dimanche 29 janvier 2012

Druhé já

Zvláštní, dneska jsem si pohledem do kalendáře uvědomila, že mám svoje druhé já (mám jich několik, ale to je teď nepodstatné), o kterém málo kdo ví. Každý máme několikero svých druhých, třetích já, které nedáváme tolik najevo, které jsou pro vybrané jedince, pro většinu lidí nebo dokonce pro všechny, mimo vás, skryté.

Mám spoustu druhých já, nedávám je najevo. Některé jsou jenom moje, nikdo o nich neví. Některé jsou naopak docela i oficiální, ale stejně o nich mnoho lidí neví. To moje druhé já má dokonce i jméno, takže je skutečně velmi oficiální.

Zvláštní, mít jméno, kterým vám nikdo neřekne. Jenom se ví, že ho máte. Pokud se to ovšem vůbec ví. To jsou takové maličkosti (pokud jménu říkáme maličkost), které říkáme lidem po dobrém výběru. Neříkáme to každému, leckdo my o nás pak mohl mít předsudky, dívat se na nás jinak. To nechceme.

Tak si své druhá já necháváme pro sebe. Ať už mají jméno nebo nemají. Jsou součástí nás. Nikdo je od nás neodpáře. Žijí s námi, dýchají stejný vzduch a projeví se jenom někdy.

Které já je vlastně to pravé?

mardi 24 janvier 2012

Hudba...

Poslední dobou mě hodně relaxuje a uklidňuje hudba. Všimla jsem si, jak krásná melodie umí zklidnit myšlenky, vyhnat na chvíli zmatek a naplnit duši krásným chvilkovým pocitem relativního štěstí.

To ale neumí každá hudba. Každý má jiný druh té své hudby, já asi přesně neidentifikuji ten svůj, ne přesně na autora, styl nebo období. U mě se hudba prolíná, od Beatles až po nejnovější desky Maroon 5 nebo Tomáše Kluse. Mám velmi rozmanitý apetit hudby, ale jakmile píseň nemá melodii nebo se v ní tupě opakují dvě slova, tak není pro mě ta pravá.

Nelpím na tom, abych každé písni rozuměla, některé písně ráda poslouchám už jen kvůli jejich melodii třeba zpěvačku Florence. Ta má tak nádherný hlas a tak kouzelné melodie, tak neobvyklé, ještě jsem se ani nedostala k tomu abych potřebovala vědět o čem píseň je.

Ráda mám ale písničky na zamyšlení nebo takové, co přesně odpovídají mé situaci. Na tu se vždy nějaká najde.

Hudbu ze srdce miluji, i když jako dítě jsem do ní byla zcela nezasvěcena vzhledem k podle mě relativně mizernému hudebnímu výběru mých rodičů. Stačilo ale dostat mp3 přehrávač a naučit se stahovat hudbu a už jsem se pomalu, hodně pomalu začala nořit do víru hudby. Nejdříve však hodně ovlivněná celkem úděsnými hudebními trendy, opravdu nechápu, jak jsem něco takového mohla poslouchat?! No tohle období, kdy bylo potřeba zapadnout úplně vším je už naštěstí za mnou a já jsem v hudbě svou vlastní paní.

Věřím, že kombinace mojí oblíbené hudby by se líbila málo komu, ale o to jde. Hudby je tolik, že si každý můžeme vybrat to, co se nám líbí a nikdo nás nemůže kritizovat, protože to, co máme ve sluchátkách většinou neslyší (jen pozor na hlučná sluchátka a tiché autobusy!). Tahle nová svoboda, kterou přinesly sluchátka a mp3 přehrávače do kapsy je přímo skvělá nemyslíte?









vendredi 20 janvier 2012

Strach

Dneska jsem si uvědomila, jak moc velký mám strach.

Strach máme pořád. Někdy jenom malý, jindy takový ten očekávaný strach, pak trochu hraný strach, přehrávaný strach, máme strachy, které logicky souvisí s naším věkem, postavou, pohlavím, i když je třeba jenom hrajeme.

Já mám dneska ale opravdový nefalšovaný strach, co si skutečně uvědomuji, že je strach. Psala jsem si diář a došla jsem k datu sedmadvacátého ledna. Kéž by to byl normální pátek s blbou fyzikou a matikou. Ne. Srdce. Vyšetření srdce na fakultce v Hradci.

Poté, co jsem všechno sumírovala s mamkou, dozvěděla jsem se, že omdlívání při zvýšené fyzické zátěži není normální, že to v prosinci byl s největší pravděpodobností srdeční kolaps a a že mám stejné příznaky jako její mamka, se mě zmocnil strach.

Já vím, že se mnou něco není v pořádku a je mi jasné, že to jen tak někdo nepochopí - představa šestnáctileté holky se srdečními kolapsy není zas tak představitelná - ale já to tak cítím.

Nevěděla jsem, co mi je. Nevím to teď. Ale blížící se sedmadvacátý leden mě děsí.

Mám strach.

samedi 14 janvier 2012

Výhoda krabice kapesníků

Podle mě jsou krabice kapesníků velmi důmyslným vynálezem. Nevidíte dovnitř. Zdá se pořád plná. A tak, když brečíte, tak vám není líto tahat jeden kapesník za druhým.

Potřebujete je, jsou tam a zdá se, že nemizí tak rychle. Vyplácat balíček kapesníčků není tak snadné, jako vyplácat deset kapesníčků z krabice. Možná dvacet kapesníčků z krabice. nepočítáte je, jen tam tak leží ta hromada kapesníků vedle vás na posteli a vy nemůžete přestat brečet. A pak vás pohled na tu hromadu slz vedle vás zase rozbrečí. A pak se vynoří ještě dalších tisíc důvodů k pláči. A tak pláčete. 

Pláč je jedna z nejsnazších věcí na světě.

Proč je tak strašně málo lidí, co mi rozumí?

vendredi 13 janvier 2012

Pátek 13.

Dneska, když už jsem si myslela, že se mě pátek třináctého nijak nedotkne, jsem směřovala k bazénu. Moc jsem se těšila, že si konečně zase zaplavu, tak jsem neotálela, koupila si hodinu vstupu, vzala klíč od skříňky a šla se převléci. Ale tu nastal ten problém. Jo, přesně tak, v mé tašce se nějak zapomenuly nacházet moje plavky. Tak jsem se zase hezky oblékla, obula, vrátila klíč. Všechny tři paní u pokladny na mě koukali trochu pobaveně, ale k mému štěstí mi nabídli, že si můžu, s lístkem, co mi daly, přijít ještě dnes nebo zítra. S plavkami.

Tak jsem se vydala zpět k nádraží a půlhodinku jsem si v tom dnešním "krásném" počasí počkala na autobus. Dojela jsem domů. K mému překvapení mi byl nabídnut odvoz, s plavky, na plovárnu. S nadšením jsem přijala, vzala plavky a jela. 

Teď jsem si říkala, že mě už nic nemůže zaskočit. Nenapadala mě jediná věc, co by mě mohlo rozhodit. Tak jsem se převlékla do plavek a šla k bazénu. "Ahoj Áďo!" nadšeně na mě volá jedna malá holka. "NEEEEE!" pomyslela jsme si, protože tohle věštilo přítomnost i ostatních členů její rodiny. S těmi se moc nemusím. 

"Achjo!" řekla jsem si v duchu a rozhodla se, že budu plavat. Abych jim nedala šanci se se mnou bavit. Tak jsem plavala. Potkám dalšího člena její rodiny: "Ahoj, jste tu všichni?" "NE, jsem sama." Plavu dál. Když jsem dialog o stejném obsahu těch dvou prostých vět absolvovala se všemi, tak už jsem jim fakt nechtěla dát příležitost se se mnou bavit. Taky jsem jim asi trochu chtěla ukázat, že plavu dobře. Líp než oni. Že jsem prostě lepší. 

Jak jsem vlezla do bazénu, tak jsem bez přestávky (až na ty tři dvou-věté rozhovory) plavala. Plavala jsem, kondiční plavci se kolem mě střídali a já stále plavala. Fakt jsem si užívala, když si ti dva dávali pauzu, a já plavala. Bylo to alespoň malé zadostiučinění, když už mi museli svou přítomností zkazit den. Tak jsem plavala dvacet minut, dala jsem si třicet bazénů a spokojeně jsem beze slova poprvé opustila bazén a odešla do sprch. Jo, byla jsem na sebe hrdá, i když se mi trochu motala hlava.

PS: Pro vás, co chodíte plavat, prosím, když někdo plave ve své dráze zdá se již dlouho, a vy máte kolem sebe moře místa, pěkně vás prosím, uhněte se mu. Ono je dost těžké při třicátém bazénu ještě dávat pozor na to, komu se máte zase uhnout a to "myškování" fakt znesnadňuje plavání. Vám to nic neudělá a těm, co tam jsou již dlouho pomůže :)


mercredi 11 janvier 2012

Změny

Dneska jsem jela autobusem z holkou ze základky, z vedlejší třídy, neviděla jsem ji skoro dva roky. Zvláštní, máte dvacet minut, co je tak podstatné (a roznesitelné, drbna trochu každá) aby se to sdělilo? Během setkání mě to donutilo se trochu zamyslet nad tím, jak jsem se za tu dobu změnila. Mám pocit, že u mě proběhla velmi velká spousta změn. Možná to je ale jenom můj pocit. To je ale to nejdůležitější, ne?

  • Dnes jsem si uvědomila, že se například nedá naučit na vše a nemusím dostat jedničku, když mi známku neovlivní ani pětka. 
  • Asi jsem celkově dosedla nohama na zem, naučila jsem se číst lidi a alespoň z části poznat, kdy mi lžou. Je to fakt dost často.
  • Začala jsem si víc věřit. 
  • S tím souvisí to, že jsem si začala připadat krásná. To jsem si dřív skutečně nemyslela. I dnes mám občas pochyby, ale říkám si: "Holka, tohle docela jde, to je dobrý."
  • Novinka, hned z nástupem na střední o mě byl náhle zájem bytostí opačného pohlaví. Do té doby věc pro mě nevídaná. Nikdy jsem nepatřila mezi tu "chtěnou" elitu holek.
  • Hned s příchodem na střední jsem si tak vyzkoušela odmítání.
  • Zjistila jsem, že kluci vážně nechápou (i čtyřnásobné odmítnutí nestačí)
  • Našla jsem si dvě kamarádky (+ víc takových těch kamarádů, ale nejste si jimi úplně jisti)
  • Stal se ze mě odborník na meziměstskou autobusovou dopravu. Je milé, že u některých řidičů už stačí jen se hezky usmát a pozdravit, pamatují si, kam jedu.
  • Ztratila jsem prakticky veškeré kontakty na bývalou třídu, to mi zpočátku vadilo, pokoušela jsem se ale navazovat kontakty a moje snaha selhávala, tak jsem si řekla, že to tak má asi být, třeba je to dobře. Teď mám kamarády v Pardubicích.
  • Stala jsem se dívkou s několikanásobně zlomeným srdcem.
  • Zjistila jsem, že nezvládám stres.
  • Jsem kapánek psychicky labilní.
  • Nemám facebook.
  • Mám twitter.
  • Píšu blog. Baví mě psaní.
  • Začalo mi být víc zle a častěji mi je na omdlení.
  • Začala jsem milovat hudbu. Ale trochu jinou, než se hraje v klubech, kde jsem (a jsem na to pyšná) nikdy nebyla a nemám v plánu tam jít.
  • Když budu citovat moji drahou mamku: "Stává se z tebe dospělá, inteligentní, elegantní a vkusná dáma."
Spousta spousta a ještě jednou spousta změn, které jsem všechny nevypsala... 

a jako bonus jedna písnička, která mi tu hraje asi už popáté... :)


lundi 9 janvier 2012

Naučit se nebýt ve stresu

Jo, to je to, co musím. Musím se naučit nedostat se do stresu. Dřív jsem ten "stres" (co ve skutečnosti nebyl stresem, ale já si to kolikrát myslela) překonávala docela dost snadno. Teď to nějak nejde.

Těžko říct, proč to tak je. Jsem starší, je toho víc, to je samozřejmé, do toho osobní problémy, kterých není málo, pořád mi je zle, venku je špatné počasí a tma ráno. To bude asi jenom část toho všeho.

A teď se to všechno nějak sešlo a umocnilo v období písemek. Je to hrůza. Zjistila jsem, že poslední dobou stres fakt nezvládám. Stačí jenom maličkost, kapka do té přetékající sklenice a já jsem na dně. Poslední dobou často brečím. Jsem asi vyčerpaná. Ne utahaná, spánku mám dost, ale vyčerpaná. Psychicky, fyzicky. Já fakt nechci brečet, ale moje tělo nějak asi nemá jiné prostředky k odbourávání všech těch složitostí, neví si rady a tak brečí. Nebaví mě to stejně jako omdlívání a motání hlavy, ale nemůžu s tím nic dělat.

Poslední dobou jsem skutečně hodně psychicky labilní. Někdy mi dokonce příjde, že svoje emoce projevuji, jak malé dítě. Směji se nebo brečím. Nic moc mezi tím není a rychlost, jakou se zvládnu dostat z jednoho do druhého, taky není malá.

No, asi bych se měla snažit s tím něco dělat. Vybudovat si asi jistou apatii. Nevím, jestli to umím, budu umět. Uvidím(e).


Nebo jenom potřebuju pořádnýho panáka!

jeudi 5 janvier 2012

222 222

Dnešní ráno probíhalo normálně, relativně normálně. Vzbudit se, obléknout se, učesat se, vyčistit si zuby, nalíčit se. Pak obvykle následuje snídaně. Místo ní, na mě ale čekal vzkaz, že k doktorce je dobré jít nalačno. Vypila jsem tedy svůj hrnek černého čaje a pomyslela si, že ten den nějak hezky začíná.

Jakmile jsme odvozili všechny, kam potřebují, jeli jsme tam, kam jsem dneska měla namířeno. Obvykle to bývá do školy. Dneska ne. Dneska jsme jeli k doktorce. Byli jsme tam brzo, a tak jsme zůstali chvíli v autě, táta usnul a já se bavila krásným číslem počtu ujetých kilometrů: 222 222km, to je hezké ne?

Je sedm hodin, deset minut. Vcházíme do čekárny, jsme první, přichází sestřička s úsměvem na rtech a ptá se na mé zdraví. Nevím, co mám odpovědět. Vcházím do ordinace. Doktorka je rodinná známá, tak se vřele přivítáme a povídáme, co je nového. Konečně se dostáváme k věci. Není nadšena mým popisem problému: "Nějak se poslední dobou necítím dobře, je mi nevolno, na omdlení je mi také častěji. O Vánocích jsem byla nemocná, zvracela jsem a bylo mi skutečně zle. Větší problémy s tlakem mám už několik měsíců." Ano, skutečně není mým popisem nadšena, ale uznává, že není asi něco v pořádku.

"Sestři! Uděláme kompletní vyšetření a laboratoř."

Jdu na váhu: mám málo.
Jdu se měřit: 170.
Tlak: "Je z nás asi ve stresu, má dnes normální. 120 na 70."
Přichází dýchání: "Sundej si tričko. Zhluboka nadechnout. Nedýchat. Můžeš dýchat." Dodávám: "Jo, a taky se mi poslední dobou špatně dýchá.", nadšení paní doktorky roste.
Prohmatává mě, nic nenachází.
"Sestři, uděláme odběr."
Proč ne, říkám si. To mi problém nedělá. Ale moje žíly na pravé ruce měly jiný názor. Přes usilovnou snahu sestřičky, z mé pravé ruky nedostala ani kapku. Ale bolelo to jako čert, a to něco vydržím.
Jehlu bere paní doktorka a napichuje levou. Ta kupodivu funguje. Paní doktorka má poté pocit, že mě to nutně muselo bolet. Bere mě za ruku a vtipkuje: "Kdyby tě takhle držel nějaký chlapec, to by tlak letěl nahoru, co?"
Supr. Fakt mám náladu na vtipkování na můj účet.
"Zítra budou výsledky z laboratoře. Pak vám napíšu doporučení na vyšetření srdce v Hradci. Teď se ještě stavte na ultrazvuku."

Poliklinika. Ultrazvuk. Doktorka? Naše sousedka. Normálně se po objednání čeká tak dva týdny, my šli okamžitě. Jaké to štěstí. Po popřání štastného nového roku a probrání všech růstových problémů jejích synů s mým tátou se konečně dostáváme ke mě. Lehám si, gel na břiše skutečně studí a já zase slyším ty známé fráze: "Zhluboka nadechnout. Nedýchat... Dýchejte si." Nic nenašla. A ne, těhotná skutečně nejsem, jak se mě dnes často ptali moji kamarádi.

Odvážíme zprávu paní doktorce. Zítra bych se u ní měla stavit pro výsledky z laboratoře. A pak mě čeká vyšetření srdce a možná sonda do žaludku. Jo fakt moc se na to těším... :(

mercredi 4 janvier 2012

O kapičku lépe...

Zjistila jsem skvělou věc. Perfektní způsob, jak si zlepšit náladu, jak možná dokonce zlepšit náladu lidem kolem. Usmát se. Banální věc, co, to musím přiznat, někdy vůbec nepomůže, to když je mi skutečně špatně, tak se po snaze usmát se akorát skutečně rozbrečím, ale většinou to zabírá. Nálada je zlepšená, připadám si krásnější nebo aspoň více přijatelná.

Ono je docela děsivé pořád být v zajetí těch "krásných lidí", co na nás koukají z reklamních bilboardů, z televizí, z obálek časopisů a titulních stránek novin, v zajetí té spousty krásných věcí, co na nás koukají z výkladních skříní, svoji cenou mnohdy převyšující naše představy.

Mezi tím vším si snadno, když mi třeba není úplně dobře, měla jsem špatný den nebo se stala nějaká banalita, připadám tak nějak méněcenná, oni všichni mají tak skvělý život, tak proč ne já? Oni všichni mají skvělého partnera, co jsem udělala špatně, že já ne? Takových otázek si v těch depresí obtěžkaných dnech pokládám stovky.

Já si stále můžu říkat, že to dobré příjde, že je to už za dveřmi. Stačí jen otevřít. Ale najít ty správné dveře, za jejichž kliku mám zabrat, jejichž klíčovou dírkou prosvítá můj vysněný život, to mi přijde často nemožné. Ještě jsem ty správné dveře nenašla. Obávám se, že klíči jsem se ani nepřiblížila, ta možnost, že ho ale mám již ve kapse, jen jsem o něj prstem zavadila tak, že to prst ani nezaznamenal, ta možnost tu ale stále svítí. Svítí jako slunce probleskující zamračenou oblohou, co čeká až trochu zafouká. Tak čekám, až zafouká mým směrem, nahmatám klíč, najdu správné dveře a tam....

Zatím musí stačit se usmát. S úsměvem jde přeci jenom všechno alespoň o kapičku lépe.