Pojedu nebo nepojedu?

Tak jsem doufala, že dneska už budu psát ze svého vlastního notebooku, ale počet hodin práce na něm se nějak protahuje, no nevadí.

Taky jsem doufala, že dneska už bych konečně nemusela kašlat. Kašlu stále. Dokonce se už mamka rozhodla, že mi dá radši antibiotika. Bylo mi také oznámeno, že pokud zítra budu kašlat tak jako dnes, nikam nepojedu. To znamená, že bych nejela do Bratislavy, kde bych se setkala se svými sestřenicemi, jednu z nich jsem šest let neviděla, setkala bych se tam se svou budoucí kmotřenkou a taky se strejdou. Moc jsem se tam těšila, takže důrazně nařizuji svému zdraví, aby se okamžitě dostavilo a vyléčilo a zítra bylo v pořádku! Snad zítra tím vlakem odjedu.

Včera a dnes...

Stále přetrvává můj problém s mým drahým zavirovaným počítačem, takže tohle je bez komentáře. Ale včera jsme měli doma zajímavý den. Jednak jsme neměli ani jeden dárek pro tetu, která k nám měla odpoledne přijet oslavit své narozeniny, a tak jsem byla vyslána na lov, který byl naštěstí úspěšný. A taky velmi výhodný, takže mohu potvrdit, že je dobrá strategie nejdřív všechny obchody projít a až potom nakupovat. Taky jsem si jako bonus mohla koupit ELLE a peněženku zlevněnou z 250,- na 50,- no nekupte to :D hlavně když jako já sháníte peněženku asi půl roku.

Přijela jsem s úlovky domů a rozhodla jsem se být vzornou dcerou, a tak za mamčiny a tátovi nepřítomnosti jsem se jala uklidit tak, aby jsme pak mohli přivítat návštěvu. Nic snadného, ale povedlo se, mamka měla radost, já měla radost, že mamka má radost, a tak jsme všichni měli radost. Jako bonus jsem ještě zabalila dárky, co jsem koupila.

Odbila sedmá hodina večerní a ozval se zvonek. Jsou přesní pomyslela jsem si s trochou smíchu v duchu. Přijela teta se svým novým klukem, kterého nám přijela slavnostně představit. Začal okamžik, který ze srdce nesnáším, přivítání. To samo o sobě není špatné s lidmi, které znáte, vídáte je, apod., ale něco úplně jiného je to s člověkem, kterého vidíte poprvé v životě, nevíte, jak s ním máte mluvit, on vás pozdraví "Ahoj", vy jeho "Dobrý den" a je to vůbec takové podivné. No nicméně první dojem na nás udělal kladný a mě se zdálo, že to bude fajn kluk. A taky byl. Je skutečně milý a k tetě se perfektně hodí. Večer ubíhal, už bylo po grilování, po předání darů, po přípitku tetiným milovaným šampaňským, a večer ubíhal, povídalo se, ... Byl to příjemný večer. Snad to tetě s jejím novým klukem vydrží a snad se i vezmou, nechci ale předbíhat nebo něco zakřiknout.

Dnes, dnes je sobota, měli jsme jet na nějaké slavnosti někam, ale nejeli jsme kvůli počasí. Jsem doma sama, nevím, kde jsou všichni, vstala jsem, uklidila jsem (ty jo sama sebe děsím, takhle jsem nikdy neuklízela! :D ), píšu článek, a nikdo nikde. Je to zvláštní a dnešek bude asi celý zvláštní. Snad se mi aspoň podaří se značnou dávkou pomoci mého drahého tatínka můj notebook odvirovat.

Program...

Tak, skutečně mám zavirovanej počítač, skutečně nenávidím facebook a skutečně doufám, že nepříjdu o všechna data. No každopádně uzdravit ho, mě příjde na pěkných pár (asi 8) hodin práce, a to jen, když všechno půjde dobře. Ale tak to nevadí, to se stane, s tím se dá vyrovnat. Jen je nepříjemné, že nemám přístup k internetu, sedím u domácího počítače, kam se zase jen tak nedostanu :D

Včera byl skvělý den, byl velmi plnný svým způsobem, ale bylo to fajn. Dopoledne jsem se hroutila nad viry, ale hned odpoledne jsem jela do Chrudimi, kde jsem se měla sejít s tetou a s mamkou a jít tetě vybrat brýle. To jsme zvládly celkem rychle a zbylo nám tak hodně času na to, abychom mohli zajít někam do kavárny a všechno pořádně žensky probrat. To bylo fakt super.

Pak jak jsem přijela domů, zase jsem vyrazila pryč. Jeli jsme pro moje milované lyže, které už byly seservisované a já si je tak mohla odvést. Od včerejška jsem tak kompletně připravená na svah. Jak já se těším, až bude sníh.

Ale to už byl večer, večeře, pak osm hodin a ejhle, kdo to nezvoní u branky. Zbytek mojí rodiny tzn. strejda a sestřenice s mojí malou neteří v Bratislavy a druhá sestřenice, která je teď ve Švédsku. Bylo to úžasné, druhou sestřenici jsem totiž neviděla šest let! Tak jsme se přivítali a šli ještě s bráchou ven. Nevěřili byste kolik se toho za těch šest let změnilo. Se setměním jsme se vrátili a povídali doma.

A najednou byla půlnoc a moje drahá rodina se vydala opět na cestu, vyjeli zpět do Bratislavy. Obdivuji je, protože tenhle měsíc stěhovali moji sestřenici z Londýna do Uppsaly ve Švédsku, asi před třemi dny byly ještě ve Švédsku, včera byli v Praze a přes Chrudim se vraceli (no dobrá, je to docela zajížďka) do Bratislavy a to celé absolvovali s půlroční neteří. Dnes tipuji to na třetí hodinu ranní už byli doma. Obdivuhodné.

No nic, teď se jdu rychle nasnídat a obléknout se, abych stihla autobus v deset, abych v jedenáct byla v Pardubicích, nakoupit tetě dárky k narozeninám.

A tak nastal konec...

Znáte to, občas si to u vás někdo nesmazatelně pokazí. Ano, může to být i věc, sociální síť, přesněji Facebook! Díky tomuto miláčkovi (myšleno ironicky) se ke mě dostal úžasnej vir, který mi vymazal antivirový program bez možnosti dalšiho nainstalování, tváří se, že tam to AVG stále je, i když to tak skutečně není! To, že mi od té doby nefunguje Facebook mi ve skutečnosti vůbec nevadí, zvykla jsem si, žít se tak taky dá... Ale štve mě, že jsem to považovala za něco neškodného a teď mi ten vir zničil počítač, já příjdu o všechna data, protože mohou být nakaženy tím virem! Jak já jsem teď začala ten Facebook nenávidět!

Skutečně si na ten vir dávejte pozor! Neotvírejte odkazy z chatu na Youtube a tam nestahujte žádnou novou verzi Flash player!

Cesta...

Dnešní den byl skvělý. Začal sice nenávidění hodným drnčením budíku v osm hodin, pokračoval ale lépe. Dneska jsem se vydala opět do města, do Pardubic. Už cesta autobusem byla milá, v prvním autobusem jsem jela s hodným vtipným řidičem, co mi hezky poděkoval za můj úsměv se slovy, že teď už jeho den bude opravdu hezký. To bylo milé, já se ráda na lidi usmívám, zlepšuje to dobrou náladu a je milé, když vám někdo úsměv oplatí. No po chvíli strávené čekáním na další autobus jsem konečně usedla na své obvyklé místo spoje Chrudim-Pardubice, a to úplně na poslední sedadlo doleva k oknu. Cesta ubíhala normálně a já už jsem měla za chvíli vystupovat, a tak jsem si sedla doprostřed. Tam si mě všimla taková malá  blonďatá holčička a začala se na mě culi, usmívat, schovávat se a znovu se ukazovat, tak jsem ji úsměv i trochu toho hraní oplatila a vystoupila. Z autobusu mi zamávala, tak jsem jí to oplatila, bylo to hrozně hezké.

Vydala jsem se na místo, kde jsme se měly s kamarádkou sejít. Chvíli jsem čekala, a pak jsem se rozhodla, že půjdu čekat na zastávku, kam měla kamarádka přijet. Sedla jsem si na lavičku, za chvíli si přisedla taková roztomilá stará paní a pak i nějaký starý pán a zviklaly mě k povídání. Hezky jsme si popovídali, já jsem jim předpověděla hezké počasí bez deště a přijela kamarádka.

Procházely jsme se po Pardubicích a povídaly jsme. Znáte to. Ušly jsme toho docela dost, popovídaly, byly jsme se najíst, pokoukat všude možně a najednou byly čtyři a já musela domů. Byl to ale hrozně fajn den. Doufám, že se nám povedou plány, co jsme naplánovaly, a že zítřek bude taky zajímavý.

Tak to byl můj dnešní fajn den :)

Mimochodem klidně bych zase někam vyrazila! Třeba hned klidně napište, jsem sbalená do půl hodiny! :D

Další věc, co asi nepochopím...

Miluji pocit dobře odvedené práce, jsem nadšená, když se mi něco povede, když dokončím, co mi trvalo dlouhou dobu a bylo to náročné. Je pak ve mě takové vnitřní uspokojení, bohužel ho ale dokáže velmi rozhodit, když moji práci nikdo neocení nebo zjevně hledá sebemenší chybičky jen aby mě nemusel pochválit, uznat mě. Nejvíc to zamrzí od vlastní rodiny. Když na na první pohled velmi dobrém výsledku mé asi týdenní práce hledají sebemenší nedokonalost a vadu, aby mě nemuseli pochválit a spíš naopak, nakonec to dopadne tak, že mi spíše vynadají. Logika mi uniká, ale je spousta věcí, co nechápu.

A zítra jedu konečně zase do Pardubic, konečně si připadám natolik zdravá, že se na to cítím :D tak snad na to nedojedu!

Čas, který...

... strávíme s rodinou je jedinečný, nenahraditelný a nikdo by se mu neměl příliš vyhýbat. Jsou to jediní lidé, kteří se vás jen tak nevzdají, budou tu pro vás. Mám někdy výčitky, jsem po většinu dne u sebe v pokoji, dělám si svoje věci, teďka uklízím, ale normálně se třeba učím, dělám něco do školy, maluju, píšu,... a dolů, za ostatními se moc neubírám. Prakticky většinou jenom, když se jdu najíst, napít nebo tak nějak. Je to smutný a asi jsem i trochu sobecká, ale mám zvláštní rodiče, nic se s nimi nedá dělat, akorát se u toho nakonec většinou pohádáte. Ale dneska, dneska to bylo fajn... Sedli jsme si večer, pustili jsme prvního Harryho Pottera, měli jsme vtipný poznámky k tomu jak se to, či ono změní v budoucích dílech, a bylo to fajn...

Jo a mimochodem stále jsem nemocná, i když dneska už docela můžu mluvit :D