho cizího takhle upoutat pozornost.

Neodolala jsem a jen ze zvědavosti a z klidu duše jsem zavolala mamce. "Mamí, víš jak jsme koukaly na ty úžasný boty v Tescu... Tak.. víš... oni je maj hrozně zlevněný... na polovinu" atd atd. K mému naprostému překvapení, který mi musel na tváři vykouzlit neuvěřitelnou grimasu, jsem slyšela ty osudná slova: "Tak si je teda kup." Hnedka byly v mých rukách a jako nemluvně jsem je nesla mezi stojany. Stále jsem měla společnost jen o pár metrů vzdáleného neznámého kluka. Vzala jsem ještě naušnice pro kamarádku a šla platit. Stále na dohled onoho kluka. Zaplaceno, jsem na cestě k eskalátorům, projdu těsně kolem něj a on nic. Jeho škoda.

S absolutním úsměvem na rtech okrášlených novou rtěnkou jsem šla na autobus. Kupuji si jízdenku. Rozhlížím se, kde je volno. A koho nevidím? Kluka z jídelny. Jaká to náhoda. Usměji se na něj. Na sedadle za ním sedí kamarádka, tak si sedám k ní. Povídáme si a já se jí svěřuji s tím, jak ten kluk v Tescu nic neudělal, atd atd. Vystupujeme. Kamarádka odchází, já přestupuji (s tím klukem) do autobusu domů. Sedá si přes uličku vedle mě, ale to nic neznamená že... Vystupuji a mířím si to domů. Když vidím toho kluka, jak jde za mnou. Zpomalím. A on začal mluvit. Milý kluk. Seznámili jsme se, doprovodil mě domů. Teď si píšeme... Uvidíme.

No shrnutím: Dnešek byl skvělý den! :)

vendredi 9 décembre 2011

Jednotvárnost?

Pořád se nic neděje, já bych i chtěla aby se dělo, ale né, ono se nic neděje. Začíná mě to malinko nudit. Pořád se děje to samé - vstát, obléct, snídaně, cesta do školy, škola, oběd, něco málo ve městě s kamarádkou (kami), autobus, spánek, přestup, autobus, cesta domů, doma, večeře, sprcha, postel. Nuda. Nic nového, sem tam něco, ale pořád jednotvárnost. 

Ono si můžeme říkat "jó, vždyť příští týden (po prázdninách, po Vánocích, po Novém roce, po tomhle, po tamtom) to bude všechno jiný, to mám tohle tamto a taky chci jít tamhle,..." jenže ono pak polovina věcí nevyjde a z té druhé poloviny se vyklube stejná nuda jako předtím. 

Tím nechci říct, že by mě snad život nebavil, sice jsem pod neustálým vlivem mé drahé zvláštní spolusedící, myslící jen na sebevraždy, ale já už jsem imunní. Já jsem prakticky pořád veselá a pozitivní, ale můj život nějak nic nenaplňuje. Teď to zní hrozně, asi ne jako od středoškolačky, ale to jsou prostě moje pocity. Když se bavím s některými kamarádkami, přijde mi, že jsem buď já napřed nebo ony pozadu, tohle není možný, jak se naše myšlení liší. 

Zvláště dneska jsme vedly takovou debatu, ony to braly všechno hrozně se smíchem a nic nebraly vážně, ale řekla bych, že tímhle přístupem a tím, že si ze svého kluka pořád dělá srandu mu nutně musí trochu ubližovat. Ale možná jsem jenom příliš upjatá. Ne nejsem, tohle se mi nezdá správné. 

A to je ten problém. Já považuji za správné a za naprosto zcestné trochu jiné věci, než některé moje kamarádky. Ony nejsou špatné nebo tak, jen mám pocit, že časem dojdou k stejnému názoru, jako mám já. Nebo ne, a teď si tady namlouvám spoustu blbostí a jsem předpojatá, i to je možný. 

Stejně ale nejsem stejná jako ostatní.

mercredi 7 décembre 2011

Nejúžasnější zpráva tisíciletí

Dneska byl zvláštní den. Ráno muset být před sedmou ve škole, pak španělština (jo asi se fakt budu muset začít i učit!) pak deset minut na dopsání "extra lehkého a krátkého" projektu na češtinu, který jsem dělala předchozí den spoustu hodin. Čeština. Pak další jazyk - angličtina - to bylo skvělé, poslední dobou mě začíná ne zas tak nudit, ne, že bych se snad moc chytala, to zas ne, ale není to tak hrozné, navíc jsme si zazpívali písničku od Abba a skoro jsme dokoukali jeden díl Friends. Pak francouzština - další jazyk (pozn. musím si dělat domácí úkoly). Francouzštinu miluju, ale poslední dobou jsme už nějak moc daleko :D. Pak už jenom nudná matika, neexistující oběd, co nám zákeřně přesunuli, takže jsme hladoví museli jít na další literku a konečně oběd.

Na pár hodin pak opustit školu a pak pěkně zase naklusat zpátky. Dneska jsem byla vzorná sestřička (ne, že bych snad někdy nebyla) a vzala jsem svého bratříčka na den otevřených dveří k nám. Samozřejmě se v tomhle případě škola vykresluje v hezkých zářivých barvách beze šmouh.

Ještě, že jsem na tom dni otevřených dveří před lety nebyla, půlhodinový proslov Jituš (ředitelky) by mě možná tak unudil, že bych si tu školu nevybrala. No ale bráška má silné nervy a mě rozptyloval náš fyzikář (zástupce), který mě zpozoroval mezi rodiči a žáky a evidentně si s úsměvem na rtech lámal hlavu, tím, co tam dělám. Pak přišla řada na mě, coby zasvěcenou průvodkyni a jala jsem se ukázat bráškovi každý kout našeho drahého gymnázia. Chemie, vytahování se pokusy, které stejně nikdy dělat nebudou. Biologie, no tam není nic moc zajímavého až na mikroskopy. Fyzika, ta byla jediná docela zajímavá a konečně jsem přišla na kloub tomu, co se skrývá pod pokusem s papouškem, o kterém všichni mluvili. Pak jsem ještě byla vyděšena zjištěním, že mám abnormálně malou tepovou frekvenci, překvapila jsem svou přítomností další řádku učitelů a šlo se dom.

Doma, nejúžasnější zpráva tisíciletí! No dobře, tak zkrátka jenom dobrá zpráva. Dojde k super hyper turbo extra mega změně v jízdních řádech. Dobře, přidají nám pár spojů. Ano ano ano ano a ještě jednou ano, ano o víkendu již nebude naše vesnice nedobytnou, Veolia transport se rozhodla, že je nelidské odříznout nás od zbytku civilizovaného světa a uznala za vhodné, zavést k nám o víkendu čtyři autobusy. Děkuji vám na stotisíckrát!!! Líbám vám ruce atd.

Vedle těch spousty skvělých věcí se obávám jediného, aby se zase neopakoval můj nechvalně známý scénář. To bych totiž asi už nevydejchala! Takže doufám... doufejte se mnou.

mercredi 30 novembre 2011

Zvláštní

Poslední dobou sem moc nepíšu, ani nevím proč, možná je to tím, že není tolik času, možná tím, že není nic extra zajímavého o čem bych mohla psát. Občas se chovám jako naprostý hlupák, ale neříkejte, že vy se nikdy jako hlupák nechováte, to není možné.

Někdy uděláte jenom nějaký hloupý vtip, kterému se sice všichni smějí, ale pak vám dojde, že jste tím mohli někomu ublížit. To je pak ale pozdě, na vaše omluvy vám odpoví pouze nechápavý výraz "vždyť se nic nestalo", ale vy víte, že to tak není, vidíte, že je to jenom chvilková maska, jedna z desítek, co denně používáme.

Někdy vás něco velmi zklame. Jako když věnujete skutečně hodně času přípravě na něco, dejme tomu třeba na test. Jste nervózní, pak jste přesvědčeni o tom, že to celkem umíte, zadání vás mile překvapí, všechno víte, všechno napíšete, v posledních vteřinách dopisujete a stíháte, odevzdáváte s pocitem, že čas, který jste nad tím strávili nebyl tak úplně zbytečný. Pak ale přijde studená sprcha. Výsledek, na který jste se tolik těšili. Výraz v tváři učitele vám trochu napoví, že to asi nebude nejlepší, ale co, vždyť mě třeba chce jenom zmást. Pak příjde ohromné zklamání, nechápete bodový systém, máte polovinu bodů, "Jak je to možné?", říkáte si. Nevíte, byli jste tak přesvědčeni, ale zase jste v sobě měli marnou naději. Tohle bohužel jde napasovat na mnoho dalších situací, ne jenom na matematiku. Třeba, když se dlouho odhodláváte k tomu někoho o něco požádat, aby jste náhodou nějak tomu člověku neublížili, aby jste nevypadali, že se ozýváte jenom, když něco potřebujete. Tak se odhodláte, napíšete, napíšete podruhé, ..., a nic, i když slíbí, tak na to zapomene. To zamrzí.

Někdy jste zase naplněni utkvělou představou, že výsledek práce - kterou máte dělat ve dvojici, ale jeden z vás nemá počítač, tak to děláte vy - se náhodou nebude líbit vašemu spolužákovi, že v ní bude něco příliš vašeho a on to neocení. Nedojde vám, že on to zřejmě ocení skutečně moc, protože jste byli ochotní strávit tolik času nad něčím, na čem se měl taky podílet.

Poslední dobou trpím hodně výkyvy nálad. Mění se rychlostí blesku. Nechápu to, ale když se na vás jednou podívám můžu zářit jako sluníčko, když se na vás ale otočím za minutu, můžu vypadat, jako v té největší depresi. Kdo ví, čím to je. Snažím se být pozitivní a momentálně jsem i docela šťastná, ale někdy se to dokáže úplně otočit.

Zvláštní, teď jsem si tak nějak uvědomila, jak jsem teď relativně šťastná. Je to krásný pocit, po delší době.

dimanche 27 novembre 2011

Drama

Poslední dobou pozoruji na sobě neblahou věc. Nějak mi chybí motivace. Těžko říct, co se dělo minulý školní rok, že jsem měla tolik motivace k tomu se učit. Každopádně teď je to, ať už to bylo co chce, pryč. Škoda, nebo možná ne škoda. Třeba přijde něco dalšího, motivujícího.

Taky jsem začala dělat to, co jsem nikdy nemohla pochopit, když mi to někdo říkal, říkala jsem si proč? Jo je to prkotina, poslouchám jednu písničku třeba celé odpoledne. Ale jestli si myslíte, že jsem přišla na to, proč tomu tak je, proč to lidé (většinou vím o dívkách) dělají, tak to tedy skutečně nevím. Zvláštní.

Přečetla jsem skvělé, úžasné a naprosto ohromující dílo. Shakespearův Romeo a Julie. To je tak nádherné drama, perfektně popsané citové rozpolcení jednotlivých postav, potřeba msty (kterou máme všichni, jen ji nedáváme najevo probodnutím protivníka), zachování cti rodu, ale především v něm je popsán zvláštní příběh lásky. Zakázané lásky, která přeci vznikla, byla dokonce zpečetěna manželstvím a byla by i krásná, nebýt potřeby ostatních zajistit Julii blaho a štěstí, čímž paradoxně zabili mnoho lidí, včetně jí. Jak zaslepení vlastní pýchou mohou někteří lidé být? A to nejen v době Shakespearově, ale i dnes. Já sama jsem se v tomto příběhu mnohokrát, přímo nesčetněkrát našla. Skvělé drama, doporučuji. Číst v absolutním tichu.

Byla jsem na skvělém filmu. Melancholia. Film uvedený na Festivalu francouzského filmu... anglicky. Ale to vůbec nevadilo, protože ten film byl prostě jiný. Od francouzského režiséra a bylo to moc poznat. Co jsem o něm napsala si můžete přečíst zde.


Zvláštní, vypadá to, jako bych toho za víkend stihla tolik. Ale opak je pravdou, přijde mi, jako bych ani nežila. Nic jsem nestihla. Jen přežívám. Chci to změnit! Musím přijít na to jak!

lundi 21 novembre 2011

Ať to přestane!

Tak tohle fakt už nezvládám. Ani fyzicky ani psychicky! Když to bylo párkrát řekla jsem si dobrý, to je normální, to bude v pohodě. Ale když bych omdlela každej tělocvik, něco je špatně! Nenávidim to. Je to vlastně příšerně nespravedlivý. Proč ostatní jsou úplně v pohodě, v klidu si prolítaj celej tělocvik, a mě je po chvilce mdlo?! Je to příšerný a nejen kvůli tomu, že už prostě nemůžu a mám pocit, že upadnu... na to se dá zvyknout. Ale představa, že si třeba ostatní myslí, že to jenom hraju nebo, že přeháním. Možná to tak není, ale pochybuju. To fakt dokáže člověka rozbrečet. Nejlepší je, když ti pak třeba mamka řekne, že to určitě přejde, ale kdy? když, je to čím dál tím horší! Dřív jsem to měla jenom občas a ne tak silný, ale teď je to častěji a mnohem horší. Nevím, co mám dělat. Okolí si řekne, že přeháním. Ale nepřeháním. Si to zkuste, jenom sebrat písemky a hned se muset vepředu chytnout tabule, protože se vám zatmí před očima. Dřív se mi ty krásný chvilkama barevný obrazce a pohybující se čtverečkový kruhy i líbily, ale už jich začínám mít až pokrk. Fakt to není nic příjemnýho tohle mít, ale to nikdo nechápe, nikdo, kdo to nemá.

dimanche 13 novembre 2011

Herálec 2011

Už je to sice týden, co jsme se vrátili z kreslícího víkendu v Herálci, ale to nevadí. bylo to tam absolutně úžasné! Snad zase všichni na jaře pojedeme!







 A kvůli fotce si i lehnu na hřbitově :)





jeudi 10 novembre 2011

Smích

Je důležité umět se smát. I když vám není dobře, skoro nic nevidíte,... Bude vám pak mnohem líp. A ještě k tomu okolí překvapíte tím, jací jste optimisti a silné osobnosti.

Taky vám přijde, že máte tak moc charakteristický smích. Mě to dneska zopakovali několikrát, že mě poznali po smíchu... :) Jen nevím, zda je to kompliment :D

mercredi 9 novembre 2011

Polovina

Asi tolik jsem z celkového obrazu dneska viděla. Prostorová orientace taktéž poloviční. S jedním okem zavřeným a druhým kvůli tomu lehce přivřeným jsem dneska vyvolávala rozporuplné pocity v kolemjdoucích a na učitelích bylo na první pohled zřejmé, že každý si vymýšlí vlastní konspirační teorii mého zavřeného oka. Tak jsem se třeba dozvěděla, že jsem asi ztratila čočku (čočky skutečně nenosím), načež jsem sklidila soustrastný pohled a soustrastné citoslovce, když jsem učitele vyvedla z omylu. 

Celý den zavřené bolavé oko, od toho bolavá hlava, zkažená pod psa nálada a ospalost větší než předtím. Teď píšu ve ztemnělém pokoji se slunečními brýlemi.  

Už musím být šikovnější! Moje kuriózní příhody mě vyčerpávají...

mardi 8 novembre 2011

Moje oči

Nedostatek spánku se výrazně projevuje. Jsem nevyspalá, nic do své hlavy nemůžu dostat a při cestě do školy se mi zavírají oči. To je celkem normální. Ale dneska se mi sem tam začaly zavírat oči i při hodině. Vyčítavý pohled učitelky mě probral, ale mé oči byli stále unavené. Naneštěstí byly právě laborky z biologie. Testovali jsme přítomnost vápence na schránkách měkkýšů. Kyselinou chlorovodíkovou. V principu skutečně jednoduchý pokus. Pokud si ovšem nevšimnete, že jste se trochu pocákali kyselinou, a pak si svoje unavené oči v klidu prsty protřete. Chvíli klid, trochu pálení očí je pro mě v poslední době normální.

Ale na začátku přestávky mě oči začaly pálit víc, a víc a štípat. Došlo mi, co se asi stalo, ale nechtěla jsem to nějak moc "hrotit". Díky mé tiché depresivní a uvědomělé spolusedící Sáře jsem byla dotlačena za učitelkou. Ta chudák koukala a vypadala ze mě skutečně nešťastně, bylo mi ji líto. Začalo vyplachování mého oka Ophtalmo-něčím, to pokračovalo i na laborkách z chemie, kde jsem se radši ode všeho nebezpečného držela dál (:D). Oběd. Mám prý jít radši na oční. Tak beru kamarádku a jdeme.

Na oční mají skutečně velmi nepříjemnou recepční. Skutečně chodím na oční ambulanci hodně často, takže přesně vím, co a kde mám dělat, ale co kdyby to náhodou někdo nevěděl, že? Jak mám vědět, že se tam mám hlásit, když hned vedle byla šipka na ambulanci, jak mám vědět, že už JÍ mám nahlásit, co se mi stalo, když doteď jsem to vždy říkala až v ordinaci.

No naštěstí její nepříjemnost vynahradili milé sestřičky a doktor. Čtení na dálku mi dělalo větší problém zdravým okem (paradox?) tlak mám v očích prý v normě. Pak se mě ujal doktor. Proč se všichni diví, že šestnáctiletá holka může mít kyselinu chlorovodíkovou v oku? A ta se ji tam dostala při zkoumání měkkýšů? Co je na tom tak zajímavého? Dobře, moje úrazy jsou trochu kuriózní. Sestřička mi začala kapat do oka něco barevného a pan doktor si mě vzal pod zvětšovací sklo. Prý mám štěstí. Nic vážného to není. Za dva dny budu úplně v pořádku. Dostala jsem recept a razítko do omluvného listu. Teď do lékárny, koupit kortikoidní mastičku. A bude to ok. Za dva dny.

To je tak zvláštní vidět na ulici holku se zavřeným okem?

PS: Asi začnu sbírat razítka :D už mám zubařku a oční oddělení.... supr

dimanche 30 octobre 2011

Úsměv a jde se

Konec prázdnin a mě přijde, jakoby snad ani nebyly, ale zároveň je to strašně dávno, co jsem byla ve škole. Plus změna času, kdy nejsem utahaná, ale musím jít spát, jinak ráno o půl šestý nevstanu! To jsou paradoxy.

Život je plný paradoxů. Jako když vás něco naplňuje štěstím a zároveň vás to vyčerpává, jako je třeba moje milované plavání, nebo jenom rodinná večeře.

Život je ale plný i malých radostí, jako je nová barva vlasů, kousek dobré čokolády, bláznivě zpívat s oblíbenou písničkou, dát si na sebe oblíbenou rtěnku, i když jsem jen zavřená v pokoji, jenom ležet na posteli a koukat do stropu.

A hlavě je důležité si najít světlé okamžiky v blízké budoucnosti, na které se můžeme těšit, jako je návštěva kadeřníka v úterý, možná plovárna ve středu a odjezd do Herálce kreslit v pátek.

A když se navíc hezky oblečete, upravíte a  celý den se usmíváte, je svět mnohem přívětivější i přes všechny svoje chmury. Protože úsměvy, které se vám naoplátku vrátí, dokáží zvednout náladu. :)

samedi 29 octobre 2011

Houska

Tak jsme dneska navštívili díru do pekel, která mě zklamala, protože tam nebyla. Bylo ale krásně, a i když bylo zataženo s mlhou, barevné listy všechno kolem prosvítili, jako kdyby svítilo sluníčko. Tohle na podzimu miluju. Tady si můžete prohlédnout nějaké fotky :)

Naše další kroky se ubíraly do Mladé Boleslavy, přesněji na jejich Starý hřbitov. Co na hřbitově? Najít hrob :D, který sice platíme, ale jen matně hádáme, kdo by tam mohl vlastně být a nikdy před tím, jsme tam nebyli. Takže vstupujeme hlavní branou na hřbitov a rozcházíme se do všech stran hledat hrob E XIXX 22-23. Vzhledem k tomu, že jsem byla z naší pátrací skupiny jediná, kdo se zorientoval v jejich podivném číslovacím systému, byla jsem první nálezce a byla jsem na sebe právem hrdá. Konečně jsme našli prarodiče mojí babičky z tátovy strany :D.

Po tomhle hledání jsme v hledání pokračovali a porozhlédli jsme se po nejbližších keškách. Pak jsme ještě čirou náhodou bráškovi (je to bráška, i když je skoro o hlavu vyšší :D) koupili bundu. A jelo se domů :)

Byl to hezký, i  když mlhou ospalý den.

vendredi 28 octobre 2011

Oříšek

Tak dnes jsem byla velmi romanticky a příjemně vzbuzena. Ano, zvuk motorové pily pod oknem je ten nejlepší a nejpříjemnější budíček. Ale rodičům nevysvětlíš, že ve svátek není úplně nejohleduplnější k sousedům (a vlastním dětem) v devět ráno řezat dřevo. Tak jsem se pěkně nasnídala, našla pracovní rukavice a dala se do skládání dřeva. Super ráno :D

Zbytek dne byl ale mnohem pohodovější. Odpoledne jsme vyrazili za tetou do Nasavrk, spravit skype, a pak na okružní jízdu po hřbitovech. Nasavrky, Chrudim. Pak drogerie, chtěla jsem jen jednu věc a dostala jsem ji.

No a večer po večeři a každodenní rodinné seanci nad sitcomem, jsem přišla na řadu. A tak teď píšu se svojí zbrusu novou hlavou v barvě oříškové (nevím, kdo ty barvy pojmenovává, protože mě to jako oříšek rozhodně nepřipadá, ale prosím :).

Zítra jedeme na výlet. Tedy vlastně pokračuje naše okružní cesta po hřbitovech, jen tenhle je poněkud dál. Platíme ho, ale nikdy jsme tam nebyli, ani jsme pořádně nevěděli, kdo v té Mladé Boleslavi je pohřben. Babička a dědeček mé zesnulé babičky z tátovy strany. Hodně vám to řeklo co? :D

Každopádně to bereme jako výlet, "cestou" se ještě stavíme na hradě Houska. Na tuhle cestu se musím vybavit. Takže gpska je nabitá souřadnicemi kešek v Boleslavi i na Housce a baterky do gpsky se nabíjejí energií na zítřek.

Ještě foťák a můžem vyrazit :)

jeudi 27 octobre 2011

Brzdi!

Nic se nesmí přehánět! Takže příště až zas půjdu plavat (a to bude brzo!) mi řekněte ať brzdím.

Při plavání musíte překonat krizičku na začátku, asi kolem třetího až osmého bazénu, a pak už to plave samo. Pořád. Nevnímáte uplavané bazény, čísla vám lítají sice v hlavě, ale nedojde vám, že byste si měli dát pauzu, že plavete moc. A pak jste kolem třicátého bazénu a to je za vámi teprve půl hodina. Přestanete a nemůžete. Já se dneska ani nemohla dobelhat ke schůdkům, po vylezení jsem si musela hnedka sednout. Musím brzdit.

 Když ono to plave samo, zvláště pak, když máte v dráze dobrého plavce, lepšího a silnějšího, než jste vy, který plave pořád, a jeho čísla stoupají mnohem rychleji než vaše. To je vám pak blbý dělat si větší pauzy, tak neděláte žádný, skoro. Příště mi ale připomeňte, že nejsem chlap! Že jsem hubená holka s nízkým tlakem, na který pořád zapomíná, a k omdlení pak nemá daleko. Takže příště brzdi holka.

No naštěstí spolehlivě zabírá cukr, takže hned po bazénu s kamarádkou do kavárny. Horká čokoláda, dort, horké maliny. A je vám fajn :)

Stejně miluju a vždycky budu milovat plavání! :)

mardi 25 octobre 2011

Dnes

Dnešek byl neobvyklý.

Není obvyklé, že by se mi test z matiky povedl. Už to věštilo, že to bude jiný den.

Následující minuty laborek z biologie mě proměnili v zabijáka žížaly jménem Ferdinanda - jméno získala až in memoriam - a zinscenovaly jsme tak naši první pitvu. Žížala Ferdinanda byla poté s náležitou úctou pohřbena před školou s náležitými poctami, které žížale patří. Jenom místo v černém jsme byly v bílých pláštích.

Ty jsme ani na následující hodinu nesundávali. Přesun o patro výše do laboratoří chemie. Naše tříčlenná skupina zkoumá protokol a tváříme se, že mu skutečně rozumíme. Někdo (asi Adam, kdo jiný, že?) vypočítal, že navážit máme 0,25 g čehosi. Ne, že by to nějak zvlášť šlo :D. No máme to. Teď to dát do 5 ml vody (látka, kterou umím pojmenovat! :D) a rozmíchat. Jako zázrakem, když přidáte 5 ml jakési jiné záhadné látky dostanete krásně  sytě žlutou tekutinu. Tak teď máme zahřívat. Takže aparatura, stojan, destička, zapnout plyn u kahanu, škrtnout a neopakovat minulou chybu, dneska se hlavně nespálit. Zahřívat tak dlouho, až získáme čirou kapalinu (zázrak?). Pak se nespálit, vzít kádinku a prudce ji zchladit. Voila krása. Vrchol alchimie :D. Vznikly malé zlaté krystalky... miliony a miliony malinkých krystalků vnášejících se ve vodě :).

Teď půl hodiny ve frontě na oběd. Pak sníst půlku řízku jenom nožem kvůli nedostatku vidliček. A pryč. Pryč z této budovy... Až do pondělka!

Teď směr město. Kino. Jdeme do kina. Dlouho jsem tam nebyla. Je to super. Jdeme na "Půlnoc v Paříži". Krásný film. Zamilovala jsem si Paříž dvacátých let minulého století.

Pak ještě pár hodin s kamarádkami. Jen tak bloumat po ulicích, obchodech, smát se a povídat si o všem...

Nasednout na autobus. Vystoupit z autobusu. Sprintovat na podpatcích k autobusu, který za pár okamžiků odjíždí. Sednout si. Usnout. Probudit se. Vystoupit. Zmrzlá dojít domů, kde mě čeká skvělá večeře.

Fajn den :)

Ještě bych se mohla kouknout na Snídani u Tiffaniho, napustit si vanu a bylo by to dokonalé :)

lundi 24 octobre 2011

Jenom kousek

Často se stane, že vám vytoužený výsledek uteče jenom o malinký kousek. Někdy se to zdá jako hloupost, ale většinou i ta hloupost hodně naštve, zvláště, když za delší dobu může způsobit něco nechtěného. 

Jako když dostanete 9 bodů z fyziky, a uteče vám tak dvojka o jediný bod. To ještě nic neznamená, ale v pololetí i ten bod bude hrát obrovskou roli, což je podle mě úplná hloupost. Nechci se tady ale rozvášňovat nad naším školským systémem. 

Nebo taková 1 vteřina a 16 setin. Takový kousek mě dělil od stříbra v obřáku. Ale to je taky jedno. Letos pojedu. Budu lepší. Snad. Jen to nezakřiknout.

 Včera jsem si tak říkala, jak moc se těším na lyže. Tak moc! Já je miluju. Jo asi je to nuda, mluvím o tom pořád, ale ony pro mě hodně znamenají. Když lyžuji, nic jiného pro mě neexistuje. Jsem tu jenom já a lyže. Vnímám rychlost, vítr, vyhodnocuji pohyby lidí, které předjíždím, užívám si krásné oblouky, když lyže drží stopu, krásný oblouk, dlouhý, rychlý, skoro ležím na sjezdovce. Miluju to. Protože v tu chvíli všechny problémy a starosti jsou pryč, odvál je vítr a přebila je rychlost. Na sjezdovce jsem šťastná!

Jsou pak sice chvíle, kdy je to špatný. Malinká chyba, nepozornost, nebo jenom ve světle neviditelný hrbolek a najednou chvíli vzdorujete gravitaci. V oné rychlosti letíte dlouho (relativně) a vysoko. Pak to odnese většinou hlava, díky helmě jenom otřesem mozku, popřípadě obličej, koleno, ramena, zlomená lyže. Nejzajímavější je, že v tom pádu si připadáte jako ve filmu, protože skutečně všechno kolem sebe vnímáte jako ve zpomaleném záběru. Po dopadu se sice zdá, že to byl jenom sen způsobený prudkým dopadem na hlavu, zlomená lyže ale potvrzuje, že to přelud nebyl. 

I přesto, nebo právě kvůli tomu, lyžování miluji. Kvůli setinám vteřin, které dokáží o všem rozhodnout. I když to kolikrát bolí. Protože následky většiny rozhodnutí nás bolí.

A některé objevy nás absolutně šokují.

dimanche 23 octobre 2011

Paradox

Dneska jsem si v jednom článku přečetla o dívce, která ve svých sedmi letech požádala tehdy sedmnáctiletého prince o ruku, princ jí slíbil, že až ona vyroste a on nebude ženatý, vezme si ji. Nyní po téměř čtrnácti letech se vzali. Stalo se to, není to výmysl nebo pohádka, co se čte dětem před spaním, ale událo se to na skutečném místě, v Bhútánu. Toto ve mě vyvolalo vlnu přemýšlení nad osudem.

Bylo dívčiným osudem vzít si prince? A máme každý svůj osud? A kdy se dozvíme, co je naším osudem? Máme šanci ho nějak ovlivnit? Ovlivňují ho naše rozhodnutí již v tak brzkém věku? Spousta otázek.

Myslím si, že každý máme svůj osud. Někdo ho vidí jasně, někdo si myslí, že bloumá životem bez zřejmého cíle a osudu, ale ten se najednou zjeví. Jasný a tak samozřejmý.

Každý máme svůj osud, něčí osud je být šťastný a plout životem bez překážek.

Ostatní musí nějak vyvážit toto štěstí některých tím, jak tvrdý mají život. Buď je jejich těžký život vidět na první pohled, většinou ho mají ale v sobě. Jejich mysli jsou plné zmatku a smutku, naděje na světlejší zítřky, naděje na porozumění.

Všichni doufáme, že budeme patřit do té první skupiny lidí, ale ve výsledku jsme po našich těžkých zážitcích lepšími a silnějšími lidmi. Jsme plni porozumění pro ostatní lidi. A dáváme tak naději ostatním.

Takže jsme vlastně mnohem lepší a šťastnější? Jaký paradox...

samedi 22 octobre 2011

Pátek - Sobota

Odpoledne s kamarádkou, líčení, oblékání, trolej, podívat se do tanečních, cesta zpět, ležení v posteli před usnutím, spánek, probuzení, ležení v posteli po probuzení, snídaně, oběd, fotky, ... to všechno byla zábava! :)







dimanche 16 octobre 2011

Dlouho nic

A tak jsem dlouho nic nenapsala. Ne, že bych nechtěla nebo, že by nebylo co psát. Prostě nebyl čas. Pořád je něco, je toho hodně.


  • V pondělí doufáte, že nebudete zkoušení z fyziky a umíráte na angličtině (tentokrát to naštěstí tak zlý nebylo)
  • V úterý si zničíte ruku psaním základů společenských věd a angličtina se opakuje
  • Ve středu jste ve škole už před sedmou a za den vystřídáte čtyři jazyky, takže pak přemýšlíte v jakém jazyce máte pozdravit (španělština, francouzština, angličtina, čeština)
  • Ve čtvrtek jste příšerně vystresovaní z testu z chemie, na který jste se příšerně učili, umíte perfektně Solvayův způsob výroby sody a rovnici tuhnutí malty. Ale néé ona to prostě musí dát do té druhé skupiny!
  • V pátek jste ve škole taky před sedmou, u skříněk si na poslední chvíli opakujete matematiku, stresem ani nedýcháte, protože vzhledem k předchozím známkám by se vám prostě hodil plný počet bodů. V tom kolem proletí matikář a s potutelným úsměvem na rtech zahlaholí "Za pět minut startujem!" a vyletí po schodech nahoru. Naštěstí mám z testu dobrý pocit, věděla jsem vše. Ale kvůli učení na matiku jsem se nepodívala na biologii, takže stres pokračuje, a test z biologie se hroutí jako domeček z karet. Ale co, matika je přednější.
  • Sobota. Dnes jsem pozvaná na prodlouženou, takže odpoledne věnováno přípravám. Až v autě mi došlo, že to vlastně není moje prodloužená, takže jsem se vážně nemusela tak dělat s těmi vlasy. Na místě pak čekáte jejich dvě hodiny na to abyste si pak zatancovali čtyři nic moc tance... Achjo.
  • Jenom neděli bych hodnotila relativně kladně, i když byla zvláštní. Byla vlastně fajn! Konečně! Zasloužila jsem si to... i když mě nutí k přemýšlení.... 


Jaký bude příští týden? Snad klidnější, i když jistá si nejsem...........................

dimanche 9 octobre 2011

Kopidlenský kvítek

Tak jsme se v pátek sebrali a nasedli jsme na vlak. Vyjeli jsme na výlet, na víkend ke známým do Kopidlna. A ne jen tak bezdůvodně, i když jsme je dlouho neviděli a návštěva by neuškodila, ale jeli jsme se tam podívat na výstavu Kopidlenský kvítek. Je to zahradnická výstava místní zahradnické školy, která je velmi vyhlášená a sjíždí se tam lidé skutečně z celé republiky.

Celý pátek bylo fakt docela hezky, ale jen co se měl blížit náš výstup muselo samozřejmě začít pršet, takže jsme dorazili promočeni na kost. No nevadí. Večer jsme strávili všichni v milé společnosti povídáním nad sklenkou dobrého vína.

Ráno jsem se s mamkou vydala na Kvítek. Zástupy lidí a provizorní parkoviště nás děsily už dávno, a představa davů lidí pod deštníky alespoň mě děsila, ale neodradilo nás to a došli jsme okolo "pouťových" stánků až do parku se zámkem a zahradnickou školou, kde se výstava konala. V parku bylo spoustu stánků a hlava na hlavě, v návalech deště deštník na deštníku.V hale jsme potkali naši známou, kterou jsme byli pozvaní a zhlédli jsme přehlídku svatebních šatů a kytic. Poté jsme se celé zmrzlé zahřáli teplou medovinou.

Odpoledne jsem změnila společnost a na Kvítek jsem se šla podívat s kamarádkami, se kterými si sice nemám moc co říct, protože jsou mladší, ne o moc, ale prostě mají jiné problémy, ale hezky mě provedly po zámku, kde bylo spoustu místností vyzdobených květinami, laděnými do určité barvy. To bylo zajímavé, ale moje nohy už umíraly a, popravdě řečeno, mě to už začínalo docela nudit. Pak jsem jen tak bloumala Kopidlnem, což je vskutku nehezké městečko a mrzla.

Večer jsme načali v duchu včerejším, tedy nad sklenkou vína. Program jsme pak obohatili o americké žolíky, ve kterých jsem pokaždé vyhrála, což byla docela nuda, a později večer pak o monopoly. Škoda, že ty miliony byly jenom jako....

V neděli jsme pak ráno vyjeli na hrad Kost, kam nás vezl syn známé, bylo fajn, že měli sestřenici kastelánku, vstupné zadarmo potěší :). Prohlídka byla fajn, ale já jsem umírala, příšerná únava a navíc jsem si v mučírně zvrtla kotník. Mimochodem, ve středověku bych nechtěla být z čehokoliv obviněná. Projet Dětenicemi a vzhůru zpět do Kopidlna na oběd. Odpoledne pak úmorná cesta autem domů.

I když to tak někdy nevypadá, byl to celkem fajn víkend :D. Aspoň jsem pořád nebyla doma...

mercredi 5 octobre 2011

Zítra

Víte co?! Zítra konečně, konečně mezi lidi, konečně mluvím natolik hlasitě, abych mohla ven, ven do svobodného světa plného lidí, hluku, zábavy, nudy (ale ne takové, kterou zažíváte doma!), atd. Moc se těším, nikdy bych neřekla, že se tak můžu těšit do školy! Zvláštní.

Moc se taky těším na výtvarku. Tam ale bohužel asi zklamu jedno ze dvojčat, tedy za předpokladu, že mě chce pozvat na prodlouženou (to chce) a ta prodloužená je tento víkend (to jsem v Jičíně). Nerada někoho zklamávám! Ale já jsem si neuvědomila, že prodloužená může být tento týden. Jsem hloupá, nemoc mi zastřela rozumné uvažování. No co se dá dělat. Nejvtipnější na tom je, že ani nevím, koho zklamu, nerozeznám je! Je mi jich líto.

Ale co, nebude to tak strašné. Určitě. Budu pryč z mé postele, co si víc přát?

mardi 4 octobre 2011

Nuda

Ano, jasně, proč ne? Proč stále nebýt doma, vždyť je tady taková zábava. Ono je vůbec taková zábava pořád nemluvit. Nechodit mezi lidi, jen být doma, sama, nudit se, nemít co na práci, jen ležet a brouzdat po internetu. Může to znít i hezky, ale jenom chvíli, tak den, ale tak dlouho? Od soboty! A zítra taky nikam nemůžu, a to jsem se tak těšila na španělštinu. A chtěla jsem seknout s deskriptívou. To budu zase moct udělat až za týden, achjo. A ještě ke všemu jsem ze záhadných důvodů najednou smutná, nevím proč, asi z toho, jak jsem sama a nikomu vlastně ani nevadí, že nemocná jsem. To mě hrozně mrzí, že se o mě nikdo nestará. Fakt mě to mrzí.

A teď když si to tak zpětně čtu, tak si přijdu jako malá puberťačka. Jak hluboko člověk klesá, když je vlastně nešťastný?

lundi 3 octobre 2011

Doma

Takže jelikož stále jsem nepřišla na kloub činnosti zvané mluvení, dneska zůstávám doma. Protože ve škole by moje posunky asi moc s pochopením nevzali, ale ještě méně by jim rozuměli například v autobuse :D no co, co se dá dělat. Ještě, že mám funkční ruce, můžu ukazovat, předvádět a hlavně psát. Psaní je mým včerejším a dnešním nejspolehlivějším komunikačním prostředkem.

Miluju toho, kdo vynalezl chat. Protože já jsem osoba, která komunikaci potřebuje, jakoukoliv, a to nutně, jediné včerejší možnosti tak pro mě byly posunky a chatovaní.  S rodinou jsem tak využívala posunky a názorné ukázky, s ostatními jsem kominovala přes chat.

Bylo to fajn, jelikož jsem celý den ležela, a to mi věřte, že to je skutečná nuda, psala jsem si s někým pořád. S někým jsem si byla schopna psát od rána do večera, teda do noci, do půlnoci.

Je pravda, že když jsem sama v pokoji, v posteli, tak ani slova moc nepotřebuju, ale já jsem prostě zvyklá, když jsem sama, tak si pro sebe zpívat, mluvit, no co, to snad děláte všichni. :)

Dnes doufám v navrácení mého hlasu, abych mohla zítra mezi lidi.

dimanche 2 octobre 2011

Mluvit?

Včera, v sobotu, jsme se rozhodli pro malou procházku po okolí. Bylo to fajn, ale už po pěti kilometrech mě začalo bolet zase koleno. To mě trochu zneklidnilo, protože jsme ještě nebyli ani v půlce. Naštěstí jsme si s sebou vzala ortézu, tak jsem to tak nějak odchodila, sice jsem si to prodloužila tak o půl hodiny, ale bylo to fajn :). Byli jsme na Monaku, nemyslím tu zemi, ale tak se jmenuje lesní restaurace u Slatiňan, která bývá častým cílem výletů rodin s dětmi, protože je poblíž Kočičího hrádku, oblíbené atrakce pro malé děti. Větší děti nebo třeba i já, ho mají taky rádi, ale bohužel dveřmi se tam pak už nedostanou :D.

Když už jsme se blížili s mamkou domů, brácha na své koloběžce už tam byl dávno, já jsem si natrhala pár větviček s šípky, prsty trochu přišly zkrátka, ale pokoj je zase o něco zajímavější.

Doma najednou, zničeho nic, mě začalo neuvěřitelně bolet v krku. Dneska skoro nemůžu mluvit, prý laryngitida, no co se dá dělat, snad se brzo zase uzdravím. Si tak poslední dobou přijdu tak trochu v rozkladu. Když nemám nic s kolenem ani s jinými klouby, tak zas laryngitida nebo jiná nemoc. Nemohla bych být chvíli v pořádku? Chci chodit plavat :D

No jinak dneska mě čeká super činnost, na kterou se tak hrozně těším, a to planimetrie. Samozřejmě se na ni těším s notnou dávkou ironie! Ale co se dá dělat, chvíle před vypuknutím mého trápení se nad matikou si zpříjemňuji dáváním fotek do rámečků. No chtěla bych, ale bohužel moje fotky jsou asi o půl milimetru větší než ty rámečky, takže... Achjo, nějak mi nic nevychází. Snad se to zlepší! Doufejme! :)

vendredi 30 septembre 2011

Zeď...

Zvláštní, že když se řekne, jdu si dát fotky na zeď, každý si automaticky představí facebook. Přitom já už ani facebook nevlastním a jsem tak šťastnějším člověkem. Dneska jsem si skutečně dala fotky na zeď. Ne na virtuální, ale na tu opravdovou, co si na ni můžete sáhnout a máte ji každý (většinou) v pokoji.

Začala jsem velmi zlehka. Jenom pár fotek uloupených ze starých rodinných alb. Pak jsem je tam chudinky nemohla nechat tak osamocené, proto jsem jim přidala nové kamarádky, fotky z nedávna. Ale stále to nebylo ono. Pověsila jsem svůj první obraz. A to doslova svůj, protože vážně vznikl moji rukou! No a pak to tak nějak už nekontrolovatelně jelo. Přidávala jsem další a další výtvory z mojí sbírky. Dokud na moji zdi bylo místo a moje zásoby použitelných obrázků se nezmenšily na minimum. Začalo mě to neuvěřitelně bavit!A doufám, že se to na té zdi udrží, protože až na ten obraz je všechno tak nějak pofidérně přiděláno :D no uvidíme, co s mojí zdí udělá čas...

A skutečně až na fotky, jichž jsem součástí, je všechno moje práce :) jsem na to hrdá!

jeudi 29 septembre 2011

Výtvarka

Tak dneska, den po volnu, kdy si všichni myslíme, že je buď pondělí nebo pátek, jsem zase byla na výtvarce. Předtím jsem ale musela přežít cestu od chrudimského nádraží k zušce. To samo o sobě nezní příliš zvláštně, ale já jsem se poučila a už nikdy si do Chrudimi nevezmu krátké šaty! Ty lidi jsou jak jatý! To nikdy neviděli holku v šatech? No je pravda, že v Chrudimi a zvláště v částech, kde jsem procházela, to tak časté není, ale stejně! No řekněte, přijde vám normální na holku pokřikovat "mmm hezký šaty", "koukej to je materiál", "kočičko" atp... Mě teda ne! Nepočítám všudypřítomné pohledy a pískání. No naučí to pořádné ignoraci a rychlé chůzi na podpatcích!

Ale pak jsem konečně dorazila a mohla jsem se dát do malování. To miluju! U toho úplně vypnu a soustředím se jenom na tahy štětcem, na barvu, na papír... No a samozřejmě někde v dálce poslouchám i to neuvěřitelné množství drbů z chrudimských středních škol (převážně gymnázia, které se pyšní novou, podle pověsti asi "docela povedenou" ředitelkou). Ale to malování. Je to skvělé. Pravda, někdy nejsem příliš výkonná, ale zato to někdy snad stojí za to. Dneska jsem kupříkladu domalovala dýni, takový její výřez na papír 44x44 cm. To je tak úžasný malovat to tím nejmenším štětečkem! Docela se mi to ale po těch třech čtvrtcích povedlo :D



Ale nejdůležitější na dnešní výtvarce bylo oznámení naší paní učitelky, že na víkend kreslit do Herálce (4. - 6. 11) budeme moct jet všichni, tzn. nás všech deset (když dvojčata počítám jednotlivě :D). To je úžasný, protože se tam všichni moc těšíme a možnost, že by čtyři lidi museli zůstat doma nás netěšila!

Takže se těším na další výtvarku, až budu moct přinést přihlášku a až budu moct začít malovat další výtvor. Snad motýl snad pták, možná něco docela jiného. Uvidíme :)

mardi 27 septembre 2011

Plavání...

Tak a máme před sebou volný den a za sebou krátký kousek týdne. Pro mě to byl prokulhaný kus týdne, protože moje koleno se rozhodlo nefungovat, asi má jinou hlavu, rozhodlo se neposlouchat a soustavně bolet.

Co se dá dělat, zítra půjdu plavat, třeba to alespoň trochu pomůže. Když ne, aspoň si konečně zase zaplavu. Neuvěřitelně se do vody těším! Plavání je tak krásný pohyb, jak proplouváte vodou, zanořujete hlavu, dýcháte do vody, zvlníte páteř, uděláte tempo rukama, kopnete a tak se pohybujete. Je to nádherné. Miluju to! Je ale pravda, že umím pořádně jen dva styly, a to prsa a znak. A bohužel jsem teď dlouho plavat nebyla, tak se fakt moc těším :) Ještě, že v Chrudimi plovárnu nepředělávají!

Jasný, že v moři se plave jinak...


... ale náš bazén je taky moc fajn :)

vendredi 23 septembre 2011

Týden...

Tenhle týden:

  • Doprovodila jsem kamarádku k lékaři
  • Byla jsem u zubařky, která mi sice spravila zuby, ale tak, že si při každém slovu rozkousávám jazyk, takže nic moc
  • Dostala jsem jedničku z fyziky
  • Byla jsem na první hodině španělštiny - skvělý jazyk!
  • Začala jsem chodit na kroužek deskriptivní geometrie (větší blbost mě snad ještě nenapadla!)
  • Uzdravila jsem se
  • Byla jsem na výtvarce, kde jsem se přihlásila na víkend kreslení v Herálci (pokud mě tedy vezmou a nedají přednost těm maturantům :D)
  • Napsala jsem dialog o dvaceti větách v passé composé, který dával smysl, bez použití google translate
  • Dostala jsem inteligentní (!) nápad v geometrii a měla jsem pravdu (obsah kosočtverce se dá vypočítat i jako S = 2ρ*a , kdy ρ je poloměr vepsané kružnice) a stihla jsem to říct dřív než Adam!
  • Sice opožděně, ale přeci jsem vytvořila nálev na množení nálevníků (voda z rybníka s trávou a bahnem ve skleničce za oknem)
  • Přemluvila jsem rodinu, abychom vyjeli na Noc vědců do pardubické hvězdárny a bylo to super!

mardi 20 septembre 2011

Bolest

Je děsné, jak nás bolest může vyřadit z provozu. Kupříkladu mě už něco přes týden třeští hlava, na to si člověk docela zvykne. Ale na to, jak mi je dneska bych si asi nezvykla. Byla jsem totiž dneska na návštěvě, kterou by většina z nás, včetně mě, jistě ráda oželela. Byla jsem navštívit ordinaci mé milé paní zubařky.

Už u dveří u domu jsem měla jistý problém, neslyšela jsem bzučák zvonku, protože zrovna v tu chvíli tam prostě museli řezat silnici... no proč ne. Tak když se mi asi na potřetí podařilo dostat dovnitř a v poloprázdné čekárně jsem si tak půl hodiny počkala, byla jsem "konečně" v ordinaci. Velmi "příjemná" sestřička mě usadila do toho hrůzunahánějícího křesla. Moje milá paní zubařka ke mě přijela na své židli na kolečkách a usmála se, ji mám ráda, je moc milá a snaží se, aby to nikoho pokud možno nebolelo. Šla hned k věci. Otevřela jsem pusu a začala mi zkoumat moje zuby. Zmocnil se mě tísnivý pocit, předzvěst utrpení, v okamžik, kdy se dostala do místa mého problému. Byla jsem sice jen na preventivní prohlídce, ale měla jsem jeden problém, ne kaz nebo tak. Jenom takovou skoro až banální věc.

"Sestři připravte mi prosím..." tohle zvolání, následované upřesněním toho, že mi bude měnit plombu a utěsňovat zuby, mě začalo vyvádět z míry. Naštěstí moje zubařka je narozdíl od ostatních lidumil a píchla mi notnou dávku anestezie. Začalo se brousit, vrtat, čistit, brousit vrtat. Následoval pokyn "Vypláchněte si...". A pokračovalo se. Sestřička donesla něco bílého na plomby (to mě potěšilo, že už nebudu mít tmavou, ale neviditelnou plombu), paní zubařka se dala do práce, začala tvarovat, utěsňovat, zatlačovat, při tom sestřička něco dělala s UV lampou (asi abych měla stejný odstín zubů i plomby). Pak následovalo opětovné broušení, broušení, upravování....

A bylo hotovo. Když jsem ještě seděla na křesle, vyslechla jsem si ještě rozhovor s laborantkou o tom, jaký nový mop koupí, jestli ten dražší nebo levnější. Pak jsem něco podepsala, vymázla čtyři stovky za plombu a mohla jsem konečně jít domů.

Přijela jsem domů. Preventivně jsem si vzala ibalgin, čekala jsem, že asi nezůstanu nepotrestána bolestí. Pomalu přestávala působit anestezie. Přicházela bolest. Pak větší bolest. Ibalgin byl absolutně bezmocný k této bolesti. Jako chvilkovou terapii jsem podstoupila zkonzumování pár dílků čokolády, ale účinek byl mizivý. Pak mě to napadlo. Spásný to nápad pln naděje. Moje kroky směřovaly přímo k mrazáku. Ano! Led! To je moje odpověď na bolest. Odpověď na niž byla bolest více méně krátká. Pomalu se tlumila. Miluji toho, kdo vynalezl led! Snad přežiji noc!

jeudi 15 septembre 2011

Seznam

  • Jsem nemocná
  • I přesto chodím do školy, protože musím
  • Do šesti jsem někde v tahu, dnes na výtvarce, obvykle se vracím domů v pět
  • Učím se stupidní geometrii, abych zítra v testu zjistila, že stejně to, co jsem se učila, tam není
  • Vstávám o půl šestý
  • Jsem nevyspalá
  • Jsem naštvaná
  • Jsem šťastná?
  • Jsem veselá
  • Snažím se rozdávat radost, abych nakonec stejně nic nedostala na oplátku, jen radost z radosti, co jsem někomu dala
  • Jsem nepochopená
  • Jsem zoufalá
  • Jsem sama?
  • Nejsem sama
  • Mám kamarádku, která mi rozumí
  • Nemám kluka, který by mi rozuměl
  • Jsem pořád na notebooku, protože to je jediná možná forma komunikace s okolním světem
  • Jo jsem asi sama
  • Nechci být sama, chci aby mi někdo rozuměl, obejmul mě a chodil se mnou za ruku
  • Nechci toho moc
  • Jen být šťastná tak jako průměrná středoškolačka

mercredi 14 septembre 2011

Take a smile :)

Pár týdnů školy za sebou a času je zase málo. Domů se dostávám nejdříve v pět, ale velmi jsem si oblíbila jízdu autobusem. Člověk vyrelaxuje, odpočine si. Já většinou tedy usnu, ale když ne, baví mě pozorovat lidi.

Ale jinak mám takovou střídavou náladu. Obecně se nemám dobře, protože jsem nemocná, mám rýmu, nemůžu dýchat, třeští mě hlava a všechno mě bolí, ale jinak se mám docela fajn. Dneska jsem se ale rozhodla rozdávat radost nebo alespoň úsměv.


Taky mi zlepšila náladu jedna písnička, kterou jsme měli jako poslech na angličtině. Obvykle tam máme takové neznámé "hitovky", ale dneska jsme měli skutečně hezkou písničku.


Jediné, co mě dneska trošku naštvalo je to, že jsem dneska úplně zbytečně šla do školy na sedmou na španělštinu, která ale začíná až příští týden. Ne dnes.

samedi 10 septembre 2011

Den otevřených dveří památek

Tak jsem se právě vrátila, nohy necítím, hlava mě třeští, hlasivky mám na odpis. Ptáte se, co jsem to dělala? Byla jsem průvodkyní na Dni otevřených dveří památek v Chrudimi, přesněji v kostele Sv. Kateřiny. Je to moc fajn, mě to moc baví, každý rok začátkem září provádět. Vždy jen jeden den. Jeden dlouhý den, kdy na konci moje nohy mají pocit, že umřou a já už ani žádné pocity nemám. Jsme tam vždycky od třičtvrtě na devět ráno do pěti hodin odpoledne. To není krátce, je pravda, že si necháme vždy přivést pizzu, takže o hladu nejsme, ale jistý nedostatek to má, neexistence toalety je velmi nepříjemná :D.

Je to zajímavé, za ta léta už celou historii znám skoro nazpaměť, ale letos jsem si řekla, že to vezmu zodpovědně a připravím se. Včera jsem si tedy dělala výpisky a v autobuse jsem se učila historii kostela. Ta je velmi zajímavá, protože se píše už od dob Karla IV., kdy presbytář sloužil jako kaple nedalekému špitálu malomocných. V 16. století byl pak rozšířen do současné velikosti, 6. srpna 1850 vyhořel. Rekonstrukce v 19. století byla zadána Františku Schmoranzovi staršímu, který se jej snažil vybavit novogoticky, jen tak mezi námi mě se ten pokus vůbec nelíbí, na nepodstatné místo odsunul nádherný původní křídlový oltářní obraz z roku 1507 a nahradil to čímsi novogotickým.

Ale dost nebudu vás tu zahlcovat celým svým výkladem, jen, bylo to skvělé, jak se do toho pak člověk dostane a některé slovní obraty má tak zautomatizované. Lidé byli také docela příjemní, jen sem tam někdo, kdo si myslel, že mě nachytá a nebo, že o tom ví víc než já, takoví lidé podle mě vůbec nemusí na prohlídky chodit, když tam jdou jenom kvůli tomu aby si něco dokázali. Ale na druhou stranu tam byli i skutečně zapálení lidé, které můj výklad zaujal a měli inteligentní otázky k tématu. Hodnotím celý den kladně, jen ty nohy by nemusely tak bolet :D

Podoba kostela Sv. Kateřiny před požárem v roce 1850,
ještě se stanovou střechou, nyní je valbová.

Současná podoba kostela s nižší věží, jinou střechou, ... ale skutečně zajímavý!

samedi 3 septembre 2011

Zas a znova

Tak je to tu zase, zase jsme v procesu, zase budeme zavaleni povinnostmi, které ani nemáme šanci stihnout. Ano je 3. září a my už máme dva, zatím pohodové, dny v ústavech za sebou.

První dva dny jsou vždy "v pohodě" musíme si sice přetrpět každoroční projev paní ředitelky, který se mění jenom minimálně a ty hodiny čtení školního, požárního, evakuačního a klasifikačního řádu, ale když upustíme od tohoto, je relativně volno, jediná věc, co musíte je vybrat si tu nejlepší lavici a zabrat strategickou skřínku. Jinak máme ale volno, můžeme hodiny strávit vyprávěním neuvěřitelných a nemálo přehnaných zážitků z prázdnin, hodnotíme kdo se jak a jakým způsobem změnil, předvídáme, kdo s kým bude jedna ruka a naopak, kdo koho moc mít v lásce nebude.

Všichni jsou nervózní z nadcházejícího školního roku plného stresu, ale na druhou stranu jsme všichni svým způsobem vděčni, že už to přišlo. Někdo víc, protože se mu podařilo udělat reparát, někdo moc ne, protože ho neudělal, někdo se jen těší na kamarády a na to, že s nimi bude trávit víc času.

Chodbami se rozléhá smích a zatím opatrné pokřikování, učitelé chodí po chodbách, a protože jsou vystavovány všudypřítomným pohledům a hodnocení, jak se za ty dva měsíce změnili, smíchu z jejich nového účesu a oblečení, tak radši zrychlí krok aby už byli v bezpečí  kabinetu. Prváci jsou zmatení a bloudí po chodbách, ale i vyšší ročníky si občas spletou dveře (jako třeba já, místo na sekretariát jsem vtrhla k zástupcům ředitelky). Uklízečky jsou ještě příjemné a s úsměvem odpovídají na pozdrav.

Ústav, kterému se říká gymnázium, se zkrátka probouzí k životu a zatím hýří energií, kterou nahromadil za ty dva měsíce klidu a ticha. Ono ho to ale bohužel velmi rychle přejde a předvídám, že v polovině příštího týdne bude vše při starém.

Už druhý den se mi ale stala zajímavá věc a řekla bych velmi vtipná, protože jsem se, a nejenom já, smála skoro celou dobu. Letos chci totiž začít chodit na španělštinu, a tak jsem spolu s kamarádem šli za naším zeměpisářem, který ráno španělštinu vyučuje, zeptat se, jestli ta možnost bude i letos. Po tom, co nás seznámil s velmi zamotanou situací ohledně toho, co může schválit paní ředitelka a tak, přešel k velmi strategické vlně přesvědčování, jak špatný učitel je, jak je španělština ošklivý jazyk, jak budeme muset brzo ráno vstávat a jak je to vlastně špatný nápad se na ni zapisovat. To už jsme se všichni naplno smáli, ale nevím jestli k jeho potěšení nebo smůle jsme neustoupili a stále máme zájem na tu španělštinu chodit, i kdyby to mělo být s jeho třídou sedmáků! :D


mardi 30 août 2011

Smutná

Byla jsem skutečně smutná. Smutná kvůli lidem, které nemám ráda a oni mi chtějí udělat ze života peklo. A daří se jim to. Byla jsem skutečně smutná kvůli tomu, jak na to zareagovali lidé, které mám ráda. Ti lidé, co mi dělají ze života peklo, by se nad sebou měli skutečně zamyslet, protože jejich chování je velmi smutné a necitlivé k ostatním lidem. Měli by se zamyslet nad tím, jak moc sobečtí jsou a jak ničí a ovlivňují životy lidem okolo nich. Protože tohle není poprvé, co jsem kvůli nim brečela. Je mi jich svým způsobem líto, protože já narozdíl od nich po tom, co se vypláču se někam posunu a budu poučena z jejich chyb, budu silnější a empatičtější. Já jsem, i když si to teď ti lidé, které mám ráda nemyslí, dobrý a slušný člověk a záleží mi na ostatních. Proto teď už nepláču, protože jsem si řekla, že plakat pro lidi, které mám ráda, ale kteří mi nevěří a kvůli smyšleným věcem jsou mnou zklamáni nemá smysl. A pro ty lidi, co nenávidím jsem už brečela kvůli jejich dětem a taky jsem zjistila, že to nemá smysl. Takže nasadit úsměv a nenechat se rozhodit hraním na city!

dimanche 28 août 2011

Netrpělivá

Od návštěvy Bratislavy se toho moc nestalo, anebo alespoň nic významného. Včera byl tak trochu významný den, rodiče slavili sedmnáctileté výročí svatby.

Jinak se ale nic tak významného nestalo: strávila jsem odpoledne s kamarádkou v Pardubicích na nákupech, ze kterých vzešla halenka a kabelka, ochladilo se a mám novou barvu vlasů. Nic významného, ale mohlo se stát něco nevýznamného, ale pro mě velmi významného, ale nestalo se to, přesunulo se to, pak se to přesunulo ještě jednou, ještě jednou a nakonec se to přesunulo na dnešek.

Je brzo, nevím jestli k setkání dojde, ale začínám být netrpělivá, protože se na to setkání skutečně velmi těším, nemůžu se dočkat a tohle čekání mě ničí, čekám totiž skoro celé dva měsíce. Je to ubíjející, ale kdo by nebyl netrpělivý? Každý jsme tak trochu netrpělivý ne? Řekla bych že ano.

Tak tím se tak trochu uklidňuji. Jinak dneska ráno mi i přes všechny turbulence šťastně přistála kamarádka na letišti v Ruzyni, takže se moc těším, jak se v úterý sejdeme. Tam řekla bych nebudu muset být netrpělivá :)

mardi 23 août 2011

Krstiny...

Tak jsem se v neděli/pondělí (o půlnoci) opět vrátila. Opět jsem se vrátila z Bratislavy. Tentokrát jsem tam jela za takovým speciálním účelem, měla jsem se totiž stát krstnou mamou (kmotrou) mé úžasné půlroční neteřinky a teď už i kmotřenky Vandy. Když se mě sestřenka poprvé přes skype zeptala, jestli bych její Vandě nechtěla být kmotrou skoro jsem neváhala a souhlasila jsem. Pak jsem se trošku zamyslela nad tím, co to pro mě bude znamenat být Vandě kmotrou a trochu mě znejistilo, když mi táta řekl, že kdyby se jeho Mária zeptala, odmítl by. Podle mě se tohle snad ani nejde odmítnout. Ale to je asi rozdílné podle úhlu pohledu.

Vyjeli jsme už v sobotu ráno, i když měl křest být až následující den odpoledne, spíš večer. Ráno, když jsem si balila a nechávala jsem zhodnotit svůj výběr oblečení mamkou, zjistila jsem, že na ten křest nemám co na sebe. Cestou jsem tedy zaplula do prvního obchodu s oblečením a zoufale jsem vybírala něco vhodného. Docela mě začalo děsit, když mě vše, co jsem si zkoušela bylo velké, ale nakonec jsem přeci jen vybrala. Mohli jsme jet, cestou do Bratislavy jsme ještě balili dárky do ozdobných krabiček. Koupila jsem Vandě krásné šatičky, mamka dokoupila měkounkou mikinku. Já jsem jako dárek na památku, co dostává kmotřenka od kmotry, koupila krásný malý přívěšek, křížek z bílého zlata posetý malinkými kamínky. Po delší cestě jsme do Blavy dorazili, najedli se a dojeli jsme k sestřence, strejdovi a Vandě.

Šli jsme se ještě projít po nábřeží Dunaje, dali jsme si zmrzlinu a něco osvěžujícího k pití. Po návratu a vyšlapání všech sedmi poschodí jsme byli docela mrtví a neuvěřitelně hladoví, aby taky ne bylo totiž asi devět večer a my naposledy obědvali! Odměnou za hladovění nám byla jedna ze strejdových skvělých polévek a vařené-pečené koleno s výborným chlebem. Výtečné. Jen nikdo po tom jídle asi nemyslel na nic jiného než na postel. Takže osprchovat, vyčistit zuby a spát.


Ráno jsme se vzbudili a já se hned těšila na vydatnou snídani, která nás u strejdy vždy čeká. Můžeš si dát na co máš chuť. Já si dala osmaženou slaninu s chlebem a jako "druhý chod" jsem si dala nějaké ty cereálie s domácím jogurtem. Musí to asi vypadat, že se tam asi vždy jedeme jenom najíst, ale není to pravda :D.

Čas utekl docela rychle a už se blížila jedna hodina odpoledne. To byl ten správný čas se rychle připravit, slavnostně se obléct, připravit dárky a vyjet na místo, kde se měl konat slavnostní oběd. S formou oběda jsem byla již předem obeznámena a musím říct, že jsem z toho byla docela v rozpacích. Slavnostní oběd se konal ve vyhlášené korejsko-japonské sushi restauraci a to pro někoho jako jsem já, kdo nikdy sushi nejedl byla docela výzva.

Když se sešla celá společnost a lidé, co se moc nemusí byli dobře odizolováni každý na jiný konec dlouhého stolu, mohlo se začít vybírat. Všichni jsme nedůvěřivě začali číst neznámé názvy jídel a nakonec jsme souhlasili, že po dobrovolné polévce příjde ochutnávka sushi a komu bude chutnat objedná se i jako hlavní chod. Milá slečna začala nosit podnosy s různými druhy sushi, byla jsem na rozpacích, ale nakonec jsem se odhodlala, že ochutnám, minimálně proto, abych neurazila. Ochutnala jsem první kousek, myslím, že to byl losos na rýži s wasabi. Bylo to překvapivě dobré! Odhodlala jsem se tedy ochutnat další tentokrát takové to klasické sushi - zřejmě losos, rýže a zabalené do chaluhy. Vynikající! Jen k ochutnání různých druhů rolek jsem nedostala odvahu. Možná někdy příště. Každopádně moje první zkušenost se sushi musím ohodnotit kladně. Když jsme snědli a vypili všechny pozornosti podniku bylo najednou něco před půl šestou večer. Oběd se nám trochu protáhl a my museli pospíchat, abychom stihli křtiny naplánované na šestou večerní.



Dorazili jsme před vchod do kláštera, takové nenápadné dveře v ulici plné turistů a kaváren. Uvnitř jsme ocitli v krásném malinkém kostelíčku nebo chcete-li klášterní kapli. Ujal se nás pan farář a šlo se rovnou k věci, kdo je matka, jak se jmenuje, kdo je krstná mama, aha vy jste dvě dobrá. Sedli jsme si Mária, Eva (druhá krstná mama), která měla na klíně Vandu, a já. Začalo se menším povídáním a pak těmi všemi frázemi, které se říct musí, se kterými musíme souhlasit, atp. Vanda se mě celou dobu držela za prst, bylo to krásné! Pak došlo k samotnému křtu, pan farář polil třikrát Vandě hlavičku svěcenou vodou. Dál se pokračovalo ještě s pár oficialitami. Po skončení jsme se ještě sešli v sakristii, kde si pan farář zapsal naše jména, kdy jsme se narodili a odkud jsme. Byl konec. Tedy alespoň zdánlivý konec, protože tímto večerem pro nás všechno teprve začíná.





V nedaleké kavárničce jsme ještě poseděli a já se skutečně sblížila s druhou krstnou mamou, kterou jsem předtím nikdy neviděla, ale je velmi sympatická a rozumíme si, je to skutečně hodná paní. Ještě jsem předala dárky, ze kterých měla Mária a vlastně i všichni ostatní radost. Nejvíc ji ale dojal ten zlatý křížek s kamínky, za což jsem byla skutečně moc ráda.

Pak už se vlastně nic moc nedělo, došli jsme do parkovacího domu, kde jsme se rozloučili. My si dojeli ke strejdovi pro věci a vyjeli jsme asi v osm večer domů. Doma jsme byli něco před půlnocí a tím skončil tento velký den. Velký den pro víc než jen jednoho človíčka, ale i pro nás ostatní.

jeudi 18 août 2011

Blázen?

Dneska jsem měla zase úspěšný den, proto se děsím toho, kdy to kouzlo přestane účinkovat!

Ráno mě vzbudila mamka, která měla dneska dovolenou, společně jsme se v županu nasnídaly na terase, šly se projít, bratříčkovi jsem pomohla ulovit keš, potom společný oběd na terase, spolu jsme vymýšleli, co si vezmu na sebe do města, dokonce mě mamka podporovala v tom jít bez podprsenky (vřele doporučuji, skvělý pocit! :), pak mě vyprovodili na autobus, dali jsme si zmrzlinu a odjela jsem.

V Chrudimi jsem v podpatcích přesprintovala celé nádraží a jen tak tak jsem stihla autobus, kterým jsem se plánovala dostat do Pardubic, úplnou náhodou jím taky jela teta, se kterou jsem se tam měla setkat. Pochodily jsme po obchodech, oblékly jsme ji, darovala jsem ji dvousetkorunovou slevu, pak jsme šly vybrat skvělé, krásné šatičky mé drahé úžasné budoucí neteřince a skončily jsme běháním po zlatnictvích.

Až jsme se dostaly tam, kde jsem byla již včera, a kde jsem vyhlédla krásný malý přívěšek, křížek z bílého zlata posetý kamínky. Krásný dárek!

Zašly jsme si ještě koupit zmrzlinu a tetě deštník, prošly jsme jsme pár obchodů a vyšly jsme na autobus, kde jsme měly ještě dost času, a tak jsme zašly do nejbližšího obchodu, kde si teta čirou náhodou koupila novou kabelku. Akorát jsme stihly autobus, když jsme dojely do Chrudimi, šly jsme si rovnou sednout do dalšího autobusu, který sice nebyl na nástupišti, ale znám se s řidičem, takže nám poskytl úkryt před houroucím nádražím. Dojely jsme domů. Bylo to moc fajn.

Večer byla večeře, čína. Mňam. Pak jsem nechala sestry sestrami a opustila jejich tlachání. V pokoji jsem dočetla knížku. Společně jsme se později večer pustili do sledování skvělého filmu Mamma Mia!, který je fakt úžasný, lepší je ale v originálním znění.

Z přebytku energie jsem se ve svém pokoji pustila do malování na svačinové pytlíky, ano možná jsem trochu blázen, a do přemýšlení nad tím, jaká byla asi blbost zapisovat se na zítra na basket, když ho vlastně ani pořádně neumím.

Dost bylo dlouhých souvětí. Dobrou noc. I když já asi jen tak neusnu.

mercredi 17 août 2011

Sezení v trávě...

Dnešní den začal poněkud zvláštně, protože mě probudili vibrace mého telefonu. Přišla mi smska. Smska, která mě vykopala z postele, přinutila mě se extra rychle obléct a běžet rychle ven. Smska, která mě přiměla téměř k sprintu. Ptáte se, co to sakra bylo za smsku? Byla to smska od známého, že byla právě publikovaná keš, co mám za barákem, a že, když si pospíším, mohu být první, co ji uloví.

Stejně jsem ale nepřišla první. Oblékala jsem se nebo jsem běžela moc pomalu, a tak, i když jsem ve výsledku byla moc ráda, jsme keš ulovili ve dvou. Nebyla to totiž nijak lehká záležitost, dostat se k ní vyžadovalo dávku lezeckého umění a odvahy pustit se tím děsným ostružiním. Ale zvládli jsme to, můj podpis je v logbooku a já se tak můžu pyšnit svým prvním FTFkem. Během další hodiny se nás u keše sešlo asi osm, bylo to fajn, potkala jsem nové lidi, povídali jsme si jako staří známí, protože mezi kačery je automatické tykání, i když jednomu je čtyřicet a druhému šestnáct.

Doma jsem byla trochu smutná z toho, že jsem zmeškala jeden telefon a taky mi bylo docela špatně. Z lezení a adrenalinového pobytu na sluníčku jsem se zpocená musela jít osprchovat. To bylo fakt super, miluju sprchování! Potom jsem si rychle zkontrolovala autobusy, vyfénovala si vlasy, našla jsem rychle něco na sebe, v mezičase jsem se nasnídala a naobědvala a sprintovala jsem na autobus. Ten jsem stihla jen tak tak. V Chrudimi jsem měla štěstí a stihla jsem autobus, který už měl být asi pět minut na cestě. Cestou jsme sice řešili problémy s dveřmi, které nešly zavřít, ale i tak jsme dojeli dřív než dalším autobusem.

V Pardubicích jsem měla chvíli čas než jsem se měla sejít s kamarádkou, tak jsem se šla kouknout do jednoho obchodu, kde jsem si vyhlédla tašku ve slevě, jestli tam ještě je. Byla tam, poslední, to jsem brala jako znamení a koupila jsem ji. Pak už byl skoro čas se sejít s kamarádkou a já ji potkala cestou na místo srazu.

Je to moje skutečná kamarádka. S ní se bavím snad o všem i o ničem. Chodili jsme a povídaly. Bylo to hrozně fajn. Ani nevím kolik jsme toho ušly ale nebylo toho málo. Pak jsme šli k ní a cestou jsme si jen tak sedly do trávy. Miluju sezení v trávě! Je to takové osvobozujíc, nevím, prostě je to fajn. Byly jsme u ní, a šly jsme zase zpět. Doprovodila mě na autobus, koupily jsme si zmrzlinu, byl to skvělý den. Jen tak povídat, o něčem, o ničem, jen tak.

Mám ráda gumové medvídky!

mardi 16 août 2011

Skvělý den...

Dneska byl jednoznačně skvělý den. I když jsem se probudila později než jsem chtěla, a proto jsem ze začátku tak docela nestíhala, pak to bylo všechno super.

Na dnešek jsem si totiž s kamarádem naplánovala geocyklovýlet. To je výlet na kolech, kdy hledáte kešky. O nich už jsem psala, jsou to schránky, schované kdesi, jejichž GPS souřadnice jsou k nalezení na internetu a vy pak máte možnost si je "odlovit" tedy najít, podepsat se v logbooku a případně vyměnit nějaký poklad. Dnešek byl, co se kešek týče, pro nás velmi úspěšný, našli jsme totiž všechny, co jsme hledali. Bylo to super. Jen nemuselo být takové vedro, cesty by mohli být tam kde mají být a ve sjízdném stavu, kopřiv a trní by taky mohlo být méně, ale to všechno přeci jenom ke správnému lovu patří. Ten jsme si tak náramně užili a nakonec jsme se odměnili skvělou meruňkovou zmrzlinou.

Sotva jsem doma stihla ze sebe smýt bahno z naší vyjížďky už mi ale u dveří zvonil soused Patrik, který neměl co dělat a chtěl jít na zmrzlinu. Oblékla jsem se tedy (ano divíte se, že jsem nechtěla jít v ručníku?) a šla jsem. K mému potěšení, se zmrzlina změnila a já si tak mohla vychutnat skvělou jahodovou zmrzlinu.

Poté někdo nadhodil nápad, že bychom mohli jít fotit. Nebyla jsem proti, proč taky, i když jsem tušila, že je to jenom záminka, aby se mohl vytáhnout s novým super foťákem. Když jsem ho řádně doobdivovala, mohli jsme se přesunout o dům dál k nám, kde jsem se taky vytáhla s novým bleskem, popadla jsem foťák, stativ a šli jsme. Jo Patrik je docela líný člověk, tak jsme nedošli nijak daleko a pustili jsme se do focení potůčku a mého oblíbeného, hrozně fotogenického elektrického vedení. Co chvíli jsem Patrika zasvětila do nových možností jeho super zrcadlovky, on se zamiloval do černobílého focení a fotil a fotil. Fotil potok, dráty, mě, mě jak fotím, foťák kterým fotím, ... docela hezké fotky to se musí nechat. Já taky fotila, ale asi jsem trochu zaostávala, lehce (velmi) rozptylována akčním Patrikem.

Každopádně to bylo taky super, a už jsme se těšili, až fotky u nás zkoukneme a řádně zkritizujeme a pochválíme. Ale to už bylo skoro osm a Patrik si vzpomněl, že chce jít běhat a já si vzpomněla jaký hlad mám. Super večeře tak dala super dni super korunu a já teď můžu jít v klidu spát s vědomím, že jsem si den naplno užila.








A něco z dnešní tvorby Patrika, novopečeného majitele super Canonu:






vendredi 5 août 2011

Změna je život?

Je to zvláštní, když v jeden den vybalujete a zároveň balíte. Ale horší je, když zjistíte, že to, co si chcete zabalit, jste právě vybalili z jiné tašky a zhodnotili to tak, že tu podprsenku si prostě vzít s sebou nemůžete, protože po minulé noci jaksi načichla nočním městem, lépe řečeno nočními kluby. Nesnáším, když všechno, co máte večer na sobě musí bez debaty projít pračkou před dalším nošením (stále jsem ale dopadla lépe než kamarádka, jejíž kabelka skončila promáčená koktejly Tequila Sunrise a Mojito). Nevím jestli jsem to už psala, ale fakt na tequilu pozor, člověk pak dělá věci...

Asi vyspívám, měním se, mění se moje názory na spoustu věcí, mění se moje postoje při hovorech s kamarádkami. Nebojím se mluvit víc otevřeně, i když něco si samozřejmě nechám pro sebe! Mění se i můj pohled na mě, na ostatní. Nevím, asi se mi to líbí, je to zvláštní. Divné.

No nevadí, teď načas zase pryč z civilizace, achjo. Já si tak zamilovala velkoměsto. Proč jen bydlím tam, kde bydlím. Ale nebudu si přeci věčně stěžovat, aspoň mám příbuzné ve velkoměstě, a teď je začnu navštěvovat častěji, je to moje předsevzetí.

I když jsem ráda za nabitý prázdninový program, byla bych někdy ráda i doma. Jen škoda, že když už pak doma budu, nebudou tu ti, se kterými bych tu ráda byla.

jeudi 4 août 2011

Bratislava

Ano... bylo to tam velmi zajímavé, ale fotky nemám, po první fotce mi došly baterie. S těmi mám vždy problém, vždy se mi vybijí a já nikdy nemám nabité náhradní. Takže sa vám ospravedlňujem.

Miluji svoji půlroční neteřinku! Je to to nejkrásnější stvoření na celém širém světě. A víte co? 21. srpna bude mít křtiny. A hádejte co. Budu její krstná mama! Jsem velmi šťastná.

Byli jsme venku. Ano noční Bratislava. Ano už nepiju. Ano opilá dělám hlouposti.

Cesta zpět? Úžasná! Až do Brna jsme jeli v kupé se skvělými lidmi, kteří se poznali v letadle ze Špeňělska, oba byli z Brna a byli úžasní! Byla to děsná sranda s nimi jet. Naplánovali jsme skvělou publikaci, ve které by byly otázky, které můžes položit neznámému spolucestujícímu, aby jsi nedostal při tom po hubě. Jo bylo to super!

Vlastně celé tři dny byly super. Snad to někdy zopakujem :)

lundi 1 août 2011

Tak přeci...

Tak zítra přeci jenom odjíždím. Těším se, i když to znamená vstávat o půl šesté. V 8:39 nasedám na vlak EC 275 Slovan a vyrážím směr Bratislava. Po třech hodinách a sedmi minutách bych měla dorazit na nádraží Bratislava - hlavná stanica. Snad.

Tam mě čeká moje milovaná nepříliš často viděná rodina, na kterou se velmi těším. Těším se na všechny, na moji neteřinku a možná budoucí kmotřenku, na sestřenice, na strejdu...

Bude to super, tak hlavně stihnout vlak :)

dimanche 31 juillet 2011

Pojedu nebo nepojedu?

Tak jsem doufala, že dneska už budu psát ze svého vlastního notebooku, ale počet hodin práce na něm se nějak protahuje, no nevadí.

Taky jsem doufala, že dneska už bych konečně nemusela kašlat. Kašlu stále. Dokonce se už mamka rozhodla, že mi dá radši antibiotika. Bylo mi také oznámeno, že pokud zítra budu kašlat tak jako dnes, nikam nepojedu. To znamená, že bych nejela do Bratislavy, kde bych se setkala se svými sestřenicemi, jednu z nich jsem šest let neviděla, setkala bych se tam se svou budoucí kmotřenkou a taky se strejdou. Moc jsem se tam těšila, takže důrazně nařizuji svému zdraví, aby se okamžitě dostavilo a vyléčilo a zítra bylo v pořádku! Snad zítra tím vlakem odjedu.

samedi 30 juillet 2011

Včera a dnes...

Stále přetrvává můj problém s mým drahým zavirovaným počítačem, takže tohle je bez komentáře. Ale včera jsme měli doma zajímavý den. Jednak jsme neměli ani jeden dárek pro tetu, která k nám měla odpoledne přijet oslavit své narozeniny, a tak jsem byla vyslána na lov, který byl naštěstí úspěšný. A taky velmi výhodný, takže mohu potvrdit, že je dobrá strategie nejdřív všechny obchody projít a až potom nakupovat. Taky jsem si jako bonus mohla koupit ELLE a peněženku zlevněnou z 250,- na 50,- no nekupte to :D hlavně když jako já sháníte peněženku asi půl roku.



Přijela jsem s úlovky domů a rozhodla jsem se být vzornou dcerou, a tak za mamčiny a tátovi nepřítomnosti jsem se jala uklidit tak, aby jsme pak mohli přivítat návštěvu. Nic snadného, ale povedlo se, mamka měla radost, já měla radost, že mamka má radost, a tak jsme všichni měli radost. Jako bonus jsem ještě zabalila dárky, co jsem koupila.

Odbila sedmá hodina večerní a ozval se zvonek. Jsou přesní pomyslela jsem si s trochou smíchu v duchu. Přijela teta se svým novým klukem, kterého nám přijela slavnostně představit. Začal okamžik, který ze srdce nesnáším, přivítání. To samo o sobě není špatné s lidmi, které znáte, vídáte je, apod., ale něco úplně jiného je to s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě, nevíte, jak s ním máte mluvit, on vás pozdraví "Ahoj", vy jeho "Dobrý den" a je to vůbec takové podivné. No nicméně první dojem na nás udělal kladný a mě se zdálo, že to bude fajn kluk. A taky byl. Je skutečně milý a k tetě se perfektně hodí. Večer ubíhal, už bylo po grilování, po předání darů, po přípitku tetiným milovaným šampaňským, a večer ubíhal, povídalo se, ... Byl to příjemný večer. Snad to tetě s jejím novým klukem vydrží a snad se i vezmou, nechci ale předbíhat nebo něco zakřiknout.

Dnes, dnes je sobota, měli jsme jet na nějaké slavnosti někam, ale nejeli jsme kvůli počasí. Jsem doma sama, nevím, kde jsou všichni, vstala jsem, uklidila jsem (ty jo sama sebe děsím, takhle jsem nikdy neuklízela! :D ), píšu článek, a nikdo nikde. Je to zvláštní a dnešek bude asi celý zvláštní. Snad se mi aspoň podaří se značnou dávkou pomoci mého drahého tatínka můj notebook odvirovat.

vendredi 29 juillet 2011

Program...

Tak, skutečně mám zavirovanej počítač, skutečně nenávidím facebook a skutečně doufám, že nepříjdu o všechna data. No každopádně uzdravit ho, mě příjde na pěkných pár (asi 8) hodin práce, a to jen, když všechno půjde dobře. Ale tak to nevadí, to se stane, s tím se dá vyrovnat. Jen je nepříjemné, že nemám přístup k internetu, sedím u domácího počítače, kam se zase jen tak nedostanu :D

Včera byl skvělý den, byl velmi plnný svým způsobem, ale bylo to fajn. Dopoledne jsem se hroutila nad viry, ale hned odpoledne jsem jela do Chrudimi, kde jsem se měla sejít s tetou a s mamkou a jít tetě vybrat brýle. To jsme zvládly celkem rychle a zbylo nám tak hodně času na to, abychom mohli zajít někam do kavárny a všechno pořádně žensky probrat. To bylo fakt super.

Pak jak jsem přijela domů, zase jsem vyrazila pryč. Jeli jsme pro moje milované lyže, které už byly seservisované a já si je tak mohla odvést. Od včerejška jsem tak kompletně připravená na svah. Jak já se těším, až bude sníh.

Ale to už byl večer, večeře, pak osm hodin a ejhle, kdo to nezvoní u branky. Zbytek mojí rodiny tzn. strejda a sestřenice s mojí malou neteří v Bratislavy a druhá sestřenice, která je teď ve Švédsku. Bylo to úžasné, druhou sestřenici jsem totiž neviděla šest let! Tak jsme se přivítali a šli ještě s bráchou ven. Nevěřili byste kolik se toho za těch šest let změnilo. Se setměním jsme se vrátili a povídali doma.

A najednou byla půlnoc a moje drahá rodina se vydala opět na cestu, vyjeli zpět do Bratislavy. Obdivuji je, protože tenhle měsíc stěhovali moji sestřenici z Londýna do Uppsaly ve Švédsku, asi před třemi dny byly ještě ve Švédsku, včera byli v Praze a přes Chrudim se vraceli (no dobrá, je to docela zajížďka) do Bratislavy a to celé absolvovali s půlroční neteří. Dnes tipuji to na třetí hodinu ranní už byli doma. Obdivuhodné.

No nic, teď se jdu rychle nasnídat a obléknout se, abych stihla autobus v deset, abych v jedenáct byla v Pardubicích, nakoupit tetě dárky k narozeninám.