Hra

Tohle milovala, mohla být naprosto kýmkoliv, na pár hodin se mohla chovat, jako někdo úplně jiný. Nepostihnutelná, neodsouditelná.

Elegantně, ale s jistou nedočkavostí stoupala po schodech potažených drahým kobercem od dveří limuzíny do zářivé budovy. Na vysokých podpatcích, v šatech na zem zdobených krajkami a vyšívaných stříbrnými nitěmi, v šatech s nespočtem spodniček a korzetem těsným tak, jak jej nosily dámy před mnoha a mnoha lety, v tom všem byla tak neodolatelná, krásná. Ještě však jedna maličkost. Přes svůj kouzelný, ohromný účes přetáhla neviditelnou gumičku od zdobené masky. Zakryla si obličej. Usmála se, ale to již nikdo neviděl. Vyměnila tvář za jinou, bez výrazu, emocí. Teprve teď se uvolnila.

V šatně si odložila svou pláštěnku, v kapesním zrcátku zkontrolovala svůj bezchybný vzhled. Postoupila do foyer, vmísit se mezi ostatní. Všichni v maskách. Od hostesky v jednoduchých černobílých šatech a škrabošce, zakrývající jen oči, si vzala sklenku šampaňského. Věděla, že jí šampaňské stoupá rychle do hlavy, během večera ale neměla v plánu příliš pít. Sklenka přeci neuškodí. V rozkošné póze se zadívala na jeden z mnoha visících obrazů a čekala. Čekala na gong, ohlašující předtančení, ale čekala i na...

“Krásný obraz, že madam?” ozval se znenadání hlas blízko jejího zátylku.
“Ano, velmi, impresionismus já obivuji. To vyjádření světla...” pokračovala v konverzaci, ale na neznámého se zatím neohlédla.
“Smím vás požádat o první tanec?”
“Ale pane, ještě jste se mi ani nepředstavil a už mě žádáte o tanec? Kdepak je vaše vychování?” začala hrát svou hru.
“Omlouvám se Vám, učarovala jste mi natolik, že jsem zapomněl. Jmenuji se Richard.”
Nato se otočila: “Mé jméno je Klaudie.” řekla a pokynula mu, lehce zvedla svou pravou ruku v jemné rukavičce a on ji jí políbil. Co na tom, že se Klaudie nejmenuje, na každém plese byla Klaudie, vždy ji někdo požádal o první tanec a ona s ním hrála svou hru.

Zvuk gongu oznámil blížící se předtančení. Klaudie se se svou sklenkou šampaňského přesunula ke schodišti a do patra, kde se nechala hosteskou, podobnou jako jí nabídla před pár minutami šampaňské, uvést do svého lóže. Jakmile jí otevřela dveře do lóže, Klaudii se otevřel pohled na ten, již tak známý, obrovský barokní sál, který osvětloval obrovský křišťálový lustr, všude bylo plno světla, ale ne příliš. Usadila se, pohlédla dolů. Na obrovském parketu právě začínalo předtančení. Mladé slečny se svými partnery tančili vídeňský valčík. Klaudie mezitím nerušeně sledovala ostatní hosty.

Potlesk, pukrlata slečen, úklony chlapců. Hosteska zřejmě zaklepala, ale ten zvuk v šumění tleskajících rukou zanikl, a vešla. Kytice růží a lístek. Její nový ctitel žádá o další valčík. “Jak neodbytní muži jsou, a jak si věří, že jsou neodolatelní.” pomyslela si Klaudie, ale věděla, že mu i druhý valčík věnuje. Tušila, že se na ni dívá, a tak lehce pokynula hlavou.

Znovu se otevřely dveře, stál tam Richard, galantně ji požádal o tanec, letmo pohlédl na kytici růží na sedačce. Ona, schovaná za šrabošku bez emocí, se cudně zachichotala a pozdvihla k němu ruku.

Tančili valčík, krásný valčík, ona byla výborná tanečnice, on dobrý tanečník. Nepromluvili ani slovo. Hudba utichla, zastavili se a ona, ač skoro v mdlobách, poděkovala orchestru potleskem. Opustila rychle parket, čímž si upoutala pohledy ostatních v sále. Jakmile vyšla z bílých zlacených dveří ze sálu do foyer, zraky se upnuly zpět na Richarda, který zmaten zůstal stát s prázdnýma rukama na parketu, sledujíc mizící Klaudii.

Vmísila se do davu a od hostesky si vzala další sklenku šampaňského. Procházela se, prohlížela si obrazy, každou chvíli byla někde jinde a tak, i přesto, že ji Richard hledal, nebyla skoro hodinu k nalezení. Před začátkem dalšího valčíku však již byla, klidná, ve svém lóži, kde mezitím přibyly další květiny. Na ty však nehleděla.

Přesně jak předpovídala, těsně před začátkem valčíku přišel Richard. Políbil jí ruku, nabídl jí rámě, odešli na parket. Tančili a on z ní nespustil oči. Ani tento valčík však nepromluvili. Dotančili, potlesk. Ač dotančili uprostřed parketu, vysmekla se mu a pod zraky ostatních tanečníků opustila sál.

Richard bezmocně hleděl na její vzdalující se postavu. Stál uprostřed parketu jako omámený. Němé pohledy propukly v šepot. Ohlušující šepot. On ale stále nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. “Co se vlastně stalo?” ptal se sám sebe, ale odpověď nenacházel, jen domněnky. “Ublížil jí snad?” ptal se dál, nenašel však nic.

Po chvíli se vzpamatoval, jeho mysl ho osvobodila a on se mohl konečně rozběhnout k těm zlaceným dveřím, pryč od těch lítostných pohledů tanečníků a šeptajících tanečnic. Bylo mu jedno, že jedná zcela proti pravidlům etikety, vyběhl ze sálu. Konečně měl pocit, že se může nadechnout. Rozhlížel se kolem jestli ji náhodou nezahlédne. Poznal by ji okamžitě, tím si byl jist. Kdyby tak mohl zahlédnout její tvář.

V jejím lóži ji nenašel. Zůstala tam jen jedna růže a prázdný lístek. Byl zmaten ještě víc. Ta představa, že mu zmizela, ho ubíjela, nechtěl a nemohl si ji připustit. Rozeběhl se z lóže a vrazil přitom do hostesky.

“Pardon... počkejte, neviděla jste dámu z tohoto lóže?” zeptal se jí s nadějí v hlase.
“Prosím? Ano, vlastně ano, počkejte, ta už přeci odešla, odnášely jsme jí ty příšerné květiny...” odvětila unaveně hosteska.
“To ne!” pomyslel si zoufale, “a nevíte, kde kam mohla jít?” zkusil.
“Jó to nevim, pane, ale zkusila bych ještě šatnu, jestli tam ještě nebude.”
“Děkuju moc...” stihl ještě křiknout na zmatenou hostesku, mezitím co již utíkal ke schodům.

Šatnářka si jen vzpomněla, že ta dáma s květinami nechala zavolat taxi, ale že prý ji pak už neviděla, protože se šla napít kávy.

Skoro porazil dveřníka, ale než se ten vzpamatoval, Richard už byl venku na schodech.

Rozhlíží se s nadějným úsměvem na všechny strany. Úsměv však opadá. Dívka s růžemi tu nikde nestojí. Nestojí tu ani přistavené taxi. Nikde nikdo není. Jen na ulici provoz aut, jak je to běžné.

Úsměv už se zcela vytratil, nahradil ho výraz zoufalství. Uvědomil si, že ji už možná nikdy neuvidí. Rezignovaně si sedl na schody a díval se do světel projíždějících automobilů.

Klaudie seděla v taxi. Smála se. Prohlížela si ty krásné růže a sdělovala ten zábavný zážitek taxikáři. Ta moc jí tak baví. Rozesmála se, když si představila to další zlomené srdce. Dalšího muže, co doufá, že ji zase potká, a tak všichni stále chodí v naději na plesy. V naději, že se jim vrátí. Ona se ale nevrátí. Nikdy.

Rozesmála se, otevřela okénko a škrabošku z něj vyhodila.

Na dalším plese bude o jednoho zoufalého muže víc, to jí ale k návratu nepřiměje. Protože tohle je pro ni jen hra.




Tato povídka vznikla v rámci projektu Synchronizovanné psaní verze 2.0
Ostatní povídky napsané na téma Návraty si můžete přečíst zde:

• Ondřej Trhoň - Zapomenutá lavička

Román

Zase ponocuje. Ví, že jí to nedělá dobře a že by potřebovala dospat několik dní, ale nemůže si pomoct. Tohle byl vždycky její sen. Psát. Když se vžije do osudů svých postav neumí přestat. Ve dnech, kdy píše stoupne její spotřeba kávy a černého čaje na téměř neúnosnou hranici. Spí jenom, když usne na klávesnici a zdá se jí o dalších osudech jejích postav.Ty postavy. Alice si vždycky připadá jako čerstvá matka, když dá život nové postavě ze svého příběhu. Vymýšlí jejich životní osudy. Dělají, co ona chce, nikdy neodporují.

Byla to jen další noc, kdy psala. Ponořená do nešťastného osudu Marie, která neví, zda si vzít život nebo Leonarda, soucítila s Elizabeth, co ztratila svého manžela při autonehodě, to že byl v autě se svou milenkou se ještě nedozvěděla. Alice jí to plánovala prozradit až v další kapitole. Vciťovala se do postavy Andrey, která je zamilovaná do Leonarda, ale nemá odvahu mu to říct a raději jde na jeho a Mariin zásnubní večírek. Bavila se tím, jaké nečekané situace budou muset řešit její postavy v dalších kapitolách. Měla to vymyšlené. Když v tom...

Najednou její prsty běhaly po klávesnici samy. Nejdřív tomu nevěnovala pozornost, ale po pár napsaných stranách jí to začalo znepokojovat. Tohle nebyl příběh, co měla v plánu napsat, tohle bylo něco jiného. Co to je? Ptala se sama sebe a četla na monitoru řádky, co se objevovaly, ale ona si nebyla vědoma toho, že by je psala. Najednou se v jejím příběhu objevila nová postava. Nějaká Petra. Co tam dělala. Alice nejdřív nechápala. Sledovala slova, zjevující se na nových a nových stránkách dokumentu a nevěřila vlastním očím. Petra se začala přátelit s postavami, začala si s nimi hrát, využívat je, teď už to nebyla Alice, kdo si s nimi pohrával, byla to Petra. Vyzradila Elizabeth to o té milence a donutila jí ji zabít. Jak to? To by Alice nikdy nedopustila. Zhatila Alici plány s Mariinou svatbou. Donutila jí skočit pod vlak. “Co se to děje?” nechápala Alice.

Chtěla přestat psát. Usoudila, že potřebuje jít spát. Ale i když moc chtěla, nemohla se od klávesnice odtrhnout. Jen jednou rukou sáhnout po červeném hrníčku, co dostala od přítele k narozeninám, a napít se kávy. Pak zase psát. Už ani nechtěla vidět, co se děje jejím drahým postavám. Chtěla jít spát, vypnout počítač a pochopit, proč se to děje. Ruce jí klouzaly po klávesnici jako by nebyly její.

Doufala, že to byl jen zlý sen, ale něco, někdo uvnitř jí ji dával silně najevo, že to sen není. Někdo uvnitř ní psal. Psal pravý opak toho, co by napsala Alice, byla z toho někoho uvnitř sebe zoufalá, chtěla spát, ale ten někdo jí neměl v plánu pustit. Psala. Psala několik hodin.

Už bylo světlo, ale ona stále psala. Káva jí již došla, neměla co pít, co jíst, ale stále psala. Někdo uvnitř jí si s ní dělal, co chtěl. Psala a doufala, že vypadne proud, že ji někdo najde, že jí někdo pomůže. Věděla, že všechny tyto naděje jsou marné. Nikdo nepřijde, nikdo jí neodtáhne od klávesnice.

Alena vešla do dveří, měla pocit, že něco není v pořádku. “Jsem doma Alice!” zakřičela a odpověděla jí jenom ozvěna. “Haló ségra, ta Francie byla vážně skvělá, fakt ten měsíc tam byl skvělej! Haló jsi tady?” Nikdo se jí neozval. Došla do pracovny a našla Alici ležící na klávesnici. Neusnula, už se neprobudí a na monitoru svítí dopsaný román.

Vysvobození

Pochmurné odpoledne, ale ona to nevnímala, zastavila se před výkladní skříní a nepřítomně hleděla na svůj odraz. Zaklepala hlavou, jako by chtěla rozehnat myšlenky a svoji nepřítomnost. Podívala se ještě jednou. Nemohla se poznat, vypadala o tolik starší a zbídačenější, než jak si sebe pamatovala.

Anna byla krásná, svěží a vždy usměvavá mladá žena, nebo ještě dívka, podle jejího názoru tak akorát na vdávání. Měla svého přítele, kterého milovala, plánovala si s ním budoucnost, svatbu, děti. Byla šťastná a měla pocit, že jí nic neschází, dokonce měla i práci, která ji bavila a měla z ní slušný plat. S Petrem, jejím přítelem, k sobě byli vždy upřímní, věděli o sobě snad vše a i přesto, nebo právě proto, spolu byli tak šťastni.

Jedno podzimní, deštivé odpoledne ale vše změnilo. Jela z práce a myšlenkami již byla u sporáku, přemýšlela, jakou dnes udělá omáčku na těstoviny, přítel totiž miluje těstoviny. Najednou ji ale něco vytrhlo ze snění. Záblesk světel. Náraz. Tříštící se sklo. Bolest. Pak už si nic nepamatuje. Probudila se až v nemocnici.

Když otevírala oči, šlo to s velkou námahou, jako by spala tisíc let. Na pohyb neměla sílu, tak jen otevřela oči a dívala se do stropu, odhodlala se i prošmejdit očima místnost, kam jen viděla. Na nočním stolku ležely květiny. Tulipány. Vzpomínala si, že je milovala. Ale bylo to tak dávno a nejasné.

Zničeho nic uslyšela hlas. Rozhlédla se ještě jednou pečlivě po místnosti, ale nikdo tam nebyl. “Něco se mi muselo zdát”, pomyslela si. Upadla znovu do lehkého spánku, když tu ji z něj opět probudil ten, nyní již známý, hlas. “Kdo je to?” vykřikla a probudila se. Svou projevenou aktivitou vyvolala zájem sester o její osobu. Z jejich pohledů nepoznala, zda-li jsou rády nebo jsou naštvané, že mají o starost navíc. Přišly, neprohodily s ní ani slovo, ani ona nepromluvila, jen se zmateně koukala kolem na to, jak kontrolují přístroje, kanylu, kapačku. Odešly a nechaly ji jejím zmateným myšlenkám.

“Kdo byl ten hlas?” ptala se v duchu sama sebe, když tu jí ten samý hlas odpověděl.
“Copak ty mě neznáš?”
“Kdo to mluví?”
“To jsem přece já Jana.”
“Kdo jsi? Kde jsi?”
“Já jsem ty.”
“Lžeš, ty blbý fórky by už mohly skončit, vylezte, to už není vtipný.”
“Tak mi nevěř, ještě uvidíme.”

Anna usnula vyčerpáním a zmatená se chvěla v noční můře. Když se probudila, měla pocit, že to bylo celé jen zlý sen. Z omylu ji ale vyvedlo ostré: “Tak už jsi konečně vzhůru? Ty bys taky pořád spala.”
“Byla jsem vyčerpaná.” měla se Anna potřebu bránit, i když nevěděla před čím, před kým.
“To si nech pro někoho jinýho. Já jsem se zatim koukla na tvuj život. Docela nuda bych řekla.”

To bylo na Annu příliš. Ta zlá neviditelná osoba. Kdo byla? Jak mohla říkat něco takového? Anna bývala šťastná, ale teď měla slzy na krajíčku.

“Já nemám nudný život!” vykřikla. Ale teď si uvědomila, že nekřičí ústy, ale v hlavě.
“To máš pravdu, jsou tam i docela zajimavý momenty. Třeba to, tamto, s tim kolegou. Tos Petrovi neřekla co? Pche, že se nestydíš.”
“Jak to sakra víš? Kdo ti to pověděl? Nech mě a můj život na pokoji!”
“To by se ti tak líbilo, co? Sotva jsem přišla už bych mizela? Tak na to zapomeň, moje milá. A tamto. Ts, já nepotřebuju, aby mi to někdo řikal. Mi to řikáš sama, abys věděla!” posměvačně odvětila Jana. “Vim o tobě všechno, nebo se o tom dozvim, milá zlatá. Já se nenechám tahat za nos, to si nemysli. Mě jen tak nevoblafneš!”
“Jdi pryč! Já tě nechci!” snažila se z posledních sil zakřičet uvnitř sebe, ale věděla, že je to naprosto zbytečné, že se Jany jen tak nezbaví.
“Jo, to máš pravdu, mě se jen tak nezbavíš, a taky si myslim, že by bylo lepší o mně tvýmu vlastně našemu přítelíčkovi nic neříkal. Ještě by na nás žárlil. Che.”

Po týdnu v nemocnici, po týdnu s nesnesitelnou Janou, se vrátila domů. Domů ke svému, vlastně nyní k jejich příteli. Všiml si, že je na ni něco jiného, že dlouho zvažuje slova, jakoby o ně uvnitř sebe vedla bitvu.

Šly týdny a Petr se s Annou rozešel. Chápala ho a Jana si z ní kvůli tomu pěkně utahovala, prý si ani neumí udržet chlapa. Smála se jí. Pořád ji kritizovala, vše zlehčovala, byla jako malé panovačné dítě. Bezcitná. Anna se snažila od ní odpoutat. Nepodlehnout ji, alespoň na krátký okamžik dlouhého dne. Jakmile se jí to začalo trochu dařit a poznala Janin charakter, už věděla, za co se jí Jana posmívá nejvíce, tak se začala snažit jí ty nejzásadnější okamžiky tajit. Bylo to tak neuvěřitelně těžké, tajit něco sama před sebou. Věděla ale, že nemá na vybranou. Nechtěla poslouchat další Janiny výsměchy.

Stala se z ní troska. Ubohá žena zdrchaná svým vlastním já. To ale nikdo nevěděl. Všichni viděli jen příliš ztrhanou ženu, zřejmě po těžkém rozchodu, co už rezignovala na svůj osud a štěstí.

Často se zastavovala před zrcadly a výkladními skříněmi. Dívala se na sebe a snažila se vypnout posměch Jany. Snažila se jí tajit, jak moc ji nenávidí, protože by vyvolala předem prohranou hádku. Snažila se jí tajit to, že se jí začal líbit ohleduplný kolega, protože Janě by nepřišel dostatečně sexy. Byla z toho vyčerpaná, ale neměla na vybranou.

Kolikrát již pomyslela na sebevraždu. Ale Janě se tu líbilo. Byla jednoznačně proti. Těžké jí oponovat.

V to pochmurné odpoledne, při další hádce s Janou, kdy čelila nechápavým pohledům kolemjdoucích, opovrhovačných pohledů mladých slečen a kdy se jí obloukem vyhýbaly malé děti, se snažila myslet na něco nekonfliktního. Dívala se do nebe, fascinovaná mraky, které sice Janu nudily, ale teď jí to bylo jedno.

Najednou zaslechla hluk, křik, otočila se a s nadšením v očích zahlédla světla řítícího se kamionu. V tom zlomku vteřiny si uvědomila, že nepřežije. Byla najednou nepopsatelně šťastná.


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Tajnosti”. Povídku “Krabice” a “Jana” můžete najít na těchto skvělých blozích.

Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

Tajný ctitel

Byl to jeden z těch letních večerů, kdy zapadá slunce, je teplo a není jasné, zda je večer či noc. Všude byl klid, ale plno lidí. Lidé byli všude - v zahrádkách před kavárnami a bary, v ulicích romantické dvojice a skotačící děti. Nic neutichalo, spíše naopak ožívalo. Jak to ostatně v přímořských letoviscích bývá.

Musela pryč, rychle, to věděla, nemohla tam být už ani den. To vše si sumírovala v hlavě cestou do hotelu. Zavolala si taxi, připlatila si za zatmavená okénka. Nemohla riskovat, že ji zahlédne, mohl být kdekoli. Jakmile usedla do taxíku, oddychla si. Ještě zkontrolovala, zda je někdo nesleduje. Dobrý. Teď byla na chvíli klidná, ale blížili se do hotelu. Nasadila si šátek a velké sluneční brýle. Ve spěchu nervózně zaplatila, elegantně vystoupila z vozu a rychle, jak jen to dovolují dobré mravy a vysoké podpatky, se přemístila do haly hotelu. Šla rovnou k recepci.

“Nepřišla mi nějaká pošta? Na jméno Ema Roux…“, ta otázka byla naprosto zbytečná a recepční jí již podávala objemnou složku dopisů. Ostatně jako každý den. Byly to dopisy, ze kterých šel strach. Dopisy, které by za dané situace byly i milé a měla by z nich radost, ale ten muž, ten muž, od něhož byly, ten ji děsil. Milostné dopisy, v nichž jí tolikrát vyznal lásku, a když dostala první, byla v sedmém nebi. “Tajný ctitel,” řekla si. Po tajném ctiteli touží každá žena, zvláště když vás zahrnuje květinami, bonbony a krásnými dopisy.

Začalo to nevinně. Jednou za měsíc přišel dopis od neznámého ctitele v krásné obálce. Pak se intervaly zkracovaly, začaly chodit květiny, bonbony. Stále to bylo ale v mezích neznámého ctitele, tajného obdivovatele. Pak jí ale začal psát osobnější věci, psal jí, kde ji viděl, s kým ji viděl, posílal ji její fotografie z různých míst. Začínala mít strach. Odjela tedy z Paříže sem do Marseille, na Azurové pobřeží, kde doufala, že si užije trochu anonymity a soukromí. Nevěděla, jak moc se mýlila. Hned první den pobytu, sotva se stačila ubytovat, již měla na recepci dopis. Dopis, ve kterém stálo, jak moc jí to dnes v letadle slušelo. Takhle to šlo pár dní.

Třetí den. Probudila se, pokojská jí donesla snídani a... květiny, obrovská kytice růží rudých, jako bylo její příjmení. Na dotaz, kdo je poslal, odvětila pokojská suše, že neví, přišly na recepci. Po snídani se šla projít, stejně jako každé ráno, sedla si do kavárny u pobřeží, dala si kávu a četla noviny. Nedůvěřivě se ohlížela po ostatních hostech, zda ji někdo nesleduje. Pak se to stalo. Její oči se setkaly s jeho. Lekla se tak, že převrhla šálek kávy na své ještě nedočtené vydání Le Figaro. Nespouštěl z ní oči, ve spěchu zaplatila, nečekala na vrácení drobných, zvedla se a šla. Šla asi deset minut, když se poprvé odhodlala se ohlédnout. Byl tam. Nebyl ošklivý, nebo děsivý, ale byl tam. Sledoval ji, sledoval ji na každém kroku a ona mu nemohla uniknout.

Tehdy se vrátila do hotelu, který do západu slunce neopustila. Nakonec měla pocit, že se jí to muselo snad jenom zdát, a tak se odhodlala a šla ven na večeři. Ve své oblíbené restauraci se nechala obskakovat obsluhou a pomalu přicházela na jiné myšlenky. Objednala si dobré víno, které milovala, k tomu její oblíbené těstoviny, které zde uměli snad nejlépe z celé Francie. Po druhé skleničce už víno odplavilo smutek a pocit bez naděje. Měla opět pocit štěstí, úsměv se jí rozlil po její dlouho skleslé tváři a s radostí si nechala donést ještě čokoládový dort.

Ohlédla se za číšníkem, to byla chyba. Všechno bylo zpět, její vyděšený výraz a nyní i slzy. Přes slzy a nechápavé pohledy stolovníků snědla svůj čokoládový dort, zaplatila a odešla. Byla rychlá a než její pronásledovatel stačil zaplatit, skryla se v taxíku.

Na cestě z recepce s kabelkou v ruce jedné a dopisy v ruce druhé plakala. Nevěděla, co má dělat, věděla jen, že musí hned pryč. Někam daleko a nesmí plánovat. On by se to dozvěděl. V pokoji si lehla na postel a chvíli jen nechala slzy téct po své tváři. Vzpamatovala se, sedla si na posteli, utřela si slzy do kapesníčku. V koupelně si opravila svoje líčení, přeci jenom, když se cítila krásná, vše šlo lépe, a dala se do balení.

Sbaleno měla do hodiny, převlékla se do něčeho, co na sobě ještě neměla, přes vlasy si uvázala hedvábný šátek a vyrazila. Účet v hotelu již zaplatila převodem, aby ji náhodou neviděl u recepce a tak rovnou nasedla do připraveného taxi. Cíl byl jasný. Letiště.

Cestu na letiště znala, tak se ani nerozhlížela kolem a kontrolovala si doklady a peníze. Měla, zdálo se, vše. Pak ale vzhlédla a podívala se z okna. Tohle nebyla cesta na letiště. Tudy se na letiště určitě nejede. “Já jsem chtěla na letiště, spěchám pane.” Jakmile to dořekla, podívala se na řidiče. Zbledla, jako blednou ti, co umírají hrůzou. Řidič se jen ohlédl a s děsivým spokojeným úsměvem na tváři zašeptal: “Copak ty mě nechceš poznat, Em?”


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Skrytá identita”. Povídku “Nepřítel národa” můžete najít na mém oblíbeném blogu:  www.pankaplan.cz .


Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

Nejdůležitější den

Tichý vlahý letní večer. Les je ztemnělý a pomalu se ukládá ke spánku. V zapadajícím slunci září zralé třešně podél cest a padající rosa se blyští na stéblech vysoké trávy v příkopech. V mlází na kraji lesa něco zapraská. Ptáci pomalu dozpívají své písně a uloží se do svých hnízd.

Pospíchal. Dozvěděl se to teprve před několika minutami. Vyjel okamžitě. Byl ještě v pracovním oblečení, v pracovním autě. Bylo mu to jedno. Jel tak rychle, jak jen to šlo, ale věděl, že z tohoto náklaďáku víc nedostane. A bylo mu jasné, že nemá moc času, musel se k ní dostat co nejdříve. Nechtěl to zmeškat. Za žádnou cenu to nechtěl zmeškat, proto si vybral nejkratší cestu. Nebyla pro náklaďák nejvhodnější. Byla úzká. To ale nevadí, musel se k ní dostat co nejdříve.

„Kde je můj manžel?!“ zeptala se zoufale Laura a vyhrkly jí slzy. „Musí tady být! Za chvíli už budu rodit. Jak to, že tady není?! Tak dělejte někdo něco!“

„Už jsme mu telefonovali, je na cestě. Nebojte se, stihne to. Bude tu s vámi.“ utěšovala ji sestra, již zběhlá v podobných situacích.

Tomáš měl štěstí, cestou, kterou si vybral, právě prakticky nic nejelo. Přidal plyn a v duchu byl již dávno se svou ženou a svým ještě nenarozeným dítětem. Byl myšlenkami daleko v budoucnosti, u prvních narozenin svého nenarozeného dítěte.

„Tak se hejbni! Nemůžeš trochu pohnout! To zatraceně musíš jet zrovna teďka?!“ křičí v náklaďáku Tomáš na traktor před sebou.

Zařazuje rychlost. Zvyšuje otáčky. Šlape na plyn. Předjíždí.

„Co se to kurva děje?!“ zaskřípe zuby a marně se snaží otočit volantem.

Je pozdě. Marně se snaží držet vzdálenost od traktoru a naráží do něj. Rána. Zvuky tříštícího se skla a mačkajícího se plechu.

Ticho. Všechno se zastavilo. Čelní sklo je vysypané na palubní desce. Náklaďák zaklíněn mezi koly traktoru. Tomáš chce otevřít dveře. Nejde to. Plech je příliš zkroucen.

„Sestři, kde je můj manžel? Už tu měl dávno být, ne? Já to bez něho nezvládnu! Že ho ke mně pustíte? Musíte ho najít. Já to… Musím ho tu mít. Kde je?!“ Laura vzlyká se slzami v očích a směsicí hysterie a naděje v hlase.

„Ale paní Bendlová, za chvíli vás budeme muset převézt na porodní sál. Nemůžeme déle čekat. Vaše dítě už chce k nám na svět.“ snaží jí sestra vylíčit složitou situaci alespoň s kapkou optimismu v hlase.

Laura se nakonec nechá připravit, i když velmi doufá, že to Tomáš ještě stihne. Nemůže pochopit, co se mohlo stát, že tu ještě není. Telefonovali mu přeci již před několika hodinami a on jí slíbil, že přijde hned. Tak jakto, že tu ještě není?

Dokázal najít mobil. Velmi doufal, že nebude rozbitý. Fungoval, skvěle, alespoň něco. Cítil se dobře, ale byl tu uvězněn. Sám v náklaďáku a už dávno měl být někde jinde. On tu trčí v pustině, zaklíněn do traktoru. Koho by to napadlo.

Vytáčí 112. Operátorka chce zhodnotit situaci. „To mě teď nezajímá, prostě přijeďte s nůžkama, vystříhejte mě odsaď a hoďte mě k ženě.“ pomyslel si, ale nic neřekl. Hasiči, policie a sanitka přijeli až asi za půl hodiny.

Lauru vezl na porodní sál nevzhledný zřízenec. Začínala mít čím dál tím větší strach. Něco jí říkalo, že se něco stalo nebo stane. Cestou na porodní sál se umocňovaly porodní bolesti a Laura si byla jistá, že musí porodit bez manžela. Musí to zvládnout sama.

„Tak a teď sepíšeme protokol.“

„Protokol? To snad nemyslí vážně?! Moje žena právě rodí! Musím se dostat za ní!“ opět si pomyslel, ale neřekl ani slovo. „Všichni jsou v pořádku, nemůžu se dostavit později k vám na stanici a sepsat to v klidu?“

„Ale pane řidiči, snad nikam nespěcháte? Sepíšeme to hned.“

„Ale pane policisto… moje žena právě rodí.“ Tahle slova zafungovala. Jedno z policejních aut ho naložilo a vezlo směrem k porodnici.

Rodila. Bylo to strašné, příšerné, nepopsatelné. Byla na hranici svých sil.
„Už vidím hlavičku! Tlačte.“
„Tobě se to povidá, ty tady neležíš!“ křičela v duchu Laura, přes zaťaté zuby nevydala slovo.

Konečně vtrhl dovnitř Tomáš. Chytil ji za ruku. Ona mu ji skoro utrhla a měla sto chutí ho probodnout svým pohledem, ale musela zavřít oči. Další kontrakce.

Bylo to za ní. Byla spokojená, ale něco nebylo v pořádku. Ještě neviděla dítě.