lundi 2 avril 2012

Nejdůležitější den

Tichý vlahý letní večer. Les je ztemnělý a pomalu se ukládá ke spánku. V zapadajícím slunci září zralé třešně podél cest a padající rosa se blyští na stéblech vysoké trávy v příkopech. V mlází na kraji lesa něco zapraská. Ptáci pomalu dozpívají své písně a uloží se do svých hnízd.

Pospíchal. Dozvěděl se to teprve před několika minutami. Vyjel okamžitě. Byl ještě v pracovním oblečení, v pracovním autě. Bylo mu to jedno. Jel tak rychle, jak jen to šlo, ale věděl, že z tohoto náklaďáku víc nedostane. A bylo mu jasné, že nemá moc času, musel se k ní dostat co nejdříve. Nechtěl to zmeškat. Za žádnou cenu to nechtěl zmeškat, proto si vybral nejkratší cestu. Nebyla pro náklaďák nejvhodnější. Byla úzká. To ale nevadí, musel se k ní dostat co nejdříve.

„Kde je můj manžel?!“ zeptala se zoufale Laura a vyhrkly jí slzy. „Musí tady být! Za chvíli už budu rodit. Jak to, že tady není?! Tak dělejte někdo něco!“

„Už jsme mu telefonovali, je na cestě. Nebojte se, stihne to. Bude tu s vámi.“ utěšovala ji sestra, již zběhlá v podobných situacích.

Tomáš měl štěstí, cestou, kterou si vybral, právě prakticky nic nejelo. Přidal plyn a v duchu byl již dávno se svou ženou a svým ještě nenarozeným dítětem. Byl myšlenkami daleko v budoucnosti, u prvních narozenin svého nenarozeného dítěte.

„Tak se hejbni! Nemůžeš trochu pohnout! To zatraceně musíš jet zrovna teďka?!“ křičí v náklaďáku Tomáš na traktor před sebou.

Zařazuje rychlost. Zvyšuje otáčky. Šlape na plyn. Předjíždí.

„Co se to kurva děje?!“ zaskřípe zuby a marně se snaží otočit volantem.

Je pozdě. Marně se snaží držet vzdálenost od traktoru a naráží do něj. Rána. Zvuky tříštícího se skla a mačkajícího se plechu.

Ticho. Všechno se zastavilo. Čelní sklo je vysypané na palubní desce. Náklaďák zaklíněn mezi koly traktoru. Tomáš chce otevřít dveře. Nejde to. Plech je příliš zkroucen.

„Sestři, kde je můj manžel? Už tu měl dávno být, ne? Já to bez něho nezvládnu! Že ho ke mně pustíte? Musíte ho najít. Já to… Musím ho tu mít. Kde je?!“ Laura vzlyká se slzami v očích a směsicí hysterie a naděje v hlase.

„Ale paní Bendlová, za chvíli vás budeme muset převézt na porodní sál. Nemůžeme déle čekat. Vaše dítě už chce k nám na svět.“ snaží jí sestra vylíčit složitou situaci alespoň s kapkou optimismu v hlase.

Laura se nakonec nechá připravit, i když velmi doufá, že to Tomáš ještě stihne. Nemůže pochopit, co se mohlo stát, že tu ještě není. Telefonovali mu přeci již před několika hodinami a on jí slíbil, že přijde hned. Tak jakto, že tu ještě není?

Dokázal najít mobil. Velmi doufal, že nebude rozbitý. Fungoval, skvěle, alespoň něco. Cítil se dobře, ale byl tu uvězněn. Sám v náklaďáku a už dávno měl být někde jinde. On tu trčí v pustině, zaklíněn do traktoru. Koho by to napadlo.

Vytáčí 112. Operátorka chce zhodnotit situaci. „To mě teď nezajímá, prostě přijeďte s nůžkama, vystříhejte mě odsaď a hoďte mě k ženě.“ pomyslel si, ale nic neřekl. Hasiči, policie a sanitka přijeli až asi za půl hodiny.

Lauru vezl na porodní sál nevzhledný zřízenec. Začínala mít čím dál tím větší strach. Něco jí říkalo, že se něco stalo nebo stane. Cestou na porodní sál se umocňovaly porodní bolesti a Laura si byla jistá, že musí porodit bez manžela. Musí to zvládnout sama.

„Tak a teď sepíšeme protokol.“

„Protokol? To snad nemyslí vážně?! Moje žena právě rodí! Musím se dostat za ní!“ opět si pomyslel, ale neřekl ani slovo. „Všichni jsou v pořádku, nemůžu se dostavit později k vám na stanici a sepsat to v klidu?“

„Ale pane řidiči, snad nikam nespěcháte? Sepíšeme to hned.“

„Ale pane policisto… moje žena právě rodí.“ Tahle slova zafungovala. Jedno z policejních aut ho naložilo a vezlo směrem k porodnici.

Rodila. Bylo to strašné, příšerné, nepopsatelné. Byla na hranici svých sil.
„Už vidím hlavičku! Tlačte.“
„Tobě se to povidá, ty tady neležíš!“ křičela v duchu Laura, přes zaťaté zuby nevydala slovo.

Konečně vtrhl dovnitř Tomáš. Chytil ji za ruku. Ona mu ji skoro utrhla a měla sto chutí ho probodnout svým pohledem, ale musela zavřít oči. Další kontrakce.

Bylo to za ní. Byla spokojená, ale něco nebylo v pořádku. Ještě neviděla dítě.

Aucun commentaire:

Enregistrer un commentaire