Nadšení a pád...

Je to úžasné jak se můžu nechat tak snadno něčím unést, pohltit, nadchnout... Nadchnout mě pro něco skutečně není těžké, proto se ani nedivím jak mě pohltil letošní hokej, když jsem předtím ani tak skálopevným fanouškem nebyla. Kamarád na fb mě nazval největším fanouškem jakého zná (trochu ironie nemyslíte? :D)...

 Ale já se nadchnu snadno téměř do všeho a přemluvíte mě taky snad ke všemu (to je asi trochu moje slabina :D). Měla bych asi trochu zapracovat na své vůli, někdy mi přijde, že jsem až ovlivnitelná (možná silná slova, ale mě fakt k ničemu nemusíte moc přemlouvat).

Taky moc neumím říkat ne (další slabina), a toho někdo umí docela využít, poslední roky na základce toho byly jasným příkladem. Naštěstí přišla změna školy, města, více méně i kamarádů a musím říct, že to mi udělalo opravdu dobře, zvolnila jsem, nejsem tak pod tlakem, že jsem někomu něco slíbila, že musím něco zařídit, atd atd.

Je to fajn pocit mít tak trochu volno a být pro něco nadšen, nemyslíte? :)

Někdy mám ale pocit, že nic nemá smysl, naštěstí mě to většinou rychle přejde. I tak se mi ale občas zdá, že padám...

Vyfoceno v Terezíně, velmi inspirativním místě, zvláště večer, když je bez turistů...
Jinak nebojte, kamarádka, kterou jsem měla ráda, i když si nejsem jistá, jak ona mě, neskočila...