samedi 14 juillet 2012

Jenom trochu

V mém životě, který sice nebyl příliš dlouhý, mně dlouhý ale připadá, jsem zažila mnohé, s mnohým jsem se musela vyrovnat. Moje chování, vystupování, vnitřní uvažování, zkrátka mě samotnou ovlivňuje spousta věcí, spousta maličkostí, které mnohým přijdou zanedbatelné. O to víc mě pak ovlivňují ty věci s nimiž se mám vyrovnat. Takové věci totiž nebývají maličkostmi a nebývají šťastné.

Každý máme své způsoby, jak se vyrovnáváme s těmito věcmi. Jsou to způsoby, které jsou jen naše a liší se člověk od člověka. Proto se také může stát, že ten váš způsob, můj způsob, není zcela běžný a okolí se na vás, mě, bude dívat zvláštně. Jsem cynická, apatická, uzavřená do sebe, otevřená, usmívám se a mám kamenný výraz, jsem upjatá, puntičkářská, narovnaná, dokonalá, jako americká panička z padesátých let. No a co? Neumím se s věcmi pomalu vyrovnávat, dělat, jako že trochu jsou a trochu nejsou, že třeba možná, když vím, že ne. Mohu si dělat marné naděje. Ale proč? Když vím, že není šance vrátit to zpět. Tahle nejistota mě bolí. Ano, jsem možná přecitlivělá, příliš si to beru, příliš brečím, příliš, příliš, příliš. Ale jsem to já. Když něco je, prožívám to naplno.

Proto potřebuji jasný konec. Přesný okamžik, kdy vím, že je konec. Kdy mohu cynicky dělat alespoň naoko v mé mysli, že se nic nestalo. Nemám ráda vyrovnávání se s věcmi. V tenhle okamžik se mi vrátily bolesti hlavy, noční můry, je mi slabo. Potřebuji jasný konec. Uklidit pokoj, sepnout si vlasy do pevného drdolu, sepnout rty a dělat, že se nic nestalo. Protože ten pocit přicházejících slz chci už zažehnat. Asi si teď mnozí řeknou, že jsem sobec, možná sobec jsem, ale kdo někdy nebyl sobec? Já jsem tu pro ostatní pořád, můžu být jednou sobecká, ne moc, jenom trochu. Vím totiž, že já bych další kolo nemocnic a zoufalství nezvládla. Tehdy jsem neměla ke zhroucení daleko, bylo toho moc, stejně jako teď, nemám k tomu daleko. Jen při té myšlence se mi sevřel žaludek a zatímco tohle píšu mám ten známý pocit v očích. Je to asi trapná omluva, ale je mi sakra sedmnáct, nemám tolik síly. Tak budu jednou sobec. Jenom trochu.

3 commentaires:

  1. Jsem si jisty, že projednou se nikdo zlobit nebude… Trocha sobeckosti už je i v tom, že to vubec píšeš na internet a nikoho se také neptáš, jestli smíš nebo nesmíš.

    Dno existuje jen a jen proto, abychom se mêli od ceho odrazit. S usmevem pujde vše líp, tak se usmívej…

    RépondreSupprimer
  2. Máš pravdu, možná to bylo trochu sobecké to sem napsat, ale já to prostě asi potřebovala napsat. Aby bylo jasno, abych já měla jasno.

    A ano, určitě to tak půjde líp, snažím se o to... :)

    RépondreSupprimer
  3. A od toho ten blog na internetu je, abys měla tu možnost. Protože ne vždy je dobré si o tom jen povyprávět, vyzpovídat se někde v hospůdce s přáteli, na kávičce s kamarády, u vody s rodičema.
    Někdy si to potřebuješ srovnat v hlavě sám(a). Taky to v poslední době občas udělám a pak to dopadne do blogu jako článek, který je aktuální třeba "jen" týden. Ale zpětně - mám jej a mohu si jej přečíst třeba i za měsíc. A připomenu si, jak jsem se z toho dostal a poučil se, abych zlepšil svou obranyschopnost na tyhlencty nálady.

    Psaním k duševní očistě.

    RépondreSupprimer