Výtvarný ateliér

Dnes jsem zase byla kreslit. Je úterý a každé úterý (dnes to bylo již potřetí) až do konce prázdnin je v muzeu barokních soch v Chrudimi výtvarný atelier.

Když jsem tam šla poprvé, pršelo a já, schovaná po deštníkem opodál, jsem čekala, až po polední pauze otevřou. Přišla jsem tam první, ještě ani ten malíř nepřišel, byl to zvláštní pocit. Mlčky jsem si prohlížela sochy a cítila se stísněně a sledovaná. Otázka: "Kolik je vám let?" mě popravdě zarazila, ale pak jsem si uvědomila, že tento ateliér je zdarma pouze do osmnácti, takže jsem rozpačitě odpověděla: "Sedmnáct" a doufala, že jsem působila věrohodně. Asi ano, každopádně doklad po mě slečna nechtěla. Řekla mi, ať si prohlédnu sochy, že ten malíř ještě nedorazil. Jako bych si toho nevšimla.

Najednou tu byl a já jsem skoro nevěřila vlastním očím, nevím z jakého důvodu, ale představovala jsem si postaršího nepříjemného a otravného chlapa, mladý sympatický a hezký muž mě skutečně mile překvapil. Byl ze mě nervózní skoro tak, jako já z něho. To mě trochu uklidnilo. Mezitím přišly s fotografem nějaké děti, sourozenci kluk a holka, tak jsem tam nebyla sama, to mě potěšilo. Na druhou stranu jsem si uvědomila, že se ode mě bude asi dost očekávat, v porovnání s těmi dětmi.

Dobrá, máme si vybrat sochu, ještě jsem si nebyla jistá, kterou chci kreslit. Můj výrok provázel jeho nevěřícný pohled, tak jsem v panice ukázala na sochu za mnou. Tu budu kreslit. Jo, nebyl to dobrý nápad, při bližším pohledu jsem musela uznat, že volba sousoší, kde je malý Ježíšek a kilometry drapérie, nebyla zrovna nejlepší.

Začala jsem kreslit, všichni na mě koukali, kreslila jsem a gumovala, byla jsem pozorována, pořád za mnou někdo stál, pořád mě někdo fotografoval. Hrozný pocit. Stála jsem před stojanem jako přilepená. Podle toho pak taky kresba vypadala, neodstupovala jsem od ní a tak byla taková, jak to jenom říct, roztáhlá, no, nebyla to přímo věrná podoba. Všem se to ale moc líbilo, Kuba (malíř) se zasmál, fotografové si pofotili, děti obdivovaly a všichni tak byli šťastní. Bylo to fajn. Jen ty nohy bolely.

Během týdne jsem se dostala až do novin. A to nejen těch internetových, ale nakonec mám fotografii i v papírovém deníku.

Další úterý jsem zase přišla první, ale slečna už mě znala. Potkala jsem tam kamarádku z kreslení, tak jsme povídaly, bylo to fajn, ale bylo dobře, že jsem si vybrala sochu dostatečně vzdálenou od té její, protože, kdybych byla blízko, nic bych nenakreslila, zato bych toho hodně napovídala. No vybrala jsem si zvláštní sochu mnicha s lebkou. Byla dřevěná, malovaná, takže ne tak snadná, jako kdyby byla z jednobarevného kamene. Dala jsem se do kreslení, nevěděla jsem jak začít, pořád jsem se opravovala. Zase ty pohledy. Kuba má skvělou vlastnost se připlížit tak neslyšně, že si ho všimnu až ve chvíli, co "ucítím" jeho pohled. Kreslím a gumuji. Najednou je čas končit a já rychle dokončuji obrysy drapérie.

"Že přijdete i zítra, byla by škoda to nedokončit." Měla jsem sto chutí říct, že jsem doufala, že tohle už je hotové, že to bude stačit, založíme to a příště začneme něco nového. Místo toho ze mě vylezlo jen: "Pokud tu budu, tak moc ráda přijdu."

A je tu dnešek. Opět přicházím první, i když jsem se tomuto momentu chtěla vyhnout svým patnáctiminutovým zpožděním. Nepovedlo se. Přivítají mě slova: "Už jsme měli strach, že nepřijdete..." Kavalírsky mi donese stojan na moje místo, dokonce mi ho i sestaví, dostanu svou desku s rozpracovaným mnichem a začnu kreslit. Drapérie, stínování, dolaďování, detaily, ... Je toho tolik, co je potřeba poupravit, překreslit, zvýraznit. Kreslím, v průběhu si sundám boty, aby se mi pohodlněji stálo, vypiju půllitru vody a nevzdálím se víc jak čtyři metry od stojanu, to abych vše viděla celkově. Jsem napomínána Kubou, povzbuzována ostatními, kritizována sebou.

"Nebojte se toho, vždyť to v sobě máte, jste šikovná, proč si nevěříte..." To jsem slyšela za ty tři hodiny tolikrát. A až v posledních minutách jsem se dostatečně uvolnila, naštvala a dala do tahů tužky tu správnou rozmáchlost. Toho si okamžitě všiml a zopakoval mi opět to, co jsem slyšela již tolikrát. Za chvíli má být konec a já bych klidně ještě hodinu snesla. Ano, pracuji pomalu, ale těch dohromady šest hodin, dneska tři, mi nějak nestačily. Dokončila jsem to. Byla jsem na sebe hrdá. Ještě v posledních minutách dokončit lebku, takže se ani na fotku nedostala. Pak rychle sundat ze stojanu, aby mě nenutil nic vylepšovat.

Bylo to skvělé, ale zase jsem si uvědomila, že si zbytečně nevěřím a to brzdí můj výkon. Vypadá to jako skutečný problém, měla bych na tom víc zapracovat.