Slunce

Dneska celý den balím. Dobře, tak nebalím, ale mám tu tašku, do které sem tam něco přidám. Bojím se zítřka. Nevím, co přijde, čeho se obávat a co nechat být. Ano, měla bych se asi nejvíce obávat toho, že zjistí, že mi něco je, ale to jsem si řekla, že stejně neovlivním, tak proč se tím zbytečně trápit. Tak jsem tuhle obavu zahodila, ale rázem vyvstanula nová. Menší, ale přece. Co když mi seberou věci?! Dlouho jsem v nemocnici nebyla a když, tak to byla příšerná středověká nemocnice s děsivými sestrami a ležela jsem na posteli, co byla menší než já. Teď mám jít do jiné nemocnice, mnohem mnohem mnohem lepší, do Fakultní nemocnice HK. Dokonce budu v nejnovějším pavilonu - Neurologie.

Nemám na to nervy. Musím na chvíli pryč. Vstávám, oblékám si svoje oblíbené modře pruhované šaty a jdu ven. Nic si s sebou neberu, jen mobil zastrčený za okraj legín od šaty, takže se na něj stejně nemůžu podívat. Venku svítí sluníčko. Tak krásně svítí sluníčko. Mám sluneční brýle a koukám do něj. Jdu, jdu rychle, chvílemi cválám, točím se, běžím. Párkrát ztrácím botu. Směju se a vracím se pro ni. Všechno je krásné. Fouká vítr, svítí slunce a já jsem... šťastná. Asi ano. Nebo ne šťastná, ale svobodná, volná. Jen já. Krásný pocit.

U rozhledny si lehnu do trávy a koukám na nebe. Koukám na letadla, která letí různými směry a přemýšlím, kam asi letí. Taky bych letěla. Ležím dlouho. Je mi krásně. Svítí slunce a já lapám každý jeho paprsek. Dychtím po něm a užívám si ho. Krásný pocit.

Zvedám se, cválám pryč. Lidé se usmívají. Možná jsem blázen, ale co? Všechny s úsměvem zdravím a všichni vypadají potěšeně. To potěší. S úsměvem na rtech cválám dál, občas se zatočím a jsem volná. Přijde kopec dolů. Běžím. Neběhám, běžím. Běžím s rozpřaženýma rukama a přeskakuji kanálky na vodu. Přibrzdím do kroku. S úsměvem pozdravím kolemjdoucí se psem a běžím dál. Krásný pocit.

Blížím se k domovu a nohy mi těžknou. Už nejsem tak volná, tak svobodná. Vrací se vážné myšlenky, ale slunce v duši mám stále. Mějte ho tam též.