#thewaytobratislava II.

Je pátek, něco málo po poledni a já opět sedím ve vlaku. Opouštím místo, kde jsem měla pocit, že mohu být sama sebou. Mohla jsem být sama sebou, ale prý jsem nebyla. Je to možné, pravděpodobné, ale zároveň velmi děsivé, smutné. To už neumím být sama sebou? Snažila jsem se být někým jiným natolik, že jsem se ztratila a neumím se vrátit zpět? Se ztrátou sama sebe jsem byla seznámena dnes chvíli před odjezdem, odjíždím tedy plna rozporuplných, smíšených pocitů a s tím známým pocitem v očích. Aspoň je opět vše při starém.

Teď bych se ale chtěla vrátit, přeze všechno se pokusím být objektivní, a popsat, zhodnotit, zaznamenat ty krásné dny, co jsem tu opět zažila.

Je neděle, něco málo po poledni, a já vystupuji z vlaku. Bratislava, Hlavná stanica. Pospíchám. Co nejrychleji se chci dostat z nádražní budovy, kde... Ano. Jsou tam. Mária a Vanda, moje sestřenice a moje neteř, kmotřenka. Na podpatcích a s taškami v rukou se k nutnému pobavení okolí rozbíhám, s nadšením (a s taškami) objímám Márii a dávám pusu Vandě do kočárku. Jsem tak nadšená, že je vidím. Tak moc šťastná.

V tomto okamžiku jsme vyjeli ze stanice Kúty a na druhé straně vlaku, kde nefunguje klimatizace, se jeden Španěl rozhodl, že zkusí štěstí v jiném vagónu. V tom mém vagónu a v mém kupé, ve kterém jsem doteď byla úplně sama, klimatizace funguje, a tak se touto obrovskou náhodou ten Španěl - Francisco - dostal až ke mě. Tady mé poznámky tedy končí, protože v následujících hodinách nebudu mít na psaní čas díky živému rozhovoru, který povedeme, o tom ale později.

Vyrážíme domů - zvláštní, jak rychle nějaké místo nazveme tímto slovem, domů - cestou si vyprávíme v kostce to nejdůležitější, co jsme od našeho posledního setkání zažily, co nám změnilo životy. Dobře, prakticky jsem nezastavila pusu, ale to bylo tím, že jsem se na ně tolik těšila a událo se tolik novinek. Vedle klábosení a drbů jsme stihly i naplánovat dnešní den. Když pak zastavíme před domovními dveřmi, jejichž otevíráním byste mohli strávit mládí, Mária s Vandou čekají dole a já se těch nevím kolik pater, asi sedm, ploužím nahoru s taškami sama. Nahoře mi otvírá Ivo, strýček, děsně ráda ho vidím. Mile okomentuje moje vlasy, když už jsem nahoře a mohu ho obejmout. Usmíváme se a v rychlosti si něco povídáme. Po několikáté zopakuji, že nemám hlad, že je moc teplo, přeházím věci do kabelky, obejmu ho, rozloučím se a sbíhám schody dolů.

Hrozně moc chci vozit. Ujímám se tedy Vandy a vyrážíme. Mária si vychutnává ten pocit, že netlačí kočárek, já zas ten, že kočárek tlačím, smějeme se. Jdeme po ulici a vzpomínáme, co se kde stalo, smějeme se. Stále se smějeme a povídáme. Cítím se tak krásně, tak volná. Projdeme historické centrum a namíříme si to přes Nový most do Sadů Janka krále. Ale nejdřív do Auparku, koupit si kávu a dva croissanty. Jdeme do parku a Mária má hned namířeno k její lavičce. Blížíme se, když tu najednou problém, jakési mladé maminky si usmyslely, že zrovna na naší lavičce chtěji dnes taky uspávat. Mária neskrývá rozhořčení a vztek, který umocňuje to nesnesitelné, všudypřítomné vedro. Sedáme si na jinou lavičku, do ne tak hezkého stínu, Vanda spí, a tak můžeme v klidu sednout, otevřít kávu v plechovce, a sníst naše croissanty, za stálého povídání pochopitelně.

Vanda se probudila, nakrmíme ji a přichází další bod dnešního programu. Utahat Vandu. Měníme tedy opět břehy Dunaje a máme namířeno do Medickej zahrady. Krásný park. Usedáme na bílou lavičku, převlékneme ji do nezpocených šatiček - ta se má co? - nazujeme ji botičky a neřízená střela vyráží. Je úžasná, jak se naučila chodit od té doby, co jsem ji viděla naposledy. Sice nejistě, ale sem tam i popoběhne. Kam chceme, aby šla, jde jen málo kdy. Dá to hodně práce. Po chvíli chápu Máriino: "Dokud ji vidíš, je to ok..." O pár okamžiků později jsme ale zpozorovaly objekt našeho zájmu. Běžec. A jaký! Běhal kolečka a našim jediným cílem odteď bylo, udržet Vandu na tom kolečku. Vedro způsobilo, že se nám líbil více než by se líbil obvykle - dobře, líbil by se nám tak asi i v zimě, ale na něco to můžeme svést. Sundal si tričko. Naše obdivné pohledy tak nepatřili již jen Vandě, ale i jemu. Po asi půl hodině běhání a kliků ale najednou zmizelo jeho tričko i on. Škoda. Přesunuly jsme se na hřiště. Houpačky, kolotoč, klouzačka, to všechno bylo po ty čtyři vteřiny, co Vandu bavilo, úžasné. Mě by to bavilo i déle, ale co naplat.

Večer grilujeme na podlaze v kuchyni a snažíme se utahat neutahatelnou Vandu. Házíme si míčem. Takovou legraci jsem nezažila. Házely jsme si snad hodinu, možná déle, dostala jsem nesčetně ran do hlavy, s Márií jsme svedly drsnou bitvu, zatímco jsme si s Vandou jemně kutálely nebo lehce házely. Byla to legrace, neuvěřitelná, čistý smích. Výsledkem byla uspaná Vanda i my dvě.





Vzhledem k délce vyprávění jsem se rozhodla ho rozdělit na více částí. Další dny budou následovat v následujících dnech :)