Neurologie

Překvapivě mám ráda, když přijdu za mamkou do práce. Mám tehdy pocit, že je na mě pyšná. Vždy se jdeme projít dolů za sestřičkami a všude, kam 'nutně' musí jít. Nevadí mi to, jsem ráda, kdo by nebyl rád, když je na něj někdo aspoň někdy očividně pyšný.

Dnes u mamky, ostatně jako vždy, nejsem jen tak. Zase vyšetření. V živé paměti mám ještě kardiologii, celodenní holter, endokrinologii a milion odběrů a ultrazvuků snad celého mého těla (a to beze srandy). Dneska jsem tu kvůli vyšetření, které je zatím v plánu poslední. Kéž by.

V čekárně dětské neurologie jsou přede mnou dva pacienti, zakřiknutá holčička se zlatými lokýnkami a chlapeček navštěvující první třídu, nyní píšící úkol z angličtiny. Připadám si nepatřičně, přišla jsem klapajíc podpatky a pohledy maminek jasně dávají najevo otázku: "Kolik jí tak sakra může být?". Sedám si, sundávám si bundu a snažím se více zhodnotit okolí.

Prvňáček jménem Michal je evidentně dosti hyperaktivní dítě a jak je v jeho věku docela běžné nedovede se dlouho na nic soustředit. Docela lituji a obdivuji jeho maminku, která je svolná k nekonečným hrám typu "myslím si zvíře", i když je velmi zaměstnaná jeho právě probuzeným bráškou. Je překrásný na všechny se nasmívá, má obrovské oči. Michal na něj evidentně dost žárlí, snaží se strhnout veškerou pozornost čekárny na sebe.

Holčička sedící v koutku na dětských židličkách je jeho pravý opak. Je klidná, velmi nesmělá a zřejmě těžce navazuje bližší kontakty, i když je velmi usměvavá, v tom úsměvu něco chybí. Fascinovaně kouká kolem a je schopna i pět minut koukat na jeden objekt nebo si prohlížet knížku. Velmi zajímavá holčička, o kterou ale mají rodiče z nějakého důvodu strach, protože s ní přišli oba, ne jen jeden, jak bývá obvyklé. Těžko říct, co ji trápí.

Byla jsem objednaná na jednu hodinu odpolední. Jsou dvě a já konečně jsem na řadě. Paní doktorka je zajímavá vstřícná mladá paní poznamenaná častou komunikací s malými dětmi, takže i při hovoru se mnou jí újíždějí ty typicky dětské slovní obraty. Je to roztomilé. Trochu uklidňující, trochu znepokojující. Všechno jí znovu popíšu, jako jsem již popisovala tisíckrát. Ptá se mě ale na někdy trochu jiné věci, které sedí její specializaci. Uvědomuji si další věci a souvislosti, kterých jsem si nikdy nevšimla. Chození po doktorech je skvělá forma sebepoznání, i když trochu vyčerpávající, abych řekla pravdu.

Teď říká něco, co jsem nečekala, že přijde. "Tak a teď šup do spodního prádla, prohlédneme si tě." Řekla to tak dětsky, ale stejně jsem se toho ostrého projevu trochu polekala. Procházím se po místnosti (zjišťuji, že prý mám špatné držení těla) prohmatává mi záda, zátylek, kladívkem zkouší všechny možné klouby od kolena až po konečky prstů, zkouší, zda dokážu sledovat pohybující se objekt, zda dokážu držet ruce ve vzduchu, nohy ve vzduchu, ... Velmi stresující, ale konečně se mohu obléci.

Zase píše. Koukám trochu přes rameno. Vím nemá se to, ale ta nervozita, ten strach. Stejně tomu nerozumím, používá víc zkratek než kterýkoliv doktor. Začíná mluvit, říká, co zjistila. Abych řekla pravdu, moc si z toho nepamatuji. Všechno přebila jedna věta. Věta po které se mi leknutím skoro zastavil dech. "No a tak si myslím, že by bylo nejlepší si tě tu na týden nechat a provést všechna potřebná vyšetření." Nechat? Na týden? Tady? Cože? Kdy? Ne! Cože? Tady? Na týden? Nechat? V nemocnici?

Moji ztrátu řeči pochopila, jako že si to nechám ještě chvilku projít hlavou. Stejně mi nedává na vybranou. Musím souhlasit. Nechce se mi. Uvnitř křičím, v hlavě mám paniku. Evidentně nemám ráda nemocnice. Sama se svým reakcím divím.

Prý se za pár dní ozvou. Domluví termín. Po Velikonocích. Snad. Nechci, ale bude to tak asi nejlepší. Aspoň to všichni říkají.

Nejde přestat

Co skutečně nenávidím jsou okamžiky, kdy nemůžu přestat brečet. Když se to zdá být chvíli v pohodě, ale pak stačí jen malinko a je to tu zase. Takhle celé několik hodin. A pak už si skoro ani nepamatuji, co bylo tím prvotním spouštěčem. Pátrám v paměti, začnu brečet znova. Nekonečný proces, kdy si nedovedu představit, že bych někdy mohla přestat. Kouknu na sebe do zrcadla, zděsím se, možná mi mě samotné přijde líto a začnu brečet ještě víc. Stále. Nejde přestat. A ta bolest hlavy, sevřené hrdlo, žízeň, únava. 

Klid je ten tam...

Cesta do Bratislavy - část druhá

Je sobota. Jsem zase ve vlaku a nejsem si jistá, jakým jazykem mám mluvit a psát – česky alebo po slovensky? Koukám z okna na míhající se krajinu a spolu s větami, které píšu, se mi hlavou honí myšlenky na nádherné předchozí dny.

Středa večer. Mária na mě čeká na peróně, za což jsem jí neuvěřitelně vděčná, protože vzpomínka na paniku spojenou s nemožností najít kohokoliv z minulého léta je ještě velmi živá.  Z nádraží je to domů relativně blízko, jdeme proto pěšky. Doma se Vanda (moje kmotřenka) právě koupala s Ivem (její děda, můj strejda). Na Vandu jsem se neskutečně těšila, nemohla jsem se dočkat, až se dokoupe a konečně ji uvidím. Jak by se dalo čekat od třináctiměsíční holčičky (na den přesně), úplně mě nepoznává, ale to nevadí, máme na sebe čas.

Právě přišel průvodčí, a tak jsem měla konečně čas zjistit, kam jedou moji spolucestující. S paní sedící vedle mě, se zřejmě budu muset v příští stanici rozloučit. Zato nepříliš sympatický pán sedící naproti mně a uzurpující mi moje místo na nohy se mnou pojede celou dobu. Jede totiž až do Prahy. Vím, jsem děsně zvědavá, ale co.

K pozdní večeři jsem dostala skvělé brynzové halušky se slaninou, ty miluji, ale je pravda, že po mém celodenním cestování bych nyní snědla téměř cokoliv. Mária mezitím, co jím, ukládá Vandu, ta je tak příšerně sladká a úžasně úžasná. Dojedla jsem, Vanda spí a my tak můžeme jít ven. Procházka noční Bratislavou, jak já se tu cítím skvěle. V cizím městě, v cizím státě, mezi cizími lidmi i jinou řečí mluvím, je to skvělé, osvobozující, povznášející. Taková volnost, mám chuť tančit, i když jsem docela utahaná. Probraly jsme vše, úplně vše asi dva až pět let nazpět a pak jsme se vrátily. Byly jsme obě naprosto hotové, šly jsme spát.

„Dámy a páni o chvíľu prídeme do stanice Kúty.“ A tak jme povedali dovidenia našej milej spolucestujúce. Kto ju asi nahradí? Okej, nikto, vyrážame. O chvíľu nás čaká štátna hranica. Okej, slovenský vlakový personál sa s nami znudene lúči, za chvíľu sme v Břeclavi.

Je čtvrtek ráno, po snídani, balíme ručníky. Naším dnešním cílem (mým, Máriiným a Vandiným, Ivo natáčí) je termálne kúpalisko v Senci. Jsme sbaleny, beru Vandu, Mária tašky a jdeme. Těch šest pater dolů je v pohodě, nahoru je to pak horší. Nasedáme do auta. Mária nadšená z ‚šoférovania‘ odbočuje na dálnici, D1, za chvíli jsme s pomocí GPSky v Senci. Malá změna programu, nejdřív procházka (lebo Vandička pomali zaspáva). Jezero je veliké, postupně jsem seznamována s Máriiným dětstvím v loděnici a při jachtingu, s vtipnými historkami našich otců, které mi byly zatajovány, a s jejími začátky na lyžích… Vanda se mezitím vyspala – jak já jí to věčné spaní někdy závidím – a můžeme proto zavolat do Uppsaly mé druhé drahé sestřenici do Švédska. Miluju toho, kdo vynalezl hlasitý odposlech. Po našem „krátkém“ (a dozajista i „levném“) hovoru se zdá být více než jasné, že na velikonoční prázdniny přijedu zase, už máme dokonce naplánovaný program. Kéž by to vyšlo.

Nasedáme do auta a přejíždíme od jezera ke koupališti. Jak já se do těch termálnych těším. Teď ale, abych řekla pravdu, více na jídlo než na koupání, i když na to taky dojde. Konečně jsme uvnitř, v plavkách s čipovými náramky na rukou míříme rovnou k restauraci.

Najedené a po dostatečném čase stráveném v dětském koutku (nevěřili byste, jaká zábava je dělat milionkrát za sebou „kuk“) jdeme do dětského bazénku. Vody po kotníky, místy až po kolena (!), Vanda nadšená, cáká na všechny strany, směje se, chodí, leze. S nadšenou Vandou tak měníme dětský bazének za teplý bazén. Teplý bazén je skutečně velmi, velmi teplý, spíš dost horký, ale děsně, příšerně příjemný. Byla bych tu pořád, ale bohužel Vandička nesdílí stejné nadšení pro jedno místo, a tak pendlujeme mez třemi bazény, plus jsem byla zaplavat ven (Super co, koupat se venku v polovině března.).

Můj výhled na Bratislavský Hrad

Je večer, chceme jít jen tak ven, sednout si na drink. Bohužel naše plány opět padají. Ivo má někde něco.

Dáme Vandu spát, koukneme na pohádku, najíme se a jdeme hrát Investora (něco jako Monopoly). Když ale všechno, co by se mohlo hodit té druhé, nekupujeme a odmítáme stavit podniky, aby ta druhá nemusela moc platit, se slzami smíchu v očích vidíme, že tato hra nemá moc smysl, i když jsme se tak nasmály.

Druhá, místy česká, místy slovenská hra se jmenuje Talisman něčeho a něčeho (fakt nepamatuji) a její pravidla jsou hodně složitá, takže je přeskočím. Důležité je, že tak moc jsme snad u žádné jiné hry nepodváděly. Všechny karty, které nám po neúspěšném boji měly sebrat život, jsme přeskakovaly se slovy: „Já som taká šikovná! Čo?“. Vše, co nám pomáhalo, jsme přesouvali po hracím poli tak, jak se nám hodilo a pomocníci, co byli skutečně užiteční, byli společní. Ivo se do jedenácté, aby mělo ještě smysl jít ven, nevrátil, a tak jsme šly spát.

Pátek – shopping day. Mám nové šaty, tužku na oči, sestřenka podprsenku, punčochy, řasenku a dárek pro holku, na jejíž osmnáctiny večer jdeme.

 Odpoledne jedeme s naší třináctiměsíční Vandou za paní (pediatr, psycholožka, …), která ji naučí číst. Opravdu ano. Vanda sice ještě nemluví, ale němé děti přeci také čtou.

Je večer. Sprchuji se, oblékám si své nové červené šaty, fénuji se, česám se, líčím se a jakmile Vanda usne, jdeme ven. Je něco po půl deváté a my cestou na Obchodnú do SunShinu kupujeme šampus pro oslavenkyni, kterou jsem v životě neviděla. Ale co.

V SunShinu jsme potkali Dadu, Máriinu kamarádku, kterou již znám (jako jedinou) z dřívějška. Všechny tři se dáváme do řeči. V mezičase, kdy Mária šla sobě pro drink a mě pro kolu, se mi svěřila se vším možným (proč se všichni svěřují mě nevím, asi působím nějak jinak, ale jsem za to moc ráda). Naše diskuze ve třech později při pátečním večeru přerostla v politickou debatu, probraly jsme volby, korupci, romskou problematiku, maturity, všechno. Zajímavé, o čem si v pátek večer v baru povídají tři teenagerky.

Umíráme hlady. Popojdeme kousek z baru do McDonalda, též na Obchodné (skvělá to ulice, asi jediná, kam trefím) a pak se už jenom na skok vrátíme do baru, kde se to změnilo v přehlídku přemakeupovaných barbín, se kterými si ale nemáme vůbec co říct, když opomeneme, jak moc jsou nesympatické. Jdeme se projít a ve třičtvrtě na jedenáct (ano už!) jsme doma. I přes brzký návrat, provázený únavou, to byl skvělý večer.

Ráno. Snídaně. Dobalení. Oblékání. Vlak jede za chvíli, ale tady se nikam nespěchá. Experiment. Je chuť na palačinky. Není mouka, zkusíme kukuřičnou. Co vznikne? Znáte mexické tortilly?

Jdu s Márií a s Vandou na nádraží a cestou dostávám skvělé jogurty a dvě super obrovské slaniny. Ano prostě se vracím ze Slovenska. (Ale že se mi s tím sakra nechce tahat stejně jako s tím hrnkem z mekáče, to nikoho nezajímá.)

Nasedám do vlaku směr Hamburg. Mávám z okna a Vanda mi mává zpět. Nechce se mi pryč. Chce se mi brečet i smát.

Celou cestu píšu. Teď jsem skoro v Pardubicích a bojím se, že si nestíhám sbalit. Stíhám. Rychle zavřít pero, blok, uklidit do tašky, nezapomenout bundu a za chvíli vystupuji. Bylo to skvělé.

PS: Jsem dobrá kmotra, i když chválit sám sebe člověk nemá, toto bylo objektivně zjištěno.

Dopsáno: 17. 3. 2012 11:05

Přepsáno a publikováno: 17. 3. 2012 22:25

Cesta do Bratislavy - část první

Středa ráno. Deset minut před budíkem se budím do svého cestovního dne. Stres, ale času dost, nikam nespěchám. O několik hodin později, pár minut před odjezdem prvního autobusu nestíhám, hledám boty, bundu, tašku, prostě klasika.

Jdu s bráchou na zastávku, jsem šťastná a nervózní, když tam tak stojím a přemítám o tom, že dnes s ním jedu jen do Pardubic, pak už zůstanu úplně sama.

Po přestupu na další autobus, o pár vesnic dále přistupuje kamarádka ze třídy. Neuvěřitelné. Den na to jede do Londýna, já dnes do Bratislavy. O těchto prázdninách jsme vůbec nějaká cestovatelská třída: Londýn, Bratislava, Tatry, několikero Rakousko,…

Oba právě vystoupili. Zůstala jsem sama. Jdu na vlakové nádraží. I když mám skoro dvě hodiny času, mířím rovnou k okénku. „Vnitrostátní a mezinárodní spoje“. Neurčitá paní se mě ujímá a já jí vysvětluji cíl své cesty, ptám se na zpáteční, na slevy,… Sleva prý pro mě není, jelikož nemám slovenský ISIC (diskriminace?). Nakonec si nějakou záhadnou slevu zařizuji, snad díky své výřečnosti a neoblomnosti. I přesto 765,- (30€) za zpáteční do Bratislavy není zrovna malá částka. Co naplat, nejezdím, tam každý den, to se ještě dá.

Jízdenku, můj nynější největší poklad, mám v tašce a tak s o něco lehčím srdcem přemýšlím, co budu dělat další víc jak hodinu a půl do odjezdu mého EC 170 Jana Jesenia.

Nádražní hala má sice svoje kouzlo, ale příslib něčeho nezdravého k jídlu, nebo lépe čehokoliv k jídlu mě dovádí do nedalekého McDonald’s . Menu. Dostávám hrneček zdarma. Super, říkám si, to co teď nejvíc potřebuju je další krám na cestu, to ho jako povleču do Bratislavy?! Ale nahlas nic neříkám.

Dojídám a asi jako první McDonald’s vytahuji ústavu a dávám se do čtení. Fascinující dokument, obdivuji ty, co jej v 92‘ sepsali. Ostatní na mě koukají zvláštně, ale co, ať mě mají třeba za vysokoškolačku. Asi tak skutečně vypadám, když si zaujatě se zvýrazňovačem pročítám nemálostránkový dokument a připisuji svoje poznámky.

Mám ještě asi třičtvrtě hodiny, ale již se vracím na nádraží. Vzorně stojím před obrovskými světelnými tabulemi a vyhlížím svůj spoj. Konečně se na samém konci světelné tabule objevuje konečná stanice mého vlaku, kam doufám, že nedojedu, a to Budapešť – Keleti, nástupiště číslo 4. Kolej zatím neznámá. Vlak mi odjíždí až v 16:41, tak si jdu koupit něco k pití, propisku a blok, do kterého tento článek právě píši.

Stojím na nástupišti, nevím proč tak škrobeně. Paty u sebe, narovnaná, cestovní tašku držím v obou rukách a fascinovaně nebo možná zasněně hledím na prázdnou kolej před sebou. Vyhlížím vlak.

Nejednou okamžik, který by mě ani ve snu nenapadl. Z podchodu pro pohyb mezi nástupišti po schodech stoupá blondýna. Zdá se mi být povědomá, ale tuto myšlenku ihned zahazuji, to není možné. Ale že by přeci jen? Ano, je to další spolužačka, skoro si už připadám pronásledovaná. Neuvěřitelné, dáváme se do řeči, jede do Brna. Jede stejným vlakem, jedeme spolu. V tom okamžiku zahazuji myšlenky na romantické chvilky s ústavou a listinou základních práv a svobod. Ale přeci jenom, z lidského hlediska toto musí být nutně příjemnější a zábavnější.

Za ty dvě hodinky společné cesty probereme se smíchem i vážně snad skutečně vše. Těžko říct, proč se mi lidé tak snadno svěřují. Taková zodpovědnost. Ale ony dvě hodinky utekly jako nic. Opouští mě v Brně. Vystupuje a její místo ihned nahrazují další cestující. Mezi stanicemi Brno – Břeclav – Kúty se jich vystřídalo skutečně mnoho. Až teď, mezi stanicemi Kúty a Bratislava Hlavná stanica sedím v prázdném kupé.

Připadám si jak z detektivky Agathy Christie. Jediné, co čekám v příštích minutách je zděšený výkřik budoucí oběti při pohledu na svého vraha, vytahující svoji zbraň ve vedlejším kupé. Čekám, kdy zavraždí někoho nebo mě samotnou. Zvláštní melancholická nálada zaplnila místo po odešlých cestujících a nechala mě napospas mým myšlenkám. Venku je noc. Není vidět na metr. Jsem tu jenom já a můj odraz v okně, ze kterého tma udělala zrcadlo. Já píšící článek v roztřeseném vlaku.

Teď, když mě navštívil slovenský průvodčí a již přepnula na slovenštinu, na mě padla zvláštní tíseň. Jsem tu sama, jen z konce vagónu se ozývá nadšený křik dětí. Ale za půl hodiny jsem tam. Snad na mě budou čekat na peróně, a jak je spatřím, tíseň bude pryč.

Dopsáno 14. 3. 2012 19:31

Přepsáno a publikováno 17. 2. 2012

The way to Bratislava

Večer před cestováním mě vždycky chytne příšerná panika, že jsem zapomněla něco velmi velmi důležitého, bez čeho se neobejdu a nejspíš bez toho ani nemám šanci přežít. Jistěže tyto obavy jsou více než nepravděpodobné, ten zneklidňující pocit v břiše ale stále přetrvává. I přesto, že jsem si zavazadlo stokrát zkontrolovala, i přesto že jsem se deseti lidí ptala, co bych tak mohla zapomenout. Vždy se něco více či měně důležitého zapomene. 

Největší strach pak mám z toho, že si na nádraží koupím špatnou jízdenku, že bude neplatná, že mě vyhodí z vlaku, že mě nepustí přes hranice nebo dokonce nasednu na vlak opačným směrem. Proto si teď už po sté čtu název svého vlaku, všechny důležité časy mám tučně napsané na žlutém papírku v peněžence a až tohle dopíšu půjdu si ještě dopsat číslo vlaku... Jen pro jistotu.

Jistěže bych normálně takhle nešílela. Ale normálně nejezdím do zahraničí sama. Nebo mě aspoň někdo doprovodí na nádraží, někdo mě posadí do vlaku, někdo počká až nastoupím a ujistí mě, že to je TEN správný vlak. 

Už se vidím jak se na peróně nervózně ptám průvodčího na vlak, který tam má jasně napsáno kam jede. Budu vypadat jako totální idiot, ale co, lepší než se najednou ocitnout třeba v Německu (brr děsná představa). Ve vlaku si zoufale budu hledat místo vedle důvěryhodné osoby a pak se v jakémkoliv jazyce zeptám, jestli to je TEN vlak. Jen pro jistotu.

Ale nejvíc si oddychnu, až mi dá průvodčí razítko na jízdenku. To pak budu úplně v klidu. Teda další tři hodiny budu v klidu. Pak se zas začnu stresovat, že nevystoupím na Bratislava - Hlavná stanica, ale někde úplně jinde. 

Pak vystoupím a na peróně nikdo čekat nebude. Protože určitě budou čekat před nádražím. A já budu zmateně hledat východ a skákat v davu abych viděla strejdu. V ruce telefon, ze kterého v davu stejně nic neuslyším. 

A pak. Pak někoho konečně uvidím. Rozběhnu se s taškami a obejmu toho někoho. Šťastná, že jsem v bezpečí, že jsem to zvládla. Šťastná, že jsem neskončila v Německu, v Maďarsku, v Rakousku ani nikde jinde. Šťastná, že jsem v Bratislavě u své rodiny, kterou jsem neviděla věky. Se svou nejúžasnější neteřinkou a kmotřenkou na světě a se všemi ostatními. Ale hlavně šťastná, že jsem přežila.

Přejte mi šťastnou cestu :)

Víc

Dneska jsem si uvědomila, jak důležité je nezapomenout přemýšlet. Jak důležité je i pouhé koukání z okna. Jsme zvyklí, že výsledkem každé činnosti musí být nějaký materiální užitek, požitek. Ale co jednou vynechat materiální prospěch, a jen tak se podívat z okna.

Jen tak sledovat, jak se mění mraky, jak se stromy klátí ve větru a schyluje se k dešti. Zvykli jsme si na počasí nadávat. Žádné počasí se nám nelíbí, nic nám není dost dobré, jednou moc fouká, podruhé moc prší nebo moc svítí slunce. Co se jednou zamyslet a fascinovaně hledět z okna do deště, do větru, do slunce. Vždyť právě tohle inspirovalo tisíce lidí k novým vynálezům, díky tomuhle vznikaly a vznikají umělecká díla.

V dnešním uspěchaném světě, kdy máme den nalajnovaný do poslední minuty, je přeci krásné a osvobozující se jen tak zastavit, třeba i uprostřed pulzující ulice, a jen tak se rozhlédnout, podívat se do slunce a přemýšlet nad osudy kolemjdoucích.

Moc málo se ptáme. Ptát se je nyní známka slabosti. Je to známka toho, že druhý má nad námi navrch, připadáme si malí a ohrožení. Proč ale? Vždyť ptát se je tak přirozené. Malé děti se neustále ptají svých rodičů, ale rodiče se bojí zeptat i sami sebe. Nikdo ale nemůže vědět vše. Dřív se ptali lidé jeden druhého a udržovali tím mezi sebou důvěrné vztahy. Nyní se tajně ptáme Googlu a bojíme se připustit, že něco nevíme, bojíme se, že někdo přijde na to, že jsme se museli zeptat.

Víc se ptejme, víc se smějme, víc přemýšlejme. Vždyť i tohle má v našich životech smysl...

Cesta domů

Zimní změna jízdních řádů se mě, na rozdíl od většiny ostatních lidí, velmi zamlouvá a učinila ze mě člověka, který v autobuse tráví mnohem více času, protože mu ty spoje prostě tak hezky vychází.

Dřív to bylo náročnější, musela jsem si s tátou vždy ráno nebo den předem domluvit, kdy kde přesně budu a kdy kde mě vezme, protože mi za odpoledne jely dva autobusy.

Teď je to úplně jinak. Odpoledne mi od dvou jede autobus každou hodinu (!) až do šesti, což je skvělé, protože se mohu až ve škole rozhodnout, zda s někým někam zajdu, nebo pojedu domů.

Na zastávku přijdu vždy tak o tři až pět minut dříve. Život na zastávce plyne úplně jinak. Zpomaleně. Na tom úzkém chodníku mezi svatební agenturou a silnicí má svět trochu jiná pravidla. Když přijdete brzo, postavíte se k výloze a lidé chodí před vámi. Paradoxně tak dochází k situaci, že se do autobusu dostanete poslední, ale tak to prostě je nastaveno, lidé, co přijdou na zastávku později se totiž postaví k silnici, mezi dlouho čekajícími a chvíli čekajícími tak vzniká neprostupitelná bariéra, tedy kus chodníku tak akorát široký aby projel kočárek.

Minutu před odjezdem autobusu bývají na zastávce skoro všichni a většinou poslední, právě tu minutu před odjezdem ve tři, přichází jeden pán, jezdí každý den v 15:06. Jsme tam všichni. Nikdo s nikým nepromluví až na dvě postarší dámy, které vypadají, že se přátelí již od střední školy. Všichni koukají jedním směrem. Zrovna na této ulici, by se podle nich dal seřídit kompas, protože koukají přesně na sever. Hlouček lidí upřeně hledí do dáli a vyhlíží červený autobus. Pak někdo najednou začne hledat peněženku (většinou jsem to já) to bývá znamení, autobus byl spatřen, a vzniká řetězová reakce, všichni začnou lovit v taškách peněženky, časové jízdenky, studentské průkazy a čipové karty. Autobus je pár metrů od nás a všichni se už s připravenými hotovostmi v rukou napřimují s netrpělivým úsměvem na rtech.

Včera zastavil jen kousíček ode mě, ostatně jako vždy. Nastoupí dva tři lidi a jsem na řadě. Říkám si, že musím říct, jako vždy: "Přestupní studentská peněženka zastávka 741", i když pan řidič opětujíc můj úsměv už dávno má naťukáno, protože dobře ví kam jedu. Stejně jsem to včera neřekla správně. Se smíchem se omluvím, že je pátek, usměje se, poděkuji a postupuji dál do vozu.

Vždy sedím vzadu. Když je volno, tak úplně vzadu, když ne, tak na předposledním sedadle. Z Pardubic do Chrudimi vždy sedím v řadě za řidičem. V zimě to nemá moc význam, ale v létě tam nesvítí slunce. Sedím u okénka. Většina lidí, co jezdi se mnou autobusem sedí vždy na stejném místě, je to zajímavé, takový zvyk. Pán, co jezdí ve tři sedí tam co já, ale na před uličku. Já si pak dám sluchátka do uší a usnu.

Probudím se vždy v koloně před Chrudimí, pak ještě usnu, probudím se na kruhovém objezdu, usnu, probudím se na dalším kruhovém objezdu a na nádraží vystupuji. Nikdy jsem nezaspala.

Vystoupím, včera krásně svítilo sluníčko. Dojdu na své osmé nástupiště, většinou si sedám na lavičku, ta ale byla bohužel včera obsazena líbajícím se párem, co naplat. Sedla jsem si na zábradlí, bylo krásně, svítilo sluníčko, a když chvíli nefoukalo bylo i velmi teplo. Bylo to krásné.

Všichni lidé na zastávce, až na ten pár, opět upřeně hleděli do dáli, nikdo nemluvil. Nikdy nikdo nemluví. Zastávky mají nepopsatelnou skoro až mystickou atmosféru. Plno lidí, různé osudy, ale spojuje je místo a čas, všichni čekají, čekají na většinou úplně nesmyslný čas kupříkladu 15:38, a pak jedou stejným směrem. Své životy dají do rukou člověka, kterého vůbec neznají a on je zná jenom podle toho, kam jezdí.

V tomhle autobusu sedím také v zadní části, ale většinou ne na stejném místě. Autobus je skoro prázdný, a až na páry a dobré přátele ze školy nikdo s nikým nesedí. Udržují mezi sebou uctivou vzdálenost. Nikdo nechce nikoho poznat, všichni jenom hledí z okna, spí (já) anebo si povídají. Všichni všechny hodnotí a ve svých myslích přemýšlí nad tím, co je ten či onen za člověka. Nikdo ale nepromluví.

Vystupuji. Už nechodím lesem, po chodníku si sice zajdu, ale nezničím si boty. Asi jsem moc pohodlná. Jdu a užívám si slunce. Tady jdu vždy mnohem lehčí chůzí, nic mě netíží. Když si na něco vzpomenu, začnu se smát, protože tam nikdo není. Můžu si sama sobě nahlas zanadávat, protože tam nikdo není.

Kouknu do schránky, vytáhnu klíče a odemykám. Podle bot zjistím, jestli je někdo doma. Už nejsem sama. Pozdravím. A lehkost je zase pryč.