Pátek 13. května...

Nepřijde mi, že bych nějak zvlášť dala na pověry, ale pátek 13. je prostě pátek třináctého. Proto mě velmi překvapilo, že můj den začal relativně skvěle, dneska mě měl čekat relativně klidný den, hrozilo jen zkoušení z angličtiny a dějepisu.

Proto když se po zapsání do třídnice ozvalo moje jméno, měla jsem docela strach. Šla jsem tedy do první lavice, vytáhla jsem si téma, a tady se zjevilo moje první štěstí, vytáhla jsem si "Comuping" (věda o počítačích) což bylo v porovnání s ostatními relativně lehké. Rozmluvila jsem se taky rychle a nakonec jsem skončila s jedničkou a pochvalou za bezchybný projev. Další štěstí přišlo, když jsem nebyla zkoušená z dějepisu, ale to je teď jedno... Zajímavější byl náš tělocvik, kdy jsme hráli basketbal a nejen, že jsme vyhrály, já dokonce dala ze třinácti košů košů devět. To už mi pak ani nevadilo, že jsem při odchodu z tělocvičny skoro omdlela.

Dneska jsem měla svoji poslední lekci pokračovacích taneční, za což jsem velmi smutná, velmi mě totiž bavily. Troufám si i říct, že mi to docela i šlo. Tanec jsem si skutečně od září zamilovala.Velmi mě proto potěšilo, že mě (ještě s jednou mojí kamarádkou) taneční mistr řekl, že mohu přijít na tréninky. S partnerem to ale bude horší :D. Můj stávající partner totiž asi nebude mít čas, a najít jiného není lehké.

Na dnešním dnu mě mrzí snad jen to, že jsem neviděla, jak jsme hráli (a prohráli) se Švédskem. Letos Mistrovství skutečně sleduji, viděla jsem většinu zápasů, a proto mě mrzí, že jsem tento, pro nás klíčový, zápas neviděla. Ovšem nadcházející utkání jsem pocítila na vlastní kůži. Trasu Pardubice - Chrudim (normálně se dá jet tak za 20 minut) jsem jela autobusem hodinu! A to jen kvůli fanouškům, kteří pospíchali z práce domů na hokej. Po skončení tanečních (kde jsem díky ochotě sourozenců mých spolutanečníků, byla relativně  v obraze a věděla jsem aspoň skóre) jsem se ocitla sama na ulici, skutečně takhle vylidněno jsem snad ještě nezažila. Když jsme se rozcházeli bylo skóre 2:1 pro Švédy. To ale dlouho neplatilo a když jsem se blížila k autobusové zastávce najednou se do ticha ulice ozvalo ze všech přilehlých paneláků zřetelné "GÓÓÓL". To mě trochu povzbudilo a na zastávce jsem si naladila do sluchátek rádio. To mě ale velmi zklamalo minutu před koncem zápasu jsme prohrávali 5:2. Nikdo na zastávce ale nechápal moje rozhořčení.

Takže asi jenom pro náš hokejový tým byl pátek třináctého tím pravým pátkem třináctého...