Článek

Ema seděla na gauči s notebookem na kolenou a čas od času vyhlédla ven na noční oblohu. Ten den byly krásně vidět hvězdy, pootevřeným oknem navíc s čerstvým vzduchem vnikala i hudba z nedaleké vesnice. Měla zapnutou televizi, ale nesledovala ji, byla to jenom kulisa. Dělávala to tak, hlavně, když byla doma sama, ale pustila ji i dnes, kdy měla společnost. Všichni byli zahloubáni do své práce nebo do sledování televize, takže jen tak brouzdala po internetu. Na radaru letadel se přesvědčovala, že kamarádčino letadlo stále letí, prohlížela si svatební šaty a pročítala zajímavé i nezajímavé články na různých blozích.

"Hele, tohle je dost hnusný, pokud je to o tobě..." pronesla náhle Táňa a vytrhla tak Emu ze zajímavého článku.
"Cože? Kdo? To fakt? Napsal článek? Nesleduju ho nijak, ty jo? Co zas napsal?" vyhrkla Ema v rozhořčení mnoho otázek na Eminu adresu.
"Jo, on, napsal článek. Neboj, fakt ho nesleduju, tohle na mě vyskočilo náhodou, ale asi to je nový." Táňa se pokusila odpovědět alespoň na ty otázky, co si stačila zapamatovat.

Mezitím už byla ale Ema dávno na onom blogu a četla ten článek. Byl o ní, to bylo bezpochyby. Bylo jí to tak nějak jasné již za nadpisu. První odstavec přečetla se zdviženým obočím. Jak četla dál mísily se v ní různé pocity, cítila se uražená, v určitých pasážích nevěřila vlastním očím a jen bezděky četla s otevřenou pusou. Chvíli nevěděla jak jinak reagovat než smíchem nad absurdností onoho textu. Textu, který ji měl vykolejit, vyvolat v ní pocity viny, pošpinit ji, urazit, způsobit bolest, srazit znovu na dno a možná mnohem víc.

Článek, který mohl být čitelný snad jen pro ni, sliboval pomstu, pomstu za to, za co nemohla, pomstu za to, že se zachovala tak, jak by se zachovala většina lidí, pomstu za to, že mu dostatečně nenaletěla. Té pomstě se smála. Bylo jí jasné, že ta pomsta by jí měla přinést spoustu bolesti, rány pod pás, kudly do zad, věděla to, vždyť jí to tak popsal. Emě to bylo jedno, počítala s tím a té pomstě se smála.

Smála se té ubohosti. V duchu ho vlastně trochu litovala, že se stále nedokázal nad ten konec povznést. Její další já, které se zrodilo až po onom konci, to já zvané "ex" chtělo ale taky pomstu, a tak se prozatím aspoň smálo. Ema se smála jeho marnému pokusu spolu s Táňou.

Ta bejvalka v ní chtěla hrozně dát světu vědět taky tu její verzi. Měl by si uvědomit, jak moc ublížil on jí, jak hrozné je být pod nátlakem psychického vydírání, jak těžké je procházet si těmi znásobenými úzkostnými stavy. Měl by si uvědomit, jakou apatii a chladnokrevnost vůči němu v ní vypěstoval, že v ní vypěstoval tu pomstychtivou ex, a že takovými články jenom přikládá pod kotel. On o ní sice vydá knihu, ve které jí má v plánu pošpinit. Ona má ale ještě hodně času.

Venku stále svítily hvězdy a hrála hudba. Film pomalu končil a ti, co ho sledovali odešli spát. Zůstala dole s Táňou a smály se všemu možnému. Pročítaly twitter a povídaly si tak živě, jak by ji před měsíci ani nenapadlo. Za jednu věc mu vlastně může být vděčná. Díky tomu, jak hloupě se zachoval, má s Táňou tak dobrý vztah.

Výtvarný ateliér

Dnes jsem zase byla kreslit. Je úterý a každé úterý (dnes to bylo již potřetí) až do konce prázdnin je v muzeu barokních soch v Chrudimi výtvarný atelier.

Když jsem tam šla poprvé, pršelo a já, schovaná po deštníkem opodál, jsem čekala, až po polední pauze otevřou. Přišla jsem tam první, ještě ani ten malíř nepřišel, byl to zvláštní pocit. Mlčky jsem si prohlížela sochy a cítila se stísněně a sledovaná. Otázka: "Kolik je vám let?" mě popravdě zarazila, ale pak jsem si uvědomila, že tento ateliér je zdarma pouze do osmnácti, takže jsem rozpačitě odpověděla: "Sedmnáct" a doufala, že jsem působila věrohodně. Asi ano, každopádně doklad po mě slečna nechtěla. Řekla mi, ať si prohlédnu sochy, že ten malíř ještě nedorazil. Jako bych si toho nevšimla.

Najednou tu byl a já jsem skoro nevěřila vlastním očím, nevím z jakého důvodu, ale představovala jsem si postaršího nepříjemného a otravného chlapa, mladý sympatický a hezký muž mě skutečně mile překvapil. Byl ze mě nervózní skoro tak, jako já z něho. To mě trochu uklidnilo. Mezitím přišly s fotografem nějaké děti, sourozenci kluk a holka, tak jsem tam nebyla sama, to mě potěšilo. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že se ode mě bude asi dost očekávat, v porovnání s těmi dětmi.

Dobrá, máme si vybrat sochu, ještě jsem si nebyla jistá, kterou chci kreslit. Můj výrok provázel jeho nevěřícný pohled, tak jsem v panice ukázala na sochu za mnou. Tu budu kreslit. Jo, nebyl to dobrý nápad, při bližším pohledu jsem musela uznat, že volba sousoší, kde je malý Ježíšek a kilometry drapérie, nebyla zrovna nejlepší.

Začala jsem kreslit, všichni na mě koukali, kreslila jsem a gumovala, byla jsem pozorována, pořád za mnou někdo stál, pořád mě někdo fotografoval. Hrozný pocit. Stála jsem před stojanem jako přilepená. Podle toho pak taky kresba vypadala, neodstupovala jsem od ní a tak byla taková, jak to jenom říct, roztáhlá, no, nebyla to přímo věrná podoba. Všem se to ale moc líbilo, Kuba (malíř) se zasmál, fotografové si pofotili, děti obdivovaly a všichni tak byli šťastní. Bylo to fajn. Jen ty nohy bolely.

Během týdne jsem se dostala až do novin. A to nejen těch internetových, ale nakonec mám fotografii i v papírovém deníku.

Další úterý jsem zase přišla první, ale slečna už mě znala. Potkala jsem tam kamarádku z kreslení, tak jsme povídaly, bylo to fajn, ale bylo dobře, že jsem si vybrala sochu dostatečně vzdálenou od té její, protože, kdybych byla blízko, nic bych nenakreslila, zato bych toho hodně napovídala. No vybrala jsem si zvláštní sochu mnicha s lebkou. Byla dřevěná, malovaná, takže ne tak snadná, jako kdyby byla z jednobarevného kamene. Dala jsem se do kreslení, nevěděla jsem jak začít, pořád jsem se opravovala. Zase ty pohledy. Kuba má skvělou vlastnost se připlížit tak neslyšně, že si ho všimnu až ve chvíli, co "ucítím" jeho pohled. Kreslím a gumuji. Najednou je čas končit a já rychle dokončuji obrysy drapérie.

"Že přijdete i zítra, byla by škoda to nedokončit." Měla jsem sto chutí říct, že jsem doufala, že tohle už je hotové, že to bude stačit, založíme to a příště začneme něco nového. Místo toho ze mě vylezlo jen: "Pokud tu budu, tak moc ráda přijdu."

A je tu dnešek. Opět přicházím první, i když jsem se tomuto momentu chtěla vyhnout svým patnáctiminutovým zpožděním. Nepovedlo se. Přivítají mě slova: "Už jsme měli strach, že nepřijdete..." Kavalírsky mi donese stojan na moje místo, dokonce mi ho i sestaví, dostanu svou desku s rozpracovaným mnichem a začnu kreslit. Drapérie, stínování, dolaďování, detaily, ... Je toho tolik, co je potřeba poupravit, překreslit, zvýraznit. Kreslím, v průběhu si sundám boty, aby se mi pohodlněji stálo, vypiju půllitru vody a nevzdálím se víc jak čtyři metry od stojanu, to abych vše viděla celkově. Jsem napomínána Kubou, povzbuzována ostatními, kritizována sebou.

"Nebojte se toho, vždyť to v sobě máte, jste šikovná, proč si nevěříte..." To jsem slyšela za ty tři hodiny tolikrát. A až v posledních minutách jsem se dostatečně uvolnila, naštvala a dala do tahů tužky tu správnou rozmáchlost. Toho si okamžitě všiml a zopakoval mi opět to, co jsem slyšela již tolikrát. Za chvíli má být konec a já bych klidně ještě hodinu snesla. Ano, pracuji pomalu, ale těch dohromady šest hodin, dneska tři, mi nějak nestačily. Dokončila jsem to. Byla jsem na sebe hrdá. Ještě v posledních minutách dokončit lebku, takže se ani na fotku nedostala. Pak rychle sundat ze stojanu, aby mě nenutil nic vylepšovat.

Bylo to skvělé, ale zase jsem si uvědomila, že si zbytečně nevěřím a to brzdí můj výkon. Vypadá to jako skutečný problém, měla bych na tom víc zapracovat.

Etapy

Náš život prochází určitými fázemi, teda alespoň ten můj a i většiny lidí, co znám. V každé etapě nás něco ovlivňuje - lidé, prostředí, rodina - mají vliv na vývoj naší osobnosti, získáváme zkušenosti, příležitosti, novou zodpovědnost a pohled na svět.

Měli jsme tu pískoviště, školku, první třídu, první stupeň, druhý stupeň. Do této doby je to u všech docela stejné, všichni máme podobné problémy, snažíme se zavděčit těm stejným dětem, které měli před mnoha lety ty hezčí hračky na pískovišti, ve školce lepší zástěrky a jako nejlepší kamarádky si udržely post elity až do konce základní školy.

Jenže pak přijde první větší zlom v životě člověka, kterého, když označím za dítě, tak si asi na protest zapálí a půjde se v pátek opít, stejně jako spousta mých spolužáků ze základní školy.

Přijde přechod na střední školu. Pro mnoho lidí je to šance začít znovu, znovu si vybudovat svoje místo na žebříčku třídy a školy, tentokrát s jinými lidmi, na jiné škole s novými učiteli a kolikrát i v úplně jiném městě. Je to první velká zkouška, jak se s touto šancí ten člověk lačnící po zodpovědnosti a uznání popere.

Adaptační pobyt v prvním týdnu na střední, kdy se třídou vyjedete do hor, nám dá perfektní možnost naučit se všechny spolužáky jménem (upřímně, ještě v pololetí prváku mi to dělalo místy problém), poznat je, seznámit se a zařadit se. Tady vznikají ty party lidí, kteří se spolu více baví, sedí spolu při obědě a drbou ostatní. Toto není radno podcenit.

Se začátkem střední školy ale nepřichází jenom noví lidé, více učení a stresu. Pro mnoho dívek, a asi i chlapců, je to moment první lásky, prvního rande, první pusy. Můžete oponovat, že dnes je jiná doba a že jsou všichni napřed. Já si myslím, že tu pravou zamilovanost a první lásky si většina dívek zažije až tady, na střední škole.

Když to shrneme, tak první ročník střední školy je zatím asi nejnáročnějším rokem v životě mladého člověka. Spoustu nového, nových povinností, lidí a k tomu první láska, první motýlci v břiše a zamilované smsky. Do toho ještě nadešel čas poznat samu sebe, uvědomit si: 'Nejsem přeci tak ošklivá, když mi hned na adapťáku kluk vyznal lásku. Počkat, já jsem vlastně docela hezká, jak se tak na sebe dívám' - další na první pohled malichernost, v životě mladé dívky ale naprosto zásadní. Prvák je prostě fuška.

V druháku jsem již zkušenější. Ostřílena zkušenostmi proplouvám jak se dá, školu již tolik neřeším a mohu se více soustředit na své omyly z prváku. Mám čas drbat toho 'pitomce, co mi vyznal na adapťáku lásku a pak se zachoval jako idiot', a taky toho 'pitomce, co všem psal básničky'. Mám čas na spoustu potencionálních partnerů, u nichž moje snahy záhadně ztroskotají. A moje sebevědomí je zase v troskách, když jsou viděni na fotkách s novou přítelkyní jen měsíc poté, co řekli, že nechtějí vztah. Se mnou.

Když máte ale štěstí, a to myslím velmi ironicky, poštěstí se vám taky mimořádná sbírka desítek různých razítek různých doktorů ve vašem omluvném listě. Najednou potřebuji oporu v partnerovi mnohem víc a tak se seznámím. Všechny nesnáze se přeci lépe snášejí ve dvou. Razítka se přestala množit geometrickou řadou, ale to by nebyl život, kdyby mi nepřihrál něco lepšího. Co třeba dlouhou nemoc doma. A tak bezvládně ležím několik týdnů, konec druháku za dveřmi a mně nezbývá než se děsit toho, jak to jen budu moct zvládnout. Dopsat testy za čtvrtletí v ani ne třech týdnech. Ale já to s vypětím všech sil zvládnu. Školní rok ukončím a dokonce dostanu vysvědčení, za které se nemusím stydět. Ano, když jsem na konci roku napokraji sil uvědomím si, že jsem to s nároky na sebe přehnala, že by vlastně o stupeň horší známka z matiky vůbec nevadila a že jsem nemusela trumfovat známky z loňska, když bohatě stačilo ukončit rok. Ale takoví středoškoláci jsou. Aspoň někteří jsou velmi ambiciózní.

A pak někde mezi druhákem a třeťákem přijdu o svoji lásku, kterou jsem považovala za životní a osudovou. Zjistila jsem, že to byla jenom jedna z fází mého života, že si z ní mám vzít příklad do dalších let, že mi pomohla, ale je to pryč. Jsem zdrcená, jak to po ztracení velké lásky bývá. Za chvíli se s tím ale dá dost dobře žít.

Vyřeším problémy s rodinou a všechno se zdá být skvělé. Ukončila jsem další etapu svého života. Teď je přede mnou zbytek prázdnin. Na každého někdo čeká, takže možná již do nového roku nebudu vstupovat sama a zahájím třeťák ve dvou. Je přede mnou autoškola, oslavy osmnáctin, řidičák, a po maturitách budeme najednou nejstarší ve škole a moje maturita, další etapa života, bude přede mnou, před námi, před vámi. Svaťák a první oficiální pořádná životní zkouška, o které ani nikdo neví, jak bude vypadat, ale o tom zkoušky jsou.

#thewaytobratislava II.

Je pátek, něco málo po poledni a já opět sedím ve vlaku. Opouštím místo, kde jsem měla pocit, že mohu být sama sebou. Mohla jsem být sama sebou, ale prý jsem nebyla. Je to možné, pravděpodobné, ale zároveň velmi děsivé, smutné. To už neumím být sama sebou? Snažila jsem se být někým jiným natolik, že jsem se ztratila a neumím se vrátit zpět? Se ztrátou sama sebe jsem byla seznámena dnes chvíli před odjezdem, odjíždím tedy plna rozporuplných, smíšených pocitů a s tím známým pocitem v očích. Aspoň je opět vše při starém.

Teď bych se ale chtěla vrátit, přeze všechno se pokusím být objektivní, a popsat, zhodnotit, zaznamenat ty krásné dny, co jsem tu opět zažila.

Je neděle, něco málo po poledni, a já vystupuji z vlaku. Bratislava, Hlavná stanica. Pospíchám. Co nejrychleji se chci dostat z nádražní budovy, kde... Ano. Jsou tam. Mária a Vanda, moje sestřenice a moje neteř, kmotřenka. Na podpatcích a s taškami v rukou se k nutnému pobavení okolí rozbíhám, s nadšením (a s taškami) objímám Márii a dávám pusu Vandě do kočárku. Jsem tak nadšená, že je vidím. Tak moc šťastná.

V tomto okamžiku jsme vyjeli ze stanice Kúty a na druhé straně vlaku, kde nefunguje klimatizace, se jeden Španěl rozhodl, že zkusí štěstí v jiném vagónu. V tom mém vagónu a v mém kupé, ve kterém jsem doteď byla úplně sama, klimatizace funguje, a tak se touto obrovskou náhodou ten Španěl - Francisco - dostal až ke mě. Tady mé poznámky tedy končí, protože v následujících hodinách nebudu mít na psaní čas díky živému rozhovoru, který povedeme, o tom ale později.

Vyrážíme domů - zvláštní, jak rychle nějaké místo nazveme tímto slovem, domů - cestou si vyprávíme v kostce to nejdůležitější, co jsme od našeho posledního setkání zažily, co nám změnilo životy. Dobře, prakticky jsem nezastavila pusu, ale to bylo tím, že jsem se na ně tolik těšila a událo se tolik novinek. Vedle klábosení a drbů jsme stihly i naplánovat dnešní den. Když pak zastavíme před domovními dveřmi, jejichž otevíráním byste mohli strávit mládí, Mária s Vandou čekají dole a já se těch nevím kolik pater, asi sedm, ploužím nahoru s taškami sama. Nahoře mi otvírá Ivo, strýček, děsně ráda ho vidím. Mile okomentuje moje vlasy, když už jsem nahoře a mohu ho obejmout. Usmíváme se a v rychlosti si něco povídáme. Po několikáté zopakuji, že nemám hlad, že je moc teplo, přeházím věci do kabelky, obejmu ho, rozloučím se a sbíhám schody dolů.

Hrozně moc chci vozit. Ujímám se tedy Vandy a vyrážíme. Mária si vychutnává ten pocit, že netlačí kočárek, já zas ten, že kočárek tlačím, smějeme se. Jdeme po ulici a vzpomínáme, co se kde stalo, smějeme se. Stále se smějeme a povídáme. Cítím se tak krásně, tak volná. Projdeme historické centrum a namíříme si to přes Nový most do Sadů Janka krále. Ale nejdřív do Auparku, koupit si kávu a dva croissanty. Jdeme do parku a Mária má hned namířeno k její lavičce. Blížíme se, když tu najednou problém, jakési mladé maminky si usmyslely, že zrovna na naší lavičce chtěji dnes taky uspávat. Mária neskrývá rozhořčení a vztek, který umocňuje to nesnesitelné, všudypřítomné vedro. Sedáme si na jinou lavičku, do ne tak hezkého stínu, Vanda spí, a tak můžeme v klidu sednout, otevřít kávu v plechovce, a sníst naše croissanty, za stálého povídání pochopitelně.

Vanda se probudila, nakrmíme ji a přichází další bod dnešního programu. Utahat Vandu. Měníme tedy opět břehy Dunaje a máme namířeno do Medickej zahrady. Krásný park. Usedáme na bílou lavičku, převlékneme ji do nezpocených šatiček - ta se má co? - nazujeme ji botičky a neřízená střela vyráží. Je úžasná, jak se naučila chodit od té doby, co jsem ji viděla naposledy. Sice nejistě, ale sem tam i popoběhne. Kam chceme, aby šla, jde jen málo kdy. Dá to hodně práce. Po chvíli chápu Máriino: "Dokud ji vidíš, je to ok..." O pár okamžiků později jsme ale zpozorovaly objekt našeho zájmu. Běžec. A jaký! Běhal kolečka a našim jediným cílem odteď bylo, udržet Vandu na tom kolečku. Vedro způsobilo, že se nám líbil více než by se líbil obvykle - dobře, líbil by se nám tak asi i v zimě, ale na něco to můžeme svést. Sundal si tričko. Naše obdivné pohledy tak nepatřili již jen Vandě, ale i jemu. Po asi půl hodině běhání a kliků ale najednou zmizelo jeho tričko i on. Škoda. Přesunuly jsme se na hřiště. Houpačky, kolotoč, klouzačka, to všechno bylo po ty čtyři vteřiny, co Vandu bavilo, úžasné. Mě by to bavilo i déle, ale co naplat.

Večer grilujeme na podlaze v kuchyni a snažíme se utahat neutahatelnou Vandu. Házíme si míčem. Takovou legraci jsem nezažila. Házely jsme si snad hodinu, možná déle, dostala jsem nesčetně ran do hlavy, s Márií jsme svedly drsnou bitvu, zatímco jsme si s Vandou jemně kutálely nebo lehce házely. Byla to legrace, neuvěřitelná, čistý smích. Výsledkem byla uspaná Vanda i my dvě.





Vzhledem k délce vyprávění jsem se rozhodla ho rozdělit na více částí. Další dny budou následovat v následujících dnech :)

Jenom trochu

V mém životě, který sice nebyl příliš dlouhý, mně dlouhý ale připadá, jsem zažila mnohé, s mnohým jsem se musela vyrovnat. Moje chování, vystupování, vnitřní uvažování, zkrátka mě samotnou ovlivňuje spousta věcí, spousta maličkostí, které mnohým přijdou zanedbatelné. O to víc mě pak ovlivňují ty věci s nimiž se mám vyrovnat. Takové věci totiž nebývají maličkostmi a nebývají šťastné.

Každý máme své způsoby, jak se vyrovnáváme s těmito věcmi. Jsou to způsoby, které jsou jen naše a liší se člověk od člověka. Proto se také může stát, že ten váš způsob, můj způsob, není zcela běžný a okolí se na vás, mě, bude dívat zvláštně. Jsem cynická, apatická, uzavřená do sebe, otevřená, usmívám se a mám kamenný výraz, jsem upjatá, puntičkářská, narovnaná, dokonalá, jako americká panička z padesátých let. No a co? Neumím se s věcmi pomalu vyrovnávat, dělat, jako že trochu jsou a trochu nejsou, že třeba možná, když vím, že ne. Mohu si dělat marné naděje. Ale proč? Když vím, že není šance vrátit to zpět. Tahle nejistota mě bolí. Ano, jsem možná přecitlivělá, příliš si to beru, příliš brečím, příliš, příliš, příliš. Ale jsem to já. Když něco je, prožívám to naplno.

Proto potřebuji jasný konec. Přesný okamžik, kdy vím, že je konec. Kdy mohu cynicky dělat alespoň naoko v mé mysli, že se nic nestalo. Nemám ráda vyrovnávání se s věcmi. V tenhle okamžik se mi vrátily bolesti hlavy, noční můry, je mi slabo. Potřebuji jasný konec. Uklidit pokoj, sepnout si vlasy do pevného drdolu, sepnout rty a dělat, že se nic nestalo. Protože ten pocit přicházejících slz chci už zažehnat. Asi si teď mnozí řeknou, že jsem sobec, možná sobec jsem, ale kdo někdy nebyl sobec? Já jsem tu pro ostatní pořád, můžu být jednou sobecká, ne moc, jenom trochu. Vím totiž, že já bych další kolo nemocnic a zoufalství nezvládla. Tehdy jsem neměla ke zhroucení daleko, bylo toho moc, stejně jako teď, nemám k tomu daleko. Jen při té myšlence se mi sevřel žaludek a zatímco tohle píšu mám ten známý pocit v očích. Je to asi trapná omluva, ale je mi sakra sedmnáct, nemám tolik síly. Tak budu jednou sobec. Jenom trochu.

Valentýnka

Kdo někdy uklízel a pokud jeho byt, dům, pokoj nevypadá jako hotelový pokoj, tak to skoro určitě zažil. Objev. Dlouho ztracený poklad, drobnosti z dětství, ztracené diplomy ze závodu ve skákání v pytlích, obrázky, deníčky a deníky, diáře, fotografie. Zkrátka věci u kterých nám poposkočí srdce, ústa nás neposlechnou a samovolně se usmějí, zasníme se, vzpomínáme, v hlavě se nám přehrává ten zapomenutý okamžik jako na staré pásce. Pro mě to jsou krásné okamžiky. 

Vizitka hostelu v Bruselu, vizitka, kterou jsem dostala jako jediná od místostarosty, i přesto, že jsem byla jediná dítě, cd fotek z fotografického projektu na Seči, diplom za moji fotografii, babiččiny vyšívací vzory, pohled od kamarádky, pohledy, co jsem dostávala v mých čtyřech letech od paní, co si vůbec nepamatuji, spousta pokladů, co bych nikdy nevyhodila. 

Dnes mě ale nejvíc potěšila první valentýnka, co jsem kdy dostala. Když se nad tím tak zamyslím, asi je i poslední, nikdy jsem valentýnky nedostávala, jen tuhle jedinou, proto mě asi nyní tak potěšila. Není z loňského roku, ani dva roky stará. Je stará jedenáct let, dostala jsem ji v první třídě. Svoji první a poslední valentýnku. 

Neuměli jsme prakticky psát, takže v ní není žádné vyznání lásky, je napsaná stručně, ale je v ní vidět tolik naivního dětského citu. Je nádherná, vepsaná do přání vzhůru nohama, stručná, jen "OD ALEŠE ADÉLCE." velkými tiskacími písmeny, které jsme tehdy uměli. Tak moc mě potěšilo ji dnes najít. 

Hned jsem se rozhodla, že mu musím napsat mail. Nejsem s ním v kontaktu, ale o tohle jsem se s ním musela podělit, snad ho to potěší aspoň z poloviny tolik, co mě. Nejsem si vědoma toho, že bych ho někdy milovala, on mě zřejmě ano, ale já ho považovala za dobrého přítele, byl to kamarád. A navíc byl děsně chytrej. To on je asi stále. Jakou vlnu vzpomínek může spustit jedna valentýnka...

Jak to bude?

Chtěla jsem napsat pokračování cesty do Bratislavy. Bylo to úžasné, ale teď o tom psát nemohu. Kdybych psala teď nemohla bych to napsat tak, jak to skutečně bylo. Psala bych ovlivněná posledními dny, hodinami a to by nebylo dobře. Na veselé povídání to totiž nyní nevidím.

Zítra odjíždím na týden na dovolenou. Snad tedy potom, možná, dopíšu a přepíšu to, co jsem začala ve vlaku zpátky. Byla by škoda to nehodit "na papír". Teď bych to ale nenapsala tak, jak si to napsáno být zaslouží.

Chtěla bych pak psát víc, jak jsem si k letošním prázdninám předsevzala, ale nejsem si jistá, do jaké míry to dodržím. Nechci se ochuzovat o svoji lásku k psaní, ten pocit, že někdo to, co píšu možná používá proti mě je ale silný a potřebuji se s tím nějak vyrovnat, překonat to, zamyslet se nad psaním a dát si chvíli čas. Možná to nemá smysl. Se svou nynější náladou bych ale psala silně zaměřená jedním směrem, a to by byla škoda. Potřebuji si nyní vybudovat znovu důvěru sama v sebe, ve své okolí, v internet, jehož obětí jsme my všichni. Nejsem paranoidní, ale ze zkušenosti vím, že ten 'velký bratr' se skutečně dívá.