mardi 30 août 2011

Smutná

Byla jsem skutečně smutná. Smutná kvůli lidem, které nemám ráda a oni mi chtějí udělat ze života peklo. A daří se jim to. Byla jsem skutečně smutná kvůli tomu, jak na to zareagovali lidé, které mám ráda. Ti lidé, co mi dělají ze života peklo, by se nad sebou měli skutečně zamyslet, protože jejich chování je velmi smutné a necitlivé k ostatním lidem. Měli by se zamyslet nad tím, jak moc sobečtí jsou a jak ničí a ovlivňují životy lidem okolo nich. Protože tohle není poprvé, co jsem kvůli nim brečela. Je mi jich svým způsobem líto, protože já narozdíl od nich po tom, co se vypláču se někam posunu a budu poučena z jejich chyb, budu silnější a empatičtější. Já jsem, i když si to teď ti lidé, které mám ráda nemyslí, dobrý a slušný člověk a záleží mi na ostatních. Proto teď už nepláču, protože jsem si řekla, že plakat pro lidi, které mám ráda, ale kteří mi nevěří a kvůli smyšleným věcem jsou mnou zklamáni nemá smysl. A pro ty lidi, co nenávidím jsem už brečela kvůli jejich dětem a taky jsem zjistila, že to nemá smysl. Takže nasadit úsměv a nenechat se rozhodit hraním na city!

dimanche 28 août 2011

Netrpělivá

Od návštěvy Bratislavy se toho moc nestalo, anebo alespoň nic významného. Včera byl tak trochu významný den, rodiče slavili sedmnáctileté výročí svatby.

Jinak se ale nic tak významného nestalo: strávila jsem odpoledne s kamarádkou v Pardubicích na nákupech, ze kterých vzešla halenka a kabelka, ochladilo se a mám novou barvu vlasů. Nic významného, ale mohlo se stát něco nevýznamného, ale pro mě velmi významného, ale nestalo se to, přesunulo se to, pak se to přesunulo ještě jednou, ještě jednou a nakonec se to přesunulo na dnešek.

Je brzo, nevím jestli k setkání dojde, ale začínám být netrpělivá, protože se na to setkání skutečně velmi těším, nemůžu se dočkat a tohle čekání mě ničí, čekám totiž skoro celé dva měsíce. Je to ubíjející, ale kdo by nebyl netrpělivý? Každý jsme tak trochu netrpělivý ne? Řekla bych že ano.

Tak tím se tak trochu uklidňuji. Jinak dneska ráno mi i přes všechny turbulence šťastně přistála kamarádka na letišti v Ruzyni, takže se moc těším, jak se v úterý sejdeme. Tam řekla bych nebudu muset být netrpělivá :)

mardi 23 août 2011

Krstiny...

Tak jsem se v neděli/pondělí (o půlnoci) opět vrátila. Opět jsem se vrátila z Bratislavy. Tentokrát jsem tam jela za takovým speciálním účelem, měla jsem se totiž stát krstnou mamou (kmotrou) mé úžasné půlroční neteřinky a teď už i kmotřenky Vandy. Když se mě sestřenka poprvé přes skype zeptala, jestli bych její Vandě nechtěla být kmotrou skoro jsem neváhala a souhlasila jsem. Pak jsem se trošku zamyslela nad tím, co to pro mě bude znamenat být Vandě kmotrou a trochu mě znejistilo, když mi táta řekl, že kdyby se jeho Mária zeptala, odmítl by. Podle mě se tohle snad ani nejde odmítnout. Ale to je asi rozdílné podle úhlu pohledu.

Vyjeli jsme už v sobotu ráno, i když měl křest být až následující den odpoledne, spíš večer. Ráno, když jsem si balila a nechávala jsem zhodnotit svůj výběr oblečení mamkou, zjistila jsem, že na ten křest nemám co na sebe. Cestou jsem tedy zaplula do prvního obchodu s oblečením a zoufale jsem vybírala něco vhodného. Docela mě začalo děsit, když mě vše, co jsem si zkoušela bylo velké, ale nakonec jsem přeci jen vybrala. Mohli jsme jet, cestou do Bratislavy jsme ještě balili dárky do ozdobných krabiček. Koupila jsem Vandě krásné šatičky, mamka dokoupila měkounkou mikinku. Já jsem jako dárek na památku, co dostává kmotřenka od kmotry, koupila krásný malý přívěšek, křížek z bílého zlata posetý malinkými kamínky. Po delší cestě jsme do Blavy dorazili, najedli se a dojeli jsme k sestřence, strejdovi a Vandě.

Šli jsme se ještě projít po nábřeží Dunaje, dali jsme si zmrzlinu a něco osvěžujícího k pití. Po návratu a vyšlapání všech sedmi poschodí jsme byli docela mrtví a neuvěřitelně hladoví, aby taky ne bylo totiž asi devět večer a my naposledy obědvali! Odměnou za hladovění nám byla jedna ze strejdových skvělých polévek a vařené-pečené koleno s výborným chlebem. Výtečné. Jen nikdo po tom jídle asi nemyslel na nic jiného než na postel. Takže osprchovat, vyčistit zuby a spát.


Ráno jsme se vzbudili a já se hned těšila na vydatnou snídani, která nás u strejdy vždy čeká. Můžeš si dát na co máš chuť. Já si dala osmaženou slaninu s chlebem a jako "druhý chod" jsem si dala nějaké ty cereálie s domácím jogurtem. Musí to asi vypadat, že se tam asi vždy jedeme jenom najíst, ale není to pravda :D.

Čas utekl docela rychle a už se blížila jedna hodina odpoledne. To byl ten správný čas se rychle připravit, slavnostně se obléct, připravit dárky a vyjet na místo, kde se měl konat slavnostní oběd. S formou oběda jsem byla již předem obeznámena a musím říct, že jsem z toho byla docela v rozpacích. Slavnostní oběd se konal ve vyhlášené korejsko-japonské sushi restauraci a to pro někoho jako jsem já, kdo nikdy sushi nejedl byla docela výzva.

Když se sešla celá společnost a lidé, co se moc nemusí byli dobře odizolováni každý na jiný konec dlouhého stolu, mohlo se začít vybírat. Všichni jsme nedůvěřivě začali číst neznámé názvy jídel a nakonec jsme souhlasili, že po dobrovolné polévce příjde ochutnávka sushi a komu bude chutnat objedná se i jako hlavní chod. Milá slečna začala nosit podnosy s různými druhy sushi, byla jsem na rozpacích, ale nakonec jsem se odhodlala, že ochutnám, minimálně proto, abych neurazila. Ochutnala jsem první kousek, myslím, že to byl losos na rýži s wasabi. Bylo to překvapivě dobré! Odhodlala jsem se tedy ochutnat další tentokrát takové to klasické sushi - zřejmě losos, rýže a zabalené do chaluhy. Vynikající! Jen k ochutnání různých druhů rolek jsem nedostala odvahu. Možná někdy příště. Každopádně moje první zkušenost se sushi musím ohodnotit kladně. Když jsme snědli a vypili všechny pozornosti podniku bylo najednou něco před půl šestou večer. Oběd se nám trochu protáhl a my museli pospíchat, abychom stihli křtiny naplánované na šestou večerní.



Dorazili jsme před vchod do kláštera, takové nenápadné dveře v ulici plné turistů a kaváren. Uvnitř jsme ocitli v krásném malinkém kostelíčku nebo chcete-li klášterní kapli. Ujal se nás pan farář a šlo se rovnou k věci, kdo je matka, jak se jmenuje, kdo je krstná mama, aha vy jste dvě dobrá. Sedli jsme si Mária, Eva (druhá krstná mama), která měla na klíně Vandu, a já. Začalo se menším povídáním a pak těmi všemi frázemi, které se říct musí, se kterými musíme souhlasit, atp. Vanda se mě celou dobu držela za prst, bylo to krásné! Pak došlo k samotnému křtu, pan farář polil třikrát Vandě hlavičku svěcenou vodou. Dál se pokračovalo ještě s pár oficialitami. Po skončení jsme se ještě sešli v sakristii, kde si pan farář zapsal naše jména, kdy jsme se narodili a odkud jsme. Byl konec. Tedy alespoň zdánlivý konec, protože tímto večerem pro nás všechno teprve začíná.





V nedaleké kavárničce jsme ještě poseděli a já se skutečně sblížila s druhou krstnou mamou, kterou jsem předtím nikdy neviděla, ale je velmi sympatická a rozumíme si, je to skutečně hodná paní. Ještě jsem předala dárky, ze kterých měla Mária a vlastně i všichni ostatní radost. Nejvíc ji ale dojal ten zlatý křížek s kamínky, za což jsem byla skutečně moc ráda.

Pak už se vlastně nic moc nedělo, došli jsme do parkovacího domu, kde jsme se rozloučili. My si dojeli ke strejdovi pro věci a vyjeli jsme asi v osm večer domů. Doma jsme byli něco před půlnocí a tím skončil tento velký den. Velký den pro víc než jen jednoho človíčka, ale i pro nás ostatní.

jeudi 18 août 2011

Blázen?

Dneska jsem měla zase úspěšný den, proto se děsím toho, kdy to kouzlo přestane účinkovat!

Ráno mě vzbudila mamka, která měla dneska dovolenou, společně jsme se v županu nasnídaly na terase, šly se projít, bratříčkovi jsem pomohla ulovit keš, potom společný oběd na terase, spolu jsme vymýšleli, co si vezmu na sebe do města, dokonce mě mamka podporovala v tom jít bez podprsenky (vřele doporučuji, skvělý pocit! :), pak mě vyprovodili na autobus, dali jsme si zmrzlinu a odjela jsem.

V Chrudimi jsem v podpatcích přesprintovala celé nádraží a jen tak tak jsem stihla autobus, kterým jsem se plánovala dostat do Pardubic, úplnou náhodou jím taky jela teta, se kterou jsem se tam měla setkat. Pochodily jsme po obchodech, oblékly jsme ji, darovala jsem ji dvousetkorunovou slevu, pak jsme šly vybrat skvělé, krásné šatičky mé drahé úžasné budoucí neteřince a skončily jsme běháním po zlatnictvích.

Až jsme se dostaly tam, kde jsem byla již včera, a kde jsem vyhlédla krásný malý přívěšek, křížek z bílého zlata posetý kamínky. Krásný dárek!

Zašly jsme si ještě koupit zmrzlinu a tetě deštník, prošly jsme jsme pár obchodů a vyšly jsme na autobus, kde jsme měly ještě dost času, a tak jsme zašly do nejbližšího obchodu, kde si teta čirou náhodou koupila novou kabelku. Akorát jsme stihly autobus, když jsme dojely do Chrudimi, šly jsme si rovnou sednout do dalšího autobusu, který sice nebyl na nástupišti, ale znám se s řidičem, takže nám poskytl úkryt před houroucím nádražím. Dojely jsme domů. Bylo to moc fajn.

Večer byla večeře, čína. Mňam. Pak jsem nechala sestry sestrami a opustila jejich tlachání. V pokoji jsem dočetla knížku. Společně jsme se později večer pustili do sledování skvělého filmu Mamma Mia!, který je fakt úžasný, lepší je ale v originálním znění.

Z přebytku energie jsem se ve svém pokoji pustila do malování na svačinové pytlíky, ano možná jsem trochu blázen, a do přemýšlení nad tím, jaká byla asi blbost zapisovat se na zítra na basket, když ho vlastně ani pořádně neumím.

Dost bylo dlouhých souvětí. Dobrou noc. I když já asi jen tak neusnu.

mercredi 17 août 2011

Sezení v trávě...

Dnešní den začal poněkud zvláštně, protože mě probudili vibrace mého telefonu. Přišla mi smska. Smska, která mě vykopala z postele, přinutila mě se extra rychle obléct a běžet rychle ven. Smska, která mě přiměla téměř k sprintu. Ptáte se, co to sakra bylo za smsku? Byla to smska od známého, že byla právě publikovaná keš, co mám za barákem, a že, když si pospíším, mohu být první, co ji uloví.

Stejně jsem ale nepřišla první. Oblékala jsem se nebo jsem běžela moc pomalu, a tak, i když jsem ve výsledku byla moc ráda, jsme keš ulovili ve dvou. Nebyla to totiž nijak lehká záležitost, dostat se k ní vyžadovalo dávku lezeckého umění a odvahy pustit se tím děsným ostružiním. Ale zvládli jsme to, můj podpis je v logbooku a já se tak můžu pyšnit svým prvním FTFkem. Během další hodiny se nás u keše sešlo asi osm, bylo to fajn, potkala jsem nové lidi, povídali jsme si jako staří známí, protože mezi kačery je automatické tykání, i když jednomu je čtyřicet a druhému šestnáct.

Doma jsem byla trochu smutná z toho, že jsem zmeškala jeden telefon a taky mi bylo docela špatně. Z lezení a adrenalinového pobytu na sluníčku jsem se zpocená musela jít osprchovat. To bylo fakt super, miluju sprchování! Potom jsem si rychle zkontrolovala autobusy, vyfénovala si vlasy, našla jsem rychle něco na sebe, v mezičase jsem se nasnídala a naobědvala a sprintovala jsem na autobus. Ten jsem stihla jen tak tak. V Chrudimi jsem měla štěstí a stihla jsem autobus, který už měl být asi pět minut na cestě. Cestou jsme sice řešili problémy s dveřmi, které nešly zavřít, ale i tak jsme dojeli dřív než dalším autobusem.

V Pardubicích jsem měla chvíli čas než jsem se měla sejít s kamarádkou, tak jsem se šla kouknout do jednoho obchodu, kde jsem si vyhlédla tašku ve slevě, jestli tam ještě je. Byla tam, poslední, to jsem brala jako znamení a koupila jsem ji. Pak už byl skoro čas se sejít s kamarádkou a já ji potkala cestou na místo srazu.

Je to moje skutečná kamarádka. S ní se bavím snad o všem i o ničem. Chodili jsme a povídaly. Bylo to hrozně fajn. Ani nevím kolik jsme toho ušly ale nebylo toho málo. Pak jsme šli k ní a cestou jsme si jen tak sedly do trávy. Miluju sezení v trávě! Je to takové osvobozujíc, nevím, prostě je to fajn. Byly jsme u ní, a šly jsme zase zpět. Doprovodila mě na autobus, koupily jsme si zmrzlinu, byl to skvělý den. Jen tak povídat, o něčem, o ničem, jen tak.

Mám ráda gumové medvídky!

mardi 16 août 2011

Skvělý den...

Dneska byl jednoznačně skvělý den. I když jsem se probudila později než jsem chtěla, a proto jsem ze začátku tak docela nestíhala, pak to bylo všechno super.

Na dnešek jsem si totiž s kamarádem naplánovala geocyklovýlet. To je výlet na kolech, kdy hledáte kešky. O nich už jsem psala, jsou to schránky, schované kdesi, jejichž GPS souřadnice jsou k nalezení na internetu a vy pak máte možnost si je "odlovit" tedy najít, podepsat se v logbooku a případně vyměnit nějaký poklad. Dnešek byl, co se kešek týče, pro nás velmi úspěšný, našli jsme totiž všechny, co jsme hledali. Bylo to super. Jen nemuselo být takové vedro, cesty by mohli být tam kde mají být a ve sjízdném stavu, kopřiv a trní by taky mohlo být méně, ale to všechno přeci jenom ke správnému lovu patří. Ten jsme si tak náramně užili a nakonec jsme se odměnili skvělou meruňkovou zmrzlinou.

Sotva jsem doma stihla ze sebe smýt bahno z naší vyjížďky už mi ale u dveří zvonil soused Patrik, který neměl co dělat a chtěl jít na zmrzlinu. Oblékla jsem se tedy (ano divíte se, že jsem nechtěla jít v ručníku?) a šla jsem. K mému potěšení, se zmrzlina změnila a já si tak mohla vychutnat skvělou jahodovou zmrzlinu.

Poté někdo nadhodil nápad, že bychom mohli jít fotit. Nebyla jsem proti, proč taky, i když jsem tušila, že je to jenom záminka, aby se mohl vytáhnout s novým super foťákem. Když jsem ho řádně doobdivovala, mohli jsme se přesunout o dům dál k nám, kde jsem se taky vytáhla s novým bleskem, popadla jsem foťák, stativ a šli jsme. Jo Patrik je docela líný člověk, tak jsme nedošli nijak daleko a pustili jsme se do focení potůčku a mého oblíbeného, hrozně fotogenického elektrického vedení. Co chvíli jsem Patrika zasvětila do nových možností jeho super zrcadlovky, on se zamiloval do černobílého focení a fotil a fotil. Fotil potok, dráty, mě, mě jak fotím, foťák kterým fotím, ... docela hezké fotky to se musí nechat. Já taky fotila, ale asi jsem trochu zaostávala, lehce (velmi) rozptylována akčním Patrikem.

Každopádně to bylo taky super, a už jsme se těšili, až fotky u nás zkoukneme a řádně zkritizujeme a pochválíme. Ale to už bylo skoro osm a Patrik si vzpomněl, že chce jít běhat a já si vzpomněla jaký hlad mám. Super večeře tak dala super dni super korunu a já teď můžu jít v klidu spát s vědomím, že jsem si den naplno užila.








A něco z dnešní tvorby Patrika, novopečeného majitele super Canonu:






vendredi 5 août 2011

Změna je život?

Je to zvláštní, když v jeden den vybalujete a zároveň balíte. Ale horší je, když zjistíte, že to, co si chcete zabalit, jste právě vybalili z jiné tašky a zhodnotili to tak, že tu podprsenku si prostě vzít s sebou nemůžete, protože po minulé noci jaksi načichla nočním městem, lépe řečeno nočními kluby. Nesnáším, když všechno, co máte večer na sobě musí bez debaty projít pračkou před dalším nošením (stále jsem ale dopadla lépe než kamarádka, jejíž kabelka skončila promáčená koktejly Tequila Sunrise a Mojito). Nevím jestli jsem to už psala, ale fakt na tequilu pozor, člověk pak dělá věci...

Asi vyspívám, měním se, mění se moje názory na spoustu věcí, mění se moje postoje při hovorech s kamarádkami. Nebojím se mluvit víc otevřeně, i když něco si samozřejmě nechám pro sebe! Mění se i můj pohled na mě, na ostatní. Nevím, asi se mi to líbí, je to zvláštní. Divné.

No nevadí, teď načas zase pryč z civilizace, achjo. Já si tak zamilovala velkoměsto. Proč jen bydlím tam, kde bydlím. Ale nebudu si přeci věčně stěžovat, aspoň mám příbuzné ve velkoměstě, a teď je začnu navštěvovat častěji, je to moje předsevzetí.

I když jsem ráda za nabitý prázdninový program, byla bych někdy ráda i doma. Jen škoda, že když už pak doma budu, nebudou tu ti, se kterými bych tu ráda byla.

jeudi 4 août 2011

Bratislava

Ano... bylo to tam velmi zajímavé, ale fotky nemám, po první fotce mi došly baterie. S těmi mám vždy problém, vždy se mi vybijí a já nikdy nemám nabité náhradní. Takže sa vám ospravedlňujem.

Miluji svoji půlroční neteřinku! Je to to nejkrásnější stvoření na celém širém světě. A víte co? 21. srpna bude mít křtiny. A hádejte co. Budu její krstná mama! Jsem velmi šťastná.

Byli jsme venku. Ano noční Bratislava. Ano už nepiju. Ano opilá dělám hlouposti.

Cesta zpět? Úžasná! Až do Brna jsme jeli v kupé se skvělými lidmi, kteří se poznali v letadle ze Špeňělska, oba byli z Brna a byli úžasní! Byla to děsná sranda s nimi jet. Naplánovali jsme skvělou publikaci, ve které by byly otázky, které můžes položit neznámému spolucestujícímu, aby jsi nedostal při tom po hubě. Jo bylo to super!

Vlastně celé tři dny byly super. Snad to někdy zopakujem :)

lundi 1 août 2011

Tak přeci...

Tak zítra přeci jenom odjíždím. Těším se, i když to znamená vstávat o půl šesté. V 8:39 nasedám na vlak EC 275 Slovan a vyrážím směr Bratislava. Po třech hodinách a sedmi minutách bych měla dorazit na nádraží Bratislava - hlavná stanica. Snad.

Tam mě čeká moje milovaná nepříliš často viděná rodina, na kterou se velmi těším. Těším se na všechny, na moji neteřinku a možná budoucí kmotřenku, na sestřenice, na strejdu...

Bude to super, tak hlavně stihnout vlak :)