dimanche 27 mai 2012

Román

Zase ponocuje. Ví, že jí to nedělá dobře a že by potřebovala dospat několik dní, ale nemůže si pomoct. Tohle byl vždycky její sen. Psát. Když se vžije do osudů svých postav neumí přestat. Ve dnech, kdy píše stoupne její spotřeba kávy a černého čaje na téměř neúnosnou hranici. Spí jenom, když usne na klávesnici a zdá se jí o dalších osudech jejích postav.Ty postavy. Alice si vždycky připadá jako čerstvá matka, když dá život nové postavě ze svého příběhu. Vymýšlí jejich životní osudy. Dělají, co ona chce, nikdy neodporují.

Byla to jen další noc, kdy psala. Ponořená do nešťastného osudu Marie, která neví, zda si vzít život nebo Leonarda, soucítila s Elizabeth, co ztratila svého manžela při autonehodě, to že byl v autě se svou milenkou se ještě nedozvěděla. Alice jí to plánovala prozradit až v další kapitole. Vciťovala se do postavy Andrey, která je zamilovaná do Leonarda, ale nemá odvahu mu to říct a raději jde na jeho a Mariin zásnubní večírek. Bavila se tím, jaké nečekané situace budou muset řešit její postavy v dalších kapitolách. Měla to vymyšlené. Když v tom...

Najednou její prsty běhaly po klávesnici samy. Nejdřív tomu nevěnovala pozornost, ale po pár napsaných stranách jí to začalo znepokojovat. Tohle nebyl příběh, co měla v plánu napsat, tohle bylo něco jiného. Co to je? Ptala se sama sebe a četla na monitoru řádky, co se objevovaly, ale ona si nebyla vědoma toho, že by je psala. Najednou se v jejím příběhu objevila nová postava. Nějaká Petra. Co tam dělala. Alice nejdřív nechápala. Sledovala slova, zjevující se na nových a nových stránkách dokumentu a nevěřila vlastním očím. Petra se začala přátelit s postavami, začala si s nimi hrát, využívat je, teď už to nebyla Alice, kdo si s nimi pohrával, byla to Petra. Vyzradila Elizabeth to o té milence a donutila jí ji zabít. Jak to? To by Alice nikdy nedopustila. Zhatila Alici plány s Mariinou svatbou. Donutila jí skočit pod vlak. “Co se to děje?” nechápala Alice.

Chtěla přestat psát. Usoudila, že potřebuje jít spát. Ale i když moc chtěla, nemohla se od klávesnice odtrhnout. Jen jednou rukou sáhnout po červeném hrníčku, co dostala od přítele k narozeninám, a napít se kávy. Pak zase psát. Už ani nechtěla vidět, co se děje jejím drahým postavám. Chtěla jít spát, vypnout počítač a pochopit, proč se to děje. Ruce jí klouzaly po klávesnici jako by nebyly její.

Doufala, že to byl jen zlý sen, ale něco, někdo uvnitř jí ji dával silně najevo, že to sen není. Někdo uvnitř ní psal. Psal pravý opak toho, co by napsala Alice, byla z toho někoho uvnitř sebe zoufalá, chtěla spát, ale ten někdo jí neměl v plánu pustit. Psala. Psala několik hodin.

Už bylo světlo, ale ona stále psala. Káva jí již došla, neměla co pít, co jíst, ale stále psala. Někdo uvnitř jí si s ní dělal, co chtěl. Psala a doufala, že vypadne proud, že ji někdo najde, že jí někdo pomůže. Věděla, že všechny tyto naděje jsou marné. Nikdo nepřijde, nikdo jí neodtáhne od klávesnice.

Alena vešla do dveří, měla pocit, že něco není v pořádku. “Jsem doma Alice!” zakřičela a odpověděla jí jenom ozvěna. “Haló ségra, ta Francie byla vážně skvělá, fakt ten měsíc tam byl skvělej! Haló jsi tady?” Nikdo se jí neozval. Došla do pracovny a našla Alici ležící na klávesnici. Neusnula, už se neprobudí a na monitoru svítí dopsaný román.

lundi 21 mai 2012

Je mi sedmnáct prosím...

Dnes jsem se nevzbudila do dne, jaký v poslední době obvykle prožívám. Vstávat se mi ani za mák nechtělo. Poprvé do školy. Po víc jak třech týdnech. Komu by se taky chtělo vstávat, zvláště, když je to asi o pět hodin dříve, než jsem si zvykla vstávat? Ale vstala jsem. Oblékla jsem si krásné nové šaty, které jsem si už více jak tři týdny chtěla obléct a šla snídat.

Nic. Nikdo mi nepopřál. Dobře, řekla jsem si, třeba se něco chystá, třeba ještě popřejí. Vyjeli jsme do školy a nic. Vysadili jsme bráchu u jeho školy a nic. Jeli jsme do Pardubic a nic. Nevydržela jsem to. “A abys věděl, tak mám dneska narozeniny...” Prý to ví. Prý chtěl popřát odpoledne. Prosím.

Po třech týdnech zase prohodím pár slov s recepční katastru a jdu do školy. Tak moc se mi tam nechce. Cestou se ještě stavím v obchodě koupit si pití. Koukám na stojany s nepřeberným množstvím nápojů. Nakonec sahám po neperlivé vodě (já vím, že ta citronová matonka toužila být mou, ale já jí musela říct ne!). Uklízím peněženku, první dveře z obchodu mi podrží pán s berlemi (skutečně jsem je chtěla nejdříve podržet já jemu!), druhé dveře mi podrží nějaký student. Oběma s úsměvem poděkuji a v duchu si řeknu, jak ten den nakonec začíná docela hezky. Sluníčko svítilo a já došla k té hrůzu nahánějící budově zvané gymnázium.

Zajít do jídelny, ukázat se kuchařce, která mi bude vařit a dávat moje speciální jídlo - dosti pochybuji o tom, jak moc bude dieta v jídelně poživatelná. Milá kuchařka, usměvavá. Pak oběhat spoustu věcí, učitelé, sekretářka, do toho se učit... bylo toho dneska prostě moc.

Vyčerpaná nasedám do auta, přání od táty (už jsem ani nečekala). Mám přání. Galanterie. Nikdy nepochopím tátův styl komunikace, když mi to prý bude trvat tři minuty tak ano, ale jinak ne. Ptám se proč. Potřebuje ještě tam, tam a tam a za chvíli vyzvednout bráchu někde úplně jinde. Nakonec to prý zas tak vážně nebral, jedeme do galanterie. Galanterii mám ráda, už jako malá jsem měla. Dnes potřebuji stuhu na šaty. Nemohu se rozhodnout která barva, tak beru rovnou tři. Žlutá, červená a bílá. S úsměvem na rtech platím třináct korun a ve větru jdu rychlou chůzí k autu. Musím si držet sukni. Moc fouká. Je to trochu komické.

Znovu si sedám do auta a teprve teď na mě padá ta pravá únava. Nepřítomný pohled z okna a rádio puštěné. Kulisa, abych nemusela moc mluvit. Po neskutečně dlouhé cestě nasedá brácha a jde se nakooupit. Běžný nákup ale. Ale pak najednou, že táta potřebuje do vedlejšího obchodu.

Doma dostávám velkou kytici růží. Je krásná. Mám moc velkou radost, květiny miluji. Když se všichni někam vypaří jdu rychle pro poštu. Jak já ráda dostávám dopisy. Zvláště některé.

samedi 19 mai 2012

Jistota

Většina lidí má ráda alespoň v něčem rutinu. Dobře nebudu mluvit za většinu lidí, které stejně neznám a budu mluvit za sebe. Mám ráda rutinu. V něčem. Někdy jsem prostě ráda, že se mohu na něco spolehnout, že něco bude tak, jako vždy, tak samozřejmě, bez přemýšlení o tom, že by to vůbec mohlo být jinak. Naplňuje mě to jistotou, štěstím. Jistotu mám ráda, bez ní se cítím ztracená.

O to horší pro mě potom je, když ta moje jistota nepřijde. Čekám. Hlavou se mi začíná honit nepřeberné množství neuvěřitelných myšlenek o tom, proč je to teď jinak. Katastrofické scénáře, nepravděpodobné sledy událostí, to vše je najednou v mé hlavě a ta, ztracená, bez jistoty, těmto scénářům začíná věřit. Je jasné, že mi vyvstanou i myšlenky na to, jaká banalita se určitě stala, že to přeháním, a že to, co jsem si vymyslela je přeci tak neuvěřitelné. Tento vnitřní hlas je ale rychle převálcován dalšími variacemi na ztracenou jistotu.

V tento okamžik si připadám příšerně, skoro jako v depresi, oči doširoka rozevřené nepřipouštějící si slzy, a to známé svírání na hrudi. Nemám ráda, když nevím, co se děje. Nemám ráda ztrátu jistoty, je to jedna z mála věcí, na které se dá spolehnout.

vendredi 11 mai 2012

Na nakloněné rovině

Vcházím do dveří malé ztemnělé místnosti. Možná není tak malá, ale svou atmosférou na mě tlačí takovou silou, že se zdá mnohem menší. Zvláštní, ale důležitý pán, se snahou být sympatický a uklidnit mě, mi podává ruku, stejně tak i druhá osoba, mnohem méně sympatická a přes svoji nevýznamnou funkci dost povýšená. Potvrzuji, že jsem seznámena s tím, co se bude dít, ale říkám to se chvěním v hlase. Mamka - můj doprovod podepisuje souhlas a odchází. Jsem sama. Sama s nimi dvěma.

Odcházím za zástěnu, svlékám se do spodního prádla, jen podprsenku, kalhotky a ponožky mi dovolí. Lehám si na podivně vypadající postel, všímám si podivných detailů, ale většinou mi není moc jasné, k čemu jednotlivé prvky zvláštní postele slouží. Chodidla přitisknu na její spodní část celou jejich plochou. Ruce podél těla, pravá dostává rukáv na měření tlaku, levá odejde s větším traumatem, dostávám do ní kanylu. Celé tělo mám poseto elektrodami, přikrývají mě nevzhledným prostěradlem. Najednou mám pocit, že jsem pacient psychiatrické léčebny, dvěma popruhy přikurtovaná k posteli čekám, co bude dál.

Dvacet minut jen ležím a odpovídám na tisíceré dotazy od toho důležitého pána. Chvílemi vypadá, jakoby mě skoro nevnímal, pak zas velmi zaujat poslouchá. Změří mi tlak. Elektrody pořád něco ukazují na obrazovkách u mých nohou. Nevidím na ně. Dívám se do šedého stropu. Zazvoní telefon a najednou si mě nikdo nevšímá. Nesympatická sestra se snaží být přátelská a předhání se se mnou v tom, která z nás déle nejedla.

Dotelefonováno, dvacet a možná i více minut klidu a ležení střídá další bod mého vyšetření. Sympatický primář se mnou skoro pořád mluví, ptá se mě na veškeré změny, co cítím, bolesti. Postel se začne pomalu zvedat. Velmi pomalu. Zvedá se a já popisuji ty změny, ty pocity, ty bolesti. Popisuji, jak se mi lehce tmí před očima, jak se cítím malátná.

Postel se zastavila, stojím skoro vzpřímená, popruhy mě jistí. Mám pocit, že se nemůžu hýbat, ne že bych se snad hýbat mohla, tenhle pocit byl ale silnější než to znemožnění pohybu. Stojím tam, dívám se tupě do zdi. Před očima se mi míhají ony fantastické obrazce, které již tak důvěrně znám. Motá se mi hlava.

Když se konečně klidním najednou dojde ke změně. Nevím, co se děje, ničeho jsem si nevšimla, nikdo se mě ani nedotkl, ale najednou mám potřebu zrychleně dýchat, rozbuší se mi srdce. Je mi mdlo, bráním se slzám, chce se mi omdlít, ale ve výsledku neomdlím. Je mi zakázáno zrychlovat dýchání, mám dech uměle potlačovat. Je mi z toho zle. Vše vidím jak v oparu. Zaregistruji, že někdo vejde do dveří, projde přede mnou, ale nemám sílu se na něj podívat, slyším jeho hlas, pak odejde. Primář se mě pořád ptá, jestli ještě můžu, stále opakuji, že to zvládnu.

Pocit - pocit, že to nikdy neskončí, ale pak se najednou postel dala znovu do pohybu, pomalu. Pomalu za zvuku vrzání a práce motoru se spouštím do vodorovné polohy. Když mám pocit, že už ležím postel se stále hýbe a pořád si lehá. Mám pocit, jako bych ležela hlavou z kopce, ale je to jen pocit, vše má být v pořádku. Je mi stále mdlo a zle, paradoxně ale cítím i mnoho energie.

Sundávají mi kanylu, zase nevím, co se děje, proč všechny přístroje přesouvají na druhou stranu postele. Záhy se to ale dozvím. Dostávám pokyn abych se rychle postavila. Zvedám se a opět vidím jen ty fantastické obrazce, míhající se kruhy před očima. Dá mi hodně soustředění, abych neomdlela, ale stejně se kymácím. Nikdo tomu nevěnuje pozornost, sledují přístroje a to, co jim říkám.

Rychlými prudkými pohyby ze mě strhají elektrody, sundají mi manžetu pro měření tlaku a konečně se mohu jít obléci. Okamžitě se dozvídám výsledek testu. Primář ho pronáší uklidňujícím, ale zároveň znepokojeným tónem. To, co se mi děje, není od krevního oběhu, tím mě uklidní, pak ale dodá, že to rozhodně není normální a měla bych co nejdříve zase na neurologii, tím mě opět znepokojí.

Čekala jsem, že mi dnes někdo řekne, co mi vlastně je. Odpověď nepřišla, jen další omluvné pohledy doktorů. Kdy se to dozvím? Jestli vůbec někdy?

dimanche 6 mai 2012

Sny

Je neuvěřitelné, jak můj život ztratil dennodenní příhody, poznatky, zážitky s okamžikem, kdy jsem začala obývat prakticky jen můj pokoj. Je velmi těžké v takové situaci, zvláště, když je jasné, že situace bude stejná po několik týdnů, nepodlehnout chvilkovým návalům sebelítosti a osamělosti. Proto jsem teď nějakou dobu nepsala, nebylo mi dobře natolik, abych mohla psát. Cokoliv jsem totiž napsala jsem vyhodnotila jako velmi nezajímavé pro běžného čtenáře, většina taky vyznívala jako žádost o lítost, což jsem nechtěla, ale moje podvědomí se od tohoto neumělo oprostit.

Nepsala jsem proto. Uzavřela jsem se do krásného oblaku snů a v něm jsem žila. Daleko ve vysněné budoucnosti. Lhala bych, kdybych řekla, že toto snění bylo naprosto zbytečné a v ničem mi nepomohlo. Pomohlo, velmi. Snění je hodně důležité, protože nabízí uvolnění, vytěsnění těžké skutečnosti. Jakmile se zasníme, je nám lépe, sice jenom duševně, ale podle mého názoru i toto duševní blaho velmi pozitivně ovlivňuje například léčbu nebo úspěšné vyrovnání se s těžkou životní situací.

Samozřejmě musíme sny rozdělit do minimálně dvou kategorií. Sny, co sníme ve dne a v noci. Mezi nimi je podstatný rozdíl. V denních snech se můžeme ocitnout tam, kde chceme být, můžeme například nudný výklad profesora vyměnit v polospánku za procházku lesem. Denní sny nám pomáhají vyrovnat se s momentální situací a přináší naší psychice okamžité uvolnění. Mezi denní sny bych zařadila i jakékoliv zapojení představ a fantazie, protože skrze fantazii můžeme vymyslet cokoliv, kohokoliv, přesunout se na jakékoliv místo na světě, i když jsme v naprosto bdělém stavu.

V nočních snech, i když to není zřejmé, si naše podvědomí dává dohromady všechny dílky skládačky předešlého dne i delších časových úseků, let. Myslím, že noční sny jsou velmi důležité, protože to, že si myslíme, že jsme se s danou situací vyrovnali ještě neznamená, že se s ní vyrovnalo i naše podvědomí. Noční sny nijak zvlášť ovlivnit nemůžeme, je proto velmi zajímavé se pak ráno zamýšlet nad tím, proč se mi zdálo zrovna to, či ono. Paradoxní je, že u hezkých snů bývá naprosto zřejmé, proč se nám zdají, většinou bývají velmi konkrétní, jasné a máme z nich jasně milé pocity. Často posouvají příjemnou skutečnost dále do budoucnosti, kde jí dávají jasnější tvary, které jsou pro nás lákavé i ve dne.

Pokud jste někdy měli zlý sen tak mi zřejmě potvrdíte, že s nimi to tak jednoduché není. Moje zlé sny se většinou skládají z mnoha dílčích úseků, často jsou nejasnou směsicí pocitů a obrazových vjemů. Také ráno marně analyzuji, proč se mi mohlo zdát právě toto, protože v těchto zlých snech nebývá nic, co jsem již zažila nebo čeho se obávám, že se stane. Něco, co bych dokázala přesně zařadit se v nich objevuje jen sporadicky. Proto je velmi zajímavé se zamýšlet nad těmito zlými sny nebo nočními můrami, není z nich totiž přesně zřejmé, kde naše podvědomí vzalo jednotlivé dílky, z nichž pak sen poskládalo. Je fascinující, jak naše podvědomí pracuje, jak nám snad nevědomky zprostředkovává nepříjemné pocity z vlastního nitra.

Sny jsou neopomenitelnou součástí našeho vědomí a podvědomí, neměli bychom na ně zapomínat. Zkuste se nad nimi někdy zamyslet.