mardi 24 avril 2012

Hlad

Sedím v osamělé pracovně zastrčené v budově tak, že by ji ztěží kdokoliv našel. Sedím u okna, koukám z něj a snažím se nemyslet na to, jaký mám hlad. V hlavě si přehrávám události posledních hodin, ten osvobozující okamžik, když mi před devátou sundali Tu věc. S drobnou depilací odešlo svědění, lepení a strach o zmařené výsledky. Zmizela i nutnost zapisovat si každý krok po schodech, každé zamotání hlavy a každé z mých mnoha jídel. Svoboda. Ale něco stále nezmizelo a nějakou dobu nezmizí. Ten hlad.

Je půl jedenácté a jediné, co jsem dnes pozřela byla drobná snídaně. V šest ráno. Začínám cítit takovou slabost a hrozba nadcházejícího vyšetření, kterým mě všichni děsí mi mnoho nepřidává. Proto nesmím jíst, kvůli dalšímu vyšetření. Kdy jen to skončí. Test na nakloněné rovině. Připomíná mi to laboratorní práce z fyziky, ale protokol asi vyplňovat nebudu. Já ne. Tentokrát to někdo udělá za mě. O mně.

Vykouknu z okna, přilétá vrtulník. Koho asi postihl osud milionkrát horší než mě? Připadám si tak bezvýznamná a moje problémy jsou vlastně tak malicherné. Měla bych to asi přestat řešit, ale jsem tak vyčerpaná. Nemám sílu na nic. Jen jsem teď šťastná, šťastná, že nejsem pacient na palubě vrtulníku.

Sedím v zastrčeném rohu pracovny, za několika zavřenými a zamčenými dveřmi, od kterých mají klíče jen ti vyvolení. Oddělení, co nahání hrůzu. Kdo se sem dostane tak je to s ním zlé. Nukleární medicína, v pavilonu spolu s onkologií. Tolik nešťastných lidí, co jsou na tom o tolik hůře než jsem kdy sama byla. Žalostné pohledy na pacienty, žalostné jsou i jejich příběhy. Nejsmutnější mi ale přijde, když přivezou člověka, častokrát to ani není poznat, zda-li je to člověk, aby mu konstatovali mozkovou smrt. Tolik zmařených a nešťastných osudů. A já s těmi malichernostmi v mamčině pracovně čekám na další test.

Mám z tohoto místa, fakultní nemocnice, trochu úzkost. Zároveň to tu ale začínám mít celkem ráda. Přívětivé prostředí, lepší než kterákoliv nemocnice předtím. Začínám se tu cítit jako doma a to mě trochu děsí. Chtěla bych mít domov někde jinde. Bez bolesti a utrpení jeho obyvatel. A mě samotné.

lundi 23 avril 2012

Sledovaná

Jak upoutat zraky celých ulic na svoji osobu a na svůj nezajímavý výstřih?

Zaručené a vyzkoušeno za vás. Denní EKG holter. Skvělá to věcička.

Vůbec nepotřebuje vaši neustálou pozornost a kontrolu lepítek, je bez problémová a nezpůsobuje svědění na nedosažitelných místech pod nálepkami. Praktická krabička, kterou zdarma dostanete jako módní prvek pod tričko z vás na den vykouzlí půvabného robota. Navíc ukazuje čas a ještě při vyhrnování trička, abyste se podívali, budete tak neodolatelní. Kdo by odolal? Decentní barevné lepítka a drátky zaručeně strhnou pozornost na váš výstřih a nepochopené zraky ulice budou upřeny jen na vás.

Volejte 1. interní kliniku neinvazivní kardiologie ihned. Dveře číslo 32, vyčkejte příchodu sestry.



PS: Ještě vás donutí vyplnit každou vaši volnou chvíli psaním toho, co jste všechno dělali! Skvělé ne?!

mercredi 18 avril 2012

Ty boty

Dnes jsem zase skoro omdlela, ale to už je na denním pořádku, takže tomu už větší váhu nepřikládám. Jen mě trochu vyděsila jedna věc.

Na cestě ze školy se toho probere hodně. Hodně vtipných urážek a narážek na každého člena "party", do toho zvláštně vmísená směsice vážných, někdy i celosvětových, problémů a drbů. Prostě se probere vše, co je potřeba.

Třeba taky teoretické plány do budoucna. Kupříkladu, že by se dalo něco podniknout. Třeba výlet na kolech. A jejda. Co když nám tam zkolabuješ. A tak mi bylo vkusně vysvětleno, že by to bylo velmi nepraktické. Takže jsem vlastně předem odepsaná. Jak potěšující to zpráva. Ta mi asi hodně přidá, že?

Pak se pomalu parta rozpustí, každý jde jiným směrem, popřípadě každá menší skupinka jde jiným směrem. To je někdy, jako třeba i dnes, tak uvolňující pocit. Sedla jsem si na lavičku, seděla a koukala se do slunce. Jen tak. Užívala jsem si, že mám chvilku času, který mohu věnovat tomuto nicnedělání. Většinou totiž velmi pospíchám, téměř vždy to pak je na autobus. Dnes ne. Sraz s mamkou byl za poměrně dlouhou dobu, a tak jsem si těch deset minut na sezení na sluníčku vyhradila.

Na plánu je kupování bot, jdu si tedy koupit punčochové ponožky do svého oblíbeného obchodu s punčochami (Vy ho snad nemáte?!). Je to docela zacházka, ale svítí sluníčko, času dost, nohy zatím nebolí, tak proč se neprojít? Punčochy koupeny, vracím se a míjím obchod s botami. Zvědavě prohlédnu výlohu a nakonec se odhodlám k důkladnějšímu vnitřnímu průzkumu, i když obchody, kde jsem sama s prodavačem nemám moc v lásce. Chtěla jsem jen zběžně projít obchod a s výmluvným 'nashledanou' odejít, pak se to ale stalo. Třikrát jsem obešla obchod a vždy jsem skončila u prvního regálu. Byly tam. Ty boty. Ale ne ledajaké. Byly takové, jaké jsem si představovala. 38. Po pěkné chvíli přemlouvání sama sebe se seberu a optám se na velikost 39. Milá slečna jde do skladu. 39 není. Zkouším 38, předem zklamaná z toho, že mi určitě nebude. Jaké to kouzlo? Jak to, že mi je? A jak to, že mi je tak skvěle? Procházím se v nich a vím, že toto jsou ty pravé.

Rezervuji si je tam do konce dne a s myšlenkou na ty boty a na to, že musím vybrat peníze, protože neberou karty, odcházím z obchodu na sraz s mamkou. Projdeme mnoho obchodů, vyzkoušíme mnoho bot. Ona si jedny koupí, ale já vím, že mi žádné nebudou. Nebo nebudou tak dobře. Nakonec, po posezení v kavárně a nepříjemném číšníkovi, se vracíme do toho obchůdku, kam skoro nikdo nechodí a já si je kupuji. Ty boty.


dimanche 15 avril 2012

Vysvobození

Pochmurné odpoledne, ale ona to nevnímala, zastavila se před výkladní skříní a nepřítomně hleděla na svůj odraz. Zaklepala hlavou, jako by chtěla rozehnat myšlenky a svoji nepřítomnost. Podívala se ještě jednou. Nemohla se poznat, vypadala o tolik starší a zbídačenější, než jak si sebe pamatovala.

Anna byla krásná, svěží a vždy usměvavá mladá žena, nebo ještě dívka, podle jejího názoru tak akorát na vdávání. Měla svého přítele, kterého milovala, plánovala si s ním budoucnost, svatbu, děti. Byla šťastná a měla pocit, že jí nic neschází, dokonce měla i práci, která ji bavila a měla z ní slušný plat. S Petrem, jejím přítelem, k sobě byli vždy upřímní, věděli o sobě snad vše a i přesto, nebo právě proto, spolu byli tak šťastni.

Jedno podzimní, deštivé odpoledne ale vše změnilo. Jela z práce a myšlenkami již byla u sporáku, přemýšlela, jakou dnes udělá omáčku na těstoviny, přítel totiž miluje těstoviny. Najednou ji ale něco vytrhlo ze snění. Záblesk světel. Náraz. Tříštící se sklo. Bolest. Pak už si nic nepamatuje. Probudila se až v nemocnici.

Když otevírala oči, šlo to s velkou námahou, jako by spala tisíc let. Na pohyb neměla sílu, tak jen otevřela oči a dívala se do stropu, odhodlala se i prošmejdit očima místnost, kam jen viděla. Na nočním stolku ležely květiny. Tulipány. Vzpomínala si, že je milovala. Ale bylo to tak dávno a nejasné.

Zničeho nic uslyšela hlas. Rozhlédla se ještě jednou pečlivě po místnosti, ale nikdo tam nebyl. “Něco se mi muselo zdát”, pomyslela si. Upadla znovu do lehkého spánku, když tu ji z něj opět probudil ten, nyní již známý, hlas. “Kdo je to?” vykřikla a probudila se. Svou projevenou aktivitou vyvolala zájem sester o její osobu. Z jejich pohledů nepoznala, zda-li jsou rády nebo jsou naštvané, že mají o starost navíc. Přišly, neprohodily s ní ani slovo, ani ona nepromluvila, jen se zmateně koukala kolem na to, jak kontrolují přístroje, kanylu, kapačku. Odešly a nechaly ji jejím zmateným myšlenkám.

“Kdo byl ten hlas?” ptala se v duchu sama sebe, když tu jí ten samý hlas odpověděl.
“Copak ty mě neznáš?”
“Kdo to mluví?”
“To jsem přece já Jana.”
“Kdo jsi? Kde jsi?”
“Já jsem ty.”
“Lžeš, ty blbý fórky by už mohly skončit, vylezte, to už není vtipný.”
“Tak mi nevěř, ještě uvidíme.”

Anna usnula vyčerpáním a zmatená se chvěla v noční můře. Když se probudila, měla pocit, že to bylo celé jen zlý sen. Z omylu ji ale vyvedlo ostré: “Tak už jsi konečně vzhůru? Ty bys taky pořád spala.”
“Byla jsem vyčerpaná.” měla se Anna potřebu bránit, i když nevěděla před čím, před kým.
“To si nech pro někoho jinýho. Já jsem se zatim koukla na tvuj život. Docela nuda bych řekla.”

To bylo na Annu příliš. Ta zlá neviditelná osoba. Kdo byla? Jak mohla říkat něco takového? Anna bývala šťastná, ale teď měla slzy na krajíčku.

“Já nemám nudný život!” vykřikla. Ale teď si uvědomila, že nekřičí ústy, ale v hlavě.
“To máš pravdu, jsou tam i docela zajimavý momenty. Třeba to, tamto, s tim kolegou. Tos Petrovi neřekla co? Pche, že se nestydíš.”
“Jak to sakra víš? Kdo ti to pověděl? Nech mě a můj život na pokoji!”
“To by se ti tak líbilo, co? Sotva jsem přišla už bych mizela? Tak na to zapomeň, moje milá. A tamto. Ts, já nepotřebuju, aby mi to někdo řikal. Mi to řikáš sama, abys věděla!” posměvačně odvětila Jana. “Vim o tobě všechno, nebo se o tom dozvim, milá zlatá. Já se nenechám tahat za nos, to si nemysli. Mě jen tak nevoblafneš!”
“Jdi pryč! Já tě nechci!” snažila se z posledních sil zakřičet uvnitř sebe, ale věděla, že je to naprosto zbytečné, že se Jany jen tak nezbaví.
“Jo, to máš pravdu, mě se jen tak nezbavíš, a taky si myslim, že by bylo lepší o mně tvýmu vlastně našemu přítelíčkovi nic neříkal. Ještě by na nás žárlil. Che.”

Po týdnu v nemocnici, po týdnu s nesnesitelnou Janou, se vrátila domů. Domů ke svému, vlastně nyní k jejich příteli. Všiml si, že je na ni něco jiného, že dlouho zvažuje slova, jakoby o ně uvnitř sebe vedla bitvu.

Šly týdny a Petr se s Annou rozešel. Chápala ho a Jana si z ní kvůli tomu pěkně utahovala, prý si ani neumí udržet chlapa. Smála se jí. Pořád ji kritizovala, vše zlehčovala, byla jako malé panovačné dítě. Bezcitná. Anna se snažila od ní odpoutat. Nepodlehnout ji, alespoň na krátký okamžik dlouhého dne. Jakmile se jí to začalo trochu dařit a poznala Janin charakter, už věděla, za co se jí Jana posmívá nejvíce, tak se začala snažit jí ty nejzásadnější okamžiky tajit. Bylo to tak neuvěřitelně těžké, tajit něco sama před sebou. Věděla ale, že nemá na vybranou. Nechtěla poslouchat další Janiny výsměchy.

Stala se z ní troska. Ubohá žena zdrchaná svým vlastním já. To ale nikdo nevěděl. Všichni viděli jen příliš ztrhanou ženu, zřejmě po těžkém rozchodu, co už rezignovala na svůj osud a štěstí.

Často se zastavovala před zrcadly a výkladními skříněmi. Dívala se na sebe a snažila se vypnout posměch Jany. Snažila se jí tajit, jak moc ji nenávidí, protože by vyvolala předem prohranou hádku. Snažila se jí tajit to, že se jí začal líbit ohleduplný kolega, protože Janě by nepřišel dostatečně sexy. Byla z toho vyčerpaná, ale neměla na vybranou.

Kolikrát již pomyslela na sebevraždu. Ale Janě se tu líbilo. Byla jednoznačně proti. Těžké jí oponovat.

V to pochmurné odpoledne, při další hádce s Janou, kdy čelila nechápavým pohledům kolemjdoucích, opovrhovačných pohledů mladých slečen a kdy se jí obloukem vyhýbaly malé děti, se snažila myslet na něco nekonfliktního. Dívala se do nebe, fascinovaná mraky, které sice Janu nudily, ale teď jí to bylo jedno.

Najednou zaslechla hluk, křik, otočila se a s nadšením v očích zahlédla světla řítícího se kamionu. V tom zlomku vteřiny si uvědomila, že nepřežije. Byla najednou nepopsatelně šťastná.


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Tajnosti”. Povídku “Krabice” a “Jana” můžete najít na těchto skvělých blozích.

Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

dimanche 8 avril 2012

Pod závojem

Bylo velmi pochmurné odpoledne. Doma jsem řekla, že se jdu projít. Šla jsem. Miluji procházky lesem, ale teď jsem někoho čekala. Šla jsem v očekávání toho, že ho konečně zase uvidím. Najednou se tam zjevil, zjevil se zpoza stromu. Najednou tam byl, i když jsem ho předtím neviděla, neslyšela. Hleděl na mě a já byla na okamžik šťastná, i když byl tak daleko ode mě. Chtěla jsem jít blíž, ale v ten okamžik ze mě spustil oči, podíval se se zděšeným výrazem za mě. Z ničeho nic jsme nebyli sami, ohlédla jsem se a za mnou byli rodiče. Zbledla jsem jako stěna, byla jsem ještě víc bledá než předtím. Měla jsem potřebu to nějak vysvětlit, ale oni se na něj koukali s takovou nenávistí v očích, otočila jsem se zpět na něj. Počkat, to není on, to je někdo jiný. Jak to? Zmizel. Zmizel stejně nečekaně, jako se objevil. Zbyl po něm jenom oblak ve ztemnělém děsivém lese.

Den, na který se těší všechny mladé slečny, nejočekávanější den. Měl být nejšťastnější, tak proč jsem tušila, že nebude? Probudila jsem se a měla jsem pocit, jako bych spala sto let. Cítila jsem se, jako bych umřela a teď znovu ožila. Byla jsem tak bledá. Nějak vycítili, že jsem vzhůru, pokoj byl znenadání plný lidí. U většiny jsem měla pocit, že je vidím poprvé. Cizí lidé. Necítila jsem se dobře, ale měl to být nejhezčí den. Česali mě, oblékali, líčili, jako kouzlem jsem se cítila lépe, ale stále jsem očekávala něco, co můj den pokazí. Donesli mé šaty. Měla jsem je na sobě a chtělo se mi plakat. Byly, byly hrozné. Vůbec nebyly takové jaké jsem si vysnila. Nedávala jsem ale na sobě nic znát, nechtěla jsem ten můj den pokazit ostatním. Jsem v autě. Jsem na místě. Spousta lidí. Nikoho neznám, říkám si, asi jsou z jeho strany. Z jeho strany, opakovala jsem si. Ale kdo je vlastně On? Koho si to vlastně mám brát? Blesklo mi hlavou, kdo má asi být On. Nikdo ho ale neviděl. Nikdo jakoby nevěděl, že není potřeba jen nevěsta, že tu někdo chybí. Nebyl tam. Telefonuji mu. Mluvím s ním, jak bych se mu za něco omlouvala, jako bych věděla, že neví, že se máme brát. Říkám mu, že je ženich. Zavěsil. Omdlévám. Nikdo si mě nevšímá, všichni se baví, jsou v živém rozhovoru a já tu v koutku místnosti tiše umírám v těch příšerných šatech.

Zazvonil budík a já si po snu nepřipadám vůbec odpočatá. Probouzím se až s pátým budíkem, ale zděšení ze snu najednou střídá úsměv. Vím, že až procitnu, v mobilu nebude jen budík, ale také hezké probuzení. Závoj byl pro tentokrát pryč. Svatební - i závoj snu.

vendredi 6 avril 2012

Tajný ctitel

Byl to jeden z těch letních večerů, kdy zapadá slunce, je teplo a není jasné, zda je večer či noc. Všude byl klid, ale plno lidí. Lidé byli všude - v zahrádkách před kavárnami a bary, v ulicích romantické dvojice a skotačící děti. Nic neutichalo, spíše naopak ožívalo. Jak to ostatně v přímořských letoviscích bývá.

Musela pryč, rychle, to věděla, nemohla tam být už ani den. To vše si sumírovala v hlavě cestou do hotelu. Zavolala si taxi, připlatila si za zatmavená okénka. Nemohla riskovat, že ji zahlédne, mohl být kdekoli. Jakmile usedla do taxíku, oddychla si. Ještě zkontrolovala, zda je někdo nesleduje. Dobrý. Teď byla na chvíli klidná, ale blížili se do hotelu. Nasadila si šátek a velké sluneční brýle. Ve spěchu nervózně zaplatila, elegantně vystoupila z vozu a rychle, jak jen to dovolují dobré mravy a vysoké podpatky, se přemístila do haly hotelu. Šla rovnou k recepci.

“Nepřišla mi nějaká pošta? Na jméno Ema Roux…“, ta otázka byla naprosto zbytečná a recepční jí již podávala objemnou složku dopisů. Ostatně jako každý den. Byly to dopisy, ze kterých šel strach. Dopisy, které by za dané situace byly i milé a měla by z nich radost, ale ten muž, ten muž, od něhož byly, ten ji děsil. Milostné dopisy, v nichž jí tolikrát vyznal lásku, a když dostala první, byla v sedmém nebi. “Tajný ctitel,” řekla si. Po tajném ctiteli touží každá žena, zvláště když vás zahrnuje květinami, bonbony a krásnými dopisy.

Začalo to nevinně. Jednou za měsíc přišel dopis od neznámého ctitele v krásné obálce. Pak se intervaly zkracovaly, začaly chodit květiny, bonbony. Stále to bylo ale v mezích neznámého ctitele, tajného obdivovatele. Pak jí ale začal psát osobnější věci, psal jí, kde ji viděl, s kým ji viděl, posílal ji její fotografie z různých míst. Začínala mít strach. Odjela tedy z Paříže sem do Marseille, na Azurové pobřeží, kde doufala, že si užije trochu anonymity a soukromí. Nevěděla, jak moc se mýlila. Hned první den pobytu, sotva se stačila ubytovat, již měla na recepci dopis. Dopis, ve kterém stálo, jak moc jí to dnes v letadle slušelo. Takhle to šlo pár dní.

Třetí den. Probudila se, pokojská jí donesla snídani a... květiny, obrovská kytice růží rudých, jako bylo její příjmení. Na dotaz, kdo je poslal, odvětila pokojská suše, že neví, přišly na recepci. Po snídani se šla projít, stejně jako každé ráno, sedla si do kavárny u pobřeží, dala si kávu a četla noviny. Nedůvěřivě se ohlížela po ostatních hostech, zda ji někdo nesleduje. Pak se to stalo. Její oči se setkaly s jeho. Lekla se tak, že převrhla šálek kávy na své ještě nedočtené vydání Le Figaro. Nespouštěl z ní oči, ve spěchu zaplatila, nečekala na vrácení drobných, zvedla se a šla. Šla asi deset minut, když se poprvé odhodlala se ohlédnout. Byl tam. Nebyl ošklivý, nebo děsivý, ale byl tam. Sledoval ji, sledoval ji na každém kroku a ona mu nemohla uniknout.

Tehdy se vrátila do hotelu, který do západu slunce neopustila. Nakonec měla pocit, že se jí to muselo snad jenom zdát, a tak se odhodlala a šla ven na večeři. Ve své oblíbené restauraci se nechala obskakovat obsluhou a pomalu přicházela na jiné myšlenky. Objednala si dobré víno, které milovala, k tomu její oblíbené těstoviny, které zde uměli snad nejlépe z celé Francie. Po druhé skleničce už víno odplavilo smutek a pocit bez naděje. Měla opět pocit štěstí, úsměv se jí rozlil po její dlouho skleslé tváři a s radostí si nechala donést ještě čokoládový dort.

Ohlédla se za číšníkem, to byla chyba. Všechno bylo zpět, její vyděšený výraz a nyní i slzy. Přes slzy a nechápavé pohledy stolovníků snědla svůj čokoládový dort, zaplatila a odešla. Byla rychlá a než její pronásledovatel stačil zaplatit, skryla se v taxíku.

Na cestě z recepce s kabelkou v ruce jedné a dopisy v ruce druhé plakala. Nevěděla, co má dělat, věděla jen, že musí hned pryč. Někam daleko a nesmí plánovat. On by se to dozvěděl. V pokoji si lehla na postel a chvíli jen nechala slzy téct po své tváři. Vzpamatovala se, sedla si na posteli, utřela si slzy do kapesníčku. V koupelně si opravila svoje líčení, přeci jenom, když se cítila krásná, vše šlo lépe, a dala se do balení.

Sbaleno měla do hodiny, převlékla se do něčeho, co na sobě ještě neměla, přes vlasy si uvázala hedvábný šátek a vyrazila. Účet v hotelu již zaplatila převodem, aby ji náhodou neviděl u recepce a tak rovnou nasedla do připraveného taxi. Cíl byl jasný. Letiště.

Cestu na letiště znala, tak se ani nerozhlížela kolem a kontrolovala si doklady a peníze. Měla, zdálo se, vše. Pak ale vzhlédla a podívala se z okna. Tohle nebyla cesta na letiště. Tudy se na letiště určitě nejede. “Já jsem chtěla na letiště, spěchám pane.” Jakmile to dořekla, podívala se na řidiče. Zbledla, jako blednou ti, co umírají hrůzou. Řidič se jen ohlédl a s děsivým spokojeným úsměvem na tváři zašeptal: “Copak ty mě nechceš poznat, Em?”


Tato povídka vznikla v rámci “synchronizovaného psaní”. Dva různé texty na jedno téma, každý k němu přistupuje po svém - tentokrát znělo téma “Skrytá identita”. Povídku “Nepřítel národa” můžete najít na mém oblíbeném blogu:  www.pankaplan.cz .


Zaujalo vás synchronizované psaní? Nechcete to zkusit taky?

lundi 2 avril 2012

Nejdůležitější den

Tichý vlahý letní večer. Les je ztemnělý a pomalu se ukládá ke spánku. V zapadajícím slunci září zralé třešně podél cest a padající rosa se blyští na stéblech vysoké trávy v příkopech. V mlází na kraji lesa něco zapraská. Ptáci pomalu dozpívají své písně a uloží se do svých hnízd.

Pospíchal. Dozvěděl se to teprve před několika minutami. Vyjel okamžitě. Byl ještě v pracovním oblečení, v pracovním autě. Bylo mu to jedno. Jel tak rychle, jak jen to šlo, ale věděl, že z tohoto náklaďáku víc nedostane. A bylo mu jasné, že nemá moc času, musel se k ní dostat co nejdříve. Nechtěl to zmeškat. Za žádnou cenu to nechtěl zmeškat, proto si vybral nejkratší cestu. Nebyla pro náklaďák nejvhodnější. Byla úzká. To ale nevadí, musel se k ní dostat co nejdříve.

„Kde je můj manžel?!“ zeptala se zoufale Laura a vyhrkly jí slzy. „Musí tady být! Za chvíli už budu rodit. Jak to, že tady není?! Tak dělejte někdo něco!“

„Už jsme mu telefonovali, je na cestě. Nebojte se, stihne to. Bude tu s vámi.“ utěšovala ji sestra, již zběhlá v podobných situacích.

Tomáš měl štěstí, cestou, kterou si vybral, právě prakticky nic nejelo. Přidal plyn a v duchu byl již dávno se svou ženou a svým ještě nenarozeným dítětem. Byl myšlenkami daleko v budoucnosti, u prvních narozenin svého nenarozeného dítěte.

„Tak se hejbni! Nemůžeš trochu pohnout! To zatraceně musíš jet zrovna teďka?!“ křičí v náklaďáku Tomáš na traktor před sebou.

Zařazuje rychlost. Zvyšuje otáčky. Šlape na plyn. Předjíždí.

„Co se to kurva děje?!“ zaskřípe zuby a marně se snaží otočit volantem.

Je pozdě. Marně se snaží držet vzdálenost od traktoru a naráží do něj. Rána. Zvuky tříštícího se skla a mačkajícího se plechu.

Ticho. Všechno se zastavilo. Čelní sklo je vysypané na palubní desce. Náklaďák zaklíněn mezi koly traktoru. Tomáš chce otevřít dveře. Nejde to. Plech je příliš zkroucen.

„Sestři, kde je můj manžel? Už tu měl dávno být, ne? Já to bez něho nezvládnu! Že ho ke mně pustíte? Musíte ho najít. Já to… Musím ho tu mít. Kde je?!“ Laura vzlyká se slzami v očích a směsicí hysterie a naděje v hlase.

„Ale paní Bendlová, za chvíli vás budeme muset převézt na porodní sál. Nemůžeme déle čekat. Vaše dítě už chce k nám na svět.“ snaží jí sestra vylíčit složitou situaci alespoň s kapkou optimismu v hlase.

Laura se nakonec nechá připravit, i když velmi doufá, že to Tomáš ještě stihne. Nemůže pochopit, co se mohlo stát, že tu ještě není. Telefonovali mu přeci již před několika hodinami a on jí slíbil, že přijde hned. Tak jakto, že tu ještě není?

Dokázal najít mobil. Velmi doufal, že nebude rozbitý. Fungoval, skvěle, alespoň něco. Cítil se dobře, ale byl tu uvězněn. Sám v náklaďáku a už dávno měl být někde jinde. On tu trčí v pustině, zaklíněn do traktoru. Koho by to napadlo.

Vytáčí 112. Operátorka chce zhodnotit situaci. „To mě teď nezajímá, prostě přijeďte s nůžkama, vystříhejte mě odsaď a hoďte mě k ženě.“ pomyslel si, ale nic neřekl. Hasiči, policie a sanitka přijeli až asi za půl hodiny.

Lauru vezl na porodní sál nevzhledný zřízenec. Začínala mít čím dál tím větší strach. Něco jí říkalo, že se něco stalo nebo stane. Cestou na porodní sál se umocňovaly porodní bolesti a Laura si byla jistá, že musí porodit bez manžela. Musí to zvládnout sama.

„Tak a teď sepíšeme protokol.“

„Protokol? To snad nemyslí vážně?! Moje žena právě rodí! Musím se dostat za ní!“ opět si pomyslel, ale neřekl ani slovo. „Všichni jsou v pořádku, nemůžu se dostavit později k vám na stanici a sepsat to v klidu?“

„Ale pane řidiči, snad nikam nespěcháte? Sepíšeme to hned.“

„Ale pane policisto… moje žena právě rodí.“ Tahle slova zafungovala. Jedno z policejních aut ho naložilo a vezlo směrem k porodnici.

Rodila. Bylo to strašné, příšerné, nepopsatelné. Byla na hranici svých sil.
„Už vidím hlavičku! Tlačte.“
„Tobě se to povidá, ty tady neležíš!“ křičela v duchu Laura, přes zaťaté zuby nevydala slovo.

Konečně vtrhl dovnitř Tomáš. Chytil ji za ruku. Ona mu ji skoro utrhla a měla sto chutí ho probodnout svým pohledem, ale musela zavřít oči. Další kontrakce.

Bylo to za ní. Byla spokojená, ale něco nebylo v pořádku. Ještě neviděla dítě.