Poslední dobou sem moc nepíšu, ani nevím proč, možná je to tím, že není tolik času, možná tím, že není nic extra zajímavého o čem bych mohla psát. Občas se chovám jako naprostý hlupák, ale neříkejte, že vy se nikdy jako hlupák nechováte, to není možné.
Někdy uděláte jenom nějaký hloupý vtip, kterému se sice všichni smějí, ale pak vám dojde, že jste tím mohli někomu ublížit. To je pak ale pozdě, na vaše omluvy vám odpoví pouze nechápavý výraz "vždyť se nic nestalo", ale vy víte, že to tak není, vidíte, že je to jenom chvilková maska, jedna z desítek, co denně používáme.
Někdy vás něco velmi zklame. Jako když věnujete skutečně hodně času přípravě na něco, dejme tomu třeba na test. Jste nervózní, pak jste přesvědčeni o tom, že to celkem umíte, zadání vás mile překvapí, všechno víte, všechno napíšete, v posledních vteřinách dopisujete a stíháte, odevzdáváte s pocitem, že čas, který jste nad tím strávili nebyl tak úplně zbytečný. Pak ale přijde studená sprcha. Výsledek, na který jste se tolik těšili. Výraz v tváři učitele vám trochu napoví, že to asi nebude nejlepší, ale co, vždyť mě třeba chce jenom zmást. Pak příjde ohromné zklamání, nechápete bodový systém, máte polovinu bodů, "Jak je to možné?", říkáte si. Nevíte, byli jste tak přesvědčeni, ale zase jste v sobě měli marnou naději. Tohle bohužel jde napasovat na mnoho dalších situací, ne jenom na matematiku. Třeba, když se dlouho odhodláváte k tomu někoho o něco požádat, aby jste náhodou nějak tomu člověku neublížili, aby jste nevypadali, že se ozýváte jenom, když něco potřebujete. Tak se odhodláte, napíšete, napíšete podruhé, ..., a nic, i když slíbí, tak na to zapomene. To zamrzí.
Někdy jste zase naplněni utkvělou představou, že výsledek práce - kterou máte dělat ve dvojici, ale jeden z vás nemá počítač, tak to děláte vy - se náhodou nebude líbit vašemu spolužákovi, že v ní bude něco příliš vašeho a on to neocení. Nedojde vám, že on to zřejmě ocení skutečně moc, protože jste byli ochotní strávit tolik času nad něčím, na čem se měl taky podílet.
Poslední dobou trpím hodně výkyvy nálad. Mění se rychlostí blesku. Nechápu to, ale když se na vás jednou podívám můžu zářit jako sluníčko, když se na vás ale otočím za minutu, můžu vypadat, jako v té největší depresi. Kdo ví, čím to je. Snažím se být pozitivní a momentálně jsem i docela šťastná, ale někdy se to dokáže úplně otočit.
Zvláštní, teď jsem si tak nějak uvědomila, jak jsem teď relativně šťastná. Je to krásný pocit, po delší době.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire