vendredi 11 mai 2012

Na nakloněné rovině

Vcházím do dveří malé ztemnělé místnosti. Možná není tak malá, ale svou atmosférou na mě tlačí takovou silou, že se zdá mnohem menší. Zvláštní, ale důležitý pán, se snahou být sympatický a uklidnit mě, mi podává ruku, stejně tak i druhá osoba, mnohem méně sympatická a přes svoji nevýznamnou funkci dost povýšená. Potvrzuji, že jsem seznámena s tím, co se bude dít, ale říkám to se chvěním v hlase. Mamka - můj doprovod podepisuje souhlas a odchází. Jsem sama. Sama s nimi dvěma.

Odcházím za zástěnu, svlékám se do spodního prádla, jen podprsenku, kalhotky a ponožky mi dovolí. Lehám si na podivně vypadající postel, všímám si podivných detailů, ale většinou mi není moc jasné, k čemu jednotlivé prvky zvláštní postele slouží. Chodidla přitisknu na její spodní část celou jejich plochou. Ruce podél těla, pravá dostává rukáv na měření tlaku, levá odejde s větším traumatem, dostávám do ní kanylu. Celé tělo mám poseto elektrodami, přikrývají mě nevzhledným prostěradlem. Najednou mám pocit, že jsem pacient psychiatrické léčebny, dvěma popruhy přikurtovaná k posteli čekám, co bude dál.

Dvacet minut jen ležím a odpovídám na tisíceré dotazy od toho důležitého pána. Chvílemi vypadá, jakoby mě skoro nevnímal, pak zas velmi zaujat poslouchá. Změří mi tlak. Elektrody pořád něco ukazují na obrazovkách u mých nohou. Nevidím na ně. Dívám se do šedého stropu. Zazvoní telefon a najednou si mě nikdo nevšímá. Nesympatická sestra se snaží být přátelská a předhání se se mnou v tom, která z nás déle nejedla.

Dotelefonováno, dvacet a možná i více minut klidu a ležení střídá další bod mého vyšetření. Sympatický primář se mnou skoro pořád mluví, ptá se mě na veškeré změny, co cítím, bolesti. Postel se začne pomalu zvedat. Velmi pomalu. Zvedá se a já popisuji ty změny, ty pocity, ty bolesti. Popisuji, jak se mi lehce tmí před očima, jak se cítím malátná.

Postel se zastavila, stojím skoro vzpřímená, popruhy mě jistí. Mám pocit, že se nemůžu hýbat, ne že bych se snad hýbat mohla, tenhle pocit byl ale silnější než to znemožnění pohybu. Stojím tam, dívám se tupě do zdi. Před očima se mi míhají ony fantastické obrazce, které již tak důvěrně znám. Motá se mi hlava.

Když se konečně klidním najednou dojde ke změně. Nevím, co se děje, ničeho jsem si nevšimla, nikdo se mě ani nedotkl, ale najednou mám potřebu zrychleně dýchat, rozbuší se mi srdce. Je mi mdlo, bráním se slzám, chce se mi omdlít, ale ve výsledku neomdlím. Je mi zakázáno zrychlovat dýchání, mám dech uměle potlačovat. Je mi z toho zle. Vše vidím jak v oparu. Zaregistruji, že někdo vejde do dveří, projde přede mnou, ale nemám sílu se na něj podívat, slyším jeho hlas, pak odejde. Primář se mě pořád ptá, jestli ještě můžu, stále opakuji, že to zvládnu.

Pocit - pocit, že to nikdy neskončí, ale pak se najednou postel dala znovu do pohybu, pomalu. Pomalu za zvuku vrzání a práce motoru se spouštím do vodorovné polohy. Když mám pocit, že už ležím postel se stále hýbe a pořád si lehá. Mám pocit, jako bych ležela hlavou z kopce, ale je to jen pocit, vše má být v pořádku. Je mi stále mdlo a zle, paradoxně ale cítím i mnoho energie.

Sundávají mi kanylu, zase nevím, co se děje, proč všechny přístroje přesouvají na druhou stranu postele. Záhy se to ale dozvím. Dostávám pokyn abych se rychle postavila. Zvedám se a opět vidím jen ty fantastické obrazce, míhající se kruhy před očima. Dá mi hodně soustředění, abych neomdlela, ale stejně se kymácím. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, sledují přístroje a to, co jim říkám.

Rychlými prudkými pohyby ze mě strhají elektrody, sundají mi manžetu pro měření tlaku a konečně se mohu jít obléci. Okamžitě se dozvídám výsledek testu. Primář ho pronáší uklidňujícím, ale zároveň znepokojeným tónem. To, co se mi děje, není od krevního oběhu, tím mě uklidní, pak ale dodá, že to rozhodně není normální a měla bych co nejdříve zase na neurologii, tím mě opět znepokojí.

Čekala jsem, že mi dnes někdo řekne, co mi vlastně je. Odpověď nepřišla, jen další omluvné pohledy doktorů. Kdy se to dozvím? Jestli vůbec někdy?

2 commentaires:

  1. Ježiš, tohle vyšetření mi taky dělali, když jsem ležela v nemocnici, máma o tom ale zřejmě nevěděla, protože jsem se při tom zřejmě mírně vzpamatovala z kómatu a měla jsem na to takový mírný rozostřený vzpomínky - a když jsem se pak mámy ptala, co to bylo za vyšetření, tvrdila mi, že jsem blouznila, že mě nikdo na žádné posteli nezvedal :D Nevíš, jak se to jmenuje? Už x let mi to vrtá v hlavě! :D

    RépondreSupprimer
  2. Jmenuje se to "test na nakloněné rovině" nebo "tilt-up test" má to hodně názvů. Ale to mohlo být velmi nepříjemné, nevědět, zda to byla realita nebo jenom blouznění, sen :)

    RépondreSupprimer