Bylo velmi pochmurné odpoledne. Doma jsem řekla, že se jdu projít. Šla jsem. Miluji procházky lesem, ale teď jsem někoho čekala. Šla jsem v očekávání toho, že ho konečně zase uvidím. Najednou se tam zjevil, zjevil se zpoza stromu. Najednou tam byl, i když jsem ho předtím neviděla, neslyšela. Hleděl na mě a já byla na okamžik šťastná, i když byl tak daleko ode mě. Chtěla jsem jít blíž, ale v ten okamžik ze mě spustil oči, podíval se se zděšeným výrazem za mě. Z ničeho nic jsme nebyli sami, ohlédla jsem se a za mnou byli rodiče. Zbledla jsem jako stěna, byla jsem ještě víc bledá než předtím. Měla jsem potřebu to nějak vysvětlit, ale oni se na něj koukali s takovou nenávistí v očích, otočila jsem se zpět na něj. Počkat, to není on, to je někdo jiný. Jak to? Zmizel. Zmizel stejně nečekaně, jako se objevil. Zbyl po něm jenom oblak ve ztemnělém děsivém lese.
Den, na který se těší všechny mladé slečny, nejočekávanější den. Měl být nejšťastnější, tak proč jsem tušila, že nebude? Probudila jsem se a měla jsem pocit, jako bych spala sto let. Cítila jsem se, jako bych umřela a teď znovu ožila. Byla jsem tak bledá. Nějak vycítili, že jsem vzhůru, pokoj byl znenadání plný lidí. U většiny jsem měla pocit, že je vidím poprvé. Cizí lidé. Necítila jsem se dobře, ale měl to být nejhezčí den. Česali mě, oblékali, líčili, jako kouzlem jsem se cítila lépe, ale stále jsem očekávala něco, co můj den pokazí. Donesli mé šaty. Měla jsem je na sobě a chtělo se mi plakat. Byly, byly hrozné. Vůbec nebyly takové jaké jsem si vysnila. Nedávala jsem ale na sobě nic znát, nechtěla jsem ten můj den pokazit ostatním. Jsem v autě. Jsem na místě. Spousta lidí. Nikoho neznám, říkám si, asi jsou z jeho strany. Z jeho strany, opakovala jsem si. Ale kdo je vlastně On? Koho si to vlastně mám brát? Blesklo mi hlavou, kdo má asi být On. Nikdo ho ale neviděl. Nikdo jakoby nevěděl, že není potřeba jen nevěsta, že tu někdo chybí. Nebyl tam. Telefonuji mu. Mluvím s ním, jak bych se mu za něco omlouvala, jako bych věděla, že neví, že se máme brát. Říkám mu, že je ženich. Zavěsil. Omdlévám. Nikdo si mě nevšímá, všichni se baví, jsou v živém rozhovoru a já tu v koutku místnosti tiše umírám v těch příšerných šatech.
Zazvonil budík a já si po snu nepřipadám vůbec odpočatá. Probouzím se až s pátým budíkem, ale zděšení ze snu najednou střídá úsměv. Vím, že až procitnu, v mobilu nebude jen budík, ale také hezké probuzení. Závoj byl pro tentokrát pryč. Svatební - i závoj snu.
Aucun commentaire:
Enregistrer un commentaire