lundi 27 février 2012

Ples

V sobotu jsem byla na maturitním plese našich maturantů. Měli dokonalé nástupy, byly nádherné. Skutečně. Jen to celé mělo jednu nepopiratelnou vadu.

Muži přeskočí, ale pro nás ženy na vysokých podpatcích bylo to víc jak hodinové stání na schodech a sledování nástupů naprosto k nevydržení. Touha sednout si a shodit boty byla s každou minutou větší a větší.

Chůze v naprostém pořádku, pak i tanec byl skvělý a tančila jsem rock'n'roll, který jsem se právě naučila, s naprostou jistotou a bez bolesti. Ale to stání na začátku zatnulo do mých nohou dýky, jejichž bolest se postupně stupňovala.

Nevadí. Moje blbost. Už nikdy takové podpatky! Ale víte jak, ony jsou tak krásné a já jsem v nich tak krásná, příště to podstoupím určitě zase.

Prakticky až na plese jsem si uvědomila jakou nespornou výhodu mají v tomto ohledu silnější postavy. S kamarádkou jsme se rozhodly, že budeme pít víno, příšerné ale bylo, že již po druhém loku jsem ho v sobě cítila. Asi to bylo hodně i tím, že to bylo zrovna víno a i ta atmosféra udělala hodně, ale tohle jsem nečekala. Ale s mojí muší vahou, co jsem taky mohla čekat? Tak jsem vypila jen dvě skleničky a zbytek večera jsem pila jen džus. Což bohatě stačilo, protože ke konci večera si mnozí mysleli, že jsem opilá, za což ovšem mohly moje boty, kterým tímto mockrát děkuji za zkaženou pověst.

Na začátku plesu jsem měla trochu strach, že si ani nezatančím. Ten jsem překonala a přes klamný nezájem tanečních partnerů jsem se naučila žádat o tanec. Všechny moje pokusy vyšly, nikdo neodmítl. Dokonce jsme si ve všech případech i hezky popovídali. Docela mi stouplo sebevědomí. Ale stejně nedokážu pochopit, proč kluci přestali říkat to sousloví: "Smím prosit?"

Je to děsná škoda, že si kluci pomalu zvykli na to, že se nemusí o nic snažit, že stačí počkat a žena přijde sama a nestojí ho to žádnou námahu. To je ale špatně. My ženy prostě chceme být dobýváni, chceme mít pocit, že je o nás zájem, chceme vědět, že nás najdete a požádáte nás třeba o tanec. To vás ani nic nestojí, jen tu počáteční nejistotu a strach z odmítnutí, ale jste přeci chlapi ne? To byste měli zvládnout. Dokázali jste to několik století, proč jste to teď zapomněli?

A tak jsem dotančila šestý tanec, dopila miliontý pomerančový džus a byl čas aby dvě popelky na svých bolavých nohou odtančily hezky k autu. Odbila půlnoc a my byly hezky ve své komnatě.

mardi 14 février 2012

Slza

chce se brečet
čím dál víc
častěji
brečíš
už se nebráníš
nemá to cenu
to víš
jsi na dně
jako ta slza.


talíř padá
tříští se na střepy
teď je jako ty
jen to štěstí uniká.

lundi 6 février 2012

Holter

Dneska byl (je) opět zvláštní den. Už jenom ten pocit, že mohu vstávat o čtvrt hodiny později byl skvělý. To bylo asi tak to jediné hezké.

Snídaně a pak hned do té příšerné zimy. Ano -19°C už považuji celkem za zimu, i když by se mnozí obyvatelé Sibiře v této teplotě opalovali. Já však ne. Vylezu ven do té příšerné zimy a hned jsem ušetřena škrabání oken a jdu držet 1200 otáček v našem dieslovém autíčku, co tak rádo zamrzá.

Jedeme. Jsem krutě vyhozena na nádraží a nechána na pospas mrazu. Hledám přívětivější podmínky v čekárně. Úspěšně. Za pět minut to má jet. Odhodlám se jít ven. Autobus má patnáct minut zpoždění. Mám pocit, že jsem přimrzla k chodníku.

Sedám si. Nic není vidět. Okna zamrzlá. Zevnitř. Na to se skvěle hodí karta. Oškrabu si okno a připadám si skvěle, tak šikovně, když se podívám na ostatní, co led odstraňují škrabáním nehty.

Ještě si párkrát oškrabu okno a jsem v Hradci. Skoro se modlím, abych vystoupila správně. Jo, zdá se, že se povedlo. Zase mám pocit že mrznu. Moje nohy trpí a kulhavým krokem mě nesou k nemocnici. Ano kulhám, nemohu celý den ohnout koleno.

Jsem v nemocnici. Kde je mapa? Jo oddělení 23 - Nukleární medicína. Jsem tak ráda, že tam nejdu jako pacient! Zmrzlá a s podivem, že na mě nerostou rampouchy zdravím na recepci. Supr, mamka. Jsem představena, jsem obdivována, jaká jsem krásná dcera. Už dost.

Ještě pár radioaktivních injekcí (jsem čím dál raději, že nesedím na místě těch nebožáků s kanylou v ruce) a mamka je pro tentokrát volná.

Jsem na řadě já. Jdeme. Zase ta zima. Konečně jsme na tom oddělení. Neinvazivní kardiologie? Jo, to asi bude to jméno. Zase recepce. Výška? Váha? Věk? Dveře číslo 23. Sedám si a přemýšlím, co se asi děje za dveřmi s nápisem "Test na nakloněné rovině". Konečně si někdo všiml, že existuji.

Tak slečno tady si odložte, kabát, svetr, tričko. Dobře. Tak teď to tady podepište, že s tímhle souhlasíte.

Podepsáno. Jsem obmotaná hadičkou, ruka stažená manžetou u pasu mi visí krabička. Tohle odvětví medicíny evidentně ještě miniaturizace nepostihla. Nevadí. (To jsem si říkala tehdy, ale když to kolem vás visí celý den, začíná i ta malá krabička být docela váha, kor, když popruh dost řeže do ramena a do krku.)

Poučená tím, že na nic nemám sahat, manžetu si udržovat v této poloze, že se mi nesmí hadičky zaškrtit a že se s tim v žádném případě nesmím sprchovat odcházím. Vyvstává další problém. Oblékání. To ale překonám a jdu.

Už první měření přichází, jak to říct, brzy! Není to udávaných dvacet minut. Ne to není. Dobře.

Cesta na autobus. Dvakrát přerušená měřením, u kterého nesmím nic dělat, ruku musím mít svěšenou podél těla a musím být v klidu. Fajn, je to vůbec možné v osmnácti stupňovém mrazu?

Jsem ve škole. Stávám se pípací atrakcí. Nevadí.

Když mě ta věc ale nenechá ani naobědvat v klidu. No ták, už stačí.

Ona ale nemá dost, ta věc toho chce o mě vědět skutečně moc. Měří pořád. Ne po dvaceti minutách, ale po deseti, někdy po pěti, někdy po minutě, když se jí něco nezdá. Začínám jí nenávidět a moje ruka si začíná stěžovat.

Když jsem se musela zastavit těsně od auta táty, který na mě čekal před školou, a ten se urazil a skoro mi ujel, to už jsem si říkala, že ji asi zahodím. Mrcha.

A to jsem zapomněla zmínit. Tohle obtěžování není vše. Já taky musím zapisovat vše, vše, co dělám. Sranda viďte. No když myslíte...

Teď je večer, ta věc mě ani v klidu nenechá poskládat ponožky a během psaní tohohle článku jsem si musela dát asi čtyřikrát pauzu na měření, protože se jí zřejmě něco nezdálo.

Stejně se nakonec ukáže, že mi naprosto nic není...