mercredi 28 mars 2012

Slyším

Vizita. Konečně, se někdo zajímá i o mě, ne jako včera. Hlava bolí na dvojku, ostatně jako vždy, ale to není všechno. Mám si stoupnout, stahnout vlasy, narovnat se. Prohlíží mi záda, krk, otáčím hlavou. Pak si mezi sebou řeknou, že mám program, z čehož usuzuji, že mě zřejmě čeká další vyšetření. Proč bych tu taky jinak byla že... Ale mně nic neřeknou, se mnou se tu nikdo nebaví.

Do pokoje vejde sestra a hned si mě bere na vyšetření, jakoby se dokonce divila, že nejsem připravená, ale jak mám vědět, že mám být připravená na vyšetření. Cestou mi laskavě řekne, na co to vlastně jdu. Prý EMG, ne že by mi to něco snad říkalo.

Vcházím a sedám si na křeslo, lehám si na lehátko. Sestřička je moc milá, na první pohled sympatická paní v pozdních středních letech. Měří mi tlak, mám nízký tlak, jaké to překvapení. Přecházíme rovnou k první fázi vyšetření. Ležím, ruce podél těla, moje levá ruka musí být naprosto uvolněná - taky máte problém s tím se na povel uvolnit? - okolo zápěstí dostávám černý pásek a ke kloubu palce a ukazováčku jakési cosi, napojené drátky, stejně jako černý pásek, na jakýsi přístroj. Nesnáším, když mi nikdo neřekne, co na co je a co se vlastně děje.

Jsem připojená a sestřička pouští přístroj. Je to fascinující. 'Slyším' svoji ruku. Ale podle reakce sestřičky evidentně stále nemám ruku v té nejideálnější poloze, milimetrová práce, ale nakonec se šum mé ruky téměř úplně eliminoval. Teď ale přichází můj úkol. Čtyři minuty mám zhluboka hodně dýchat a vydechovat. Zdá se vám to jako snadný úkol? Že na tom nic není? Dobrá. Dýchám. Už po minutě mě začínají brnět ruce. Dýchám dál. Ruce v křeči, nohy brní. Dýchám dál. Ruce v příšerné křeči, pohyb s nimi by byl nemožný, nohy v křeči a teď vůbec poprvé, poprvé v mém životě, mě brní obličej. Nejdříve jen nos, potom i oční víčka a nakonec celý obličej. Křeč. Jsme teprve kolem třetí minuty, ale sestřička mi říká, ať začnu dýchat normálně. Vypadá rozrušeně. Nemohu se zbavit křeče v rukou, i když obličej i nohy již dávno opustila. Asi deset minut ležím a křeč nepovoluje. Sestra mě nakonec bere k umyvadlu, napouští do něj vlažnou vodu. Pokládám do ní ruce, krásný pocit. Po asi pěti minutách máčení rukou křeč skoro vymizela.

Na druhou fázi vyšetření si opět lehám, sestřička mi zaškrcuje ruku manžetou na měření tlaku, má ji zaškrtit 'asi o třicet víc' než je můj tlak. Opět mám okolo zápěstí černý pásek a u palce a ukazováčku to 'cosi' co je napojené na ten 'poslouchací přístroj'. "Vydržet s manžetou na ruce deset minut, to je přece snadný," říkám si, ale už za chvíli mi je jasné, jak pekelně jsem se mýlila. Začíná to lehkým brněním, to se stupňuje. Za chvíli tu není nic, jen má ruka. Všechny moje smysly se soustředí na ni. Na tu bolest, brnění, oči fascinovaně sledují její měnící se barvu, zvětšující se namodralé plochy, moje ruka je mapa, hustá síť tenkých fialovo-modrých provázků, mezi nimiž je sem tam kus kůže. Jediné, co cítím je moje ruka, brnění, tlak, ale to najednou začíná ustávat, kolem osmé minuty necítím nic, bolest ustává, ruka modrá v mrtvolné křeči.

Deset minut je pryč, manžeta je sundána. Dostávám jasný pokyn: "Nehýbej rukou!". Poslouchám, nehýbám rukou. Změna barvy ruky je okamžitá. Už není modrá, je červená, už není studená, je horká. To teplo, moc tepla. Opětovné brnění. Ne, to není brnění, to jsou tisíce a miliony tenkých jehliček, co se zabodávají hluboko do mé ruky a nechtějí přestat. Kdybych mohla myslet na něco jiného než jen na tu ruku, rozbrečím se. Po pár minutách ale i toto ustává. Jsem volná s potvrzenou diagnózou latentní tetanie.

Na pokoji si myslím, že mě už nic nečeká, ale v tu chvíli vchází sestřička: "Jakto, že nejsi připravená na vyšetření?! Honem! Boty, bundu, půjdeš se zřízencem na vyšetření..." Skvělá informovanost, řekla bych. Nikdo mi nic neřekne a nakonec mi za to vynadají. Cestou ven se zřízence ptám, kam že to vlastně jdeme. Jdeme na dětskou kliniku, na ultrazvuk a rentgen. Čeho? Nevím.

Zřízenec odevzdá žádanky a jde si "zatelefonovat" mezitím si mě volají na RTG. Konečně se dozvídám, co mi budou rentgenovat. Páteř. Vycházím ze dveří rentgenu a zřízenec na mě čeká, jeho telefonát je velmi cítit kouřem, ale nekomentuji to, jinak je docela fajn. Přemýšlíme, co mi tak mohou ultrazvukovat, myslela jsem si, že už mi ultrazvukovali vše. Mýlila jsem se. Vcházím do dveří. Panika, nikdo neví, co mi mají ultrazvukovat, ptají se mě, já to taky nevím. Nakonec se najde žádanka. Krční tepny, to by mě nenapadlo. Je to poprvé, co na ultrazvuku ten ultrazvuk slyším. Skutečně ano. Takové pípání na velmi vysoké frekvenci. Bylo to zajímavé a ještě jsem si hezky popovídala s doktorkou.

Konečně se vracíme na neurologii. Za těch pár dní znám areál docela dobře. Radši bych ho ale neznala. Pro dnešek je to naštěstí vše. Co bude zítra?

1 commentaire:

  1. Tedy, musím říci, že přes popis toho, jak tě doktoři trápí, se to čte velmi pěkně. Zajímavý a pěkný styl. Taková reportáž psaná na vlastní kůži. Mám z toho pocit, jak kdybych to sám absolvoval. Z doktorů mám respekt, ale také k nim mám obdiv, jak umí pomoci. Hlavní je jim důvěřovat. Přeji ti, ať máš vyšetření brzy za sebou a nadále zajímavé podněty k psaní.

    RépondreSupprimer