jeudi 23 mai 2013

Osmnáct

Už tři dny mi je osmnáct. Přemýšlím, co se změnilo. Zatím mám pocit, že to číslo, které každý náctiletý tolik vyhlíží, nic moc nemění. 

Ok, v hospodě vám nalejou, i když se kouknou do občanky, ale popravdě, kolikrát po kom tu občanku chtěli? Po mě jednou. A jo, budu za své činy odpovědná v plném rozsahu, takže tu plánovanou vraždu asi zavrhnu, tu večerku teda už taky nevyloupím a nepřepadnu stařenku. Koho z nás se tohle omezení doopravdy týká? Většina z nás asi nevyužívala snížené trestní odpovědnosti pro zločinnou činnost, ale možná se pletu. Takže vlastně to číslo osmnáct pro většinu z nás mnoho nezmění.

Jasně, je toho víc, ale nic se nezmění ze dne na den. Vzhledem k tomu, že jsem vzdala pomyslnou kariéru mladistvého zločince, má tohle číslo pro mě spíše pomyslný význam. Jsem dospělá. Doopravdy něco skončilo a něco začíná, nebo je to jenom iluze? 

PS: Jasně, řidičák. 12. června začínám autoškolu.

jeudi 14 mars 2013

Vykašlat se na to.

Dneska jsem dostala za úkol naučit se kašlat na věci, naučit se "prolízt".

Jak se to ale dělá? Je to skutečně vlastnost, kterou můžeme mít každý, nebo je druh lidí, kteří to prostě dost dobře nedovedou?

V dnešní době je tohle téma myslím velmi aktuální. Protože jsou na nás kladeny mám pocit čím dál větší požadavky, stává se čím dál tím důležitějším prostě vypustit, udělat si čas jen pro sebe, nemyslet na práci, na školu.

Tohle je ještě celkem snadný level, těžší ale co takhle vypustit za cenu třeba pokaženého testu. To je zdá se mi náročnější. Tady začíná ta teorie "prolézt". Pravdou je, že se to mnohým v mém okolí daří velmi úspěšně. Prostě nic neřeší, zdá se, že se učí jen minimálně a prochází jim to, prostě prolezou. Nikdy jsem dost dobře nechápala, jak jim to vždy vyjde, ale funguje to. Jaká je to pak frustrace, když se tu nenaučitelnou látku (pro mě třeba nekonečné rovnice do chemie) učíte jak šílení, dobře víte, že rozhodně jedna nebude a nakonec skončíte stejně, jako ten, co si to jednou přečetl, vykašlal se na to. Oba máte třeba za čtyři.

Kde je pak motivace k tomu se učit, vynaložit do učení více úsilí, když dopadnu stejně nebo hůře, než ten, co se na to vykašlal? Motivace pak velmi ztratila. Já ale stále nejsem člověk, co by si s klidným svědomím řekl: "Ono to nějak dopadne, i když jsem se na to vykašlal." To neumím. Já jsem hodně emotivní, každou tuhle svoji osobní prohru nesu špatně, klepu se, brečím, skoro omdlévám, mám vztek.

Pokusím se na tom tedy zapracovat. Protože tenhle stres je neúnosný. Hřebíky do rakve mého horlivého učení velmi spolehlivě a pravidelně zatlouká náš matikář a chemikářka. A to mám matiku ráda. S ním je to na nic, nejde se připravit, asi si zvyšuje ego na našich prohrách, nyní už více méně kolektivních. Motivace tak naprosto zmizela.

Stejně se zase vidím, jak se mi klepou ruce třímající tužku, píšící jméno, třídu a skupinu B, tu blíže ke dveřím.

jeudi 14 février 2013

Otevřít oči

Otevřít oči. Ano, po dlouhém spánku bych měla opět otevřít oči. Svět by byl jistě zajímavější. Všechno je vlastně s otevřenýma očima zajímavější. Zdá se to tak samozřejmým, chodit s otevřenýma očima.

Proč ale tolik lidí chodí, jako by měli pásku přes oči?

Samozřejmě ne doslova, jen prostě jdou. Jdou a myšlenkami jsou někde jinde, někde daleko. To je častokrát dobře, proč vlastně myslet na to, co je kolem mě, když je to jen ulice, s nikým nejdu a na přemýšlení mám důležitější věci?

Zkusím odpovědět protiotázkou: Proč se ale znovu trápit těžkými myšlenkami, přemýšlet nad tím, co se stalo, když máte tak skvělou příležitost relaxovat? No ano, jen si zkuste jít po ulici a místo myšlení na to, jak jste pokazili ranní schůzku, si v hlavě říkejte, co vidíte. Je to jednoduché, nic vás to nestojí a ještě si odpočinete.

“Ta paní má ale zajímavý klobouk; nová výloha obchodu; pán, co přebíhá silnici; maminka s kočárkem a klučinou, co ho tlačí; plná zastávka vyhlížející autobus; dva utíkající kluci a projíždějící autobus; ta paní vám oplatila úsměv; zastavili vám na přechodu; uf ta paní do toho telefonu ale křičí; o čem se asi ti dva baví?”

Já jsem třeba docela často sama, jsem sama hlavně, když se přesouvám, cestuji, jedu domů. To je pak spousta času na přemýšlení o chybách, trápení se nad zbytečnými paranoiami. Bylo mi proto porazeno, abych se zkusila z toho světa v mých myšlenkách přesunout na smyslovou rovinu. Říkat si, co vidím, co cítím, případně se něčeho dotknout, abych se udržela v tom nižším stupni, v tom smyslovém. Uvolňuje to, uklidňuje to, pomáhá to neupadat do špatné nálady, tím to zvyšuje energii. Aspoň mně.

A navíc. Není to hezké nemít z města jenom nutné zlo, ale zamyslet se nad tím, že jsou v něm i hezké momenty, úsměvné momenty, že to město žije a není jenom kulisou na vaší cestě domů?

vendredi 1 février 2013

Hra

Tohle milovala, mohla být naprosto kýmkoliv, na pár hodin se mohla chovat, jako někdo úplně jiný. Nepostihnutelná, neodsouditelná.

Elegantně, ale s jistou nedočkavostí stoupala po schodech potažených drahým kobercem od dveří limuzíny do zářivé budovy. Na vysokých podpatcích, v šatech na zem zdobených krajkami a vyšívaných stříbrnými nitěmi, v šatech s nespočtem spodniček a korzetem těsným tak, jak jej nosily dámy před mnoha a mnoha lety, v tom všem byla tak neodolatelná, krásná. Ještě však jedna maličkost. Přes svůj kouzelný, ohromný účes přetáhla neviditelnou gumičku od zdobené masky. Zakryla si obličej. Usmála se, ale to již nikdo neviděl. Vyměnila tvář za jinou, bez výrazu, emocí. Teprve teď se uvolnila.

V šatně si odložila svou pláštěnku, v kapesním zrcátku zkontrolovala svůj bezchybný vzhled. Postoupila do foyer, vmísit se mezi ostatní. Všichni v maskách. Od hostesky v jednoduchých černobílých šatech a škrabošce, zakrývající jen oči, si vzala sklenku šampaňského. Věděla, že jí šampaňské stoupá rychle do hlavy, během večera ale neměla v plánu příliš pít. Sklenka přeci neuškodí. V rozkošné póze se zadívala na jeden z mnoha visících obrazů a čekala. Čekala na gong, ohlašující předtančení, ale čekala i na...

“Krásný obraz, že madam?” ozval se znenadání hlas blízko jejího zátylku.
“Ano, velmi, impresionismus já obivuji. To vyjádření světla...” pokračovala v konverzaci, ale na neznámého se zatím neohlédla.
“Smím vás požádat o první tanec?”
“Ale pane, ještě jste se mi ani nepředstavil a už mě žádáte o tanec? Kdepak je vaše vychování?” začala hrát svou hru.
“Omlouvám se Vám, učarovala jste mi natolik, že jsem zapomněl. Jmenuji se Richard.”
Nato se otočila: “Mé jméno je Klaudie.” řekla a pokynula mu, lehce zvedla svou pravou ruku v jemné rukavičce a on ji jí políbil. Co na tom, že se Klaudie nejmenuje, na každém plese byla Klaudie, vždy ji někdo požádal o první tanec a ona s ním hrála svou hru.

Zvuk gongu oznámil blížící se předtančení. Klaudie se se svou sklenkou šampaňského přesunula ke schodišti a do patra, kde se nechala hosteskou, podobnou jako jí nabídla před pár minutami šampaňské, uvést do svého lóže. Jakmile jí otevřela dveře do lóže, Klaudii se otevřel pohled na ten, již tak známý, obrovský barokní sál, který osvětloval obrovský křišťálový lustr, všude bylo plno světla, ale ne příliš. Usadila se, pohlédla dolů. Na obrovském parketu právě začínalo předtančení. Mladé slečny se svými partnery tančili vídeňský valčík. Klaudie mezitím nerušeně sledovala ostatní hosty.

Potlesk, pukrlata slečen, úklony chlapců. Hosteska zřejmě zaklepala, ale ten zvuk v šumění tleskajících rukou zanikl, a vešla. Kytice růží a lístek. Její nový ctitel žádá o další valčík. “Jak neodbytní muži jsou, a jak si věří, že jsou neodolatelní.” pomyslela si Klaudie, ale věděla, že mu i druhý valčík věnuje. Tušila, že se na ni dívá, a tak lehce pokynula hlavou.

Znovu se otevřely dveře, stál tam Richard, galantně ji požádal o tanec, letmo pohlédl na kytici růží na sedačce. Ona, schovaná za šrabošku bez emocí, se cudně zachichotala a pozdvihla k němu ruku.

Tančili valčík, krásný valčík, ona byla výborná tanečnice, on dobrý tanečník. Nepromluvili ani slovo. Hudba utichla, zastavili se a ona, ač skoro v mdlobách, poděkovala orchestru potleskem. Opustila rychle parket, čímž si upoutala pohledy ostatních v sále. Jakmile vyšla z bílých zlacených dveří ze sálu do foyer, zraky se upnuly zpět na Richarda, který zmaten zůstal stát s prázdnýma rukama na parketu, sledujíc mizící Klaudii.

Vmísila se do davu a od hostesky si vzala další sklenku šampaňského. Procházela se, prohlížela si obrazy, každou chvíli byla někde jinde a tak, i přesto, že ji Richard hledal, nebyla skoro hodinu k nalezení. Před začátkem dalšího valčíku však již byla, klidná, ve svém lóži, kde mezitím přibyly další květiny. Na ty však nehleděla.

Přesně jak předpovídala, těsně před začátkem valčíku přišel Richard. Políbil jí ruku, nabídl jí rámě, odešli na parket. Tančili a on z ní nespustil oči. Ani tento valčík však nepromluvili. Dotančili, potlesk. Ač dotančili uprostřed parketu, vysmekla se mu a pod zraky ostatních tanečníků opustila sál.

Richard bezmocně hleděl na její vzdalující se postavu. Stál uprostřed parketu jako omámený. Němé pohledy propukly v šepot. Ohlušující šepot. On ale stále nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. “Co se vlastně stalo?” ptal se sám sebe, ale odpověď nenacházel, jen domněnky. “Ublížil jí snad?” ptal se dál, nenašel však nic.

Po chvíli se vzpamatoval, jeho mysl ho osvobodila a on se mohl konečně rozběhnout k těm zlaceným dveřím, pryč od těch lítostných pohledů tanečníků a šeptajících tanečnic. Bylo mu jedno, že jedná zcela proti pravidlům etikety, vyběhl ze sálu. Konečně měl pocit, že se může nadechnout. Rozhlížel se kolem jestli ji náhodou nezahlédne. Poznal by ji okamžitě, tím si byl jist. Kdyby tak mohl zahlédnout její tvář.

V jejím lóži ji nenašel. Zůstala tam jen jedna růže a prázdný lístek. Byl zmaten ještě víc. Ta představa, že mu zmizela, ho ubíjela, nechtěl a nemohl si ji připustit. Rozeběhl se z lóže a vrazil přitom do hostesky.

“Pardon... počkejte, neviděla jste dámu z tohoto lóže?” zeptal se jí s nadějí v hlase.
“Prosím? Ano, vlastně ano, počkejte, ta už přeci odešla, odnášely jsme jí ty příšerné květiny...” odvětila unaveně hosteska.
“To ne!” pomyslel si zoufale, “a nevíte, kde kam mohla jít?” zkusil.
“Jó to nevim, pane, ale zkusila bych ještě šatnu, jestli tam ještě nebude.”
“Děkuju moc...” stihl ještě křiknout na zmatenou hostesku, mezitím co již utíkal ke schodům.

Šatnářka si jen vzpomněla, že ta dáma s květinami nechala zavolat taxi, ale že prý ji pak už neviděla, protože se šla napít kávy.

Skoro porazil dveřníka, ale než se ten vzpamatoval, Richard už byl venku na schodech.

Rozhlíží se s nadějným úsměvem na všechny strany. Úsměv však opadá. Dívka s růžemi tu nikde nestojí. Nestojí tu ani přistavené taxi. Nikde nikdo není. Jen na ulici provoz aut, jak je to běžné.

Úsměv už se zcela vytratil, nahradil ho výraz zoufalství. Uvědomil si, že ji už možná nikdy neuvidí. Rezignovaně si sedl na schody a díval se do světel projíždějících automobilů.

Klaudie seděla v taxi. Smála se. Prohlížela si ty krásné růže a sdělovala ten zábavný zážitek taxikáři. Ta moc jí tak baví. Rozesmála se, když si představila to další zlomené srdce. Dalšího muže, co doufá, že ji zase potká, a tak všichni stále chodí v naději na plesy. V naději, že se jim vrátí. Ona se ale nevrátí. Nikdy.

Rozesmála se, otevřela okénko a škrabošku z něj vyhodila.

Na dalším plese bude o jednoho zoufalého muže víc, to jí ale k návratu nepřiměje. Protože tohle je pro ni jen hra.




Tato povídka vznikla v rámci projektu Synchronizovanné psaní verze 2.0
Ostatní povídky napsané na téma Návraty si můžete přečíst zde:

lundi 1 octobre 2012

Staré dobré časy

Dnešní den vlastně vůbec nebyl zajímavý, jako každé pondělí bude ve vzpomínkách zřejmě naprosto ztraceno, ale stejně jako každý den se přeci jenom něco stalo. Díky Bohu, ten stereotyp bych nepřežila.

Ráno zase budík tak brzo, že se to bojím vyslovit. Popřeju dobré ráno na Twitteru. Snídaně, odjezd. Cestou do školy rozebírání dopravních situací s tátou, přepínání rádia, kde nás pronásledovala hnusná písnička. Přicházím do školy v době, kdy ostatní vstávají. Zdravím se s uklízečkami, učiteli, zapluju do třídy. Je tma, rozsvítím. Dočtu tajmlajnu. Před půl osmou přijde moje možnost udělat si úkol z fyziky. Půjčím si od kamarádky sbírku, rozebereme volné dny. Přijdou další, jako každé pondělí.

Fyzika. Základy společenských věd - mám štěstí, i když je prvního, a já jsem první v abecedě, zkouší někoho jiného. Společenskovědní seminář - učitelka mě celé dvě hodiny hypnotizuje. Pak hodina, ze které mám trochu hrůzu - angličtina. Přežila jsem. Oběd. Hodina na naučení se francouzštiny. Test z francouzštiny. Kontrola úkolu z francouzštiny, který ode mě mnoho lidí opsalo. Dvě hodiny savců. Konec.

Konečně je před půl pátou tomu kolotoči konec. S kamarádkou jdeme do města, nenápadně se vytratíme věčně se hádajícímu spolužákovi, zacházkou se jdeme do centra najíst. Co všechno se dá probrat a stále je se o čem bavit. Novinky, drby, plány do budoucna, hodnocení všeho. Zajdeme si na bagetu, kde si nakonec dáme panini a toust. V pondělí odpoledne je právě tohle posezení, popovídání, jídlo, chození, komentování to, co potřebuju. Prostě vypnout. Ještě koupit dárek k narozeninám.

Jenže co nevidět je tu šestá hodina. Zastávka. Rozloučit se s kamarádkou. Ona si už sedí v troleji domů, ale já stále čekám. Autobus, který má přijet něco málo po šesté přijede něco málo před půl sedmou. Stihnu přečíst tajmlajnu. Autobus se vleče a v Chrudimi stihnu bouračku na kruhovém objezdu. Vystoupím o zastávku dřív a jdu pěšky. Přede mnou dva nepřizpůsobiví občané houpavý krokem, sem tam si mě změřili pohledem. Nemám ráda tuhle část města, po setmění bych se tu skutečně bála. 

Na zastávce dobíhám autobus. Za volantem starý známý, tak si sedám dopředu, protože mi je hloupé jít si sednout dozadu, i když bych tam měla klid. O zastávku dál přistupují stará paní a pán. Celou cestu si povídáme. No spíš nadáváme na jízdní řády, na to, jak nám pořád mění řidiče a jak nás dřív znali, nemuseli jsme ani říkat kam jedem, v dešti nám zastavovali před barákem a čekali na přípoje. Staré dobré časy.

Zdvořile odmítnu následnou nabídku, že mi zastaví u domu. Ráda se projdu. Do čtvrt hodinky jsem doma. 

Večeře, balení dárku, výroba přání, psaní článku. Vše, jen abych se nemusela učit matiku. Dobrou noc.

mercredi 26 septembre 2012

Potřeby

Každý máme nějaké potřeby. Nebudu jako Freud a nezaměřím se jenom na potřeby sexuální, podle mě máme potřeb víc. Jsou různé. Některé jsou naprosto malicherné, jiné s námi hází víc, jsou dlouhodobé nebo jenom chvilkové. Potřeby ale má každý, jen je někdy těžké je přesně pojmenovat. Já mám potřeb spoustu.

Každé odpoledne se potýkám s krutou potřebou naprostého nicnedělání. Přijdu domů, sednu si na gauč a moje tělo mi vypoví službu. Odmítne se pohnout, je vyčerpané. Jakmile se ale odhodlám k pohybu a odnesu se do pokoje nekončí to. Můj mozek prostě nechce nic dělat, chce odpočívat, potřebuje odpočívat a tak vede moje tělo k nicnedělání. Moje super ego to má pak hodně těžké přemluvit mě k nějaké činnosti (tak třeba teď vede moje potřeba nicnedělání protože moje super ego mě nutí k učení se chemii). Bohužel pro moje studijní výsledky je moje super ego takhle odpoledne více méně bezmocné.

Ale jsou tu i jiné potřeby. Třeba, stejně jako většina dívek, mám potřebu se cítit hezky. To neznamená v mém podání "pohodlně", chci se prostě líbit sama sobě, bonusem je pak, když se líbím i někomu jinému. Jsem prostě holka. Holka, co si sem tam dává záležet. Když se cítím krásná jsem i veselejší a to za to stojí, ne?

Jsou místa, kde moje id dostává pěkně na frak a vyhrává super ego. Každé ráno. Vždy, když zaznamenám v tu vražednou hodinu (5:15) budík, strhne se ve mě bitva mezi id a super egem. Jedno mě chce nechat humánně spát, druhé mě tahá z postele. Tuhle bitvu asi po deseti minutách prohrávám a to zlé, zlé super ego mě tahá z postele, ke skříni, do koupelny, atp. Přitom id by chtělo ještě spát a uspokojit tak tu hlavní lidskou potřebu odpočinku. Má ale smůlu a frustrované odchází na snídani.

Potřebuju klid a vnitřně nemám ráda stres. Dobře, vybrala jsem si v tomhle ohledu asi špatnou školu.

Potřebuju společnost.

Potřebuju být sama.

Potřebuju nebýt přehlížená.

Potřebuju mít možnost kreslit, fotit, psát. Ne vždy možností využiji, ale čas od času umění vážně potřebuji.

Potřebuju být ve všem dobrá. Jo s tím je trochu potíž a někdy si říkám, že to fakt není třeba, ale moje super ego je mocné a chce ze mě vždycky vykřesat, co jenom jde.

Potřebuju chodit. Chodit na procházky, kde si myslím, že si pročistím hlavu, i když je to přesně naopak. Chodit po městě a povídat si s kamarádkou. Chodit po obchodech, jako každá druhá holka. Chodit na podpatcích, protože to prostě dobře vypadá.

Potřebuju toho hodně, ale nepotřebuju toho moc. Jsem ráda, že nejsem z těch rozmazlenejch fracků, co ke štěstí potřebují mít vše nejnovější, auto k osmnáctinám a rodiče, co mi koupí, co mi na očích vidí. Většina věcí, co potřebuji mnoho nestojí a přece z nich mám radost. Mít radost z maličkostí je v dnešním světě stále těžší a těžší, je to ale krásné, ne?

dimanche 16 septembre 2012

Čím budu?

Mám různé slabé chvilky, ale poslední dobou mě čím dál tím častěji znepokojuje jedna otázka, kterou si kladu: "Co budu dělat?" A to nemyslím jenom v krátkodobém horizontu několika hodin, ale po celý zbytek života, čím budu? V takových chvílích pak usedám k internetu a procházím stránky vysokých škol. Jako před pár dny.

Chtěla bych studovat v Praze nebo v Brně, od toho jsem se odpíchla, také mě už nějakou chvíli drží představa studia psychologie, tak jsem začala tady. Pročítám požadavky Univerzity Karlovy a Masarykovy univerzity, po střízlivém uvážení Univerzita Karlova padá. Takže tu mám psychologii na Masarykově univerzitě, ale na psychologii se hlásí čím dál víc lidí a berou jich málo, musím mít záložní plán. Co by mě ještě bavilo?

Začala jsem pátrat dál. Chodím na seminář z biologie a na naší škole získám dobrý fyzikální a matematický základ, tak jsem začala pátrat tímto směrem. Prozatím jsem zůstala v Brně a prolezla jsem Vysoké učení technické. Nějakou náhodou jsem se dostala na Fakultu elektroniky a komunikačních technologíí a odtud na Biomedicínskou techniku a bioinformatiku. Bioinformatička, co si pod tím mám představit? Tak jsem zapátrala, koukla na video k programu a nakonec jsem si tento obor zapsala do poznámek jako potencionální obor. Stále jsem si ale nebyla jistá, jak by mě to bavilo, čím bych pak byla a zda-li by mě to uživilo, hledala jsem dál.

Přeskočila jsem do Prahy na České vysoké učení technické a hledala alternativu k brněnskému oboru. Našla jsem: Fakulta biomedicinského inženýrství obor Biomedicinská informatika. I přesto, že bych studovala převážně v Kladně se mi tento obor začal zamlouvat ještě víc než ten brněnský. Zapsala jsem si ho taky, ale v hledání jsem neustávala. 

Kamarádka chce být pilot. Na tom lítání něco je, ale pilot, zvládla bych to? Začala jsem se zajímat, co se studuje na pozici letušky. Hm, školu nepotřebuji, stačí projít kurzem. Letušku si nechávám v záloze a hledám dál.

Přemýšlím, biologie mě baví, asi by mě i bavilo ji dál studovat, dokonce by mě bavilo pracovat v laboratoři. Při prohlížení nabídky Přírodovědecké fakulty se ale utvrzuji v tom, že moje největší slabina je chemie. Ta prostě není mojí silnou stránkou. Obor mikrobiologie a imunologie by mě ale skutečně bavil, ta chemie mě ale lehce děsí, nejsem si jistá, jestli bych to dokonale zvládla. Mikrobiologii ale ještě úplně nezavrhuji.

V hlavě si potom později večer rekapituluji, co jsem ten den zjistila, že bych mohla dělat, co by mě bavilo:
  • Psychologie
  • Biomedicinská technika a bioinformatika
  • Biomedicinské inženýrství
  • Letuška
  • Mikrobiologie a imunologie
V ten moment mi ale došlo, že by mě toho bavilo mnohem víc, že nejsem zaměřená jenom na biologii a techniku, ale i jinak, bavilo by mě i:
  • Fotografování
  • Psaní
  • Design
  • Sociologie
  • Jaderná fyzika
Je toho hodně, co by mě bavilo, a právě to si myslím, že je ten problém. Lidé, co už od šesté třídy vědí, že chtějí být zubařem vědí jakou si zvolit strukturu předmětů, na co se připravit, co je čeká. Mě ale zajímá široké spektrum oborů. Humanitní vědy, biologie, fyzika, umění, to vše by mě bavilo a dovedu si představit, že bych v tom byla i dobrá. Ještě jsem ale nezjistila, co je tím nejlepším oborem pro mě, jaké povolání by mě nejvíce bavilo a i uživilo.

Třeba časem. Ten čas se ale krátí.