Cesta do Bratislavy - část první

Středa ráno. Deset minut před budíkem se budím do svého cestovního dne. Stres, ale času dost, nikam nespěchám. O několik hodin později, pár minut před odjezdem prvního autobusu nestíhám, hledám boty, bundu, tašku, prostě klasika.

Jdu s bráchou na zastávku, jsem šťastná a nervózní, když tam tak stojím a přemítám o tom, že dnes s ním jedu jen do Pardubic, pak už zůstanu úplně sama.

Po přestupu na další autobus, o pár vesnic dále přistupuje kamarádka ze třídy. Neuvěřitelné. Den na to jede do Londýna, já dnes do Bratislavy. O těchto prázdninách jsme vůbec nějaká cestovatelská třída: Londýn, Bratislava, Tatry, několikero Rakousko,…

Oba právě vystoupili. Zůstala jsem sama. Jdu na vlakové nádraží. I když mám skoro dvě hodiny času, mířím rovnou k okénku. „Vnitrostátní a mezinárodní spoje“. Neurčitá paní se mě ujímá a já jí vysvětluji cíl své cesty, ptám se na zpáteční, na slevy,… Sleva prý pro mě není, jelikož nemám slovenský ISIC (diskriminace?). Nakonec si nějakou záhadnou slevu zařizuji, snad díky své výřečnosti a neoblomnosti. I přesto 765,- (30€) za zpáteční do Bratislavy není zrovna malá částka. Co naplat, nejezdím, tam každý den, to se ještě dá.

Jízdenku, můj nynější největší poklad, mám v tašce a tak s o něco lehčím srdcem přemýšlím, co budu dělat další víc jak hodinu a půl do odjezdu mého EC 170 Jana Jesenia.

Nádražní hala má sice svoje kouzlo, ale příslib něčeho nezdravého k jídlu, nebo lépe čehokoliv k jídlu mě dovádí do nedalekého McDonald’s . Menu. Dostávám hrneček zdarma. Super, říkám si, to co teď nejvíc potřebuju je další krám na cestu, to ho jako povleču do Bratislavy?! Ale nahlas nic neříkám.

Dojídám a asi jako první McDonald’s vytahuji ústavu a dávám se do čtení. Fascinující dokument, obdivuji ty, co jej v 92‘ sepsali. Ostatní na mě koukají zvláštně, ale co, ať mě mají třeba za vysokoškolačku. Asi tak skutečně vypadám, když si zaujatě se zvýrazňovačem pročítám nemálostránkový dokument a připisuji svoje poznámky.

Mám ještě asi třičtvrtě hodiny, ale již se vracím na nádraží. Vzorně stojím před obrovskými světelnými tabulemi a vyhlížím svůj spoj. Konečně se na samém konci světelné tabule objevuje konečná stanice mého vlaku, kam doufám, že nedojedu, a to Budapešť – Keleti, nástupiště číslo 4. Kolej zatím neznámá. Vlak mi odjíždí až v 16:41, tak si jdu koupit něco k pití, propisku a blok, do kterého tento článek právě píši.

Stojím na nástupišti, nevím proč tak škrobeně. Paty u sebe, narovnaná, cestovní tašku držím v obou rukách a fascinovaně nebo možná zasněně hledím na prázdnou kolej před sebou. Vyhlížím vlak.

Nejednou okamžik, který by mě ani ve snu nenapadl. Z podchodu pro pohyb mezi nástupišti po schodech stoupá blondýna. Zdá se mi být povědomá, ale tuto myšlenku ihned zahazuji, to není možné. Ale že by přeci jen? Ano, je to další spolužačka, skoro si už připadám pronásledovaná. Neuvěřitelné, dáváme se do řeči, jede do Brna. Jede stejným vlakem, jedeme spolu. V tom okamžiku zahazuji myšlenky na romantické chvilky s ústavou a listinou základních práv a svobod. Ale přeci jenom, z lidského hlediska toto musí být nutně příjemnější a zábavnější.

Za ty dvě hodinky společné cesty probereme se smíchem i vážně snad skutečně vše. Těžko říct, proč se mi lidé tak snadno svěřují. Taková zodpovědnost. Ale ony dvě hodinky utekly jako nic. Opouští mě v Brně. Vystupuje a její místo ihned nahrazují další cestující. Mezi stanicemi Brno – Břeclav – Kúty se jich vystřídalo skutečně mnoho. Až teď, mezi stanicemi Kúty a Bratislava Hlavná stanica sedím v prázdném kupé.

Připadám si jak z detektivky Agathy Christie. Jediné, co čekám v příštích minutách je zděšený výkřik budoucí oběti při pohledu na svého vraha, vytahující svoji zbraň ve vedlejším kupé. Čekám, kdy zavraždí někoho nebo mě samotnou. Zvláštní melancholická nálada zaplnila místo po odešlých cestujících a nechala mě napospas mým myšlenkám. Venku je noc. Není vidět na metr. Jsem tu jenom já a můj odraz v okně, ze kterého tma udělala zrcadlo. Já píšící článek v roztřeseném vlaku.

Teď, když mě navštívil slovenský průvodčí a již přepnula na slovenštinu, na mě padla zvláštní tíseň. Jsem tu sama, jen z konce vagónu se ozývá nadšený křik dětí. Ale za půl hodiny jsem tam. Snad na mě budou čekat na peróně, a jak je spatřím, tíseň bude pryč.

Dopsáno 14. 3. 2012 19:31

Přepsáno a publikováno 17. 2. 2012