Pondělí 4. července 2011
Jak jsem již psala dneska nás čekala dlouhá cesta, našim cílem byl poloostrov Istrie v Chorvatsku, kde jsme měli v plánu si pronajmout nějaký apartmán a strávit zde ničím nerušenou dovolenou u moře. Vyjeli jsme a naše první zastávka (pravda, docela jsme si zajeli, a měli jsme kvůli tomu časové zpoždění) byla v údolí řeky Soči u obce Bovec ve Slovinsku, vzdálená asi 50 km těch nejhorších horských průsmyků a těch nejděsivějších serpentin, ovcí na silnici atp. No prošli jsme se řekou a vydali se opět na cestu. Vyrazili jsme směr Pula, město na jižním cípu Istrie.
Tolik smsek od Vodafonu mi snad ještě nepřišlo. Ze Slovinska jsme jeli přes Itálii opět do Slovinska a odtud až do Chorvatska. Jelikož jsme jeli blízko hranic, každou chvíli chodili další a další a vítali mě v tom či onom státě. No z našeho výchozího bodu (vesnička Dovje, SLO) jsme do Puly urazili asi 260 km. Bylo již pozdě odpoledne, měli jsme hlad. Zastavili jsme se tedy v obchodě, koupili "kruh" (chleba) a byli jsme štastní, že máme konečně co jíst :D . Domluvili jsme se na dalším postupu. Chtěli jsme zkusit poloostrůvek Premantura, kde se nám zdálo, že by mohlo být hezky.
Dojeli jsme tam, jeli jsme kousek kolem moře. Moře kaluž. Hrůza. No koukáme po nějakém ubytování kousek od pláže (pláž jsme neviděli, ale doufali jsme, že tam nějaká je). Všechno minimálně kilometr od té kaluže. Zbytek poloostrova je Národní park. To jsme tedy měli štěstí.
Zkusili jsme ještě vedlejší městečko Medulin, tam to bylo podobné, ne-li stejné. Už bylo docela pozdě. Dohodli jsme se, že zkusíme ještě Koromačno, tam to snad bude lepší. Dobrá tedy, jedeme dalších 65 km a doufáme. Cestou se příšerně nudíme, cestou večeříme, cestou zpíváme, už fakt nevíme co dělat.
Když tu se nám najednou otevírá pohled na Koromačno. Propadám naprostému zoufalství. Řekla bych, že nejsem jediná. Ano to co se před námi otevřelo je cementárna! Vystupujeme z aut, všichni jsme zoufalí, unavení, od prachu. Jdeme se projít pronásledováni netopýry.
 |
| Když se před vámi místo krásné zátoky otevře pohled na cementárnu Holcimu nebyli byste taky zoufalí? |
Úterý 5. července 2011
Ráno jsme vstali, nasnídali se, natankovali jsme na benzínce a vyjeli jsme. Tentokrát jsme se rozhodli vsadit na jistotu, a tak jsme se rozjeli ke 470 km vzdáleného Splitu. Už jsme byli na dálnici směrem na Split, hezkou část cesty za sebou, když jsme se po telefonech domluvili, že to zkusíme u města Senj. Tak jsme si udělali sto kilometrovou zajížďku a kolem 11 h jsme dojeli do Senj. Tam jsme znovu nakoupili, přitom se dali do řeči s jednou Češkou, a začali jsme vymýšlet další plán. Přímo v Senj se většině z nás zůstat nechtělo, a tak jsme se domluvili, že vyzkoušíme postupně nějaké vesničky, kde se nám bude líbit moře a pláž. Vyzkoušeli jsme hned druhou vesničku Sveti Juraj, ale ta se mě osobně moc nelíbila. I přesto se ale naši vyslanci jali shánět ubytování, naštěstí nic moc nenašli, my jsme mezitím zjistili, že pláž tady taky nějak chybí, a tak jsme se vydali dál. To jsme se už vzdali vedení skupiny, nové vedení ale jelo nějak podivně, do vesniček nezajíždělo a pak najednou zastavilo, a že prý co dál?. Tu jsme si vzpoměli na náš rozhovor s onou Češkou, která nám doporučila nějakou vesničku kousek za Senj, jejíž jméno nám ale jaksi vypadlo, věděli jsme, že začíná na "L", a tak jsme jeli zpět.
Lukovo, nenápadná cedule před krátkým tunelem. Rozjeli jsme se směrem dolů. "Ne," pomyslela jsme si, "další serpentiny!". Po děsivé cestě dolů, za kterou nás ostatní proklínali se před námi otevřela vesnička Lukovo, no vesnička podle mého spíše taková osada, kam ráno jezdí pekař a jednou za dva dny zelenina, ale co. No byli jsme rozhodnuti tu zůstat. Pláž byla ucházející a my začali hledat ubytování. Pořád jsem našim připomínala, že ve tři hodiny chci bydlet, ale jak už bylo za pět minut tři, říkala jsme si, že asi marně. Nakonec jsme ale všichni ubytování našli. I když my poslední, alespoň bylo nejlevnější, ubytování se tam pohybovalo nejníže tak kolem 60 € za apartmán/noc, my ho sehnali za 55 € apartmán/noc + 6 kuna za noc (něco jako turistický poplatek pro stát, to se platilo všude).
Konečně jsme bydleli. Vybalili jsme si a celý šťastní jsme utíkali na pláž. Bylo to úžasné, já byla v moři.
 |
Naše cesta Dovje - Lukovo
|
 |
| Lukovo |
Středa 6. července 2011
Ode dneška jsme si užívali moře! Zlepšilo se počasí, oteplilo se, vysvitlo sluníčko... Krása!
Čtvrtek 7. července 2011
Pátek 8. července 2011
V pátek večer jsme se vydali do Senj. Byl krásný letní horký večer a já s kamarádkou jsme se vydali do města. Nejprve jsem koupila pohledy a známky na poště, která mě velmi překvapila tím, že měla otevřeno do 21 h. Známka do ČR mě vyšla asi na 3,10 kuna, do Kolumbie mě stála 6,40 kuna a pohledy jsem nakoupila po 2,50 kuna. Pozor na čerstvě vytřené podlahy, dost kloužou, což se mé kamarádce stalo osudným a potkal ji tvrdý pád.
Chvíli jsme pak koukali po městě a hodnotili stánky se zmrzlinou, hledali jsme ten pokud možno nejlevnější, s nejkrásnější zmrzlinou. Našli jsme takovou malou cukrárnu, kde měli úžasnou zmrzlinu, levnou (asi 4 kuna) a ještě k tomu krásnýho číšníka. Dokonalý.
Pokoukaly jsme po obchodech se suvenýry a nakonec jsme skončily v kavárničce na ledové kávě. Krásný večer.
Sobota 9. července 2011
Poslala jsem první dva pohledy. Do České Republiky. Na Kolumbii jsem se chystala následující den.
Neděle 10. července 2011
Dneska jsem poslala poslední pohled, škoda, že s největší pravděpodobností nestihne dorazit dřív než se vrátím... Kolumbie je daleko :D
Pondělí 11. července 2011
Úterý 12. července 2011
Dneska jsme byli opět v Senj. Tentokrát jsme to, co jsme si vyhlédly, měly v plánu koupit. Dám vám radu - smlouvejte! Když se hezky usmějete a navrhnete rozumnou slevu máte zaručen úspěch. Mě se kupříkladu povedla dvakrát sleva 10 kuna a jednou jsem dokonce byla pozvána na kávu, což jsem rozhodně odmítla. Pak jsme jen chodily po městě, povídaly a vybíraly kam si sedneme. Nakonec zvítězila cukrárna (ta, kde mají tu levnou, dobrou zmrzlinu a hezkého číšníka :), kde jsme si daly výbornou citronovou limonádu (2 dc 6 kuna), pak se k nám nakonec připojili i kluci s tátou. A jeli jsme domů.
Středa 13. července 2011
Dnešek jsme si tady chtěli skutečně užít, a tak jsme si šli zaskákat z mola, bylo to absolutně super, nepřekonatelný pocit! Jen malá rada, dobře si utáhněte plavky, já je skoro ztratila :D Pak už den probíhal více méně jako ostatní, i když ve vzduchu bylo cítit napětí z toho, že to už všechno končí.
Dnešní den byl poslední tady, bylo to hrozně smutné, byla bych tu klidně měsíc. Proto jsem se ještě večer šla na prázdnou pláž vykoupat při západu slunce. Není nic krásnějšího než když máte celé moře jen pro sebe, nikde nikdo. Jen to dno bylo také děsivější. Nicméně bylo to nejkrásnější koupání tady, možná i proto, že jsem si myslela, že je poslední.
Čtvrtek 14. července 2011
Čtvrtek byl opět ve znamení cestování. Brzo ráno jsem si ještě zašla zaplavat, pak mě už čekala jenom sprcha, dobalení posledních věcí a ... cesta domů. Ano bohužel. Bohužel tyto krásné dva týdny cestování, sněhu, slunce, moře atp. jednou asi musely skončit.
Sbalili jsme se, rozloučili jsme se s naší milou paní domácí a vyrazili jsme do Senj. Tam jsme si ještě dali zmrzlinu, nakoupili jsme zásoby na cestu a definitivně jsme opustili moře. Vyjeli jsme v 12:15.
Cesta probíhala tak nějak normálně, až v Rakousku to začalo být pořádně zajímavé. Obrovská bouřka, přívalové lijáky, že přes déšť nebylo skoro nic vidět. Naštěstí jsme z ní celkem rychle vyjeli a za Vídní jsme se mohli v klidu venku v polích navečeřet.
Přejeli jsme Rakousko a čekal nás ten nejhorší úsek celé cesty. Cesta přes Českou Republiku. Nejprve po "skákací" dálníci, pak po příšerných okreskách. No později večer/v noci jsme si dali další pauzu.
Teď už jen dojet domů, doufali jsme, že nebudou žádné objížďky. Objížďky nebyly, a tak jsme plni dojmů a vyčerpání z cesty dojeli domů okolo 23 h.
Byla to skvělá dovolená!
Fotografie byly pořízeny mnou a mým drahým tatínkem, kterému za ně velmi děkuji :)
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire