Úsměv a jde se

Konec prázdnin a mě přijde, jakoby snad ani nebyly, ale zároveň je to strašně dávno, co jsem byla ve škole. Plus změna času, kdy nejsem utahaná, ale musím jít spát, jinak ráno o půl šestý nevstanu! To jsou paradoxy.

Život je plný paradoxů. Jako když vás něco naplňuje štěstím a zároveň vás to vyčerpává, jako je třeba moje milované plavání, nebo jenom rodinná večeře.

Život je ale plný i malých radostí, jako je nová barva vlasů, kousek dobré čokolády, bláznivě zpívat s oblíbenou písničkou, dát si na sebe oblíbenou rtěnku, i když jsem jen zavřená v pokoji, jenom ležet na posteli a koukat do stropu.

A hlavě je důležité si najít světlé okamžiky v blízké budoucnosti, na které se můžeme těšit, jako je návštěva kadeřníka v úterý, možná plovárna ve středu a odjezd do Herálce kreslit v pátek.

A když se navíc hezky oblečete, upravíte a  celý den se usmíváte, je svět mnohem přívětivější i přes všechny svoje chmury. Protože úsměvy, které se vám naoplátku vrátí, dokáží zvednout náladu. :)

Houska

Tak jsme dneska navštívili díru do pekel, která mě zklamala, protože tam nebyla. Bylo ale krásně, a i když bylo zataženo s mlhou, barevné listy všechno kolem prosvítili, jako kdyby svítilo sluníčko. Tohle na podzimu miluju. Tady si můžete prohlédnout nějaké fotky :)

Naše další kroky se ubíraly do Mladé Boleslavy, přesněji na jejich Starý hřbitov. Co na hřbitově? Najít hrob :D, který sice platíme, ale jen matně hádáme, kdo by tam mohl vlastně být a nikdy před tím, jsme tam nebyli. Takže vstupujeme hlavní branou na hřbitov a rozcházíme se do všech stran hledat hrob E XIXX 22-23. Vzhledem k tomu, že jsem byla z naší pátrací skupiny jediná, kdo se zorientoval v jejich podivném číslovacím systému, byla jsem první nálezce a byla jsem na sebe právem hrdá. Konečně jsme našli prarodiče mojí babičky z tátovy strany :D.

Po tomhle hledání jsme v hledání pokračovali a porozhlédli jsme se po nejbližších keškách. Pak jsme ještě čirou náhodou bráškovi (je to bráška, i když je skoro o hlavu vyšší :D) koupili bundu. A jelo se domů :)

Byl to hezký, i  když mlhou ospalý den.

Oříšek

Tak dnes jsem byla velmi romanticky a příjemně vzbuzena. Ano, zvuk motorové pily pod oknem je ten nejlepší a nejpříjemnější budíček. Ale rodičům nevysvětlíš, že ve svátek není úplně nejohleduplnější k sousedům (a vlastním dětem) v devět ráno řezat dřevo. Tak jsem se pěkně nasnídala, našla pracovní rukavice a dala se do skládání dřeva. Super ráno :D

Zbytek dne byl ale mnohem pohodovější. Odpoledne jsme vyrazili za tetou do Nasavrk, spravit skype, a pak na okružní jízdu po hřbitovech. Nasavrky, Chrudim. Pak drogerie, chtěla jsem jen jednu věc a dostala jsem ji.

No a večer po večeři a každodenní rodinné seanci nad sitcomem, jsem přišla na řadu. A tak teď píšu se svojí zbrusu novou hlavou v barvě oříškové (nevím, kdo ty barvy pojmenovává, protože mě to jako oříšek rozhodně nepřipadá, ale prosím :).

Zítra jedeme na výlet. Tedy vlastně pokračuje naše okružní cesta po hřbitovech, jen tenhle je poněkud dál. Platíme ho, ale nikdy jsme tam nebyli, ani jsme pořádně nevěděli, kdo v té Mladé Boleslavi je pohřben. Babička a dědeček mé zesnulé babičky z tátovy strany. Hodně vám to řeklo co? :D

Každopádně to bereme jako výlet, "cestou" se ještě stavíme na hradě Houska. Na tuhle cestu se musím vybavit. Takže gpska je nabitá souřadnicemi kešek v Boleslavi i na Housce a baterky do gpsky se nabíjejí energií na zítřek.

Ještě foťák a můžem vyrazit :)

Brzdi!

Nic se nesmí přehánět! Takže příště až zas půjdu plavat (a to bude brzo!) mi řekněte ať brzdím.

Při plavání musíte překonat krizičku na začátku, asi kolem třetího až osmého bazénu, a pak už to plave samo. Pořád. Nevnímáte uplavané bazény, čísla vám lítají sice v hlavě, ale nedojde vám, že byste si měli dát pauzu, že plavete moc. A pak jste kolem třicátého bazénu a to je za vámi teprve půl hodina. Přestanete a nemůžete. Já se dneska ani nemohla dobelhat ke schůdkům, po vylezení jsem si musela hnedka sednout. Musím brzdit.

 Když ono to plave samo, zvláště pak, když máte v dráze dobrého plavce, lepšího a silnějšího, než jste vy, který plave pořád, a jeho čísla stoupají mnohem rychleji než vaše. To je vám pak blbý dělat si větší pauzy, tak neděláte žádný, skoro. Příště mi ale připomeňte, že nejsem chlap! Že jsem hubená holka s nízkým tlakem, na který pořád zapomíná, a k omdlení pak nemá daleko. Takže příště brzdi holka.

No naštěstí spolehlivě zabírá cukr, takže hned po bazénu s kamarádkou do kavárny. Horká čokoláda, dort, horké maliny. A je vám fajn :)

Stejně miluju a vždycky budu milovat plavání! :)

Dnes

Dnešek byl neobvyklý.

Není obvyklé, že by se mi test z matiky povedl. Už to věštilo, že to bude jiný den.

Následující minuty laborek z biologie mě proměnili v zabijáka žížaly jménem Ferdinanda - jméno získala až in memoriam - a zinscenovaly jsme tak naši první pitvu. Žížala Ferdinanda byla poté s náležitou úctou pohřbena před školou s náležitými poctami, které žížale patří. Jenom místo v černém jsme byly v bílých pláštích.

Ty jsme ani na následující hodinu nesundávali. Přesun o patro výše do laboratoří chemie. Naše tříčlenná skupina zkoumá protokol a tváříme se, že mu skutečně rozumíme. Někdo (asi Adam, kdo jiný, že?) vypočítal, že navážit máme 0,25 g čehosi. Ne, že by to nějak zvlášť šlo :D. No máme to. Teď to dát do 5 ml vody (látka, kterou umím pojmenovat! :D) a rozmíchat. Jako zázrakem, když přidáte 5 ml jakési jiné záhadné látky dostanete krásně  sytě žlutou tekutinu. Tak teď máme zahřívat. Takže aparatura, stojan, destička, zapnout plyn u kahanu, škrtnout a neopakovat minulou chybu, dneska se hlavně nespálit. Zahřívat tak dlouho, až získáme čirou kapalinu (zázrak?). Pak se nespálit, vzít kádinku a prudce ji zchladit. Voila krása. Vrchol alchimie :D. Vznikly malé zlaté krystalky... miliony a miliony malinkých krystalků vnášejících se ve vodě :).

Teď půl hodiny ve frontě na oběd. Pak sníst půlku řízku jenom nožem kvůli nedostatku vidliček. A pryč. Pryč z této budovy... Až do pondělka!

Teď směr město. Kino. Jdeme do kina. Dlouho jsem tam nebyla. Je to super. Jdeme na "Půlnoc v Paříži". Krásný film. Zamilovala jsem si Paříž dvacátých let minulého století.

Pak ještě pár hodin s kamarádkami. Jen tak bloumat po ulicích, obchodech, smát se a povídat si o všem...

Nasednout na autobus. Vystoupit z autobusu. Sprintovat na podpatcích k autobusu, který za pár okamžiků odjíždí. Sednout si. Usnout. Probudit se. Vystoupit. Zmrzlá dojít domů, kde mě čeká skvělá večeře.

Fajn den :)

Ještě bych se mohla kouknout na Snídani u Tiffaniho, napustit si vanu a bylo by to dokonalé :)

Jenom kousek

Často se stane, že vám vytoužený výsledek uteče jenom o malinký kousek. Někdy se to zdá jako hloupost, ale většinou i ta hloupost hodně naštve, zvláště, když za delší dobu může způsobit něco nechtěného. 

Jako když dostanete 9 bodů z fyziky, a uteče vám tak dvojka o jediný bod. To ještě nic neznamená, ale v pololetí i ten bod bude hrát obrovskou roli, což je podle mě úplná hloupost. Nechci se tady ale rozvášňovat nad naším školským systémem. 

Nebo taková 1 vteřina a 16 setin. Takový kousek mě dělil od stříbra v obřáku. Ale to je taky jedno. Letos pojedu. Budu lepší. Snad. Jen to nezakřiknout.

 Včera jsem si tak říkala, jak moc se těším na lyže. Tak moc! Já je miluju. Jo asi je to nuda, mluvím o tom pořád, ale ony pro mě hodně znamenají. Když lyžuji, nic jiného pro mě neexistuje. Jsem tu jenom já a lyže. Vnímám rychlost, vítr, vyhodnocuji pohyby lidí, které předjíždím, užívám si krásné oblouky, když lyže drží stopu, krásný oblouk, dlouhý, rychlý, skoro ležím na sjezdovce. Miluju to. Protože v tu chvíli všechny problémy a starosti jsou pryč, odvál je vítr a přebila je rychlost. Na sjezdovce jsem šťastná!

Jsou pak sice chvíle, kdy je to špatný. Malinká chyba, nepozornost, nebo jenom ve světle neviditelný hrbolek a najednou chvíli vzdorujete gravitaci. V oné rychlosti letíte dlouho (relativně) a vysoko. Pak to odnese většinou hlava, díky helmě jenom otřesem mozku, popřípadě obličej, koleno, ramena, zlomená lyže. Nejzajímavější je, že v tom pádu si připadáte jako ve filmu, protože skutečně všechno kolem sebe vnímáte jako ve zpomaleném záběru. Po dopadu se sice zdá, že to byl jenom sen způsobený prudkým dopadem na hlavu, zlomená lyže ale potvrzuje, že to přelud nebyl. 

I přesto, nebo právě kvůli tomu, lyžování miluji. Kvůli setinám vteřin, které dokáží o všem rozhodnout. I když to kolikrát bolí. Protože následky většiny rozhodnutí nás bolí.

A některé objevy nás absolutně šokují.

Paradox

Dneska jsem si v jednom článku přečetla o dívce, která ve svých sedmi letech požádala tehdy sedmnáctiletého prince o ruku, princ jí slíbil, že až ona vyroste a on nebude ženatý, vezme si ji. Nyní po téměř čtrnácti letech se vzali. Stalo se to, není to výmysl nebo pohádka, co se čte dětem před spaním, ale událo se to na skutečném místě, v Bhútánu. Toto ve mě vyvolalo vlnu přemýšlení nad osudem.

Bylo dívčiným osudem vzít si prince? A máme každý svůj osud? A kdy se dozvíme, co je naším osudem? Máme šanci ho nějak ovlivnit? Ovlivňují ho naše rozhodnutí již v tak brzkém věku? Spousta otázek.

Myslím si, že každý máme svůj osud. Někdo ho vidí jasně, někdo si myslí, že bloumá životem bez zřejmého cíle a osudu, ale ten se najednou zjeví. Jasný a tak samozřejmý.

Každý máme svůj osud, něčí osud je být šťastný a plout životem bez překážek.

Ostatní musí nějak vyvážit toto štěstí některých tím, jak tvrdý mají život. Buď je jejich těžký život vidět na první pohled, většinou ho mají ale v sobě. Jejich mysli jsou plné zmatku a smutku, naděje na světlejší zítřky, naděje na porozumění.

Všichni doufáme, že budeme patřit do té první skupiny lidí, ale ve výsledku jsme po našich těžkých zážitcích lepšími a silnějšími lidmi. Jsme plni porozumění pro ostatní lidi. A dáváme tak naději ostatním.

Takže jsme vlastně mnohem lepší a šťastnější? Jaký paradox...