mardi 20 septembre 2011

Bolest

Je děsné, jak nás bolest může vyřadit z provozu. Kupříkladu mě už něco přes týden třeští hlava, na to si člověk docela zvykne. Ale na to, jak mi je dneska bych si asi nezvykla. Byla jsem totiž dneska na návštěvě, kterou by většina z nás, včetně mě, jistě ráda oželela. Byla jsem navštívit ordinaci mé milé paní zubařky.

Už u dveří u domu jsem měla jistý problém, neslyšela jsem bzučák zvonku, protože zrovna v tu chvíli tam prostě museli řezat silnici... no proč ne. Tak když se mi asi na potřetí podařilo dostat dovnitř a v poloprázdné čekárně jsem si tak půl hodiny počkala, byla jsem "konečně" v ordinaci. Velmi "příjemná" sestřička mě usadila do toho hrůzunahánějícího křesla. Moje milá paní zubařka ke mě přijela na své židli na kolečkách a usmála se, ji mám ráda, je moc milá a snaží se, aby to nikoho pokud možno nebolelo. Šla hned k věci. Otevřela jsem pusu a začala mi zkoumat moje zuby. Zmocnil se mě tísnivý pocit, předzvěst utrpení, v okamžik, kdy se dostala do místa mého problému. Byla jsem sice jen na preventivní prohlídce, ale měla jsem jeden problém, ne kaz nebo tak. Jenom takovou skoro až banální věc.

"Sestři připravte mi prosím..." tohle zvolání, následované upřesněním toho, že mi bude měnit plombu a utěsňovat zuby, mě začalo vyvádět z míry. Naštěstí moje zubařka je narozdíl od ostatních lidumil a píchla mi notnou dávku anestezie. Začalo se brousit, vrtat, čistit, brousit vrtat. Následoval pokyn "Vypláchněte si...". A pokračovalo se. Sestřička donesla něco bílého na plomby (to mě potěšilo, že už nebudu mít tmavou, ale neviditelnou plombu), paní zubařka se dala do práce, začala tvarovat, utěsňovat, zatlačovat, při tom sestřička něco dělala s UV lampou (asi abych měla stejný odstín zubů i plomby). Pak následovalo opětovné broušení, broušení, upravování....

A bylo hotovo. Když jsem ještě seděla na křesle, vyslechla jsem si ještě rozhovor s laborantkou o tom, jaký nový mop koupí, jestli ten dražší nebo levnější. Pak jsem něco podepsala, vymázla čtyři stovky za plombu a mohla jsem konečně jít domů.

Přijela jsem domů. Preventivně jsem si vzala ibalgin, čekala jsem, že asi nezůstanu nepotrestána bolestí. Pomalu přestávala působit anestezie. Přicházela bolest. Pak větší bolest. Ibalgin byl absolutně bezmocný k této bolesti. Jako chvilkovou terapii jsem podstoupila zkonzumování pár dílků čokolády, ale účinek byl mizivý. Pak mě to napadlo. Spásný to nápad pln naděje. Moje kroky směřovaly přímo k mrazáku. Ano! Led! To je moje odpověď na bolest. Odpověď na niž byla bolest více méně krátká. Pomalu se tlumila. Miluji toho, kdo vynalezl led! Snad přežiji noc!

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire