Otevřít oči

Otevřít oči. Ano, po dlouhém spánku bych měla opět otevřít oči. Svět by byl jistě zajímavější. Všechno je vlastně s otevřenýma očima zajímavější. Zdá se to tak samozřejmým, chodit s otevřenýma očima.

Proč ale tolik lidí chodí, jako by měli pásku přes oči?

Samozřejmě ne doslova, jen prostě jdou. Jdou a myšlenkami jsou někde jinde, někde daleko. To je častokrát dobře, proč vlastně myslet na to, co je kolem mě, když je to jen ulice, s nikým nejdu a na přemýšlení mám důležitější věci?

Zkusím odpovědět protiotázkou: Proč se ale znovu trápit těžkými myšlenkami, přemýšlet nad tím, co se stalo, když máte tak skvělou příležitost relaxovat? No ano, jen si zkuste jít po ulici a místo myšlení na to, jak jste pokazili ranní schůzku, si v hlavě říkejte, co vidíte. Je to jednoduché, nic vás to nestojí a ještě si odpočinete.

“Ta paní má ale zajímavý klobouk; nová výloha obchodu; pán, co přebíhá silnici; maminka s kočárkem a klučinou, co ho tlačí; plná zastávka vyhlížející autobus; dva utíkající kluci a projíždějící autobus; ta paní vám oplatila úsměv; zastavili vám na přechodu; uf ta paní do toho telefonu ale křičí; o čem se asi ti dva baví?”

Já jsem třeba docela často sama, jsem sama hlavně, když se přesouvám, cestuji, jedu domů. To je pak spousta času na přemýšlení o chybách, trápení se nad zbytečnými paranoiami. Bylo mi proto porazeno, abych se zkusila z toho světa v mých myšlenkách přesunout na smyslovou rovinu. Říkat si, co vidím, co cítím, případně se něčeho dotknout, abych se udržela v tom nižším stupni, v tom smyslovém. Uvolňuje to, uklidňuje to, pomáhá to neupadat do špatné nálady, tím to zvyšuje energii. Aspoň mně.

A navíc. Není to hezké nemít z města jenom nutné zlo, ale zamyslet se nad tím, že jsou v něm i hezké momenty, úsměvné momenty, že to město žije a není jenom kulisou na vaší cestě domů?