Pátek - Sobota

Odpoledne s kamarádkou, líčení, oblékání, trolej, podívat se do tanečních, cesta zpět, ležení v posteli před usnutím, spánek, probuzení, ležení v posteli po probuzení, snídaně, oběd, fotky, ... to všechno byla zábava! :)

Dlouho nic

A tak jsem dlouho nic nenapsala. Ne, že bych nechtěla nebo, že by nebylo co psát. Prostě nebyl čas. Pořád je něco, je toho hodně.

• V pondělí doufáte, že nebudete zkoušení z fyziky a umíráte na angličtině (tentokrát to naštěstí tak zlý nebylo)
• V úterý si zničíte ruku psaním základů společenských věd a angličtina se opakuje
• Ve středu jste ve škole už před sedmou a za den vystřídáte čtyři jazyky, takže pak přemýšlíte v jakém jazyce máte pozdravit (španělština, francouzština, angličtina, čeština)
• Ve čtvrtek jste příšerně vystresovaní z testu z chemie, na který jste se příšerně učili, umíte perfektně Solvayův způsob výroby sody a rovnici tuhnutí malty. Ale néé ona to prostě musí dát do té druhé skupiny!
• V pátek jste ve škole taky před sedmou, u skříněk si na poslední chvíli opakujete matematiku, stresem ani nedýcháte, protože vzhledem k předchozím známkám by se vám prostě hodil plný počet bodů. V tom kolem proletí matikář a s potutelným úsměvem na rtech zahlaholí "Za pět minut startujem!" a vyletí po schodech nahoru. Naštěstí mám z testu dobrý pocit, věděla jsem vše. Ale kvůli učení na matiku jsem se nepodívala na biologii, takže stres pokračuje, a test z biologie se hroutí jako domeček z karet. Ale co, matika je přednější.
• Sobota. Dnes jsem pozvaná na prodlouženou, takže odpoledne věnováno přípravám. Až v autě mi došlo, že to vlastně není moje prodloužená, takže jsem se vážně nemusela tak dělat s těmi vlasy. Na místě pak čekáte jejich dvě hodiny na to abyste si pak zatancovali čtyři nic moc tance... Achjo.
• Jenom neděli bych hodnotila relativně kladně, i když byla zvláštní. Byla vlastně fajn! Konečně! Zasloužila jsem si to... i když mě nutí k přemýšlení.... 

Jaký bude příští týden? Snad klidnější, i když jistá si nejsem...........................

Kopidlenský kvítek

Tak jsme se v pátek sebrali a nasedli jsme na vlak. Vyjeli jsme na výlet, na víkend ke známým do Kopidlna. A ne jen tak bezdůvodně, i když jsme je dlouho neviděli a návštěva by neuškodila, ale jeli jsme se tam podívat na výstavu Kopidlenský kvítek. Je to zahradnická výstava místní zahradnické školy, která je velmi vyhlášená a sjíždí se tam lidé skutečně z celé republiky.

Celý pátek bylo fakt docela hezky, ale jen co se měl blížit náš výstup muselo samozřejmě začít pršet, takže jsme dorazili promočeni na kost. No nevadí. Večer jsme strávili všichni v milé společnosti povídáním nad sklenkou dobrého vína.

Ráno jsem se s mamkou vydala na Kvítek. Zástupy lidí a provizorní parkoviště nás děsily už dávno, a představa davů lidí pod deštníky alespoň mě děsila, ale neodradilo nás to a došli jsme okolo "pouťových" stánků až do parku se zámkem a zahradnickou školou, kde se výstava konala. V parku bylo spoustu stánků a hlava na hlavě, v návalech deště deštník na deštníku.V hale jsme potkali naši známou, kterou jsme byli pozvaní a zhlédli jsme přehlídku svatebních šatů a kytic. Poté jsme se celé zmrzlé zahřáli teplou medovinou.

Odpoledne jsem změnila společnost a na Kvítek jsem se šla podívat s kamarádkami, se kterými si sice nemám moc co říct, protože jsou mladší, ne o moc, ale prostě mají jiné problémy, ale hezky mě provedly po zámku, kde bylo spoustu místností vyzdobených květinami, laděnými do určité barvy. To bylo zajímavé, ale moje nohy už umíraly a, popravdě řečeno, mě to už začínalo docela nudit. Pak jsem jen tak bloumala Kopidlnem, což je vskutku nehezké městečko a mrzla.

Večer jsme načali v duchu včerejším, tedy nad sklenkou vína. Program jsme pak obohatili o americké žolíky, ve kterých jsem pokaždé vyhrála, což byla docela nuda, a později večer pak o monopoly. Škoda, že ty miliony byly jenom jako....

V neděli jsme pak ráno vyjeli na hrad Kost, kam nás vezl syn známé, bylo fajn, že měli sestřenici kastelánku, vstupné zadarmo potěší :). Prohlídka byla fajn, ale já jsem umírala, příšerná únava a navíc jsem si v mučírně zvrtla kotník. Mimochodem, ve středověku bych nechtěla být z čehokoliv obviněná. Projet Dětenicemi a vzhůru zpět do Kopidlna na oběd. Odpoledne pak úmorná cesta autem domů.

I když to tak někdy nevypadá, byl to celkem fajn víkend :D. Aspoň jsem pořád nebyla doma...

Zítra

Víte co?! Zítra konečně, konečně mezi lidi, konečně mluvím natolik hlasitě, abych mohla ven, ven do svobodného světa plného lidí, hluku, zábavy, nudy (ale ne takové, kterou zažíváte doma!), atd. Moc se těším, nikdy bych neřekla, že se tak můžu těšit do školy! Zvláštní.

Moc se taky těším na výtvarku. Tam ale bohužel asi zklamu jedno ze dvojčat, tedy za předpokladu, že mě chce pozvat na prodlouženou (to chce) a ta prodloužená je tento víkend (to jsem v Jičíně). Nerada někoho zklamávám! Ale já jsem si neuvědomila, že prodloužená může být tento týden. Jsem hloupá, nemoc mi zastřela rozumné uvažování. No co se dá dělat. Nejvtipnější na tom je, že ani nevím, koho zklamu, nerozeznám je! Je mi jich líto.

Ale co, nebude to tak strašné. Určitě. Budu pryč z mé postele, co si víc přát?

Nuda

Ano, jasně, proč ne? Proč stále nebýt doma, vždyť je tady taková zábava. Ono je vůbec taková zábava pořád nemluvit. Nechodit mezi lidi, jen být doma, sama, nudit se, nemít co na práci, jen ležet a brouzdat po internetu. Může to znít i hezky, ale jenom chvíli, tak den, ale tak dlouho? Od soboty! A zítra taky nikam nemůžu, a to jsem se tak těšila na španělštinu. A chtěla jsem seknout s deskriptívou. To budu zase moct udělat až za týden, achjo. A ještě ke všemu jsem ze záhadných důvodů najednou smutná, nevím proč, asi z toho, jak jsem sama a nikomu vlastně ani nevadí, že nemocná jsem. To mě hrozně mrzí, že se o mě nikdo nestará. Fakt mě to mrzí.

A teď když si to tak zpětně čtu, tak si přijdu jako malá puberťačka. Jak hluboko člověk klesá, když je vlastně nešťastný?

Doma

Takže jelikož stále jsem nepřišla na kloub činnosti zvané mluvení, dneska zůstávám doma. Protože ve škole by moje posunky asi moc s pochopením nevzali, ale ještě méně by jim rozuměli například v autobuse :D no co, co se dá dělat. Ještě, že mám funkční ruce, můžu ukazovat, předvádět a hlavně psát. Psaní je mým včerejším a dnešním nejspolehlivějším komunikačním prostředkem.

Miluju toho, kdo vynalezl chat. Protože já jsem osoba, která komunikaci potřebuje, jakoukoliv, a to nutně, jediné včerejší možnosti tak pro mě byly posunky a chatovaní.  S rodinou jsem tak využívala posunky a názorné ukázky, s ostatními jsem kominovala přes chat.

Bylo to fajn, jelikož jsem celý den ležela, a to mi věřte, že to je skutečná nuda, psala jsem si s někým pořád. S někým jsem si byla schopna psát od rána do večera, teda do noci, do půlnoci.

Je pravda, že když jsem sama v pokoji, v posteli, tak ani slova moc nepotřebuju, ale já jsem prostě zvyklá, když jsem sama, tak si pro sebe zpívat, mluvit, no co, to snad děláte všichni. :)

Dnes doufám v navrácení mého hlasu, abych mohla zítra mezi lidi.

Mluvit?

Včera, v sobotu, jsme se rozhodli pro malou procházku po okolí. Bylo to fajn, ale už po pěti kilometrech mě začalo bolet zase koleno. To mě trochu zneklidnilo, protože jsme ještě nebyli ani v půlce. Naštěstí jsme si s sebou vzala ortézu, tak jsem to tak nějak odchodila, sice jsem si to prodloužila tak o půl hodiny, ale bylo to fajn :). Byli jsme na Monaku, nemyslím tu zemi, ale tak se jmenuje lesní restaurace u Slatiňan, která bývá častým cílem výletů rodin s dětmi, protože je poblíž Kočičího hrádku, oblíbené atrakce pro malé děti. Větší děti nebo třeba i já, ho mají taky rádi, ale bohužel dveřmi se tam pak už nedostanou :D.

Když už jsme se blížili s mamkou domů, brácha na své koloběžce už tam byl dávno, já jsem si natrhala pár větviček s šípky, prsty trochu přišly zkrátka, ale pokoj je zase o něco zajímavější.

Doma najednou, zničeho nic, mě začalo neuvěřitelně bolet v krku. Dneska skoro nemůžu mluvit, prý laryngitida, no co se dá dělat, snad se brzo zase uzdravím. Si tak poslední dobou přijdu tak trochu v rozkladu. Když nemám nic s kolenem ani s jinými klouby, tak zas laryngitida nebo jiná nemoc. Nemohla bych být chvíli v pořádku? Chci chodit plavat :D

No jinak dneska mě čeká super činnost, na kterou se tak hrozně těším, a to planimetrie. Samozřejmě se na ni těším s notnou dávkou ironie! Ale co se dá dělat, chvíle před vypuknutím mého trápení se nad matikou si zpříjemňuji dáváním fotek do rámečků. No chtěla bych, ale bohužel moje fotky jsou asi o půl milimetru větší než ty rámečky, takže... Achjo, nějak mi nic nevychází. Snad se to zlepší! Doufejme! :)