samedi 31 décembre 2011

Poslední příspěvek letošního roku

Co tak napsat? Na tuto myšlenku mě přivedl známý, asi i kamarád z twitteru, nikdy by mě nenapadlo, že se s někým takhle potkám právě tam. Twitter, to je velká novinka letošního roku, stala se ze mě twitterka.

Dneska jsem pokořila stovku. Přesněji dnes jsem našla svou stou keš. Geocaching, hra, co mě baví, i když na ni nemám tolik času a prostředků, kolik bych chtěla.

Včera, po tom, co se mi nedostávalo odpovědí na smsky jsem myslela, že jsem se opět snažila marně. Dnešek ukázal, že opak byl pravdou. Dneska jsem dostala smsku (ano holka má někdy skutečně velmi velmi velmi velkou radost z tý pitomý smsky!) a šla jsem ven. Bylo už pozdě, takže mě překvapilo, že jsem byla ven vůbec puštěna, ale stalo se a já jsem ho viděla. Byla jsem moc ráda, i když on si s sebou vzal kamaráda (kluci fakt někdy nepřemýšlí co?). I přesto to bylo fajn. Moc ráda jsem ho viděla. Snad to věští dobrý začátek roku.

Moc ráda bych vám, ať už mě někdo čte nebo ne, popřála krásný rok 2012! Ať máme všichni štěstí, zdraví, a to štěstí v lásce. Nebo v něj aspoň můžem doufat ne? :)

mardi 27 décembre 2011

Zle

Poslední den školy, ve čtvrtek, mělo to být krásné, nicnedělání, jenom rozbalování dárků a pak divadlo. Už do školy jsem jela s tím, že mi není úplně skvěle, dobře chvílemi jsme měla co dělat, abych se nesvíjela na sedadle, ale předpokládala jsem, že to přejde, tak jsem nic neříkala. Ve škole mi bylo špatně. Po první hodině, po které jsme měli jít do divadla, jsem proto zašla za třídním a s ním zavolat tátovi, jestli by pro mě nepřijel. Nemohl, musel něco zařídit a pak ještě někam jet, tak jsme si řekla, že než čekat někde v kanceláři, to radši půjdu do divadla. Šla jsem.

Divadelní sál malinký, vzduch vydýchaný a ještě si hlavní hrdina zapálí. Prostě ideální prostředí pro někoho, komu je zle. Držela jsem se, nechtěla jsem aby mě bylo zle, ale pak už to nešlo. Jakmile se mi začala točit hlava, rychle jsem opustila sál. Naštěstí se mnou vyběhla i kamarádka, a proto, když jsem padala k zemi, brzdila můj pád. Stejně jsem se pořádně bouchla do hlavy, ale to jsem si uvědomila až později, teď mě na to bylo až moc zle. Co se dá dělat. Dlouho jsem na podlaze s nohama nahoře ale neležela, na to mi bylo moc zle.

Čtvrtek byl ve znamení horečky a bolestí, že jsem se nemohla pohnout. O něco lepší byl pátek. Ale od soboty vlastně dodnes mi je stále zle. Ne tolik, ale stále mi není úplně skvěle. Štve mě to, ale co se dá dělat.

mardi 20 décembre 2011

A jak to asi bude...

Tenhle týden je smutný, to samozřejmě, ale je taky předvánoční. Prostě se na pátek, sobotu a neděli těším jak malé dítě. Ani nevím proč. V pátek jdu na generálku, takže pak asi nic nepromluvím, ale i tak se na to příšerně těším, mrznout dvě hodiny se super zpívajícími a hrajícími lidmi nebo bez nich je prostě rozdíl. 

V sobotu. No ano již v sobotu se ráno vzbudíme, k snídani si dáme vánočku a hurá na zdobení vánočního stromečku. Mám moc ráda takovéto naše tradice, nějak mě vnitřně naplňují klidem. Pak následuje úklid ozdob, malý oběd, odpočinek a příprava na zpívání. Tam letos dokonce i zpívám. Takže to bude katastrofa :D

A po návratu domů, k rozsvícenému stromečku, začínají přípravy večeře. To znamená rychle opustit mamčinu kuchyň, jinak přijdete k úrazu. Mým úkolem pak je připravit ten nejkrásnější stůl se slavnostními zlacenými talíři po babičce, ubrousky, skleničkami a nějakou tou dávkou kreativity, jak jen ji lze na tak malém prostoru rozvinout. Pak už jen všichni krásně nastrojit a načesat a jde se jíst. Večeře. Mňamka, ale každý stejně jedním okem šilhá ke stromečku, pod kterým už se stkví dárky. Každý se snaží svým rentgenovým zrakem proniknout skrz papír, který je ale zřejmě olověný, naše paprsky jím totiž většinou neproniknou. 

Vždycky se čeká na tátu, až dojí. On má prostě tendenci nás napínat k prasknutí. Ale je to fajn. Jeho položení příboru pro nás znamená něco jako výstřel ze signální pistole. Většinou je kolem sedmé, a tak zapínáme televizi s pohádkou, na kterou stejně nikdo nekouká, ale je skvělou kulisou. Bráška začíná rozdávat první dárky. Je to napínavé, krásné, obdivujeme si dárky navzájem, hodnotíme, koordinovaně se zbavujeme balicího papíru a jeho odhazování provází citoslovce typu: "Jééé". 

Je to krásné. A není to jenom o dárcích. Mě se líbí spíš ty věci kolem. Zpívání, připravování stolu, večeře, to že se o sebe zajímáme a tak.

Neděle. Jaký to mnou očekávaný den! Přijedou sestřenka s neteřinkou, druhá sestřenka i strejda. Moc, neskutečně moc se na ně těším!

samedi 17 décembre 2011

co všechno?

Sekání - skládání dříví, pečení perníčků - cukroví, luxovat - vytírat, dobře se učit - chodit do školy - s nadšením, mít dobré známky - za každou cenu, být hodná - na všechny milá, mít dobrou náladu - nebo tak aspoň vypadat, špatná nálada - za tu se omluvit - vysvětlit vždy proč, pomáhat - nepomáhat příliš, být společenská - ale nechodit nikam večer ven, být opatrná - nebát se, nebýt nemocná - ale ve vichru venku pomáhat, být jako dospělá - na všechno jsem ale "moc malá"... co všechno?

Jsem na všechny moc hodná a pak jsem zklamaná, s tím bych měla něco dělat...

Taky bych se měla nad sebou zamyslet, co se týče mých možností. Nějak se množí, postupně se připomínají a já se držím té poslední, ale na nedokážu zapomenout a být k nim lhostejná...

Achjo...

Snad Vánoce budou hezký! :)

mercredi 14 décembre 2011

Úžasný den...

Dnešní den je zvláštní. Zvláštně skvělý! Ráno španělština, sice nic moc neumím, ale miluji ji. Pak škola, no prosím, to se taky dá, když je mezi tím francouzština, co mám taky moc ráda. Pak přišel oběd, tam jsem uviděla někoho, kdo se mnou jezdí autobusem, v životě jsem ho předtím u nás neviděla, tak jsem usoudila, že chodí na sporťák. Po škole jsem byla za hodnou a naučila jsem dvě kamarádky názvosloví komplexů a pak jsem se vydala s nimi do města.

Pak jsem najednou byla sama. Zašla jsem do drogerie a po dvaceti minutách jsem ji opustila s novou krásnou rtěnkou v kapse. Vzhledem k tomu, že ji sháním už od léta to není takové sobectví, koupit si ji před Vánoci. Nebo ne? To je jedno... Ráno jsme v Metru viděla reklamu na slevy v F&F tak jsem nabrala směr Tesco. Jen ze zvědavosti jsem zabrousila k stojanu s botami.

Byly tam. Ty nejskvělejší a nejúžasnější boty, po kterých toužím už nevím jak dlouho, ale tolik jsem za ně nebyla ochotna dát, nebo možná byla, ale bylo mi to zatrhnuto. Dnes se situace změnila. Byly tam, koukaly se na mě s prosebným výrazem ve špičkách, ať si je odnesu, že ke mě chtějí a začaly mě hypnotizovat cenovkou. Řikala jsem si, že budu akorát zklamaná, že se na ně ani nemám koukat, ale ta cenovka zářila. Zářila padesáti procentní slevou. Ani nevím jak jsem najednou měla v ruce velikost devětatřicet a rozhlížela jsem se po místu k sednutí. Sednout, rozepnout kozačky vklouznout do těch neuvěřitelně pohodlných bot, zapnout pásek, postavit se, projít se. Krása. Samozřejmě, že ne každému přijdou tak pohodlné jako mě, ale vzhledem k výšce podpatku a vzhledem k jeho dietě jsou velmi velmi pohodlné. Nejpohodlnější a nejkrásnější boty, jaké jsem kdy měla na nohou. Seděla jsem, chodila jsem a pořád jsem se na ně dívala a ony se dívaly na mě. Hypnotizovaly mě a chtěly abych si je koupila. Ale ne. Já přeci nemůžu si jen tak koupit boty. To nejde.

V průběhu mého asi již desetiminutového přemýšlení nad botami jsem si všimla kluka, který na mě již evidentně dlouho koukal. Když jsem držela boty v ruce a toužebně jsem na ně koukala začal se usmívat. Bylo to roztomilé. Přišlo mě to vtipné a tak jsem ho vyzkoušela. Šla jsem vrátit boty a procházela jsem se mezi stojany. Vždycky byl na dohled. Bylo to hrozně hezké, takový nezvyk na někoho cizího takhle upoutat pozornost.

Neodolala jsem a jen ze zvědavosti a z klidu duše jsem zavolala mamce. "Mamí, víš jak jsme koukaly na ty úžasný boty v Tescu... Tak.. víš... oni je maj hrozně zlevněný... na polovinu" atd atd. K mému naprostému překvapení, který mi musel na tváři vykouzlit neuvěřitelnou grimasu, jsem slyšela ty osudná slova: "Tak si je teda kup." Hnedka byly v mých rukách a jako nemluvně jsem je nesla mezi stojany. Stále jsem měla společnost jen o pár metrů vzdáleného neznámého kluka. Vzala jsem ještě naušnice pro kamarádku a šla platit. Stále na dohled onoho kluka. Zaplaceno, jsem na cestě k eskalátorům, projdu těsně kolem něj a on nic. Jeho škoda.

S absolutním úsměvem na rtech okrášlených novou rtěnkou jsem šla na autobus. Kupuji si jízdenku. Rozhlížím se, kde je volno. A koho nevidím? Kluka z jídelny. Jaká to náhoda. Usměji se na něj. Na sedadle za ním sedí kamarádka, tak si sedám k ní. Povídáme si a já se jí svěřuji s tím, jak ten kluk v Tescu nic neudělal, atd atd. Vystupujeme. Kamarádka odchází, já přestupuji (s tím klukem) do autobusu domů. Sedá si přes uličku vedle mě, ale to nic neznamená že... Vystupuji a mířím si to domů. Když vidím toho kluka, jak jde za mnou. Zpomalím. A on začal mluvit. Milý kluk. Seznámili jsme se, doprovodil mě domů. Teď si píšeme... Uvidíme.

No shrnutím: Dnešek byl skvělý den! :)

vendredi 9 décembre 2011

Jednotvárnost?

Pořád se nic neděje, já bych i chtěla aby se dělo, ale né, ono se nic neděje. Začíná mě to malinko nudit. Pořád se děje to samé - vstát, obléct, snídaně, cesta do školy, škola, oběd, něco málo ve městě s kamarádkou (kami), autobus, spánek, přestup, autobus, cesta domů, doma, večeře, sprcha, postel. Nuda. Nic nového, sem tam něco, ale pořád jednotvárnost. 

Ono si můžeme říkat "jó, vždyť příští týden (po prázdninách, po Vánocích, po Novém roce, po tomhle, po tamtom) to bude všechno jiný, to mám tohle tamto a taky chci jít tamhle,..." jenže ono pak polovina věcí nevyjde a z té druhé poloviny se vyklube stejná nuda jako předtím. 

Tím nechci říct, že by mě snad život nebavil, sice jsem pod neustálým vlivem mé drahé zvláštní spolusedící, myslící jen na sebevraždy, ale já už jsem imunní. Já jsem prakticky pořád veselá a pozitivní, ale můj život nějak nic nenaplňuje. Teď to zní hrozně, asi ne jako od středoškolačky, ale to jsou prostě moje pocity. Když se bavím s některými kamarádkami, přijde mi, že jsem buď já napřed nebo ony pozadu, tohle není možný, jak se naše myšlení liší. 

Zvláště dneska jsme vedly takovou debatu, ony to braly všechno hrozně se smíchem a nic nebraly vážně, ale řekla bych, že tímhle přístupem a tím, že si ze svého kluka pořád dělá srandu mu nutně musí trochu ubližovat. Ale možná jsem jenom příliš upjatá. Ne nejsem, tohle se mi nezdá správné. 

A to je ten problém. Já považuji za správné a za naprosto zcestné trochu jiné věci, než některé moje kamarádky. Ony nejsou špatné nebo tak, jen mám pocit, že časem dojdou k stejnému názoru, jako mám já. Nebo ne, a teď si tady namlouvám spoustu blbostí a jsem předpojatá, i to je možný. 

Stejně ale nejsem stejná jako ostatní.

mercredi 7 décembre 2011

Nejúžasnější zpráva tisíciletí

Dneska byl zvláštní den. Ráno muset být před sedmou ve škole, pak španělština (jo asi se fakt budu muset začít i učit!) pak deset minut na dopsání "extra lehkého a krátkého" projektu na češtinu, který jsem dělala předchozí den spoustu hodin. Čeština. Pak další jazyk - angličtina - to bylo skvělé, poslední dobou mě začíná ne zas tak nudit, ne, že bych se snad moc chytala, to zas ne, ale není to tak hrozné, navíc jsme si zazpívali písničku od Abba a skoro jsme dokoukali jeden díl Friends. Pak francouzština - další jazyk (pozn. musím si dělat domácí úkoly). Francouzštinu miluju, ale poslední dobou jsme už nějak moc daleko :D. Pak už jenom nudná matika, neexistující oběd, co nám zákeřně přesunuli, takže jsme hladoví museli jít na další literku a konečně oběd.

Na pár hodin pak opustit školu a pak pěkně zase naklusat zpátky. Dneska jsem byla vzorná sestřička (ne, že bych snad někdy nebyla) a vzala jsem svého bratříčka na den otevřených dveří k nám. Samozřejmě se v tomhle případě škola vykresluje v hezkých zářivých barvách beze šmouh.

Ještě, že jsem na tom dni otevřených dveří před lety nebyla, půlhodinový proslov Jituš (ředitelky) by mě možná tak unudil, že bych si tu školu nevybrala. No ale bráška má silné nervy a mě rozptyloval náš fyzikář (zástupce), který mě zpozoroval mezi rodiči a žáky a evidentně si s úsměvem na rtech lámal hlavu, tím, co tam dělám. Pak přišla řada na mě, coby zasvěcenou průvodkyni a jala jsem se ukázat bráškovi každý kout našeho drahého gymnázia. Chemie, vytahování se pokusy, které stejně nikdy dělat nebudou. Biologie, no tam není nic moc zajímavého až na mikroskopy. Fyzika, ta byla jediná docela zajímavá a konečně jsem přišla na kloub tomu, co se skrývá pod pokusem s papouškem, o kterém všichni mluvili. Pak jsem ještě byla vyděšena zjištěním, že mám abnormálně malou tepovou frekvenci, překvapila jsem svou přítomností další řádku učitelů a šlo se dom.

Doma, nejúžasnější zpráva tisíciletí! No dobře, tak zkrátka jenom dobrá zpráva. Dojde k super hyper turbo extra mega změně v jízdních řádech. Dobře, přidají nám pár spojů. Ano ano ano ano a ještě jednou ano, ano o víkendu již nebude naše vesnice nedobytnou, Veolia transport se rozhodla, že je nelidské odříznout nás od zbytku civilizovaného světa a uznala za vhodné, zavést k nám o víkendu čtyři autobusy. Děkuji vám na stotisíckrát!!! Líbám vám ruce atd.

Vedle těch spousty skvělých věcí se obávám jediného, aby se zase neopakoval můj nechvalně známý scénář. To bych totiž asi už nevydejchala! Takže doufám... doufejte se mnou.