lundi 1 octobre 2012

Staré dobré časy

Dnešní den vlastně vůbec nebyl zajímavý, jako každé pondělí bude ve vzpomínkách zřejmě naprosto ztraceno, ale stejně jako každý den se přeci jenom něco stalo. Díky Bohu, ten stereotyp bych nepřežila.

Ráno zase budík tak brzo, že se to bojím vyslovit. Popřeju dobré ráno na Twitteru. Snídaně, odjezd. Cestou do školy rozebírání dopravních situací s tátou, přepínání rádia, kde nás pronásledovala hnusná písnička. Přicházím do školy v době, kdy ostatní vstávají. Zdravím se s uklízečkami, učiteli, zapluju do třídy. Je tma, rozsvítím. Dočtu tajmlajnu. Před půl osmou přijde moje možnost udělat si úkol z fyziky. Půjčím si od kamarádky sbírku, rozebereme volné dny. Přijdou další, jako každé pondělí.

Fyzika. Základy společenských věd - mám štěstí, i když je prvního, a já jsem první v abecedě, zkouší někoho jiného. Společenskovědní seminář - učitelka mě celé dvě hodiny hypnotizuje. Pak hodina, ze které mám trochu hrůzu - angličtina. Přežila jsem. Oběd. Hodina na naučení se francouzštiny. Test z francouzštiny. Kontrola úkolu z francouzštiny, který ode mě mnoho lidí opsalo. Dvě hodiny savců. Konec.

Konečně je před půl pátou tomu kolotoči konec. S kamarádkou jdeme do města, nenápadně se vytratíme věčně se hádajícímu spolužákovi, zacházkou se jdeme do centra najíst. Co všechno se dá probrat a stále je se o čem bavit. Novinky, drby, plány do budoucna, hodnocení všeho. Zajdeme si na bagetu, kde si nakonec dáme panini a toust. V pondělí odpoledne je právě tohle posezení, popovídání, jídlo, chození, komentování to, co potřebuju. Prostě vypnout. Ještě koupit dárek k narozeninám.

Jenže co nevidět je tu šestá hodina. Zastávka. Rozloučit se s kamarádkou. Ona si už sedí v troleji domů, ale já stále čekám. Autobus, který má přijet něco málo po šesté přijede něco málo před půl sedmou. Stihnu přečíst tajmlajnu. Autobus se vleče a v Chrudimi stihnu bouračku na kruhovém objezdu. Vystoupím o zastávku dřív a jdu pěšky. Přede mnou dva nepřizpůsobiví občané houpavý krokem, sem tam si mě změřili pohledem. Nemám ráda tuhle část města, po setmění bych se tu skutečně bála. 

Na zastávce dobíhám autobus. Za volantem starý známý, tak si sedám dopředu, protože mi je hloupé jít si sednout dozadu, i když bych tam měla klid. O zastávku dál přistupují stará paní a pán. Celou cestu si povídáme. No spíš nadáváme na jízdní řády, na to, jak nám pořád mění řidiče a jak nás dřív znali, nemuseli jsme ani říkat kam jedem, v dešti nám zastavovali před barákem a čekali na přípoje. Staré dobré časy.

Zdvořile odmítnu následnou nabídku, že mi zastaví u domu. Ráda se projdu. Do čtvrt hodinky jsem doma. 

Večeře, balení dárku, výroba přání, psaní článku. Vše, jen abych se nemusela učit matiku. Dobrou noc.