Vizitka hostelu v Bruselu, vizitka, kterou jsem dostala jako jediná od místostarosty, i přesto, že jsem byla jediná dítě, cd fotek z fotografického projektu na Seči, diplom za moji fotografii, babiččiny vyšívací vzory, pohled od kamarádky, pohledy, co jsem dostávala v mých čtyřech letech od paní, co si vůbec nepamatuji, spousta pokladů, co bych nikdy nevyhodila.
Dnes mě ale nejvíc potěšila první valentýnka, co jsem kdy dostala. Když se nad tím tak zamyslím, asi je i poslední, nikdy jsem valentýnky nedostávala, jen tuhle jedinou, proto mě asi nyní tak potěšila. Není z loňského roku, ani dva roky stará. Je stará jedenáct let, dostala jsem ji v první třídě. Svoji první a poslední valentýnku.
Neuměli jsme prakticky psát, takže v ní není žádné vyznání lásky, je napsaná stručně, ale je v ní vidět tolik naivního dětského citu. Je nádherná, vepsaná do přání vzhůru nohama, stručná, jen "OD ALEŠE ADÉLCE." velkými tiskacími písmeny, které jsme tehdy uměli. Tak moc mě potěšilo ji dnes najít.
Hned jsem se rozhodla, že mu musím napsat mail. Nejsem s ním v kontaktu, ale o tohle jsem se s ním musela podělit, snad ho to potěší aspoň z poloviny tolik, co mě. Nejsem si vědoma toho, že bych ho někdy milovala, on mě zřejmě ano, ale já ho považovala za dobrého přítele, byl to kamarád. A navíc byl děsně chytrej. To on je asi stále. Jakou vlnu vzpomínek může spustit jedna valentýnka...
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire