mercredi 30 novembre 2011

Zvláštní

Poslední dobou sem moc nepíšu, ani nevím proč, možná je to tím, že není tolik času, možná tím, že není nic extra zajímavého o čem bych mohla psát. Občas se chovám jako naprostý hlupák, ale neříkejte, že vy se nikdy jako hlupák nechováte, to není možné.

Někdy uděláte jenom nějaký hloupý vtip, kterému se sice všichni smějí, ale pak vám dojde, že jste tím mohli někomu ublížit. To je pak ale pozdě, na vaše omluvy vám odpoví pouze nechápavý výraz "vždyť se nic nestalo", ale vy víte, že to tak není, vidíte, že je to jenom chvilková maska, jedna z desítek, co denně používáme.

Někdy vás něco velmi zklame. Jako když věnujete skutečně hodně času přípravě na něco, dejme tomu třeba na test. Jste nervózní, pak jste přesvědčeni o tom, že to celkem umíte, zadání vás mile překvapí, všechno víte, všechno napíšete, v posledních vteřinách dopisujete a stíháte, odevzdáváte s pocitem, že čas, který jste nad tím strávili nebyl tak úplně zbytečný. Pak ale přijde studená sprcha. Výsledek, na který jste se tolik těšili. Výraz v tváři učitele vám trochu napoví, že to asi nebude nejlepší, ale co, vždyť mě třeba chce jenom zmást. Pak příjde ohromné zklamání, nechápete bodový systém, máte polovinu bodů, "Jak je to možné?", říkáte si. Nevíte, byli jste tak přesvědčeni, ale zase jste v sobě měli marnou naději. Tohle bohužel jde napasovat na mnoho dalších situací, ne jenom na matematiku. Třeba, když se dlouho odhodláváte k tomu někoho o něco požádat, aby jste náhodou nějak tomu člověku neublížili, aby jste nevypadali, že se ozýváte jenom, když něco potřebujete. Tak se odhodláte, napíšete, napíšete podruhé, ..., a nic, i když slíbí, tak na to zapomene. To zamrzí.

Někdy jste zase naplněni utkvělou představou, že výsledek práce - kterou máte dělat ve dvojici, ale jeden z vás nemá počítač, tak to děláte vy - se náhodou nebude líbit vašemu spolužákovi, že v ní bude něco příliš vašeho a on to neocení. Nedojde vám, že on to zřejmě ocení skutečně moc, protože jste byli ochotní strávit tolik času nad něčím, na čem se měl taky podílet.

Poslední dobou trpím hodně výkyvy nálad. Mění se rychlostí blesku. Nechápu to, ale když se na vás jednou podívám můžu zářit jako sluníčko, když se na vás ale otočím za minutu, můžu vypadat, jako v té největší depresi. Kdo ví, čím to je. Snažím se být pozitivní a momentálně jsem i docela šťastná, ale někdy se to dokáže úplně otočit.

Zvláštní, teď jsem si tak nějak uvědomila, jak jsem teď relativně šťastná. Je to krásný pocit, po delší době.

dimanche 27 novembre 2011

Drama

Poslední dobou pozoruji na sobě neblahou věc. Nějak mi chybí motivace. Těžko říct, co se dělo minulý školní rok, že jsem měla tolik motivace k tomu se učit. Každopádně teď je to, ať už to bylo co chce, pryč. Škoda, nebo možná ne škoda. Třeba přijde něco dalšího, motivujícího.

Taky jsem začala dělat to, co jsem nikdy nemohla pochopit, když mi to někdo říkal, říkala jsem si proč? Jo je to prkotina, poslouchám jednu písničku třeba celé odpoledne. Ale jestli si myslíte, že jsem přišla na to, proč tomu tak je, proč to lidé (většinou vím o dívkách) dělají, tak to tedy skutečně nevím. Zvláštní.

Přečetla jsem skvělé, úžasné a naprosto ohromující dílo. Shakespearův Romeo a Julie. To je tak nádherné drama, perfektně popsané citové rozpolcení jednotlivých postav, potřeba msty (kterou máme všichni, jen ji nedáváme najevo probodnutím protivníka), zachování cti rodu, ale především v něm je popsán zvláštní příběh lásky. Zakázané lásky, která přeci vznikla, byla dokonce zpečetěna manželstvím a byla by i krásná, nebýt potřeby ostatních zajistit Julii blaho a štěstí, čímž paradoxně zabili mnoho lidí, včetně jí. Jak zaslepení vlastní pýchou mohou někteří lidé být? A to nejen v době Shakespearově, ale i dnes. Já sama jsem se v tomto příběhu mnohokrát, přímo nesčetněkrát našla. Skvělé drama, doporučuji. Číst v absolutním tichu.

Byla jsem na skvělém filmu. Melancholia. Film uvedený na Festivalu francouzského filmu... anglicky. Ale to vůbec nevadilo, protože ten film byl prostě jiný. Od francouzského režiséra a bylo to moc poznat. Co jsem o něm napsala si můžete přečíst zde.


Zvláštní, vypadá to, jako bych toho za víkend stihla tolik. Ale opak je pravdou, přijde mi, jako bych ani nežila. Nic jsem nestihla. Jen přežívám. Chci to změnit! Musím přijít na to jak!

lundi 21 novembre 2011

Ať to přestane!

Tak tohle fakt už nezvládám. Ani fyzicky ani psychicky! Když to bylo párkrát řekla jsem si dobrý, to je normální, to bude v pohodě. Ale když bych omdlela každej tělocvik, něco je špatně! Nenávidim to. Je to vlastně příšerně nespravedlivý. Proč ostatní jsou úplně v pohodě, v klidu si prolítaj celej tělocvik, a mě je po chvilce mdlo?! Je to příšerný a nejen kvůli tomu, že už prostě nemůžu a mám pocit, že upadnu... na to se dá zvyknout. Ale představa, že si třeba ostatní myslí, že to jenom hraju nebo, že přeháním. Možná to tak není, ale pochybuju. To fakt dokáže člověka rozbrečet. Nejlepší je, když ti pak třeba mamka řekne, že to určitě přejde, ale kdy? když, je to čím dál tím horší! Dřív jsem to měla jenom občas a ne tak silný, ale teď je to častěji a mnohem horší. Nevím, co mám dělat. Okolí si řekne, že přeháním. Ale nepřeháním. Si to zkuste, jenom sebrat písemky a hned se muset vepředu chytnout tabule, protože se vám zatmí před očima. Dřív se mi ty krásný chvilkama barevný obrazce a pohybující se čtverečkový kruhy i líbily, ale už jich začínám mít až pokrk. Fakt to není nic příjemnýho tohle mít, ale to nikdo nechápe, nikdo, kdo to nemá.

dimanche 13 novembre 2011

Herálec 2011

Už je to sice týden, co jsme se vrátili z kreslícího víkendu v Herálci, ale to nevadí. bylo to tam absolutně úžasné! Snad zase všichni na jaře pojedeme!







 A kvůli fotce si i lehnu na hřbitově :)





jeudi 10 novembre 2011

Smích

Je důležité umět se smát. I když vám není dobře, skoro nic nevidíte,... Bude vám pak mnohem líp. A ještě k tomu okolí překvapíte tím, jací jste optimisti a silné osobnosti.

Taky vám přijde, že máte tak moc charakteristický smích. Mě to dneska zopakovali několikrát, že mě poznali po smíchu... :) Jen nevím, zda je to kompliment :D

mercredi 9 novembre 2011

Polovina

Asi tolik jsem z celkového obrazu dneska viděla. Prostorová orientace taktéž poloviční. S jedním okem zavřeným a druhým kvůli tomu lehce přivřeným jsem dneska vyvolávala rozporuplné pocity v kolemjdoucích a na učitelích bylo na první pohled zřejmé, že každý si vymýšlí vlastní konspirační teorii mého zavřeného oka. Tak jsem se třeba dozvěděla, že jsem asi ztratila čočku (čočky skutečně nenosím), načež jsem sklidila soustrastný pohled a soustrastné citoslovce, když jsem učitele vyvedla z omylu. 

Celý den zavřené bolavé oko, od toho bolavá hlava, zkažená pod psa nálada a ospalost větší než předtím. Teď píšu ve ztemnělém pokoji se slunečními brýlemi.  

Už musím být šikovnější! Moje kuriózní příhody mě vyčerpávají...

mardi 8 novembre 2011

Moje oči

Nedostatek spánku se výrazně projevuje. Jsem nevyspalá, nic do své hlavy nemůžu dostat a při cestě do školy se mi zavírají oči. To je celkem normální. Ale dneska se mi sem tam začaly zavírat oči i při hodině. Vyčítavý pohled učitelky mě probral, ale mé oči byli stále unavené. Naneštěstí byly právě laborky z biologie. Testovali jsme přítomnost vápence na schránkách měkkýšů. Kyselinou chlorovodíkovou. V principu skutečně jednoduchý pokus. Pokud si ovšem nevšimnete, že jste se trochu pocákali kyselinou, a pak si svoje unavené oči v klidu prsty protřete. Chvíli klid, trochu pálení očí je pro mě v poslední době normální.

Ale na začátku přestávky mě oči začaly pálit víc, a víc a štípat. Došlo mi, co se asi stalo, ale nechtěla jsem to nějak moc "hrotit". Díky mé tiché depresivní a uvědomělé spolusedící Sáře jsem byla dotlačena za učitelkou. Ta chudák koukala a vypadala ze mě skutečně nešťastně, bylo mi ji líto. Začalo vyplachování mého oka Ophtalmo-něčím, to pokračovalo i na laborkách z chemie, kde jsem se radši ode všeho nebezpečného držela dál (:D). Oběd. Mám prý jít radši na oční. Tak beru kamarádku a jdeme.

Na oční mají skutečně velmi nepříjemnou recepční. Skutečně chodím na oční ambulanci hodně často, takže přesně vím, co a kde mám dělat, ale co kdyby to náhodou někdo nevěděl, že? Jak mám vědět, že se tam mám hlásit, když hned vedle byla šipka na ambulanci, jak mám vědět, že už JÍ mám nahlásit, co se mi stalo, když doteď jsem to vždy říkala až v ordinaci.

No naštěstí její nepříjemnost vynahradili milé sestřičky a doktor. Čtení na dálku mi dělalo větší problém zdravým okem (paradox?) tlak mám v očích prý v normě. Pak se mě ujal doktor. Proč se všichni diví, že šestnáctiletá holka může mít kyselinu chlorovodíkovou v oku? A ta se ji tam dostala při zkoumání měkkýšů? Co je na tom tak zajímavého? Dobře, moje úrazy jsou trochu kuriózní. Sestřička mi začala kapat do oka něco barevného a pan doktor si mě vzal pod zvětšovací sklo. Prý mám štěstí. Nic vážného to není. Za dva dny budu úplně v pořádku. Dostala jsem recept a razítko do omluvného listu. Teď do lékárny, koupit kortikoidní mastičku. A bude to ok. Za dva dny.

To je tak zvláštní vidět na ulici holku se zavřeným okem?

PS: Asi začnu sbírat razítka :D už mám zubařku a oční oddělení.... supr