Zjistila jsem skvělou věc. Perfektní způsob, jak si zlepšit náladu, jak možná dokonce zlepšit náladu lidem kolem. Usmát se. Banální věc, co, to musím přiznat, někdy vůbec nepomůže, to když je mi skutečně špatně, tak se po snaze usmát se akorát skutečně rozbrečím, ale většinou to zabírá. Nálada je zlepšená, připadám si krásnější nebo aspoň více přijatelná.
Ono je docela děsivé pořád být v zajetí těch "krásných lidí", co na nás koukají z reklamních bilboardů, z televizí, z obálek časopisů a titulních stránek novin, v zajetí té spousty krásných věcí, co na nás koukají z výkladních skříní, svoji cenou mnohdy převyšující naše představy.
Mezi tím vším si snadno, když mi třeba není úplně dobře, měla jsem špatný den nebo se stala nějaká banalita, připadám tak nějak méněcenná, oni všichni mají tak skvělý život, tak proč ne já? Oni všichni mají skvělého partnera, co jsem udělala špatně, že já ne? Takových otázek si v těch depresí obtěžkaných dnech pokládám stovky.
Já si stále můžu říkat, že to dobré příjde, že je to už za dveřmi. Stačí jen otevřít. Ale najít ty správné dveře, za jejichž kliku mám zabrat, jejichž klíčovou dírkou prosvítá můj vysněný život, to mi přijde často nemožné. Ještě jsem ty správné dveře nenašla. Obávám se, že klíči jsem se ani nepřiblížila, ta možnost, že ho ale mám již ve kapse, jen jsem o něj prstem zavadila tak, že to prst ani nezaznamenal, ta možnost tu ale stále svítí. Svítí jako slunce probleskující zamračenou oblohou, co čeká až trochu zafouká. Tak čekám, až zafouká mým směrem, nahmatám klíč, najdu správné dveře a tam....
Zatím musí stačit se usmát. S úsměvem jde přeci jenom všechno alespoň o kapičku lépe.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire