Potřeby

Každý máme nějaké potřeby. Nebudu jako Freud a nezaměřím se jenom na potřeby sexuální, podle mě máme potřeb víc. Jsou různé. Některé jsou naprosto malicherné, jiné s námi hází víc, jsou dlouhodobé nebo jenom chvilkové. Potřeby ale má každý, jen je někdy těžké je přesně pojmenovat. Já mám potřeb spoustu.

Každé odpoledne se potýkám s krutou potřebou naprostého nicnedělání. Přijdu domů, sednu si na gauč a moje tělo mi vypoví službu. Odmítne se pohnout, je vyčerpané. Jakmile se ale odhodlám k pohybu a odnesu se do pokoje nekončí to. Můj mozek prostě nechce nic dělat, chce odpočívat, potřebuje odpočívat a tak vede moje tělo k nicnedělání. Moje super ego to má pak hodně těžké přemluvit mě k nějaké činnosti (tak třeba teď vede moje potřeba nicnedělání protože moje super ego mě nutí k učení se chemii). Bohužel pro moje studijní výsledky je moje super ego takhle odpoledne více méně bezmocné.

Ale jsou tu i jiné potřeby. Třeba, stejně jako většina dívek, mám potřebu se cítit hezky. To neznamená v mém podání "pohodlně", chci se prostě líbit sama sobě, bonusem je pak, když se líbím i někomu jinému. Jsem prostě holka. Holka, co si sem tam dává záležet. Když se cítím krásná jsem i veselejší a to za to stojí, ne?

Jsou místa, kde moje id dostává pěkně na frak a vyhrává super ego. Každé ráno. Vždy, když zaznamenám v tu vražednou hodinu (5:15) budík, strhne se ve mě bitva mezi id a super egem. Jedno mě chce nechat humánně spát, druhé mě tahá z postele. Tuhle bitvu asi po deseti minutách prohrávám a to zlé, zlé super ego mě tahá z postele, ke skříni, do koupelny, atp. Přitom id by chtělo ještě spát a uspokojit tak tu hlavní lidskou potřebu odpočinku. Má ale smůlu a frustrované odchází na snídani.

Potřebuju klid a vnitřně nemám ráda stres. Dobře, vybrala jsem si v tomhle ohledu asi špatnou školu.

Potřebuju společnost.

Potřebuju být sama.

Potřebuju nebýt přehlížená.

Potřebuju mít možnost kreslit, fotit, psát. Ne vždy možností využiji, ale čas od času umění vážně potřebuji.

Potřebuju být ve všem dobrá. Jo s tím je trochu potíž a někdy si říkám, že to fakt není třeba, ale moje super ego je mocné a chce ze mě vždycky vykřesat, co jenom jde.

Potřebuju chodit. Chodit na procházky, kde si myslím, že si pročistím hlavu, i když je to přesně naopak. Chodit po městě a povídat si s kamarádkou. Chodit po obchodech, jako každá druhá holka. Chodit na podpatcích, protože to prostě dobře vypadá.

Potřebuju toho hodně, ale nepotřebuju toho moc. Jsem ráda, že nejsem z těch rozmazlenejch fracků, co ke štěstí potřebují mít vše nejnovější, auto k osmnáctinám a rodiče, co mi koupí, co mi na očích vidí. Většina věcí, co potřebuji mnoho nestojí a přece z nich mám radost. Mít radost z maličkostí je v dnešním světě stále těžší a těžší, je to ale krásné, ne?