jeudi 26 juillet 2012

Etapy

Náš život prochází určitými fázemi, teda alespoň ten můj a i většiny lidí, co znám. V každé etapě nás něco ovlivňuje - lidé, prostředí, rodina - mají vliv na vývoj naší osobnosti, získáváme zkušenosti, příležitosti, novou zodpovědnost a pohled na svět.

Měli jsme tu pískoviště, školku, první třídu, první stupeň, druhý stupeň. Do této doby je to u všech docela stejné, všichni máme podobné problémy, snažíme se zavděčit těm stejným dětem, které měli před mnoha lety ty hezčí hračky na pískovišti, ve školce lepší zástěrky a jako nejlepší kamarádky si udržely post elity až do konce základní školy.

Jenže pak přijde první větší zlom v životě člověka, kterého, když označím za dítě, tak si asi na protest zapálí a půjde se v pátek opít, stejně jako spousta mých spolužáků ze základní školy.

Přijde přechod na střední školu. Pro mnoho lidí je to šance začít znovu, znovu si vybudovat svoje místo na žebříčku třídy a školy, tentokrát s jinými lidmi, na jiné škole s novými učiteli a kolikrát i v úplně jiném městě. Je to první velká zkouška, jak se s touto šancí ten člověk lačnící po zodpovědnosti a uznání popere.

Adaptační pobyt v prvním týdnu na střední, kdy se třídou vyjedete do hor, nám dá perfektní možnost naučit se všechny spolužáky jménem (upřímně, ještě v pololetí prváku mi to dělalo místy problém), poznat je, seznámit se a zařadit se. Tady vznikají ty party lidí, kteří se spolu více baví, sedí spolu při obědě a drbou ostatní. Toto není radno podcenit.

Se začátkem střední školy ale nepřichází jenom noví lidé, více učení a stresu. Pro mnoho dívek, a asi i chlapců, je to moment první lásky, prvního rande, první pusy. Můžete oponovat, že dnes je jiná doba a že jsou všichni napřed. Já si myslím, že tu pravou zamilovanost a první lásky si většina dívek zažije až tady, na střední škole.

Když to shrneme, tak první ročník střední školy je zatím asi nejnáročnějším rokem v životě mladého člověka. Spoustu nového, nových povinností, lidí a k tomu první láska, první motýlci v břiše a zamilované smsky. Do toho ještě nadešel čas poznat samu sebe, uvědomit si: 'Nejsem přeci tak ošklivá, když mi hned na adapťáku kluk vyznal lásku. Počkat, já jsem vlastně docela hezká, jak se tak na sebe dívám' - další na první pohled malichernost, v životě mladé dívky ale naprosto zásadní. Prvák je prostě fuška.

V druháku jsem již zkušenější. Ostřílena zkušenostmi proplouvám jak se dá, školu již tolik neřeším a mohu se více soustředit na své omyly z prváku. Mám čas drbat toho 'pitomce, co mi vyznal na adapťáku lásku a pak se zachoval jako idiot', a taky toho 'pitomce, co všem psal básničky'. Mám čas na spoustu potencionálních partnerů, u nichž moje snahy záhadně ztroskotají. A moje sebevědomí je zase v troskách, když jsou viděni na fotkách s novou přítelkyní jen měsíc poté, co řekli, že nechtějí vztah. Se mnou.

Když máte ale štěstí, a to myslím velmi ironicky, poštěstí se vám taky mimořádná sbírka desítek různých razítek různých doktorů ve vašem omluvném listě. Najednou potřebuji oporu v partnerovi mnohem víc a tak se seznámím. Všechny nesnáze se přeci lépe snášejí ve dvou. Razítka se přestala množit geometrickou řadou, ale to by nebyl život, kdyby mi nepřihrál něco lepšího. Co třeba dlouhou nemoc doma. A tak bezvládně ležím několik týdnů, konec druháku za dveřmi a mně nezbývá než se děsit toho, jak to jen budu moct zvládnout. Dopsat testy za čtvrtletí v ani ne třech týdnech. Ale já to s vypětím všech sil zvládnu. Školní rok ukončím a dokonce dostanu vysvědčení, za které se nemusím stydět. Ano, když jsem na konci roku napokraji sil uvědomím si, že jsem to s nároky na sebe přehnala, že by vlastně o stupeň horší známka z matiky vůbec nevadila a že jsem nemusela trumfovat známky z loňska, když bohatě stačilo ukončit rok. Ale takoví středoškoláci jsou. Aspoň někteří jsou velmi ambiciózní.

A pak někde mezi druhákem a třeťákem přijdu o svoji lásku, kterou jsem považovala za životní a osudovou. Zjistila jsem, že to byla jenom jedna z fází mého života, že si z ní mám vzít příklad do dalších let, že mi pomohla, ale je to pryč. Jsem zdrcená, jak to po ztracení velké lásky bývá. Za chvíli se s tím ale dá dost dobře žít.

Vyřeším problémy s rodinou a všechno se zdá být skvělé. Ukončila jsem další etapu svého života. Teď je přede mnou zbytek prázdnin. Na každého někdo čeká, takže možná již do nového roku nebudu vstupovat sama a zahájím třeťák ve dvou. Je přede mnou autoškola, oslavy osmnáctin, řidičák, a po maturitách budeme najednou nejstarší ve škole a moje maturita, další etapa života, bude přede mnou, před námi, před vámi. Svaťák a první oficiální pořádná životní zkouška, o které ani nikdo neví, jak bude vypadat, ale o tom zkoušky jsou.

dimanche 15 juillet 2012

#thewaytobratislava II.

Je pátek, něco málo po poledni a já opět sedím ve vlaku. Opouštím místo, kde jsem měla pocit, že mohu být sama sebou. Mohla jsem být sama sebou, ale prý jsem nebyla. Je to možné, pravděpodobné, ale zároveň velmi děsivé, smutné. To už neumím být sama sebou? Snažila jsem se být někým jiným natolik, že jsem se ztratila a neumím se vrátit zpět? Se ztrátou sama sebe jsem byla seznámena dnes chvíli před odjezdem, odjíždím tedy plna rozporuplných, smíšených pocitů a s tím známým pocitem v očích. Aspoň je opět vše při starém.

Teď bych se ale chtěla vrátit, přeze všechno se pokusím být objektivní, a popsat, zhodnotit, zaznamenat ty krásné dny, co jsem tu opět zažila.

Je neděle, něco málo po poledni, a já vystupuji z vlaku. Bratislava, Hlavná stanica. Pospíchám. Co nejrychleji se chci dostat z nádražní budovy, kde... Ano. Jsou tam. Mária a Vanda, moje sestřenice a moje neteř, kmotřenka. Na podpatcích a s taškami v rukou se k nutnému pobavení okolí rozbíhám, s nadšením (a s taškami) objímám Márii a dávám pusu Vandě do kočárku. Jsem tak nadšená, že je vidím. Tak moc šťastná.

V tomto okamžiku jsme vyjeli ze stanice Kúty a na druhé straně vlaku, kde nefunguje klimatizace, se jeden Španěl rozhodl, že zkusí štěstí v jiném vagónu. V tom mém vagónu a v mém kupé, ve kterém jsem doteď byla úplně sama, klimatizace funguje, a tak se touto obrovskou náhodou ten Španěl - Francisco - dostal až ke mě. Tady mé poznámky tedy končí, protože v následujících hodinách nebudu mít na psaní čas díky živému rozhovoru, který povedeme, o tom ale později.

Vyrážíme domů - zvláštní, jak rychle nějaké místo nazveme tímto slovem, domů - cestou si vyprávíme v kostce to nejdůležitější, co jsme od našeho posledního setkání zažily, co nám změnilo životy. Dobře, prakticky jsem nezastavila pusu, ale to bylo tím, že jsem se na ně tolik těšila a událo se tolik novinek. Vedle klábosení a drbů jsme stihly i naplánovat dnešní den. Když pak zastavíme před domovními dveřmi, jejichž otevíráním byste mohli strávit mládí, Mária s Vandou čekají dole a já se těch nevím kolik pater, asi sedm, ploužím nahoru s taškami sama. Nahoře mi otvírá Ivo, strýček, děsně ráda ho vidím. Mile okomentuje moje vlasy, když už jsem nahoře a mohu ho obejmout. Usmíváme se a v rychlosti si něco povídáme. Po několikáté zopakuji, že nemám hlad, že je moc teplo, přeházím věci do kabelky, obejmu ho, rozloučím se a sbíhám schody dolů.

Hrozně moc chci vozit. Ujímám se tedy Vandy a vyrážíme. Mária si vychutnává ten pocit, že netlačí kočárek, já zas ten, že kočárek tlačím, smějeme se. Jdeme po ulici a vzpomínáme, co se kde stalo, smějeme se. Stále se smějeme a povídáme. Cítím se tak krásně, tak volná. Projdeme historické centrum a namíříme si to přes Nový most do Sadů Janka krále. Ale nejdřív do Auparku, koupit si kávu a dva croissanty. Jdeme do parku a Mária má hned namířeno k její lavičce. Blížíme se, když tu najednou problém, jakési mladé maminky si usmyslely, že zrovna na naší lavičce chtěji dnes taky uspávat. Mária neskrývá rozhořčení a vztek, který umocňuje to nesnesitelné, všudypřítomné vedro. Sedáme si na jinou lavičku, do ne tak hezkého stínu, Vanda spí, a tak můžeme v klidu sednout, otevřít kávu v plechovce, a sníst naše croissanty, za stálého povídání pochopitelně.

Vanda se probudila, nakrmíme ji a přichází další bod dnešního programu. Utahat Vandu. Měníme tedy opět břehy Dunaje a máme namířeno do Medickej zahrady. Krásný park. Usedáme na bílou lavičku, převlékneme ji do nezpocených šatiček - ta se má co? - nazujeme ji botičky a neřízená střela vyráží. Je úžasná, jak se naučila chodit od té doby, co jsem ji viděla naposledy. Sice nejistě, ale sem tam i popoběhne. Kam chceme, aby šla, jde jen málo kdy. Dá to hodně práce. Po chvíli chápu Máriino: "Dokud ji vidíš, je to ok..." O pár okamžiků později jsme ale zpozorovaly objekt našeho zájmu. Běžec. A jaký! Běhal kolečka a našim jediným cílem odteď bylo, udržet Vandu na tom kolečku. Vedro způsobilo, že se nám líbil více než by se líbil obvykle - dobře, líbil by se nám tak asi i v zimě, ale na něco to můžeme svést. Sundal si tričko. Naše obdivné pohledy tak nepatřili již jen Vandě, ale i jemu. Po asi půl hodině běhání a kliků ale najednou zmizelo jeho tričko i on. Škoda. Přesunuly jsme se na hřiště. Houpačky, kolotoč, klouzačka, to všechno bylo po ty čtyři vteřiny, co Vandu bavilo, úžasné. Mě by to bavilo i déle, ale co naplat.

Večer grilujeme na podlaze v kuchyni a snažíme se utahat neutahatelnou Vandu. Házíme si míčem. Takovou legraci jsem nezažila. Házely jsme si snad hodinu, možná déle, dostala jsem nesčetně ran do hlavy, s Márií jsme svedly drsnou bitvu, zatímco jsme si s Vandou jemně kutálely nebo lehce házely. Byla to legrace, neuvěřitelná, čistý smích. Výsledkem byla uspaná Vanda i my dvě.





Vzhledem k délce vyprávění jsem se rozhodla ho rozdělit na více částí. Další dny budou následovat v následujících dnech :)

samedi 14 juillet 2012

Jenom trochu

V mém životě, který sice nebyl příliš dlouhý, mně dlouhý ale připadá, jsem zažila mnohé, s mnohým jsem se musela vyrovnat. Moje chování, vystupování, vnitřní uvažování, zkrátka mě samotnou ovlivňuje spousta věcí, spousta maličkostí, které mnohým přijdou zanedbatelné. O to víc mě pak ovlivňují ty věci s nimiž se mám vyrovnat. Takové věci totiž nebývají maličkostmi a nebývají šťastné.

Každý máme své způsoby, jak se vyrovnáváme s těmito věcmi. Jsou to způsoby, které jsou jen naše a liší se člověk od člověka. Proto se také může stát, že ten váš způsob, můj způsob, není zcela běžný a okolí se na vás, mě, bude dívat zvláštně. Jsem cynická, apatická, uzavřená do sebe, otevřená, usmívám se a mám kamenný výraz, jsem upjatá, puntičkářská, narovnaná, dokonalá, jako americká panička z padesátých let. No a co? Neumím se s věcmi pomalu vyrovnávat, dělat, jako že trochu jsou a trochu nejsou, že třeba možná, když vím, že ne. Mohu si dělat marné naděje. Ale proč? Když vím, že není šance vrátit to zpět. Tahle nejistota mě bolí. Ano, jsem možná přecitlivělá, příliš si to beru, příliš brečím, příliš, příliš, příliš. Ale jsem to já. Když něco je, prožívám to naplno.

Proto potřebuji jasný konec. Přesný okamžik, kdy vím, že je konec. Kdy mohu cynicky dělat alespoň naoko v mé mysli, že se nic nestalo. Nemám ráda vyrovnávání se s věcmi. V tenhle okamžik se mi vrátily bolesti hlavy, noční můry, je mi slabo. Potřebuji jasný konec. Uklidit pokoj, sepnout si vlasy do pevného drdolu, sepnout rty a dělat, že se nic nestalo. Protože ten pocit přicházejících slz chci už zažehnat. Asi si teď mnozí řeknou, že jsem sobec, možná sobec jsem, ale kdo někdy nebyl sobec? Já jsem tu pro ostatní pořád, můžu být jednou sobecká, ne moc, jenom trochu. Vím totiž, že já bych další kolo nemocnic a zoufalství nezvládla. Tehdy jsem neměla ke zhroucení daleko, bylo toho moc, stejně jako teď, nemám k tomu daleko. Jen při té myšlence se mi sevřel žaludek a zatímco tohle píšu mám ten známý pocit v očích. Je to asi trapná omluva, ale je mi sakra sedmnáct, nemám tolik síly. Tak budu jednou sobec. Jenom trochu.

vendredi 13 juillet 2012

Valentýnka

Kdo někdy uklízel a pokud jeho byt, dům, pokoj nevypadá jako hotelový pokoj, tak to skoro určitě zažil. Objev. Dlouho ztracený poklad, drobnosti z dětství, ztracené diplomy ze závodu ve skákání v pytlích, obrázky, deníčky a deníky, diáře, fotografie. Zkrátka věci u kterých nám poposkočí srdce, ústa nás neposlechnou a samovolně se usmějí, zasníme se, vzpomínáme, v hlavě se nám přehrává ten zapomenutý okamžik jako na staré pásce. Pro mě to jsou krásné okamžiky. 

Vizitka hostelu v Bruselu, vizitka, kterou jsem dostala jako jediná od místostarosty, i přesto, že jsem byla jediná dítě, cd fotek z fotografického projektu na Seči, diplom za moji fotografii, babiččiny vyšívací vzory, pohled od kamarádky, pohledy, co jsem dostávala v mých čtyřech letech od paní, co si vůbec nepamatuji, spousta pokladů, co bych nikdy nevyhodila. 

Dnes mě ale nejvíc potěšila první valentýnka, co jsem kdy dostala. Když se nad tím tak zamyslím, asi je i poslední, nikdy jsem valentýnky nedostávala, jen tuhle jedinou, proto mě asi nyní tak potěšila. Není z loňského roku, ani dva roky stará. Je stará jedenáct let, dostala jsem ji v první třídě. Svoji první a poslední valentýnku. 

Neuměli jsme prakticky psát, takže v ní není žádné vyznání lásky, je napsaná stručně, ale je v ní vidět tolik naivního dětského citu. Je nádherná, vepsaná do přání vzhůru nohama, stručná, jen "OD ALEŠE ADÉLCE." velkými tiskacími písmeny, které jsme tehdy uměli. Tak moc mě potěšilo ji dnes najít. 

Hned jsem se rozhodla, že mu musím napsat mail. Nejsem s ním v kontaktu, ale o tohle jsem se s ním musela podělit, snad ho to potěší aspoň z poloviny tolik, co mě. Nejsem si vědoma toho, že bych ho někdy milovala, on mě zřejmě ano, ale já ho považovala za dobrého přítele, byl to kamarád. A navíc byl děsně chytrej. To on je asi stále. Jakou vlnu vzpomínek může spustit jedna valentýnka...


dimanche 8 juillet 2012

Jak to bude?

Chtěla jsem napsat pokračování cesty do Bratislavy. Bylo to úžasné, ale teď o tom psát nemohu. Kdybych psala teď nemohla bych to napsat tak, jak to skutečně bylo. Psala bych ovlivněná posledními dny, hodinami a to by nebylo dobře. Na veselé povídání to totiž nyní nevidím.

Zítra odjíždím na týden na dovolenou. Snad tedy potom, možná, dopíšu a přepíšu to, co jsem začala ve vlaku zpátky. Byla by škoda to nehodit "na papír". Teď bych to ale nenapsala tak, jak si to napsáno být zaslouží.

Chtěla bych pak psát víc, jak jsem si k letošním prázdninám předsevzala, ale nejsem si jistá, do jaké míry to dodržím. Nechci se ochuzovat o svoji lásku k psaní, ten pocit, že někdo to, co píšu možná používá proti mě je ale silný a potřebuji se s tím nějak vyrovnat, překonat to, zamyslet se nad psaním a dát si chvíli čas. Možná to nemá smysl. Se svou nynější náladou bych ale psala silně zaměřená jedním směrem, a to by byla škoda. Potřebuji si nyní vybudovat znovu důvěru sama v sebe, ve své okolí, v internet, jehož obětí jsme my všichni. Nejsem paranoidní, ale ze zkušenosti vím, že ten 'velký bratr' se skutečně dívá.

dimanche 1 juillet 2012

#thewaytobratislava I.

Začátky cest jsou u mě vždy stejné. Ať jedu kamkoliv, jsem nervózní. Pro mě osobně tak cestování není spjato jenom se samotným aktem přemisťování se z místa na místo, ale patří k němu spousta věcí, a činností kolem.

Všechno začíná již den či dva předem. Balím. Co s sebou, jaké bude počasí, co tam budu dělat, potřebuji tohle nebo tohle nepotřebuji? Výběr zavazadla – jak velké, kufr nebo taška, vejde se mi tam vše, a co kabelka? Panika se stupňuje s ubíhajícími hodinami, a kolem jedenácté, kdy si uvědomím, co vše jsem si zapomněla zabalit, vrcholí. Jdu spát.

Ráno se budím hodinu před budíkem s panikou, že jsem zaspala. V hlavě si přehrávám, co vše si mám ještě zabalit. Hlavně nezapomenout kartáček na zuby, mobil, nabíječku, boty. Snídani sním ve spěchu, i když mám spoustu času. Vše si ještě zkontroluji a s posledním zapnutým zipem si oddechnu. Uklidním se, že mám určitě vše a když ne, tak se svět nezboří, zvládnu to, nejedu přeci do divočiny.

Najednou je tu minuta, kdy jsem si řekla, že vyrazím a já nemám ani boty. Rychle. Svižným krokem na zastávku, kde obvykle ještě tak čtvrt hodiny čekám.

Nejinak tomu bylo i tentokrát. Moji cestovní rutinu ale narušil nezvaný host. Vyvedl mě z míry svou pouhou přítomností a můj neklid znasobil poté, co jsem se dozvěděla, že spolu pojedeme až do Pardubic. Nevědomky mi tak úplně rozbil plány a mou rutinu, musela jsem vše přehodnotit a brát na tohoto nezvaného ohledy. Když jste ze stejné vesnice, je hloupé říct ne a jet celou cestu vedle sebe, beze slova. To já prostě neumím, a tak jsme sdíleli cestu.

V Pardubicích jsem si koupila zpáteční jízdenku do Bratislavy - zklamali mě, nedali mi ji do obálečky jako obvykle – a byla jsem zase o něco klidnější. Teď najít schránku, hodit dopis milované osobě, a jít sehnat další potřebné věci – pití (na to jsem hrozná - na cestu do Bratislavy si kupuji jen jeden určitý druh ledového čaje), blok (do kterého původně píši ve vlaku tento článek) a jídlo. Mezi tím si udělat chvíli pauzu. Tu nejkrásnější pauzu a 10 minut s ním protelefonovat. Vzbudila jsem ho, kdo by taky takhle brzy normálně vstával. Krásně jsme si popovídali, nejraději bych jela za ním, ale to nejde. Musím se vrátit k tomu nezvanému klukovi, který byl tak neodbytný a hlídal mi tašky. Co se dá dělat. Za pár minut mi jede vlak a já na poslední chvíli sháním jídlo. Pak rychle na nástupiště a za pár minut nasedám do vlaku. 

Sedám si a jsem klidná. Jde průvodčí, označí mi jízdenku a jsem ještě klidnější. Pár kilometrů jsem stále klidná, ale pak, při průjezdu Českou Třebovou, si všimnu, že na mém sedadle má někdo rezervaci. Nastupuje v Brně. Co budu dělat?

Brno je za námi a já musela změnit místo. Skupinka důchodkyň, velmi nepříjemných důchodkyň, mě vyhodila z místa. Ale už jsem si našla jiné místo, sedím naproti příjemné důchodkyni, která si pamatuje, jak jsem si v Pardubicích kupovala čaj. Popovídaly jsme si, zhodnotily jsme mezinárodní dopravu, místenky a letní vedra a ona začala luštit sudoku, já psát. Vlak je klimatizovaný až běda, takže při 35°C venku tady pomýšlím na svetr a nejraději bych si vzala ponožky – které nemám. Cesta ubíhá, jedním uchem poslouchám kluky, vášnivě debatující o sítích a problémech s uchováváním energie, druhým uchem poslouchám ten specifický, monotónní zvuk vlaku, jeho kol řítících se po kolejích. Už jen hodinu dvacet, podotkla milá důchodkyně, to už máme větší část cesty za sebou.

Je skvělé, když se spontánně dáte do řeči s ostatními cestujícími. Proto miluji cesty vlakem. Dozvím se, že ti dva kluci zaujatí technikou jedou na tři měsíce pracovat do Budapešti a neumí ani slovo maďarsky. Dále pak, že ta paní je z Hlinska a jede za vnoučaty kamsi na Slovensko. Hovory o jazycích, právním systému, politice, cestování, technice. Miluji poznávání nových lidí, příběhů.

Cesta uběhla a najednou tu je tunel, podle kterého vím, že do stanice není daleko. Je čas se rozloučit a jít vstříct tomu, na co jsem se těšila. Na koho jsem se těšila. Vystupuji z vlaku a vím, že mě od neteřinky se sestřenkou dělí jen nádražní hala.