mardi 27 mars 2012

Vyšetření

Probudí mě sestra. Ani mě nenechá se probrat a už mě táhne na odběry. Sedám si do nepřiměřeně malého křesílka, polohovatelného, uzpůsobeného pro malé omdlévající pacienty. Omdlévající jsem, ale ne malá, sotva se do něj vejdu. Ruku mám zaškrcenou, "cvičím". Sestřička si bere jehlu, chválí mi moje krásné žíly. Takový kompliment. Upozorňuji ji na omdlévání, odebírá jednu zkumavku, dvě, tři. Nechá mě chvíli sedět a jsem ráda, protože jinak bych omdlela.

Jsem zpět na pokoji, je 6:50. Nemám moc času, za chvíli tu bude zřízenec a odvede mě. Čistím si zuby a přemýšlím, jak velká zima venku asi je. Převlékám se. Sundávám si náušnice, prstýnek, bez kterého jsem jako bez ruky, zahledím se na plastový náramek s mým jménem a jménem oddělení, v duchu si povzdechnu. Vezmu si bundu, boty jdu.

Závidím ostatním jejich snídani, ale na mě již čeká zřízenec. Není takový, jací bývají zobrazováni ve filmech. Je moc milý, celou cestu do pavilonu číslo patnáct se smějeme a povídáme si. Uklidňuje mě, že to, na co jdu, nic není. Popisuje mi, o co půjde, co mi budou dělat.

Jsem tam. V čekárně před dveřmi magnetické rezonance nikdo není. Kdo by tu taky byl takhle brzo ráno. Jsem první pacient. Vybírám, kam si sedneme, ale nesedím dlouho, po chvíli ze dveří vykoukne mladý doktor. Bere si od zřízence moje dokumenty, ten mě ještě uklidňuje, že ho najdu tam, kde jsem ho nechala a počká na mě.

Sestra mě odvádí do kabinky, kde si mám sundat vše kovové. Na to jsem se ale již připravila, náušnice ani prstýnek nemám, a oblečení jsem si vzala takové, aby na něm nebyly kovové části, takže stačí sundat bundu a mikinu a jsem připravena.

Vcházíme do oranžově vymalované místnosti s pár prosklenými skříněmi a velkým přístrojem uprostřed. Moc se nerozhlížím, moji pozornost okamžitě upoutá ten přístroj. Není ale čas, všichni moc pospíchají, takže si blíže mohu prohlédnout jen lehátko, na které právě ulehám. Hlavu mám položenou v takovém dolíku, nasazují mi sluchátka s vysvětlením, že vyšetření bude vydávat velký hluk. Něco okolo hlavy mi utahují, takže s ní skoro nemohu hýbat, ale nesmím se hýbat, to dostávám jako jasný pokyn. Hlava je i se sluchátky utažena teď mi nad hlavu ještě připevňují jakousi klec. Do ruky dostávám balónek, který v případě nejvyšší nouze mám zmáčknout. Ruku s balónkem mám jako v křeči.

Jsem připravená na vyšetření. Zasouvají mě do tunelu. Připadám si tak bezmocná. Uvědomuji si, jak špatně jsem si lehla. Jak je to nepříjemné. Všichni odešli. Jsem tu sama v tunelu jehož strop je pár centimetrů od mé hlavy. Jeho středem vede asi centimetr tlustá modrá čára, z jednoho konce tunelu na druhý. Jinak je vnitřek tunelu nemocničně bílý, oblý, bez žádného narušení, jen jak se na něj dívám skrz mříž nad hlavou, připadám si jak z nějakého experimentu nebo akčního filmu.

Najednou se ze sluchátek ozve hlas. Říká, že začíná vyšetření a já si v duchu příšerně nadávám, že jsem se mohla ještě pohnout a lehnout si lépe a neudělala jsem to. Nevadí. Vyšetření začíná. Nesmím se hýbat, pořád si to opakuji, bojím se, že i polknutím naprázdno zkazím výsledky.

Myslela jsem si, že vyšetření začalo, ale začalo až teď. Najednou jsem někde úplně jinde. Je to jako bych byla na špatném koncertě hudby, kterou neposlouchám. Ty zvuky, co vydává magnet, ty vlny mnou projíždí jako silné decibely projíždí člověkem stojícím u reproduktoru na koncertě. Každou chvíli to cítím a slyším někde jinde. Mám pocit, jako bych se pohybovala, ale když otevřu oči jsem stále na stejném místě. Začíná se mi to pomalu líbit. Zavírám oči. Každá fáze vyšetření má jiné opakující se zvuky, jinou intenzitu, jinak se pohybuje, jinak cítím její vibrace. Je to fascinující, i když trochu vyčerpávající pocit.

Je konec a já si vůbec neuvědomuji, jak dlouho jsem uvnitř byla. Nikdy bych neřekla, že to mohlo být skoro půl hodiny. Přišlo mi to jako chvilinka. Sedám si na lehátku. Mám pocit, že omdlím. Sedím dokud nejsem schopna vstát, i přesto, že se cítím již docela v pořádku mě doktor doprovází ke kabince s mými věcmi. Oblékám se.

Vycházím z těžkých dveří magnetické rezonance, zřízenec na mě s úsměvem čeká, přebírá mé dokumenty. Připadám si tak moc nesvéprávná. Jdeme. Cestou nějakou paní navádíme na plicní oddělení. Jdeme a celou cestu se smějeme. Je to takové zpříjemnění rána.

Tak jsem zase na dětském lůžkovém oddělení neurologie. Ztratili mi snídani. Asi po půl hodině ji přeci jen konečně dostávám.

Konečně na pokoji a doufám, že už se nic nebude dít. Jak moc se ale mýlím si uvědomím jakmile vejde sestřička. Nepříjemným hlasem na mě houkne ať se připravím na EEG. Za půl minuty se opět vřítila do pokoje s naštvaným výrazem ve tváři a s otázkou, kde jako tak dlouho jsem.

Jsem na EEG. Lehám si na lehátko. Na hlavu mi dávají jakousi "čepici", ve které jsou dírky a zřejmě elektrody. Dírkami za pomoci infekční stříkačky mi tam naaplikují gel. Lehám si, zase se nesmím hýbat.

"Tak si zavřete oči. Nemluvit." Ležím, nehýbám se, oči zavřené. "Říkala jsem nemrkat, jaktože mrkáte?!". Mám zavřené oči, nemrkám, ale říct jsem nic nemohla. "Neusínat, tady je nějaká snížená aktivit, tady je všechno vidět, pořád na něco myslete." V duchu jí nadávám, ale spánek se přemáhá těžko.

Po dvaceti minutách je konec, sedám si na lehátku a motá se mi hlava. Je mi zle a hlava mě příšerně brní. Přeci jenom magnet a ještě tohle. Jsem vyčerpaná a je mi zle. Sestřička mi nabídla rámě a šli jsme na lůžkový. Na oběd. Absolutně nemám hlad, je mi zle. Sním trochu polévky a odcházím na pokoj.

Snad už dnes nic nepřijde.

2 commentaires:

  1. Fuj, EEG, to je hnus, ten jsem absolvovala hned několikrát, a taky mi nadávali, že mrkám, jenže já si prostě fakt nemohla pomoct :D A pak vymývat ten gel z vlasů, to byla taky lahoda :)

    RépondreSupprimer
  2. No to mi povídej, pocit gelu ve vlasech mám ještě teď :)Já doufám, že jsem eeg prošla poprvé a naposled!

    RépondreSupprimer