Cesta domů

Zimní změna jízdních řádů se mě, na rozdíl od většiny ostatních lidí, velmi zamlouvá a učinila ze mě člověka, který v autobuse tráví mnohem více času, protože mu ty spoje prostě tak hezky vychází.

Dřív to bylo náročnější, musela jsem si s tátou vždy ráno nebo den předem domluvit, kdy kde přesně budu a kdy kde mě vezme, protože mi za odpoledne jely dva autobusy.

Teď je to úplně jinak. Odpoledne mi od dvou jede autobus každou hodinu (!) až do šesti, což je skvělé, protože se mohu až ve škole rozhodnout, zda s někým někam zajdu, nebo pojedu domů.

Na zastávku přijdu vždy tak o tři až pět minut dříve. Život na zastávce plyne úplně jinak. Zpomaleně. Na tom úzkém chodníku mezi svatební agenturou a silnicí má svět trochu jiná pravidla. Když přijdete brzo, postavíte se k výloze a lidé chodí před vámi. Paradoxně tak dochází k situaci, že se do autobusu dostanete poslední, ale tak to prostě je nastaveno, lidé, co přijdou na zastávku později se totiž postaví k silnici, mezi dlouho čekajícími a chvíli čekajícími tak vzniká neprostupitelná bariéra, tedy kus chodníku tak akorát široký aby projel kočárek.

Minutu před odjezdem autobusu bývají na zastávce skoro všichni a většinou poslední, právě tu minutu před odjezdem ve tři, přichází jeden pán, jezdí každý den v 15:06. Jsme tam všichni. Nikdo s nikým nepromluví až na dvě postarší dámy, které vypadají, že se přátelí již od střední školy. Všichni koukají jedním směrem. Zrovna na této ulici, by se podle nich dal seřídit kompas, protože koukají přesně na sever. Hlouček lidí upřeně hledí do dáli a vyhlíží červený autobus. Pak někdo najednou začne hledat peněženku (většinou jsem to já) to bývá znamení, autobus byl spatřen, a vzniká řetězová reakce, všichni začnou lovit v taškách peněženky, časové jízdenky, studentské průkazy a čipové karty. Autobus je pár metrů od nás a všichni se už s připravenými hotovostmi v rukou napřimují s netrpělivým úsměvem na rtech.

Včera zastavil jen kousíček ode mě, ostatně jako vždy. Nastoupí dva tři lidi a jsem na řadě. Říkám si, že musím říct, jako vždy: "Přestupní studentská peněženka zastávka 741", i když pan řidič opětujíc můj úsměv už dávno má naťukáno, protože dobře ví kam jedu. Stejně jsem to včera neřekla správně. Se smíchem se omluvím, že je pátek, usměje se, poděkuji a postupuji dál do vozu.

Vždy sedím vzadu. Když je volno, tak úplně vzadu, když ne, tak na předposledním sedadle. Z Pardubic do Chrudimi vždy sedím v řadě za řidičem. V zimě to nemá moc význam, ale v létě tam nesvítí slunce. Sedím u okénka. Většina lidí, co jezdi se mnou autobusem sedí vždy na stejném místě, je to zajímavé, takový zvyk. Pán, co jezdí ve tři sedí tam co já, ale na před uličku. Já si pak dám sluchátka do uší a usnu.

Probudím se vždy v koloně před Chrudimí, pak ještě usnu, probudím se na kruhovém objezdu, usnu, probudím se na dalším kruhovém objezdu a na nádraží vystupuji. Nikdy jsem nezaspala.

Vystoupím, včera krásně svítilo sluníčko. Dojdu na své osmé nástupiště, většinou si sedám na lavičku, ta ale byla bohužel včera obsazena líbajícím se párem, co naplat. Sedla jsem si na zábradlí, bylo krásně, svítilo sluníčko, a když chvíli nefoukalo bylo i velmi teplo. Bylo to krásné.

Všichni lidé na zastávce, až na ten pár, opět upřeně hleděli do dáli, nikdo nemluvil. Nikdy nikdo nemluví. Zastávky mají nepopsatelnou skoro až mystickou atmosféru. Plno lidí, různé osudy, ale spojuje je místo a čas, všichni čekají, čekají na většinou úplně nesmyslný čas kupříkladu 15:38, a pak jedou stejným směrem. Své životy dají do rukou člověka, kterého vůbec neznají a on je zná jenom podle toho, kam jezdí.

V tomhle autobusu sedím také v zadní části, ale většinou ne na stejném místě. Autobus je skoro prázdný, a až na páry a dobré přátele ze školy nikdo s nikým nesedí. Udržují mezi sebou uctivou vzdálenost. Nikdo nechce nikoho poznat, všichni jenom hledí z okna, spí (já) anebo si povídají. Všichni všechny hodnotí a ve svých myslích přemýšlí nad tím, co je ten či onen za člověka. Nikdo ale nepromluví.

Vystupuji. Už nechodím lesem, po chodníku si sice zajdu, ale nezničím si boty. Asi jsem moc pohodlná. Jdu a užívám si slunce. Tady jdu vždy mnohem lehčí chůzí, nic mě netíží. Když si na něco vzpomenu, začnu se smát, protože tam nikdo není. Můžu si sama sobě nahlas zanadávat, protože tam nikdo není.

Kouknu do schránky, vytáhnu klíče a odemykám. Podle bot zjistím, jestli je někdo doma. Už nejsem sama. Pozdravím. A lehkost je zase pryč.