Strach

Dneska jsem si uvědomila, jak moc velký mám strach.

Strach máme pořád. Někdy jenom malý, jindy takový ten očekávaný strach, pak trochu hraný strach, přehrávaný strach, máme strachy, které logicky souvisí s naším věkem, postavou, pohlavím, i když je třeba jenom hrajeme.

Já mám dneska ale opravdový nefalšovaný strach, co si skutečně uvědomuji, že je strach. Psala jsem si diář a došla jsem k datu sedmadvacátého ledna. Kéž by to byl normální pátek s blbou fyzikou a matikou. Ne. Srdce. Vyšetření srdce na fakultce v Hradci.

Poté, co jsem všechno sumírovala s mamkou, dozvěděla jsem se, že omdlívání při zvýšené fyzické zátěži není normální, že to v prosinci byl s největší pravděpodobností srdeční kolaps a a že mám stejné příznaky jako její mamka, se mě zmocnil strach.

Já vím, že se mnou něco není v pořádku a je mi jasné, že to jen tak někdo nepochopí - představa šestnáctileté holky se srdečními kolapsy není zas tak představitelná - ale já to tak cítím.

Nevěděla jsem, co mi je. Nevím to teď. Ale blížící se sedmadvacátý leden mě děsí.

Mám strach.