dimanche 30 octobre 2011

Úsměv a jde se

Konec prázdnin a mě přijde, jakoby snad ani nebyly, ale zároveň je to strašně dávno, co jsem byla ve škole. Plus změna času, kdy nejsem utahaná, ale musím jít spát, jinak ráno o půl šestý nevstanu! To jsou paradoxy.

Život je plný paradoxů. Jako když vás něco naplňuje štěstím a zároveň vás to vyčerpává, jako je třeba moje milované plavání, nebo jenom rodinná večeře.

Život je ale plný i malých radostí, jako je nová barva vlasů, kousek dobré čokolády, bláznivě zpívat s oblíbenou písničkou, dát si na sebe oblíbenou rtěnku, i když jsem jen zavřená v pokoji, jenom ležet na posteli a koukat do stropu.

A hlavě je důležité si najít světlé okamžiky v blízké budoucnosti, na které se můžeme těšit, jako je návštěva kadeřníka v úterý, možná plovárna ve středu a odjezd do Herálce kreslit v pátek.

A když se navíc hezky oblečete, upravíte a  celý den se usmíváte, je svět mnohem přívětivější i přes všechny svoje chmury. Protože úsměvy, které se vám naoplátku vrátí, dokáží zvednout náladu. :)

samedi 29 octobre 2011

Houska

Tak jsme dneska navštívili díru do pekel, která mě zklamala, protože tam nebyla. Bylo ale krásně, a i když bylo zataženo s mlhou, barevné listy všechno kolem prosvítili, jako kdyby svítilo sluníčko. Tohle na podzimu miluju. Tady si můžete prohlédnout nějaké fotky :)

Naše další kroky se ubíraly do Mladé Boleslavy, přesněji na jejich Starý hřbitov. Co na hřbitově? Najít hrob :D, který sice platíme, ale jen matně hádáme, kdo by tam mohl vlastně být a nikdy před tím, jsme tam nebyli. Takže vstupujeme hlavní branou na hřbitov a rozcházíme se do všech stran hledat hrob E XIXX 22-23. Vzhledem k tomu, že jsem byla z naší pátrací skupiny jediná, kdo se zorientoval v jejich podivném číslovacím systému, byla jsem první nálezce a byla jsem na sebe právem hrdá. Konečně jsme našli prarodiče mojí babičky z tátovy strany :D.

Po tomhle hledání jsme v hledání pokračovali a porozhlédli jsme se po nejbližších keškách. Pak jsme ještě čirou náhodou bráškovi (je to bráška, i když je skoro o hlavu vyšší :D) koupili bundu. A jelo se domů :)

Byl to hezký, i  když mlhou ospalý den.

vendredi 28 octobre 2011

Oříšek

Tak dnes jsem byla velmi romanticky a příjemně vzbuzena. Ano, zvuk motorové pily pod oknem je ten nejlepší a nejpříjemnější budíček. Ale rodičům nevysvětlíš, že ve svátek není úplně nejohleduplnější k sousedům (a vlastním dětem) v devět ráno řezat dřevo. Tak jsem se pěkně nasnídala, našla pracovní rukavice a dala se do skládání dřeva. Super ráno :D

Zbytek dne byl ale mnohem pohodovější. Odpoledne jsme vyrazili za tetou do Nasavrk, spravit skype, a pak na okružní jízdu po hřbitovech. Nasavrky, Chrudim. Pak drogerie, chtěla jsem jen jednu věc a dostala jsem ji.

No a večer po večeři a každodenní rodinné seanci nad sitcomem, jsem přišla na řadu. A tak teď píšu se svojí zbrusu novou hlavou v barvě oříškové (nevím, kdo ty barvy pojmenovává, protože mě to jako oříšek rozhodně nepřipadá, ale prosím :).

Zítra jedeme na výlet. Tedy vlastně pokračuje naše okružní cesta po hřbitovech, jen tenhle je poněkud dál. Platíme ho, ale nikdy jsme tam nebyli, ani jsme pořádně nevěděli, kdo v té Mladé Boleslavi je pohřben. Babička a dědeček mé zesnulé babičky z tátovy strany. Hodně vám to řeklo co? :D

Každopádně to bereme jako výlet, "cestou" se ještě stavíme na hradě Houska. Na tuhle cestu se musím vybavit. Takže gpska je nabitá souřadnicemi kešek v Boleslavi i na Housce a baterky do gpsky se nabíjejí energií na zítřek.

Ještě foťák a můžem vyrazit :)

jeudi 27 octobre 2011

Brzdi!

Nic se nesmí přehánět! Takže příště až zas půjdu plavat (a to bude brzo!) mi řekněte ať brzdím.

Při plavání musíte překonat krizičku na začátku, asi kolem třetího až osmého bazénu, a pak už to plave samo. Pořád. Nevnímáte uplavané bazény, čísla vám lítají sice v hlavě, ale nedojde vám, že byste si měli dát pauzu, že plavete moc. A pak jste kolem třicátého bazénu a to je za vámi teprve půl hodina. Přestanete a nemůžete. Já se dneska ani nemohla dobelhat ke schůdkům, po vylezení jsem si musela hnedka sednout. Musím brzdit.

 Když ono to plave samo, zvláště pak, když máte v dráze dobrého plavce, lepšího a silnějšího, než jste vy, který plave pořád, a jeho čísla stoupají mnohem rychleji než vaše. To je vám pak blbý dělat si větší pauzy, tak neděláte žádný, skoro. Příště mi ale připomeňte, že nejsem chlap! Že jsem hubená holka s nízkým tlakem, na který pořád zapomíná, a k omdlení pak nemá daleko. Takže příště brzdi holka.

No naštěstí spolehlivě zabírá cukr, takže hned po bazénu s kamarádkou do kavárny. Horká čokoláda, dort, horké maliny. A je vám fajn :)

Stejně miluju a vždycky budu milovat plavání! :)

mardi 25 octobre 2011

Dnes

Dnešek byl neobvyklý.

Není obvyklé, že by se mi test z matiky povedl. Už to věštilo, že to bude jiný den.

Následující minuty laborek z biologie mě proměnili v zabijáka žížaly jménem Ferdinanda - jméno získala až in memoriam - a zinscenovaly jsme tak naši první pitvu. Žížala Ferdinanda byla poté s náležitou úctou pohřbena před školou s náležitými poctami, které žížale patří. Jenom místo v černém jsme byly v bílých pláštích.

Ty jsme ani na následující hodinu nesundávali. Přesun o patro výše do laboratoří chemie. Naše tříčlenná skupina zkoumá protokol a tváříme se, že mu skutečně rozumíme. Někdo (asi Adam, kdo jiný, že?) vypočítal, že navážit máme 0,25 g čehosi. Ne, že by to nějak zvlášť šlo :D. No máme to. Teď to dát do 5 ml vody (látka, kterou umím pojmenovat! :D) a rozmíchat. Jako zázrakem, když přidáte 5 ml jakési jiné záhadné látky dostanete krásně  sytě žlutou tekutinu. Tak teď máme zahřívat. Takže aparatura, stojan, destička, zapnout plyn u kahanu, škrtnout a neopakovat minulou chybu, dneska se hlavně nespálit. Zahřívat tak dlouho, až získáme čirou kapalinu (zázrak?). Pak se nespálit, vzít kádinku a prudce ji zchladit. Voila krása. Vrchol alchimie :D. Vznikly malé zlaté krystalky... miliony a miliony malinkých krystalků vnášejících se ve vodě :).

Teď půl hodiny ve frontě na oběd. Pak sníst půlku řízku jenom nožem kvůli nedostatku vidliček. A pryč. Pryč z této budovy... Až do pondělka!

Teď směr město. Kino. Jdeme do kina. Dlouho jsem tam nebyla. Je to super. Jdeme na "Půlnoc v Paříži". Krásný film. Zamilovala jsem si Paříž dvacátých let minulého století.

Pak ještě pár hodin s kamarádkami. Jen tak bloumat po ulicích, obchodech, smát se a povídat si o všem...

Nasednout na autobus. Vystoupit z autobusu. Sprintovat na podpatcích k autobusu, který za pár okamžiků odjíždí. Sednout si. Usnout. Probudit se. Vystoupit. Zmrzlá dojít domů, kde mě čeká skvělá večeře.

Fajn den :)

Ještě bych se mohla kouknout na Snídani u Tiffaniho, napustit si vanu a bylo by to dokonalé :)

lundi 24 octobre 2011

Jenom kousek

Často se stane, že vám vytoužený výsledek uteče jenom o malinký kousek. Někdy se to zdá jako hloupost, ale většinou i ta hloupost hodně naštve, zvláště, když za delší dobu může způsobit něco nechtěného. 

Jako když dostanete 9 bodů z fyziky, a uteče vám tak dvojka o jediný bod. To ještě nic neznamená, ale v pololetí i ten bod bude hrát obrovskou roli, což je podle mě úplná hloupost. Nechci se tady ale rozvášňovat nad naším školským systémem. 

Nebo taková 1 vteřina a 16 setin. Takový kousek mě dělil od stříbra v obřáku. Ale to je taky jedno. Letos pojedu. Budu lepší. Snad. Jen to nezakřiknout.

 Včera jsem si tak říkala, jak moc se těším na lyže. Tak moc! Já je miluju. Jo asi je to nuda, mluvím o tom pořád, ale ony pro mě hodně znamenají. Když lyžuji, nic jiného pro mě neexistuje. Jsem tu jenom já a lyže. Vnímám rychlost, vítr, vyhodnocuji pohyby lidí, které předjíždím, užívám si krásné oblouky, když lyže drží stopu, krásný oblouk, dlouhý, rychlý, skoro ležím na sjezdovce. Miluju to. Protože v tu chvíli všechny problémy a starosti jsou pryč, odvál je vítr a přebila je rychlost. Na sjezdovce jsem šťastná!

Jsou pak sice chvíle, kdy je to špatný. Malinká chyba, nepozornost, nebo jenom ve světle neviditelný hrbolek a najednou chvíli vzdorujete gravitaci. V oné rychlosti letíte dlouho (relativně) a vysoko. Pak to odnese většinou hlava, díky helmě jenom otřesem mozku, popřípadě obličej, koleno, ramena, zlomená lyže. Nejzajímavější je, že v tom pádu si připadáte jako ve filmu, protože skutečně všechno kolem sebe vnímáte jako ve zpomaleném záběru. Po dopadu se sice zdá, že to byl jenom sen způsobený prudkým dopadem na hlavu, zlomená lyže ale potvrzuje, že to přelud nebyl. 

I přesto, nebo právě kvůli tomu, lyžování miluji. Kvůli setinám vteřin, které dokáží o všem rozhodnout. I když to kolikrát bolí. Protože následky většiny rozhodnutí nás bolí.

A některé objevy nás absolutně šokují.

dimanche 23 octobre 2011

Paradox

Dneska jsem si v jednom článku přečetla o dívce, která ve svých sedmi letech požádala tehdy sedmnáctiletého prince o ruku, princ jí slíbil, že až ona vyroste a on nebude ženatý, vezme si ji. Nyní po téměř čtrnácti letech se vzali. Stalo se to, není to výmysl nebo pohádka, co se čte dětem před spaním, ale událo se to na skutečném místě, v Bhútánu. Toto ve mě vyvolalo vlnu přemýšlení nad osudem.

Bylo dívčiným osudem vzít si prince? A máme každý svůj osud? A kdy se dozvíme, co je naším osudem? Máme šanci ho nějak ovlivnit? Ovlivňují ho naše rozhodnutí již v tak brzkém věku? Spousta otázek.

Myslím si, že každý máme svůj osud. Někdo ho vidí jasně, někdo si myslí, že bloumá životem bez zřejmého cíle a osudu, ale ten se najednou zjeví. Jasný a tak samozřejmý.

Každý máme svůj osud, něčí osud je být šťastný a plout životem bez překážek.

Ostatní musí nějak vyvážit toto štěstí některých tím, jak tvrdý mají život. Buď je jejich těžký život vidět na první pohled, většinou ho mají ale v sobě. Jejich mysli jsou plné zmatku a smutku, naděje na světlejší zítřky, naděje na porozumění.

Všichni doufáme, že budeme patřit do té první skupiny lidí, ale ve výsledku jsme po našich těžkých zážitcích lepšími a silnějšími lidmi. Jsme plni porozumění pro ostatní lidi. A dáváme tak naději ostatním.

Takže jsme vlastně mnohem lepší a šťastnější? Jaký paradox...

samedi 22 octobre 2011

Pátek - Sobota

Odpoledne s kamarádkou, líčení, oblékání, trolej, podívat se do tanečních, cesta zpět, ležení v posteli před usnutím, spánek, probuzení, ležení v posteli po probuzení, snídaně, oběd, fotky, ... to všechno byla zábava! :)







dimanche 16 octobre 2011

Dlouho nic

A tak jsem dlouho nic nenapsala. Ne, že bych nechtěla nebo, že by nebylo co psát. Prostě nebyl čas. Pořád je něco, je toho hodně.


  • V pondělí doufáte, že nebudete zkoušení z fyziky a umíráte na angličtině (tentokrát to naštěstí tak zlý nebylo)
  • V úterý si zničíte ruku psaním základů společenských věd a angličtina se opakuje
  • Ve středu jste ve škole už před sedmou a za den vystřídáte čtyři jazyky, takže pak přemýšlíte v jakém jazyce máte pozdravit (španělština, francouzština, angličtina, čeština)
  • Ve čtvrtek jste příšerně vystresovaní z testu z chemie, na který jste se příšerně učili, umíte perfektně Solvayův způsob výroby sody a rovnici tuhnutí malty. Ale néé ona to prostě musí dát do té druhé skupiny!
  • V pátek jste ve škole taky před sedmou, u skříněk si na poslední chvíli opakujete matematiku, stresem ani nedýcháte, protože vzhledem k předchozím známkám by se vám prostě hodil plný počet bodů. V tom kolem proletí matikář a s potutelným úsměvem na rtech zahlaholí "Za pět minut startujem!" a vyletí po schodech nahoru. Naštěstí mám z testu dobrý pocit, věděla jsem vše. Ale kvůli učení na matiku jsem se nepodívala na biologii, takže stres pokračuje, a test z biologie se hroutí jako domeček z karet. Ale co, matika je přednější.
  • Sobota. Dnes jsem pozvaná na prodlouženou, takže odpoledne věnováno přípravám. Až v autě mi došlo, že to vlastně není moje prodloužená, takže jsem se vážně nemusela tak dělat s těmi vlasy. Na místě pak čekáte jejich dvě hodiny na to abyste si pak zatancovali čtyři nic moc tance... Achjo.
  • Jenom neděli bych hodnotila relativně kladně, i když byla zvláštní. Byla vlastně fajn! Konečně! Zasloužila jsem si to... i když mě nutí k přemýšlení.... 


Jaký bude příští týden? Snad klidnější, i když jistá si nejsem...........................

dimanche 9 octobre 2011

Kopidlenský kvítek

Tak jsme se v pátek sebrali a nasedli jsme na vlak. Vyjeli jsme na výlet, na víkend ke známým do Kopidlna. A ne jen tak bezdůvodně, i když jsme je dlouho neviděli a návštěva by neuškodila, ale jeli jsme se tam podívat na výstavu Kopidlenský kvítek. Je to zahradnická výstava místní zahradnické školy, která je velmi vyhlášená a sjíždí se tam lidé skutečně z celé republiky.

Celý pátek bylo fakt docela hezky, ale jen co se měl blížit náš výstup muselo samozřejmě začít pršet, takže jsme dorazili promočeni na kost. No nevadí. Večer jsme strávili všichni v milé společnosti povídáním nad sklenkou dobrého vína.

Ráno jsem se s mamkou vydala na Kvítek. Zástupy lidí a provizorní parkoviště nás děsily už dávno, a představa davů lidí pod deštníky alespoň mě děsila, ale neodradilo nás to a došli jsme okolo "pouťových" stánků až do parku se zámkem a zahradnickou školou, kde se výstava konala. V parku bylo spoustu stánků a hlava na hlavě, v návalech deště deštník na deštníku.V hale jsme potkali naši známou, kterou jsme byli pozvaní a zhlédli jsme přehlídku svatebních šatů a kytic. Poté jsme se celé zmrzlé zahřáli teplou medovinou.

Odpoledne jsem změnila společnost a na Kvítek jsem se šla podívat s kamarádkami, se kterými si sice nemám moc co říct, protože jsou mladší, ne o moc, ale prostě mají jiné problémy, ale hezky mě provedly po zámku, kde bylo spoustu místností vyzdobených květinami, laděnými do určité barvy. To bylo zajímavé, ale moje nohy už umíraly a, popravdě řečeno, mě to už začínalo docela nudit. Pak jsem jen tak bloumala Kopidlnem, což je vskutku nehezké městečko a mrzla.

Večer jsme načali v duchu včerejším, tedy nad sklenkou vína. Program jsme pak obohatili o americké žolíky, ve kterých jsem pokaždé vyhrála, což byla docela nuda, a později večer pak o monopoly. Škoda, že ty miliony byly jenom jako....

V neděli jsme pak ráno vyjeli na hrad Kost, kam nás vezl syn známé, bylo fajn, že měli sestřenici kastelánku, vstupné zadarmo potěší :). Prohlídka byla fajn, ale já jsem umírala, příšerná únava a navíc jsem si v mučírně zvrtla kotník. Mimochodem, ve středověku bych nechtěla být z čehokoliv obviněná. Projet Dětenicemi a vzhůru zpět do Kopidlna na oběd. Odpoledne pak úmorná cesta autem domů.

I když to tak někdy nevypadá, byl to celkem fajn víkend :D. Aspoň jsem pořád nebyla doma...

mercredi 5 octobre 2011

Zítra

Víte co?! Zítra konečně, konečně mezi lidi, konečně mluvím natolik hlasitě, abych mohla ven, ven do svobodného světa plného lidí, hluku, zábavy, nudy (ale ne takové, kterou zažíváte doma!), atd. Moc se těším, nikdy bych neřekla, že se tak můžu těšit do školy! Zvláštní.

Moc se taky těším na výtvarku. Tam ale bohužel asi zklamu jedno ze dvojčat, tedy za předpokladu, že mě chce pozvat na prodlouženou (to chce) a ta prodloužená je tento víkend (to jsem v Jičíně). Nerada někoho zklamávám! Ale já jsem si neuvědomila, že prodloužená může být tento týden. Jsem hloupá, nemoc mi zastřela rozumné uvažování. No co se dá dělat. Nejvtipnější na tom je, že ani nevím, koho zklamu, nerozeznám je! Je mi jich líto.

Ale co, nebude to tak strašné. Určitě. Budu pryč z mé postele, co si víc přát?

mardi 4 octobre 2011

Nuda

Ano, jasně, proč ne? Proč stále nebýt doma, vždyť je tady taková zábava. Ono je vůbec taková zábava pořád nemluvit. Nechodit mezi lidi, jen být doma, sama, nudit se, nemít co na práci, jen ležet a brouzdat po internetu. Může to znít i hezky, ale jenom chvíli, tak den, ale tak dlouho? Od soboty! A zítra taky nikam nemůžu, a to jsem se tak těšila na španělštinu. A chtěla jsem seknout s deskriptívou. To budu zase moct udělat až za týden, achjo. A ještě ke všemu jsem ze záhadných důvodů najednou smutná, nevím proč, asi z toho, jak jsem sama a nikomu vlastně ani nevadí, že nemocná jsem. To mě hrozně mrzí, že se o mě nikdo nestará. Fakt mě to mrzí.

A teď když si to tak zpětně čtu, tak si přijdu jako malá puberťačka. Jak hluboko člověk klesá, když je vlastně nešťastný?

lundi 3 octobre 2011

Doma

Takže jelikož stále jsem nepřišla na kloub činnosti zvané mluvení, dneska zůstávám doma. Protože ve škole by moje posunky asi moc s pochopením nevzali, ale ještě méně by jim rozuměli například v autobuse :D no co, co se dá dělat. Ještě, že mám funkční ruce, můžu ukazovat, předvádět a hlavně psát. Psaní je mým včerejším a dnešním nejspolehlivějším komunikačním prostředkem.

Miluju toho, kdo vynalezl chat. Protože já jsem osoba, která komunikaci potřebuje, jakoukoliv, a to nutně, jediné včerejší možnosti tak pro mě byly posunky a chatovaní.  S rodinou jsem tak využívala posunky a názorné ukázky, s ostatními jsem kominovala přes chat.

Bylo to fajn, jelikož jsem celý den ležela, a to mi věřte, že to je skutečná nuda, psala jsem si s někým pořád. S někým jsem si byla schopna psát od rána do večera, teda do noci, do půlnoci.

Je pravda, že když jsem sama v pokoji, v posteli, tak ani slova moc nepotřebuju, ale já jsem prostě zvyklá, když jsem sama, tak si pro sebe zpívat, mluvit, no co, to snad děláte všichni. :)

Dnes doufám v navrácení mého hlasu, abych mohla zítra mezi lidi.

dimanche 2 octobre 2011

Mluvit?

Včera, v sobotu, jsme se rozhodli pro malou procházku po okolí. Bylo to fajn, ale už po pěti kilometrech mě začalo bolet zase koleno. To mě trochu zneklidnilo, protože jsme ještě nebyli ani v půlce. Naštěstí jsme si s sebou vzala ortézu, tak jsem to tak nějak odchodila, sice jsem si to prodloužila tak o půl hodiny, ale bylo to fajn :). Byli jsme na Monaku, nemyslím tu zemi, ale tak se jmenuje lesní restaurace u Slatiňan, která bývá častým cílem výletů rodin s dětmi, protože je poblíž Kočičího hrádku, oblíbené atrakce pro malé děti. Větší děti nebo třeba i já, ho mají taky rádi, ale bohužel dveřmi se tam pak už nedostanou :D.

Když už jsme se blížili s mamkou domů, brácha na své koloběžce už tam byl dávno, já jsem si natrhala pár větviček s šípky, prsty trochu přišly zkrátka, ale pokoj je zase o něco zajímavější.

Doma najednou, zničeho nic, mě začalo neuvěřitelně bolet v krku. Dneska skoro nemůžu mluvit, prý laryngitida, no co se dá dělat, snad se brzo zase uzdravím. Si tak poslední dobou přijdu tak trochu v rozkladu. Když nemám nic s kolenem ani s jinými klouby, tak zas laryngitida nebo jiná nemoc. Nemohla bych být chvíli v pořádku? Chci chodit plavat :D

No jinak dneska mě čeká super činnost, na kterou se tak hrozně těším, a to planimetrie. Samozřejmě se na ni těším s notnou dávkou ironie! Ale co se dá dělat, chvíle před vypuknutím mého trápení se nad matikou si zpříjemňuji dáváním fotek do rámečků. No chtěla bych, ale bohužel moje fotky jsou asi o půl milimetru větší než ty rámečky, takže... Achjo, nějak mi nic nevychází. Snad se to zlepší! Doufejme! :)