vendredi 30 mars 2012

Medici

Dnešní den mě velmi potěšil a zklamal v jednom. Spolu s mojí spolubydlící jsme byly požádány, jestli bychom nepomohly medikům při výuce. Jsme totiž jediné na oddělení - včetně sester a doktorů, které mluvíme anglicky. Proč ne, řekly jsme si, aspoň se nějak zabavíme a získáme novou zkušenost.

Je osm hodin ráno. Vchází sestra a za ní netrpělivě stepuje hlouček šesti mediků. Rozdělují se do dvou skupin a rozdělují si nás. Jsem ráda, že dostávám ten sympatičtější hlouček. V 'mé' trojici byli dva Indové a jeden s pro mě neidentifikovatelnou národností - Afričan? Afroameričan? - zdají se být moc fajn. Lámavou češtinou se mě ptají, jestli mluvím anglicky. Velmi je uklidním, když zjistí, že anglicky mluvím, i když hned dodávám, že nijak moc dobře, pro jistotu. Začíná zpovídání. Popisuji své nynější obtíže, proč jsem v nemocnici, v historii se vracíme hlouběji a hlouběji do minulosti, až se dostaneme k roku 2008, kdy jsem poprvé ve škole zkolabovala. V té změti dat se pomalu ztrácíme, ujasňujeme si je a opět se ztrácíme. Je to zajímavé, zábavné, smějeme se našim nedorozuměním a nepochopením. Postupně sestavujeme takovou menší časovou osu: 2008 - první kolaps, od té doby občas omdlévám; 2010 - začátek častějších bolestí hlavy; prosinec 2011 - kolaps v divadle, zlomový bod, po kterém si uvědomuji neustálou bolest hlavy a častější pocity na omdlení a omdlévání; leden 2012 - návštěva doktorky a začátek testů; toto pondělí - nástup do nemocnice. Sepisujeme také seznam vyšetření, na kterých jsem byla, u kterých vím výsledky, tak se s nimi podělím, moc jich ale není, jsem dítě, nikdo mi tu nic neřekne.

Od povídání přecházíme k vyšetření. Lehám si, zkoumají mi reflexy, kladívkem mě poklepávají snad všude na rukou a na nohou, celkem asi deset minut sleduji hýbající se prsty, tužky, světýlka. Překvapuje mě, že to dělají úplně jiným stylem, než jsem dosud byla vyšetřována. Mračím se, usmívám se, zvedám obočí, vyplazuji jazyk, připadám si jako malé dítě, je to docela zábava, až na někdy vážné pohledy oněch mediků. Ale zas tak vážně se naštěstí netváří, spíš se všichni usmíváme. Jen je trochu vyděsí, když vstávám. Mám stát s patami a špičkami u sebe, nataženýma rukama a zavřenýma očima. Řídím se pokyny, najednou padám. Indové mě chytají, zjevně zaskočeni mou reakcí na tak snadný pokyn. Zjevně to o mě dost vypovídá. Opakujeme toto házení si se mnou ještě několikrát, se stejným výsledkem, jen moje tělo se rozhodlo zkoušet jejich reflexy a padá si na jakou stranu se mu zlíbí. Sama jsem tím zaskočena. Ještě jsem lechtána a škrábána na různých částech těla. Lechtivá nejsem, nebo skoro nejsem, takže mi to vůbec nevadí, jen říkám, jestli jsou moje reakce nereakce normální. Snad ano, kdo ví. Oni ano, já ne. Velmi vřele se s úsměvem loučíme, bylo to zajímavé zpestření dopoledne.

S Eliškou se ještě dlouho smějeme a popisujeme si navzájem vtipné situace a nedorozumění mezi námi a našimi mediky. Najednou vchází sestra, že v deset nám sem přijde další skupina. Eliška má právě kapačku, tak je mi jasné, že skupina se bude muset ujmout mě. Lituji je předem.

V deset hodin, skoro jako hodinky. Vchází sestra a vede ne skupinu, ale jednu medičku. Španělku. Sympatická dívčina menšího vzrůstu s dlouhými hustými vlasy a výraznými brýlemi s černými obroučkami. Španělka. Španělé si prý angličtinu pošpanělšťovávají, to bude ještě zajímavé, říkám si. A skutečně ano. Již po pár větách mi je jasné, že jistá komunikační bariéra tu bude. Naštěstí ji s Eliškou jakž takž rozumíme a na vše ostatní je tu Google překladač. Ten využíváme relativně hojně. Zvláště, když se mě ptá, jestli jsem byla na vyšetření “cerebrospinal fluid” a opakuje to stále dokola, vůbec jí nerozumíme. Sousloví “mozkomíšní mok” totiž překvapivě moc často v běžném hovoru nepoužívám. No nevadí. Chudinka píše právě zkoušku a neví ani, co je to “latentní tetanie” tak si to googlíme, bohužel ani to ji nijak zvlášť k pochopení nepomohlo, i když jsme se pak dostaly i k hledání ve španělštině. Přecházíme tedy k vyšetření, které provází její evidentní nervozita. Nejvíce ztroskotáváme na neschopnosti rozsvítit baterku na svícení do očí. Po asi třičtvrtě hodině, kdy se posledních pět minut ujišťuje, jestli náhodou něco nezapoměla, se s ní loučíme. Snad zkoušku udělá.

Díky těmto medikům jsem ale prošvihla vizitu. No nevadí.

Je pátek a já chci na víkend domů. Se mnou se tu nikdo nebaví, ale mamka byla právě seznámena s propustkami. Mají to skutečně chytře vymyšlené. Propustka je možná jen na 22 hodin, totiž na tolik, aby nemocnice i za tento den neden dostala od pojišťovny peníze. Kdybych chtěla jít domů na celý víkend, nemohla bych tu pak být jenom na pondělí nebo jen do úterka, ale musela bych tu zcela zbytečně být až do středy. Vyždímej z pojištěnce a pojišťovny co se dá.

Mamka tedy přestupuje na jinou taktiku. Chce, aby mě propustili úplně a to ORL a test na nakloněné rovině bych si dochodila ambulantně. To se jim samozřejmě nelíbí. Přijdou totiž o peníze. Naštěstí paní doktorka, moje jmenovkyně (vůbec první jmenovkyně, co jsem kdy viděla) se za mě u vrchní doktorky přimlouvá. Po několika hodinách čekání v nejistotě se již smířená s osudem opuštěné pacientky uvězněné přes víkend v nemocnici dozvídám, že jdu domů. A už se nebudu vracet. Euforie štěstí. Hned chci balit. Píši ještě dopis Elišce na rozloučenou, protože ta si jela na víkend domů.

Jsem sbalená. Další čekání, až se dostaví vrchní doktorka a podepíše moje propuštění. Nedočkavá, vyčerpaná, tak neuvěřitelně vyčerpaná sedím v křesílku pro návštěvy a čekám. Čekám, až mě odtud konečně pustí. Jsem jen kousek od dveří, jen dva metry a byla bych venku.

Jsem volná, po asi hodině čekání opouštím neurologii. Šťastná, ale vyčerpaná. Jestli vám někdy někdo tvrdil, že se z nemocnice vrátíte odpočatí, tak v nemocnici nikdy nebyl, nebo vám záměrně lže. Je to hloupost. Vyčerpanější jsem dlouho nebyla. Celou cestu autem jen sedím, s nohama na vedlejším sedadle a koukám z okna s velmi nepřítomným výrazem ve tváři. Nejsem schopná prohodit slovo, jen sedím a koukám z okna, na kapky dopadající a stékající po okně a na stěrače, peroucí se s přívaly vody. Prší. To jsem v nemocničním pokoji neviděla. Moc žaluzií a zábran proti hmyzu.

Otvírá se brána a couváme k domu. Unaveně se ptám na klíče, odemykám a nepřítomě si odnáším věci do pokoje. Jsem vyčerpaná. Ne fyzicky, spíše psychicky. Proč jsem si myslela, že po návratu z nemocnice mi bude lépe? Taková hloupost. Lépe mi není, je mi spíše hůře a navíc ani nezjistili proč. Připadám si lehce deprivovaná. Zvláště, když si vzpomenu na termín, kdy mám opět přijít na neurologii. 12. 9. 2012 a do té doby jen ty dva testy a brát minerály.

Uvidíme tedy na podzim.

mercredi 28 mars 2012

Slyším

Vizita. Konečně, se někdo zajímá i o mě, ne jako včera. Hlava bolí na dvojku, ostatně jako vždy, ale to není všechno. Mám si stoupnout, stahnout vlasy, narovnat se. Prohlíží mi záda, krk, otáčím hlavou. Pak si mezi sebou řeknou, že mám program, z čehož usuzuji, že mě zřejmě čeká další vyšetření. Proč bych tu taky jinak byla že... Ale mně nic neřeknou, se mnou se tu nikdo nebaví.

Do pokoje vejde sestra a hned si mě bere na vyšetření, jakoby se dokonce divila, že nejsem připravená, ale jak mám vědět, že mám být připravená na vyšetření. Cestou mi laskavě řekne, na co to vlastně jdu. Prý EMG, ne že by mi to něco snad říkalo.

Vcházím a sedám si na křeslo, lehám si na lehátko. Sestřička je moc milá, na první pohled sympatická paní v pozdních středních letech. Měří mi tlak, mám nízký tlak, jaké to překvapení. Přecházíme rovnou k první fázi vyšetření. Ležím, ruce podél těla, moje levá ruka musí být naprosto uvolněná - taky máte problém s tím se na povel uvolnit? - okolo zápěstí dostávám černý pásek a ke kloubu palce a ukazováčku jakési cosi, napojené drátky, stejně jako černý pásek, na jakýsi přístroj. Nesnáším, když mi nikdo neřekne, co na co je a co se vlastně děje.

Jsem připojená a sestřička pouští přístroj. Je to fascinující. 'Slyším' svoji ruku. Ale podle reakce sestřičky evidentně stále nemám ruku v té nejideálnější poloze, milimetrová práce, ale nakonec se šum mé ruky téměř úplně eliminoval. Teď ale přichází můj úkol. Čtyři minuty mám zhluboka hodně dýchat a vydechovat. Zdá se vám to jako snadný úkol? Že na tom nic není? Dobrá. Dýchám. Už po minutě mě začínají brnět ruce. Dýchám dál. Ruce v křeči, nohy brní. Dýchám dál. Ruce v příšerné křeči, pohyb s nimi by byl nemožný, nohy v křeči a teď vůbec poprvé, poprvé v mém životě, mě brní obličej. Nejdříve jen nos, potom i oční víčka a nakonec celý obličej. Křeč. Jsme teprve kolem třetí minuty, ale sestřička mi říká, ať začnu dýchat normálně. Vypadá rozrušeně. Nemohu se zbavit křeče v rukou, i když obličej i nohy již dávno opustila. Asi deset minut ležím a křeč nepovoluje. Sestra mě nakonec bere k umyvadlu, napouští do něj vlažnou vodu. Pokládám do ní ruce, krásný pocit. Po asi pěti minutách máčení rukou křeč skoro vymizela.

Na druhou fázi vyšetření si opět lehám, sestřička mi zaškrcuje ruku manžetou na měření tlaku, má ji zaškrtit 'asi o třicet víc' než je můj tlak. Opět mám okolo zápěstí černý pásek a u palce a ukazováčku to 'cosi' co je napojené na ten 'poslouchací přístroj'. "Vydržet s manžetou na ruce deset minut, to je přece snadný," říkám si, ale už za chvíli mi je jasné, jak pekelně jsem se mýlila. Začíná to lehkým brněním, to se stupňuje. Za chvíli tu není nic, jen má ruka. Všechny moje smysly se soustředí na ni. Na tu bolest, brnění, oči fascinovaně sledují její měnící se barvu, zvětšující se namodralé plochy, moje ruka je mapa, hustá síť tenkých fialovo-modrých provázků, mezi nimiž je sem tam kus kůže. Jediné, co cítím je moje ruka, brnění, tlak, ale to najednou začíná ustávat, kolem osmé minuty necítím nic, bolest ustává, ruka modrá v mrtvolné křeči.

Deset minut je pryč, manžeta je sundána. Dostávám jasný pokyn: "Nehýbej rukou!". Poslouchám, nehýbám rukou. Změna barvy ruky je okamžitá. Už není modrá, je červená, už není studená, je horká. To teplo, moc tepla. Opětovné brnění. Ne, to není brnění, to jsou tisíce a miliony tenkých jehliček, co se zabodávají hluboko do mé ruky a nechtějí přestat. Kdybych mohla myslet na něco jiného než jen na tu ruku, rozbrečím se. Po pár minutách ale i toto ustává. Jsem volná s potvrzenou diagnózou latentní tetanie.

Na pokoji si myslím, že mě už nic nečeká, ale v tu chvíli vchází sestřička: "Jakto, že nejsi připravená na vyšetření?! Honem! Boty, bundu, půjdeš se zřízencem na vyšetření..." Skvělá informovanost, řekla bych. Nikdo mi nic neřekne a nakonec mi za to vynadají. Cestou ven se zřízence ptám, kam že to vlastně jdeme. Jdeme na dětskou kliniku, na ultrazvuk a rentgen. Čeho? Nevím.

Zřízenec odevzdá žádanky a jde si "zatelefonovat" mezitím si mě volají na RTG. Konečně se dozvídám, co mi budou rentgenovat. Páteř. Vycházím ze dveří rentgenu a zřízenec na mě čeká, jeho telefonát je velmi cítit kouřem, ale nekomentuji to, jinak je docela fajn. Přemýšlíme, co mi tak mohou ultrazvukovat, myslela jsem si, že už mi ultrazvukovali vše. Mýlila jsem se. Vcházím do dveří. Panika, nikdo neví, co mi mají ultrazvukovat, ptají se mě, já to taky nevím. Nakonec se najde žádanka. Krční tepny, to by mě nenapadlo. Je to poprvé, co na ultrazvuku ten ultrazvuk slyším. Skutečně ano. Takové pípání na velmi vysoké frekvenci. Bylo to zajímavé a ještě jsem si hezky popovídala s doktorkou.

Konečně se vracíme na neurologii. Za těch pár dní znám areál docela dobře. Radši bych ho ale neznala. Pro dnešek je to naštěstí vše. Co bude zítra?

mardi 27 mars 2012

Vyšetření

Probudí mě sestra. Ani mě nenechá se probrat a už mě táhne na odběry. Sedám si do nepřiměřeně malého křesílka, polohovatelného, uzpůsobeného pro malé omdlévající pacienty. Omdlévající jsem, ale ne malá, sotva se do něj vejdu. Ruku mám zaškrcenou, "cvičím". Sestřička si bere jehlu, chválí mi moje krásné žíly. Takový kompliment. Upozorňuji ji na omdlévání, odebírá jednu zkumavku, dvě, tři. Nechá mě chvíli sedět a jsem ráda, protože jinak bych omdlela.

Jsem zpět na pokoji, je 6:50. Nemám moc času, za chvíli tu bude zřízenec a odvede mě. Čistím si zuby a přemýšlím, jak velká zima venku asi je. Převlékám se. Sundávám si náušnice, prstýnek, bez kterého jsem jako bez ruky, zahledím se na plastový náramek s mým jménem a jménem oddělení, v duchu si povzdechnu. Vezmu si bundu, boty jdu.

Závidím ostatním jejich snídani, ale na mě již čeká zřízenec. Není takový, jací bývají zobrazováni ve filmech. Je moc milý, celou cestu do pavilonu číslo patnáct se smějeme a povídáme si. Uklidňuje mě, že to, na co jdu, nic není. Popisuje mi, o co půjde, co mi budou dělat.

Jsem tam. V čekárně před dveřmi magnetické rezonance nikdo není. Kdo by tu taky byl takhle brzo ráno. Jsem první pacient. Vybírám, kam si sedneme, ale nesedím dlouho, po chvíli ze dveří vykoukne mladý doktor. Bere si od zřízence moje dokumenty, ten mě ještě uklidňuje, že ho najdu tam, kde jsem ho nechala a počká na mě.

Sestra mě odvádí do kabinky, kde si mám sundat vše kovové. Na to jsem se ale již připravila, náušnice ani prstýnek nemám, a oblečení jsem si vzala takové, aby na něm nebyly kovové části, takže stačí sundat bundu a mikinu a jsem připravena.

Vcházíme do oranžově vymalované místnosti s pár prosklenými skříněmi a velkým přístrojem uprostřed. Moc se nerozhlížím, moji pozornost okamžitě upoutá ten přístroj. Není ale čas, všichni moc pospíchají, takže si blíže mohu prohlédnout jen lehátko, na které právě ulehám. Hlavu mám položenou v takovém dolíku, nasazují mi sluchátka s vysvětlením, že vyšetření bude vydávat velký hluk. Něco okolo hlavy mi utahují, takže s ní skoro nemohu hýbat, ale nesmím se hýbat, to dostávám jako jasný pokyn. Hlava je i se sluchátky utažena teď mi nad hlavu ještě připevňují jakousi klec. Do ruky dostávám balónek, který v případě nejvyšší nouze mám zmáčknout. Ruku s balónkem mám jako v křeči.

Jsem připravená na vyšetření. Zasouvají mě do tunelu. Připadám si tak bezmocná. Uvědomuji si, jak špatně jsem si lehla. Jak je to nepříjemné. Všichni odešli. Jsem tu sama v tunelu jehož strop je pár centimetrů od mé hlavy. Jeho středem vede asi centimetr tlustá modrá čára, z jednoho konce tunelu na druhý. Jinak je vnitřek tunelu nemocničně bílý, oblý, bez žádného narušení, jen jak se na něj dívám skrz mříž nad hlavou, připadám si jak z nějakého experimentu nebo akčního filmu.

Najednou se ze sluchátek ozve hlas. Říká, že začíná vyšetření a já si v duchu příšerně nadávám, že jsem se mohla ještě pohnout a lehnout si lépe a neudělala jsem to. Nevadí. Vyšetření začíná. Nesmím se hýbat, pořád si to opakuji, bojím se, že i polknutím naprázdno zkazím výsledky.

Myslela jsem si, že vyšetření začalo, ale začalo až teď. Najednou jsem někde úplně jinde. Je to jako bych byla na špatném koncertě hudby, kterou neposlouchám. Ty zvuky, co vydává magnet, ty vlny mnou projíždí jako silné decibely projíždí člověkem stojícím u reproduktoru na koncertě. Každou chvíli to cítím a slyším někde jinde. Mám pocit, jako bych se pohybovala, ale když otevřu oči jsem stále na stejném místě. Začíná se mi to pomalu líbit. Zavírám oči. Každá fáze vyšetření má jiné opakující se zvuky, jinou intenzitu, jinak se pohybuje, jinak cítím její vibrace. Je to fascinující, i když trochu vyčerpávající pocit.

Je konec a já si vůbec neuvědomuji, jak dlouho jsem uvnitř byla. Nikdy bych neřekla, že to mohlo být skoro půl hodiny. Přišlo mi to jako chvilinka. Sedám si na lehátku. Mám pocit, že omdlím. Sedím dokud nejsem schopna vstát, i přesto, že se cítím již docela v pořádku mě doktor doprovází ke kabince s mými věcmi. Oblékám se.

Vycházím z těžkých dveří magnetické rezonance, zřízenec na mě s úsměvem čeká, přebírá mé dokumenty. Připadám si tak moc nesvéprávná. Jdeme. Cestou nějakou paní navádíme na plicní oddělení. Jdeme a celou cestu se smějeme. Je to takové zpříjemnění rána.

Tak jsem zase na dětském lůžkovém oddělení neurologie. Ztratili mi snídani. Asi po půl hodině ji přeci jen konečně dostávám.

Konečně na pokoji a doufám, že už se nic nebude dít. Jak moc se ale mýlím si uvědomím jakmile vejde sestřička. Nepříjemným hlasem na mě houkne ať se připravím na EEG. Za půl minuty se opět vřítila do pokoje s naštvaným výrazem ve tváři a s otázkou, kde jako tak dlouho jsem.

Jsem na EEG. Lehám si na lehátko. Na hlavu mi dávají jakousi "čepici", ve které jsou dírky a zřejmě elektrody. Dírkami za pomoci infekční stříkačky mi tam naaplikují gel. Lehám si, zase se nesmím hýbat.

"Tak si zavřete oči. Nemluvit." Ležím, nehýbám se, oči zavřené. "Říkala jsem nemrkat, jaktože mrkáte?!". Mám zavřené oči, nemrkám, ale říct jsem nic nemohla. "Neusínat, tady je nějaká snížená aktivit, tady je všechno vidět, pořád na něco myslete." V duchu jí nadávám, ale spánek se přemáhá těžko.

Po dvaceti minutách je konec, sedám si na lehátku a motá se mi hlava. Je mi zle a hlava mě příšerně brní. Přeci jenom magnet a ještě tohle. Jsem vyčerpaná a je mi zle. Sestřička mi nabídla rámě a šli jsme na lůžkový. Na oběd. Absolutně nemám hlad, je mi zle. Sním trochu polévky a odcházím na pokoj.

Snad už dnes nic nepřijde.

dimanche 25 mars 2012

Slunce

Dneska celý den balím. Dobře, tak nebalím, ale mám tu tašku, do které sem tam něco přidám. Bojím se zítřka. Nevím, co přijde, čeho se obávat a co nechat být. Ano, měla bych se asi nejvíce obávat toho, že zjistí, že mi něco je, ale to jsem si řekla, že stejně neovlivním, tak proč se tím zbytečně trápit. Tak jsem tuhle obavu zahodila, ale rázem vyvstanula nová. Menší, ale přece. Co když mi seberou věci?! Dlouho jsem v nemocnici nebyla a když, tak to byla příšerná středověká nemocnice s děsivými sestrami a ležela jsem na posteli, co byla menší než já. Teď mám jít do jiné nemocnice, mnohem mnohem mnohem lepší, do Fakultní nemocnice HK. Dokonce budu v nejnovějším pavilonu - Neurologie.

Nemám na to nervy. Musím na chvíli pryč. Vstávám, oblékám si svoje oblíbené modře pruhované šaty a jdu ven. Nic si s sebou neberu, jen mobil zastrčený za okraj legín od šaty, takže se na něj stejně nemůžu podívat. Venku svítí sluníčko. Tak krásně svítí sluníčko. Mám sluneční brýle a koukám do něj. Jdu, jdu rychle, chvílemi cválám, točím se, běžím. Párkrát ztrácím botu. Směju se a vracím se pro ni. Všechno je krásné. Fouká vítr, svítí slunce a já jsem... šťastná. Asi ano. Nebo ne šťastná, ale svobodná, volná. Jen já. Krásný pocit.

U rozhledny si lehnu do trávy a koukám na nebe. Koukám na letadla, která letí různými směry a přemýšlím, kam asi letí. Taky bych letěla. Ležím dlouho. Je mi krásně. Svítí slunce a já lapám každý jeho paprsek. Dychtím po něm a užívám si ho. Krásný pocit.

Zvedám se, cválám pryč. Lidé se usmívají. Možná jsem blázen, ale co? Všechny s úsměvem zdravím a všichni vypadají potěšeně. To potěší. S úsměvem na rtech cválám dál, občas se zatočím a jsem volná. Přijde kopec dolů. Běžím. Neběhám, běžím. Běžím s rozpřaženýma rukama a přeskakuji kanálky na vodu. Přibrzdím do kroku. S úsměvem pozdravím kolemjdoucí se psem a běžím dál. Krásný pocit.

Blížím se k domovu a nohy mi těžknou. Už nejsem tak volná, tak svobodná. Vrací se vážné myšlenky, ale slunce v duši mám stále. Mějte ho tam též.

vendredi 23 mars 2012

Je to tak brzo

Dneska jsem zářila. Zářila jsem jako sluníčko. Celý školní den. Zářila jsem, i když mi bylo špatně, ostatně jako vždy. Naučila jsem se tím zakrývat, jak mi je, je to zbytečné tím kazit den sobě i ostatním, když se na to dá docela dobře zvyknout. Dneska jsem měla překvapivě dobrou náladu, svým úsměvem si sama sobě náladu zlepšuji.

Miluji francouzštinu, proto jsem hrozně ráda, že s ní v pátek začínáme. Bohužel dnešní francouzštinu jsem prokládala učením se hmyzu. Druhá hodina. Písemka z biologie. Překvapuji sama sebe, jednou jsem si to přečetla a ještě k tomu jenom ráno před hodinou a mám prakticky vše. To moc nemotivuje k hlubšímu studiu co?

Matika. Mladičký učitel, matfyzák každým coulem a celou svojí duší. Začínáme brát novou látku, takže docela pohodička. Fyzika. Tu mám ráda, dostáváme testy - mám dvě dvojky - jsem na sebe hrdá, ale nechápu, co se mu na mých odpovědích nelíbí. Fyzika je fajn. Ne nejsem blázen. Přichází čeština, taková hodina nehodina, s ní přichází Božena Němcová a otiskuje se nám na stránky sešitů.

Konečně konec, miluju odpadlé zeměpisy. Jdeme na oběd. Na tom nezáleží, důležité je, co se stalo potom. Už při cestě na oběd mi zavibroval telefon - nová smska, říkám si, to počká, přečtu po obědě. U skříněk jsem se pak podívala na mobil - dvě nepřečtené zprávy, jedno zmeškané volání - Mamka. Co se asi děje tak důležitého, říkám si, čtu smsky: "Ado, vypada to asi uz od pondelka 7-10 dni...", "Tak si sezen nejake pyzamo... :-)"

Ne, ne, ne, ne, ne, ne, NE! To ne! To ne! Nemohu tomu uvěřit, něco ve mě to chce popřít, zamaskovat smsku, vymazat někomu paměť. Oči se mi zalévají slzami. Všímám si nepochopených pohledů spolužáků. Vysvětluji. Slzy mi stékají po tváři. Já tam nechci. Jsem utěšována kamarádkou, jsem jí moc vděčná, vysvětluje mi, že to tak bude nejlepší, že to budu mít brzo za sebou. Neumím a nechci to v tu chvíli pochopit. Nakonec se klidním. Jdeme koupit tričko ke kalhotám od pyžama. Pyžamo a župan, ztělesnění nemocnice.

Ještě ani teď nejsem dostatečně klidná. Je to tak brzo. Na tak dlouho.

PS: Miluji povídku Jáma a kyvadlo

lundi 19 mars 2012

Neurologie

Překvapivě mám ráda, když přijdu za mamkou do práce. Mám tehdy pocit, že je na mě pyšná. Vždy se jdeme projít dolů za sestřičkami a všude, kam 'nutně' musí jít. Nevadí mi to, jsem ráda, kdo by nebyl rád, když je na něj někdo aspoň někdy očividně pyšný.

Dnes u mamky, ostatně jako vždy, nejsem jen tak. Zase vyšetření. V živé paměti mám ještě kardiologii, celodenní holter, endokrinologii a milion odběrů a ultrazvuků snad celého mého těla (a to beze srandy). Dneska jsem tu kvůli vyšetření, které je zatím v plánu poslední. Kéž by.

V čekárně dětské neurologie jsou přede mnou dva pacienti, zakřiknutá holčička se zlatými lokýnkami a chlapeček navštěvující první třídu, nyní píšící úkol z angličtiny. Připadám si nepatřičně, přišla jsem klapajíc podpatky a pohledy maminek jasně dávají najevo otázku: "Kolik jí tak sakra může být?". Sedám si, sundávám si bundu a snažím se více zhodnotit okolí.

Prvňáček jménem Michal je evidentně dosti hyperaktivní dítě a jak je v jeho věku docela běžné nedovede se dlouho na nic soustředit. Docela lituji a obdivuji jeho maminku, která je svolná k nekonečným hrám typu "myslím si zvíře", i když je velmi zaměstnaná jeho právě probuzeným bráškou. Je překrásný na všechny se nasmívá, má obrovské oči. Michal na něj evidentně dost žárlí, snaží se strhnout veškerou pozornost čekárny na sebe.

Holčička sedící v koutku na dětských židličkách je jeho pravý opak. Je klidná, velmi nesmělá a zřejmě těžce navazuje bližší kontakty, i když je velmi usměvavá, v tom úsměvu něco chybí. Fascinovaně kouká kolem a je schopna i pět minut koukat na jeden objekt nebo si prohlížet knížku. Velmi zajímavá holčička, o kterou ale mají rodiče z nějakého důvodu strach, protože s ní přišli oba, ne jen jeden, jak bývá obvyklé. Těžko říct, co ji trápí.

Byla jsem objednaná na jednu hodinu odpolední. Jsou dvě a já konečně jsem na řadě. Paní doktorka je zajímavá vstřícná mladá paní poznamenaná častou komunikací s malými dětmi, takže i při hovoru se mnou jí újíždějí ty typicky dětské slovní obraty. Je to roztomilé. Trochu uklidňující, trochu znepokojující. Všechno jí znovu popíšu, jako jsem již popisovala tisíckrát. Ptá se mě ale na někdy trochu jiné věci, které sedí její specializaci. Uvědomuji si další věci a souvislosti, kterých jsem si nikdy nevšimla. Chození po doktorech je skvělá forma sebepoznání, i když trochu vyčerpávající, abych řekla pravdu.

Teď říká něco, co jsem nečekala, že přijde. "Tak a teď šup do spodního prádla, prohlédneme si tě." Řekla to tak dětsky, ale stejně jsem se toho ostrého projevu trochu polekala. Procházím se po místnosti (zjišťuji, že prý mám špatné držení těla) prohmatává mi záda, zátylek, kladívkem zkouší všechny možné klouby od kolena až po konečky prstů, zkouší, zda dokážu sledovat pohybující se objekt, zda dokážu držet ruce ve vzduchu, nohy ve vzduchu, ... Velmi stresující, ale konečně se mohu obléci.

Zase píše. Koukám trochu přes rameno. Vím nemá se to, ale ta nervozita, ten strach. Stejně tomu nerozumím, používá víc zkratek než kterýkoliv doktor. Začíná mluvit, říká, co zjistila. Abych řekla pravdu, moc si z toho nepamatuji. Všechno přebila jedna věta. Věta po které se mi leknutím skoro zastavil dech. "No a tak si myslím, že by bylo nejlepší si tě tu na týden nechat a provést všechna potřebná vyšetření." Nechat? Na týden? Tady? Cože? Kdy? Ne! Cože? Tady? Na týden? Nechat? V nemocnici?

Moji ztrátu řeči pochopila, jako že si to nechám ještě chvilku projít hlavou. Stejně mi nedává na vybranou. Musím souhlasit. Nechce se mi. Uvnitř křičím, v hlavě mám paniku. Evidentně nemám ráda nemocnice. Sama se svým reakcím divím.

Prý se za pár dní ozvou. Domluví termín. Po Velikonocích. Snad. Nechci, ale bude to tak asi nejlepší. Aspoň to všichni říkají.

dimanche 18 mars 2012

Nejde přestat

Co skutečně nenávidím jsou okamžiky, kdy nemůžu přestat brečet. Když se to zdá být chvíli v pohodě, ale pak stačí jen malinko a je to tu zase. Takhle celé několik hodin. A pak už si skoro ani nepamatuji, co bylo tím prvotním spouštěčem. Pátrám v paměti, začnu brečet znova. Nekonečný proces, kdy si nedovedu představit, že bych někdy mohla přestat. Kouknu na sebe do zrcadla, zděsím se, možná mi mě samotné přijde líto a začnu brečet ještě víc. Stále. Nejde přestat. A ta bolest hlavy, sevřené hrdlo, žízeň, únava. 

Klid je ten tam...

samedi 17 mars 2012

Cesta do Bratislavy - část druhá

Je sobota. Jsem zase ve vlaku a nejsem si jistá, jakým jazykem mám mluvit a psát – česky alebo po slovensky? Koukám z okna na míhající se krajinu a spolu s větami, které píšu, se mi hlavou honí myšlenky na nádherné předchozí dny.

Středa večer. Mária na mě čeká na peróně, za což jsem jí neuvěřitelně vděčná, protože vzpomínka na paniku spojenou s nemožností najít kohokoliv z minulého léta je ještě velmi živá.  Z nádraží je to domů relativně blízko, jdeme proto pěšky. Doma se Vanda (moje kmotřenka) právě koupala s Ivem (její děda, můj strejda). Na Vandu jsem se neskutečně těšila, nemohla jsem se dočkat, až se dokoupe a konečně ji uvidím. Jak by se dalo čekat od třináctiměsíční holčičky (na den přesně), úplně mě nepoznává, ale to nevadí, máme na sebe čas.

Právě přišel průvodčí, a tak jsem měla konečně čas zjistit, kam jedou moji spolucestující. S paní sedící vedle mě, se zřejmě budu muset v příští stanici rozloučit. Zato nepříliš sympatický pán sedící naproti mně a uzurpující mi moje místo na nohy se mnou pojede celou dobu. Jede totiž až do Prahy. Vím, jsem děsně zvědavá, ale co.

K pozdní večeři jsem dostala skvělé brynzové halušky se slaninou, ty miluji, ale je pravda, že po mém celodenním cestování bych nyní snědla téměř cokoliv. Mária mezitím, co jím, ukládá Vandu, ta je tak příšerně sladká a úžasně úžasná. Dojedla jsem, Vanda spí a my tak můžeme jít ven. Procházka noční Bratislavou, jak já se tu cítím skvěle. V cizím městě, v cizím státě, mezi cizími lidmi i jinou řečí mluvím, je to skvělé, osvobozující, povznášející. Taková volnost, mám chuť tančit, i když jsem docela utahaná. Probraly jsme vše, úplně vše asi dva až pět let nazpět a pak jsme se vrátily. Byly jsme obě naprosto hotové, šly jsme spát.

„Dámy a páni o chvíľu prídeme do stanice Kúty.“ A tak jme povedali dovidenia našej milej spolucestujúce. Kto ju asi nahradí? Okej, nikto, vyrážame. O chvíľu nás čaká štátna hranica. Okej, slovenský vlakový personál sa s nami znudene lúči, za chvíľu sme v Břeclavi.

Je čtvrtek ráno, po snídani, balíme ručníky. Naším dnešním cílem (mým, Máriiným a Vandiným, Ivo natáčí) je termálne kúpalisko v Senci. Jsme sbaleny, beru Vandu, Mária tašky a jdeme. Těch šest pater dolů je v pohodě, nahoru je to pak horší. Nasedáme do auta. Mária nadšená z ‚šoférovania‘ odbočuje na dálnici, D1, za chvíli jsme s pomocí GPSky v Senci. Malá změna programu, nejdřív procházka (lebo Vandička pomali zaspáva). Jezero je veliké, postupně jsem seznamována s Máriiným dětstvím v loděnici a při jachtingu, s vtipnými historkami našich otců, které mi byly zatajovány, a s jejími začátky na lyžích… Vanda se mezitím vyspala – jak já jí to věčné spaní někdy závidím – a můžeme proto zavolat do Uppsaly mé druhé drahé sestřenici do Švédska. Miluju toho, kdo vynalezl hlasitý odposlech. Po našem „krátkém“ (a dozajista i „levném“) hovoru se zdá být více než jasné, že na velikonoční prázdniny přijedu zase, už máme dokonce naplánovaný program. Kéž by to vyšlo.

Nasedáme do auta a přejíždíme od jezera ke koupališti. Jak já se do těch termálnych těším. Teď ale, abych řekla pravdu, více na jídlo než na koupání, i když na to taky dojde. Konečně jsme uvnitř, v plavkách s čipovými náramky na rukou míříme rovnou k restauraci.

Najedené a po dostatečném čase stráveném v dětském koutku (nevěřili byste, jaká zábava je dělat milionkrát za sebou „kuk“) jdeme do dětského bazénku. Vody po kotníky, místy až po kolena (!), Vanda nadšená, cáká na všechny strany, směje se, chodí, leze. S nadšenou Vandou tak měníme dětský bazének za teplý bazén. Teplý bazén je skutečně velmi, velmi teplý, spíš dost horký, ale děsně, příšerně příjemný. Byla bych tu pořád, ale bohužel Vandička nesdílí stejné nadšení pro jedno místo, a tak pendlujeme mez třemi bazény, plus jsem byla zaplavat ven (Super co, koupat se venku v polovině března.).

Můj výhled na Bratislavský Hrad
Je večer, chceme jít jen tak ven, sednout si na drink. Bohužel naše plány opět padají. Ivo má někde něco.

Dáme Vandu spát, koukneme na pohádku, najíme se a jdeme hrát Investora (něco jako Monopoly). Když ale všechno, co by se mohlo hodit té druhé, nekupujeme a odmítáme stavit podniky, aby ta druhá nemusela moc platit, se slzami smíchu v očích vidíme, že tato hra nemá moc smysl, i když jsme se tak nasmály.

Druhá, místy česká, místy slovenská hra se jmenuje Talisman něčeho a něčeho (fakt nepamatuji) a její pravidla jsou hodně složitá, takže je přeskočím. Důležité je, že tak moc jsme snad u žádné jiné hry nepodváděly. Všechny karty, které nám po neúspěšném boji měly sebrat život, jsme přeskakovaly se slovy: „Já som taká šikovná! Čo?“. Vše, co nám pomáhalo, jsme přesouvali po hracím poli tak, jak se nám hodilo a pomocníci, co byli skutečně užiteční, byli společní. Ivo se do jedenácté, aby mělo ještě smysl jít ven, nevrátil, a tak jsme šly spát.

Pátek – shopping day. Mám nové šaty, tužku na oči, sestřenka podprsenku, punčochy, řasenku a dárek pro holku, na jejíž osmnáctiny večer jdeme.

 Odpoledne jedeme s naší třináctiměsíční Vandou za paní (pediatr, psycholožka, …), která ji naučí číst. Opravdu ano. Vanda sice ještě nemluví, ale němé děti přeci také čtou.

Je večer. Sprchuji se, oblékám si své nové červené šaty, fénuji se, česám se, líčím se a jakmile Vanda usne, jdeme ven. Je něco po půl deváté a my cestou na Obchodnú do SunShinu kupujeme šampus pro oslavenkyni, kterou jsem v životě neviděla. Ale co.

V SunShinu jsme potkali Dadu, Máriinu kamarádku, kterou již znám (jako jedinou) z dřívějška. Všechny tři se dáváme do řeči. V mezičase, kdy Mária šla sobě pro drink a mě pro kolu, se mi svěřila se vším možným (proč se všichni svěřují mě nevím, asi působím nějak jinak, ale jsem za to moc ráda). Naše diskuze ve třech později při pátečním večeru přerostla v politickou debatu, probraly jsme volby, korupci, romskou problematiku, maturity, všechno. Zajímavé, o čem si v pátek večer v baru povídají tři teenagerky.

Umíráme hlady. Popojdeme kousek z baru do McDonalda, též na Obchodné (skvělá to ulice, asi jediná, kam trefím) a pak se už jenom na skok vrátíme do baru, kde se to změnilo v přehlídku přemakeupovaných barbín, se kterými si ale nemáme vůbec co říct, když opomeneme, jak moc jsou nesympatické. Jdeme se projít a ve třičtvrtě na jedenáct (ano už!) jsme doma. I přes brzký návrat, provázený únavou, to byl skvělý večer.

Ráno. Snídaně. Dobalení. Oblékání. Vlak jede za chvíli, ale tady se nikam nespěchá. Experiment. Je chuť na palačinky. Není mouka, zkusíme kukuřičnou. Co vznikne? Znáte mexické tortilly?

Jdu s Márií a s Vandou na nádraží a cestou dostávám skvělé jogurty a dvě super obrovské slaniny. Ano prostě se vracím ze Slovenska. (Ale že se mi s tím sakra nechce tahat stejně jako s tím hrnkem z mekáče, to nikoho nezajímá.)

Nasedám do vlaku směr Hamburg. Mávám z okna a Vanda mi mává zpět. Nechce se mi pryč. Chce se mi brečet i smát.

Celou cestu píšu. Teď jsem skoro v Pardubicích a bojím se, že si nestíhám sbalit. Stíhám. Rychle zavřít pero, blok, uklidit do tašky, nezapomenout bundu a za chvíli vystupuji. Bylo to skvělé.

PS: Jsem dobrá kmotra, i když chválit sám sebe člověk nemá, toto bylo objektivně zjištěno.

Dopsáno: 17. 3. 2012 11:05
Přepsáno a publikováno: 17. 3. 2012 22:25

mercredi 14 mars 2012

Cesta do Bratislavy - část první

Středa ráno. Deset minut před budíkem se budím do svého cestovního dne. Stres, ale času dost, nikam nespěchám. O několik hodin později, pár minut před odjezdem prvního autobusu nestíhám, hledám boty, bundu, tašku, prostě klasika.

Jdu s bráchou na zastávku, jsem šťastná a nervózní, když tam tak stojím a přemítám o tom, že dnes s ním jedu jen do Pardubic, pak už zůstanu úplně sama.

Po přestupu na další autobus, o pár vesnic dále přistupuje kamarádka ze třídy. Neuvěřitelné. Den na to jede do Londýna, já dnes do Bratislavy. O těchto prázdninách jsme vůbec nějaká cestovatelská třída: Londýn, Bratislava, Tatry, několikero Rakousko,…

Oba právě vystoupili. Zůstala jsem sama. Jdu na vlakové nádraží. I když mám skoro dvě hodiny času, mířím rovnou k okénku. „Vnitrostátní a mezinárodní spoje“. Neurčitá paní se mě ujímá a já jí vysvětluji cíl své cesty, ptám se na zpáteční, na slevy,… Sleva prý pro mě není, jelikož nemám slovenský ISIC (diskriminace?). Nakonec si nějakou záhadnou slevu zařizuji, snad díky své výřečnosti a neoblomnosti. I přesto 765,- (30€) za zpáteční do Bratislavy není zrovna malá částka. Co naplat, nejezdím, tam každý den, to se ještě dá.

Jízdenku, můj nynější největší poklad, mám v tašce a tak s o něco lehčím srdcem přemýšlím, co budu dělat další víc jak hodinu a půl do odjezdu mého EC 170 Jana Jesenia.

Nádražní hala má sice svoje kouzlo, ale příslib něčeho nezdravého k jídlu, nebo lépe čehokoliv k jídlu mě dovádí do nedalekého McDonald’s . Menu. Dostávám hrneček zdarma. Super, říkám si, to co teď nejvíc potřebuju je další krám na cestu, to ho jako povleču do Bratislavy?! Ale nahlas nic neříkám.

Dojídám a asi jako první McDonald’s vytahuji ústavu a dávám se do čtení. Fascinující dokument, obdivuji ty, co jej v 92‘ sepsali. Ostatní na mě koukají zvláštně, ale co, ať mě mají třeba za vysokoškolačku. Asi tak skutečně vypadám, když si zaujatě se zvýrazňovačem pročítám nemálostránkový dokument a připisuji svoje poznámky.

Mám ještě asi třičtvrtě hodiny, ale již se vracím na nádraží. Vzorně stojím před obrovskými světelnými tabulemi a vyhlížím svůj spoj. Konečně se na samém konci světelné tabule objevuje konečná stanice mého vlaku, kam doufám, že nedojedu, a to Budapešť – Keleti, nástupiště číslo 4. Kolej zatím neznámá. Vlak mi odjíždí až v 16:41, tak si jdu koupit něco k pití, propisku a blok, do kterého tento článek právě píši.

Stojím na nástupišti, nevím proč tak škrobeně. Paty u sebe, narovnaná, cestovní tašku držím v obou rukách a fascinovaně nebo možná zasněně hledím na prázdnou kolej před sebou. Vyhlížím vlak.

Nejednou okamžik, který by mě ani ve snu nenapadl. Z podchodu pro pohyb mezi nástupišti po schodech stoupá blondýna. Zdá se mi být povědomá, ale tuto myšlenku ihned zahazuji, to není možné. Ale že by přeci jen? Ano, je to další spolužačka, skoro si už připadám pronásledovaná. Neuvěřitelné, dáváme se do řeči, jede do Brna. Jede stejným vlakem, jedeme spolu. V tom okamžiku zahazuji myšlenky na romantické chvilky s ústavou a listinou základních práv a svobod. Ale přeci jenom, z lidského hlediska toto musí být nutně příjemnější a zábavnější.

Za ty dvě hodinky společné cesty probereme se smíchem i vážně snad skutečně vše. Těžko říct, proč se mi lidé tak snadno svěřují. Taková zodpovědnost. Ale ony dvě hodinky utekly jako nic. Opouští mě v Brně. Vystupuje a její místo ihned nahrazují další cestující. Mezi stanicemi Brno – Břeclav – Kúty se jich vystřídalo skutečně mnoho. Až teď, mezi stanicemi Kúty a Bratislava Hlavná stanica sedím v prázdném kupé.

Připadám si jak z detektivky Agathy Christie. Jediné, co čekám v příštích minutách je zděšený výkřik budoucí oběti při pohledu na svého vraha, vytahující svoji zbraň ve vedlejším kupé. Čekám, kdy zavraždí někoho nebo mě samotnou. Zvláštní melancholická nálada zaplnila místo po odešlých cestujících a nechala mě napospas mým myšlenkám. Venku je noc. Není vidět na metr. Jsem tu jenom já a můj odraz v okně, ze kterého tma udělala zrcadlo. Já píšící článek v roztřeseném vlaku.

Teď, když mě navštívil slovenský průvodčí a již přepnula na slovenštinu, na mě padla zvláštní tíseň. Jsem tu sama, jen z konce vagónu se ozývá nadšený křik dětí. Ale za půl hodiny jsem tam. Snad na mě budou čekat na peróně, a jak je spatřím, tíseň bude pryč.

Dopsáno 14. 3. 2012 19:31
Přepsáno a publikováno 17. 2. 2012

mardi 13 mars 2012

The way to Bratislava

Večer před cestováním mě vždycky chytne příšerná panika, že jsem zapomněla něco velmi velmi důležitého, bez čeho se neobejdu a nejspíš bez toho ani nemám šanci přežít. Jistěže tyto obavy jsou více než nepravděpodobné, ten zneklidňující pocit v břiše ale stále přetrvává. I přesto, že jsem si zavazadlo stokrát zkontrolovala, i přesto že jsem se deseti lidí ptala, co bych tak mohla zapomenout. Vždy se něco více či měně důležitého zapomene. 

Největší strach pak mám z toho, že si na nádraží koupím špatnou jízdenku, že bude neplatná, že mě vyhodí z vlaku, že mě nepustí přes hranice nebo dokonce nasednu na vlak opačným směrem. Proto si teď už po sté čtu název svého vlaku, všechny důležité časy mám tučně napsané na žlutém papírku v peněžence a až tohle dopíšu půjdu si ještě dopsat číslo vlaku... Jen pro jistotu.

Jistěže bych normálně takhle nešílela. Ale normálně nejezdím do zahraničí sama. Nebo mě aspoň někdo doprovodí na nádraží, někdo mě posadí do vlaku, někdo počká až nastoupím a ujistí mě, že to je TEN správný vlak. 

Už se vidím jak se na peróně nervózně ptám průvodčího na vlak, který tam má jasně napsáno kam jede. Budu vypadat jako totální idiot, ale co, lepší než se najednou ocitnout třeba v Německu (brr děsná představa). Ve vlaku si zoufale budu hledat místo vedle důvěryhodné osoby a pak se v jakémkoliv jazyce zeptám, jestli to je TEN vlak. Jen pro jistotu.

Ale nejvíc si oddychnu, až mi dá průvodčí razítko na jízdenku. To pak budu úplně v klidu. Teda další tři hodiny budu v klidu. Pak se zas začnu stresovat, že nevystoupím na Bratislava - Hlavná stanica, ale někde úplně jinde. 

Pak vystoupím a na peróně nikdo čekat nebude. Protože určitě budou čekat před nádražím. A já budu zmateně hledat východ a skákat v davu abych viděla strejdu. V ruce telefon, ze kterého v davu stejně nic neuslyším. 

A pak. Pak někoho konečně uvidím. Rozběhnu se s taškami a obejmu toho někoho. Šťastná, že jsem v bezpečí, že jsem to zvládla. Šťastná, že jsem neskončila v Německu, v Maďarsku, v Rakousku ani nikde jinde. Šťastná, že jsem v Bratislavě u své rodiny, kterou jsem neviděla věky. Se svou nejúžasnější neteřinkou a kmotřenkou na světě a se všemi ostatními. Ale hlavně šťastná, že jsem přežila.

Přejte mi šťastnou cestu :)

dimanche 11 mars 2012

Víc

Dneska jsem si uvědomila, jak důležité je nezapomenout přemýšlet. Jak důležité je i pouhé koukání z okna. Jsme zvyklí, že výsledkem každé činnosti musí být nějaký materiální užitek, požitek. Ale co jednou vynechat materiální prospěch, a jen tak se podívat z okna.

Jen tak sledovat, jak se mění mraky, jak se stromy klátí ve větru a schyluje se k dešti. Zvykli jsme si na počasí nadávat. Žádné počasí se nám nelíbí, nic nám není dost dobré, jednou moc fouká, podruhé moc prší nebo moc svítí slunce. Co se jednou zamyslet a fascinovaně hledět z okna do deště, do větru, do slunce. Vždyť právě tohle inspirovalo tisíce lidí k novým vynálezům, díky tomuhle vznikaly a vznikají umělecká díla.

V dnešním uspěchaném světě, kdy máme den nalajnovaný do poslední minuty, je přeci krásné a osvobozující se jen tak zastavit, třeba i uprostřed pulzující ulice, a jen tak se rozhlédnout, podívat se do slunce a přemýšlet nad osudy kolemjdoucích.

Moc málo se ptáme. Ptát se je nyní známka slabosti. Je to známka toho, že druhý má nad námi navrch, připadáme si malí a ohrožení. Proč ale? Vždyť ptát se je tak přirozené. Malé děti se neustále ptají svých rodičů, ale rodiče se bojí zeptat i sami sebe. Nikdo ale nemůže vědět vše. Dřív se ptali lidé jeden druhého a udržovali tím mezi sebou důvěrné vztahy. Nyní se tajně ptáme Googlu a bojíme se připustit, že něco nevíme, bojíme se, že někdo přijde na to, že jsme se museli zeptat.

Víc se ptejme, víc se smějme, víc přemýšlejme. Vždyť i tohle má v našich životech smysl...

samedi 10 mars 2012

Cesta domů

Zimní změna jízdních řádů se mě, na rozdíl od většiny ostatních lidí, velmi zamlouvá a učinila ze mě člověka, který v autobuse tráví mnohem více času, protože mu ty spoje prostě tak hezky vychází.

Dřív to bylo náročnější, musela jsem si s tátou vždy ráno nebo den předem domluvit, kdy kde přesně budu a kdy kde mě vezme, protože mi za odpoledne jely dva autobusy.

Teď je to úplně jinak. Odpoledne mi od dvou jede autobus každou hodinu (!) až do šesti, což je skvělé, protože se mohu až ve škole rozhodnout, zda s někým někam zajdu, nebo pojedu domů.

Na zastávku přijdu vždy tak o tři až pět minut dříve. Život na zastávce plyne úplně jinak. Zpomaleně. Na tom úzkém chodníku mezi svatební agenturou a silnicí má svět trochu jiná pravidla. Když přijdete brzo, postavíte se k výloze a lidé chodí před vámi. Paradoxně tak dochází k situaci, že se do autobusu dostanete poslední, ale tak to prostě je nastaveno, lidé, co přijdou na zastávku později se totiž postaví k silnici, mezi dlouho čekajícími a chvíli čekajícími tak vzniká neprostupitelná bariéra, tedy kus chodníku tak akorát široký aby projel kočárek.

Minutu před odjezdem autobusu bývají na zastávce skoro všichni a většinou poslední, právě tu minutu před odjezdem ve tři, přichází jeden pán, jezdí každý den v 15:06. Jsme tam všichni. Nikdo s nikým nepromluví až na dvě postarší dámy, které vypadají, že se přátelí již od střední školy. Všichni koukají jedním směrem. Zrovna na této ulici, by se podle nich dal seřídit kompas, protože koukají přesně na sever. Hlouček lidí upřeně hledí do dáli a vyhlíží červený autobus. Pak někdo najednou začne hledat peněženku (většinou jsem to já) to bývá znamení, autobus byl spatřen, a vzniká řetězová reakce, všichni začnou lovit v taškách peněženky, časové jízdenky, studentské průkazy a čipové karty. Autobus je pár metrů od nás a všichni se už s připravenými hotovostmi v rukou napřimují s netrpělivým úsměvem na rtech.

Včera zastavil jen kousíček ode mě, ostatně jako vždy. Nastoupí dva tři lidi a jsem na řadě. Říkám si, že musím říct, jako vždy: "Přestupní studentská peněženka zastávka 741", i když pan řidič opětujíc můj úsměv už dávno má naťukáno, protože dobře ví kam jedu. Stejně jsem to včera neřekla správně. Se smíchem se omluvím, že je pátek, usměje se, poděkuji a postupuji dál do vozu.

Vždy sedím vzadu. Když je volno, tak úplně vzadu, když ne, tak na předposledním sedadle. Z Pardubic do Chrudimi vždy sedím v řadě za řidičem. V zimě to nemá moc význam, ale v létě tam nesvítí slunce. Sedím u okénka. Většina lidí, co jezdi se mnou autobusem sedí vždy na stejném místě, je to zajímavé, takový zvyk. Pán, co jezdí ve tři sedí tam co já, ale na před uličku. Já si pak dám sluchátka do uší a usnu.

Probudím se vždy v koloně před Chrudimí, pak ještě usnu, probudím se na kruhovém objezdu, usnu, probudím se na dalším kruhovém objezdu a na nádraží vystupuji. Nikdy jsem nezaspala.

Vystoupím, včera krásně svítilo sluníčko. Dojdu na své osmé nástupiště, většinou si sedám na lavičku, ta ale byla bohužel včera obsazena líbajícím se párem, co naplat. Sedla jsem si na zábradlí, bylo krásně, svítilo sluníčko, a když chvíli nefoukalo bylo i velmi teplo. Bylo to krásné.

Všichni lidé na zastávce, až na ten pár, opět upřeně hleděli do dáli, nikdo nemluvil. Nikdy nikdo nemluví. Zastávky mají nepopsatelnou skoro až mystickou atmosféru. Plno lidí, různé osudy, ale spojuje je místo a čas, všichni čekají, čekají na většinou úplně nesmyslný čas kupříkladu 15:38, a pak jedou stejným směrem. Své životy dají do rukou člověka, kterého vůbec neznají a on je zná jenom podle toho, kam jezdí.

V tomhle autobusu sedím také v zadní části, ale většinou ne na stejném místě. Autobus je skoro prázdný, a až na páry a dobré přátele ze školy nikdo s nikým nesedí. Udržují mezi sebou uctivou vzdálenost. Nikdo nechce nikoho poznat, všichni jenom hledí z okna, spí (já) anebo si povídají. Všichni všechny hodnotí a ve svých myslích přemýšlí nad tím, co je ten či onen za člověka. Nikdo ale nepromluví.

Vystupuji. Už nechodím lesem, po chodníku si sice zajdu, ale nezničím si boty. Asi jsem moc pohodlná. Jdu a užívám si slunce. Tady jdu vždy mnohem lehčí chůzí, nic mě netíží. Když si na něco vzpomenu, začnu se smát, protože tam nikdo není. Můžu si sama sobě nahlas zanadávat, protože tam nikdo není.

Kouknu do schránky, vytáhnu klíče a odemykám. Podle bot zjistím, jestli je někdo doma. Už nejsem sama. Pozdravím. A lehkost je zase pryč.