A jak to asi bude...

Tenhle týden je smutný, to samozřejmě, ale je taky předvánoční. Prostě se na pátek, sobotu a neděli těším jak malé dítě. Ani nevím proč. V pátek jdu na generálku, takže pak asi nic nepromluvím, ale i tak se na to příšerně těším, mrznout dvě hodiny se super zpívajícími a hrajícími lidmi nebo bez nich je prostě rozdíl. 

V sobotu. No ano již v sobotu se ráno vzbudíme, k snídani si dáme vánočku a hurá na zdobení vánočního stromečku. Mám moc ráda takovéto naše tradice, nějak mě vnitřně naplňují klidem. Pak následuje úklid ozdob, malý oběd, odpočinek a příprava na zpívání. Tam letos dokonce i zpívám. Takže to bude katastrofa :D

A po návratu domů, k rozsvícenému stromečku, začínají přípravy večeře. To znamená rychle opustit mamčinu kuchyň, jinak přijdete k úrazu. Mým úkolem pak je připravit ten nejkrásnější stůl se slavnostními zlacenými talíři po babičce, ubrousky, skleničkami a nějakou tou dávkou kreativity, jak jen ji lze na tak malém prostoru rozvinout. Pak už jen všichni krásně nastrojit a načesat a jde se jíst. Večeře. Mňamka, ale každý stejně jedním okem šilhá ke stromečku, pod kterým už se stkví dárky. Každý se snaží svým rentgenovým zrakem proniknout skrz papír, který je ale zřejmě olověný, naše paprsky jím totiž většinou neproniknou. 

Vždycky se čeká na tátu, až dojí. On má prostě tendenci nás napínat k prasknutí. Ale je to fajn. Jeho položení příboru pro nás znamená něco jako výstřel ze signální pistole. Většinou je kolem sedmé, a tak zapínáme televizi s pohádkou, na kterou stejně nikdo nekouká, ale je skvělou kulisou. Bráška začíná rozdávat první dárky. Je to napínavé, krásné, obdivujeme si dárky navzájem, hodnotíme, koordinovaně se zbavujeme balicího papíru a jeho odhazování provází citoslovce typu: "Jééé". 

Je to krásné. A není to jenom o dárcích. Mě se líbí spíš ty věci kolem. Zpívání, připravování stolu, večeře, to že se o sebe zajímáme a tak.

Neděle. Jaký to mnou očekávaný den! Přijedou sestřenka s neteřinkou, druhá sestřenka i strejda. Moc, neskutečně moc se na ně těším!