vendredi 30 septembre 2011

Zeď...

Zvláštní, že když se řekne, jdu si dát fotky na zeď, každý si automaticky představí facebook. Přitom já už ani facebook nevlastním a jsem tak šťastnějším člověkem. Dneska jsem si skutečně dala fotky na zeď. Ne na virtuální, ale na tu opravdovou, co si na ni můžete sáhnout a máte ji každý (většinou) v pokoji.

Začala jsem velmi zlehka. Jenom pár fotek uloupených ze starých rodinných alb. Pak jsem je tam chudinky nemohla nechat tak osamocené, proto jsem jim přidala nové kamarádky, fotky z nedávna. Ale stále to nebylo ono. Pověsila jsem svůj první obraz. A to doslova svůj, protože vážně vznikl moji rukou! No a pak to tak nějak už nekontrolovatelně jelo. Přidávala jsem další a další výtvory z mojí sbírky. Dokud na moji zdi bylo místo a moje zásoby použitelných obrázků se nezmenšily na minimum. Začalo mě to neuvěřitelně bavit!A doufám, že se to na té zdi udrží, protože až na ten obraz je všechno tak nějak pofidérně přiděláno :D no uvidíme, co s mojí zdí udělá čas...

A skutečně až na fotky, jichž jsem součástí, je všechno moje práce :) jsem na to hrdá!

jeudi 29 septembre 2011

Výtvarka

Tak dneska, den po volnu, kdy si všichni myslíme, že je buď pondělí nebo pátek, jsem zase byla na výtvarce. Předtím jsem ale musela přežít cestu od chrudimského nádraží k zušce. To samo o sobě nezní příliš zvláštně, ale já jsem se poučila a už nikdy si do Chrudimi nevezmu krátké šaty! Ty lidi jsou jak jatý! To nikdy neviděli holku v šatech? No je pravda, že v Chrudimi a zvláště v částech, kde jsem procházela, to tak časté není, ale stejně! No řekněte, přijde vám normální na holku pokřikovat "mmm hezký šaty", "koukej to je materiál", "kočičko" atp... Mě teda ne! Nepočítám všudypřítomné pohledy a pískání. No naučí to pořádné ignoraci a rychlé chůzi na podpatcích!

Ale pak jsem konečně dorazila a mohla jsem se dát do malování. To miluju! U toho úplně vypnu a soustředím se jenom na tahy štětcem, na barvu, na papír... No a samozřejmě někde v dálce poslouchám i to neuvěřitelné množství drbů z chrudimských středních škol (převážně gymnázia, které se pyšní novou, podle pověsti asi "docela povedenou" ředitelkou). Ale to malování. Je to skvělé. Pravda, někdy nejsem příliš výkonná, ale zato to někdy snad stojí za to. Dneska jsem kupříkladu domalovala dýni, takový její výřez na papír 44x44 cm. To je tak úžasný malovat to tím nejmenším štětečkem! Docela se mi to ale po těch třech čtvrtcích povedlo :D



Ale nejdůležitější na dnešní výtvarce bylo oznámení naší paní učitelky, že na víkend kreslit do Herálce (4. - 6. 11) budeme moct jet všichni, tzn. nás všech deset (když dvojčata počítám jednotlivě :D). To je úžasný, protože se tam všichni moc těšíme a možnost, že by čtyři lidi museli zůstat doma nás netěšila!

Takže se těším na další výtvarku, až budu moct přinést přihlášku a až budu moct začít malovat další výtvor. Snad motýl snad pták, možná něco docela jiného. Uvidíme :)

mardi 27 septembre 2011

Plavání...

Tak a máme před sebou volný den a za sebou krátký kousek týdne. Pro mě to byl prokulhaný kus týdne, protože moje koleno se rozhodlo nefungovat, asi má jinou hlavu, rozhodlo se neposlouchat a soustavně bolet.

Co se dá dělat, zítra půjdu plavat, třeba to alespoň trochu pomůže. Když ne, aspoň si konečně zase zaplavu. Neuvěřitelně se do vody těším! Plavání je tak krásný pohyb, jak proplouváte vodou, zanořujete hlavu, dýcháte do vody, zvlníte páteř, uděláte tempo rukama, kopnete a tak se pohybujete. Je to nádherné. Miluju to! Je ale pravda, že umím pořádně jen dva styly, a to prsa a znak. A bohužel jsem teď dlouho plavat nebyla, tak se fakt moc těším :) Ještě, že v Chrudimi plovárnu nepředělávají!

Jasný, že v moři se plave jinak...


... ale náš bazén je taky moc fajn :)

vendredi 23 septembre 2011

Týden...

Tenhle týden:

  • Doprovodila jsem kamarádku k lékaři
  • Byla jsem u zubařky, která mi sice spravila zuby, ale tak, že si při každém slovu rozkousávám jazyk, takže nic moc
  • Dostala jsem jedničku z fyziky
  • Byla jsem na první hodině španělštiny - skvělý jazyk!
  • Začala jsem chodit na kroužek deskriptivní geometrie (větší blbost mě snad ještě nenapadla!)
  • Uzdravila jsem se
  • Byla jsem na výtvarce, kde jsem se přihlásila na víkend kreslení v Herálci (pokud mě tedy vezmou a nedají přednost těm maturantům :D)
  • Napsala jsem dialog o dvaceti větách v passé composé, který dával smysl, bez použití google translate
  • Dostala jsem inteligentní (!) nápad v geometrii a měla jsem pravdu (obsah kosočtverce se dá vypočítat i jako S = 2ρ*a , kdy ρ je poloměr vepsané kružnice) a stihla jsem to říct dřív než Adam!
  • Sice opožděně, ale přeci jsem vytvořila nálev na množení nálevníků (voda z rybníka s trávou a bahnem ve skleničce za oknem)
  • Přemluvila jsem rodinu, abychom vyjeli na Noc vědců do pardubické hvězdárny a bylo to super!

mardi 20 septembre 2011

Bolest

Je děsné, jak nás bolest může vyřadit z provozu. Kupříkladu mě už něco přes týden třeští hlava, na to si člověk docela zvykne. Ale na to, jak mi je dneska bych si asi nezvykla. Byla jsem totiž dneska na návštěvě, kterou by většina z nás, včetně mě, jistě ráda oželela. Byla jsem navštívit ordinaci mé milé paní zubařky.

Už u dveří u domu jsem měla jistý problém, neslyšela jsem bzučák zvonku, protože zrovna v tu chvíli tam prostě museli řezat silnici... no proč ne. Tak když se mi asi na potřetí podařilo dostat dovnitř a v poloprázdné čekárně jsem si tak půl hodiny počkala, byla jsem "konečně" v ordinaci. Velmi "příjemná" sestřička mě usadila do toho hrůzunahánějícího křesla. Moje milá paní zubařka ke mě přijela na své židli na kolečkách a usmála se, ji mám ráda, je moc milá a snaží se, aby to nikoho pokud možno nebolelo. Šla hned k věci. Otevřela jsem pusu a začala mi zkoumat moje zuby. Zmocnil se mě tísnivý pocit, předzvěst utrpení, v okamžik, kdy se dostala do místa mého problému. Byla jsem sice jen na preventivní prohlídce, ale měla jsem jeden problém, ne kaz nebo tak. Jenom takovou skoro až banální věc.

"Sestři připravte mi prosím..." tohle zvolání, následované upřesněním toho, že mi bude měnit plombu a utěsňovat zuby, mě začalo vyvádět z míry. Naštěstí moje zubařka je narozdíl od ostatních lidumil a píchla mi notnou dávku anestezie. Začalo se brousit, vrtat, čistit, brousit vrtat. Následoval pokyn "Vypláchněte si...". A pokračovalo se. Sestřička donesla něco bílého na plomby (to mě potěšilo, že už nebudu mít tmavou, ale neviditelnou plombu), paní zubařka se dala do práce, začala tvarovat, utěsňovat, zatlačovat, při tom sestřička něco dělala s UV lampou (asi abych měla stejný odstín zubů i plomby). Pak následovalo opětovné broušení, broušení, upravování....

A bylo hotovo. Když jsem ještě seděla na křesle, vyslechla jsem si ještě rozhovor s laborantkou o tom, jaký nový mop koupí, jestli ten dražší nebo levnější. Pak jsem něco podepsala, vymázla čtyři stovky za plombu a mohla jsem konečně jít domů.

Přijela jsem domů. Preventivně jsem si vzala ibalgin, čekala jsem, že asi nezůstanu nepotrestána bolestí. Pomalu přestávala působit anestezie. Přicházela bolest. Pak větší bolest. Ibalgin byl absolutně bezmocný k této bolesti. Jako chvilkovou terapii jsem podstoupila zkonzumování pár dílků čokolády, ale účinek byl mizivý. Pak mě to napadlo. Spásný to nápad pln naděje. Moje kroky směřovaly přímo k mrazáku. Ano! Led! To je moje odpověď na bolest. Odpověď na niž byla bolest více méně krátká. Pomalu se tlumila. Miluji toho, kdo vynalezl led! Snad přežiji noc!

jeudi 15 septembre 2011

Seznam

  • Jsem nemocná
  • I přesto chodím do školy, protože musím
  • Do šesti jsem někde v tahu, dnes na výtvarce, obvykle se vracím domů v pět
  • Učím se stupidní geometrii, abych zítra v testu zjistila, že stejně to, co jsem se učila, tam není
  • Vstávám o půl šestý
  • Jsem nevyspalá
  • Jsem naštvaná
  • Jsem šťastná?
  • Jsem veselá
  • Snažím se rozdávat radost, abych nakonec stejně nic nedostala na oplátku, jen radost z radosti, co jsem někomu dala
  • Jsem nepochopená
  • Jsem zoufalá
  • Jsem sama?
  • Nejsem sama
  • Mám kamarádku, která mi rozumí
  • Nemám kluka, který by mi rozuměl
  • Jsem pořád na notebooku, protože to je jediná možná forma komunikace s okolním světem
  • Jo jsem asi sama
  • Nechci být sama, chci aby mi někdo rozuměl, obejmul mě a chodil se mnou za ruku
  • Nechci toho moc
  • Jen být šťastná tak jako průměrná středoškolačka

mercredi 14 septembre 2011

Take a smile :)

Pár týdnů školy za sebou a času je zase málo. Domů se dostávám nejdříve v pět, ale velmi jsem si oblíbila jízdu autobusem. Člověk vyrelaxuje, odpočine si. Já většinou tedy usnu, ale když ne, baví mě pozorovat lidi.

Ale jinak mám takovou střídavou náladu. Obecně se nemám dobře, protože jsem nemocná, mám rýmu, nemůžu dýchat, třeští mě hlava a všechno mě bolí, ale jinak se mám docela fajn. Dneska jsem se ale rozhodla rozdávat radost nebo alespoň úsměv.


Taky mi zlepšila náladu jedna písnička, kterou jsme měli jako poslech na angličtině. Obvykle tam máme takové neznámé "hitovky", ale dneska jsme měli skutečně hezkou písničku.


Jediné, co mě dneska trošku naštvalo je to, že jsem dneska úplně zbytečně šla do školy na sedmou na španělštinu, která ale začíná až příští týden. Ne dnes.

samedi 10 septembre 2011

Den otevřených dveří památek

Tak jsem se právě vrátila, nohy necítím, hlava mě třeští, hlasivky mám na odpis. Ptáte se, co jsem to dělala? Byla jsem průvodkyní na Dni otevřených dveří památek v Chrudimi, přesněji v kostele Sv. Kateřiny. Je to moc fajn, mě to moc baví, každý rok začátkem září provádět. Vždy jen jeden den. Jeden dlouhý den, kdy na konci moje nohy mají pocit, že umřou a já už ani žádné pocity nemám. Jsme tam vždycky od třičtvrtě na devět ráno do pěti hodin odpoledne. To není krátce, je pravda, že si necháme vždy přivést pizzu, takže o hladu nejsme, ale jistý nedostatek to má, neexistence toalety je velmi nepříjemná :D.

Je to zajímavé, za ta léta už celou historii znám skoro nazpaměť, ale letos jsem si řekla, že to vezmu zodpovědně a připravím se. Včera jsem si tedy dělala výpisky a v autobuse jsem se učila historii kostela. Ta je velmi zajímavá, protože se píše už od dob Karla IV., kdy presbytář sloužil jako kaple nedalekému špitálu malomocných. V 16. století byl pak rozšířen do současné velikosti, 6. srpna 1850 vyhořel. Rekonstrukce v 19. století byla zadána Františku Schmoranzovi staršímu, který se jej snažil vybavit novogoticky, jen tak mezi námi mě se ten pokus vůbec nelíbí, na nepodstatné místo odsunul nádherný původní křídlový oltářní obraz z roku 1507 a nahradil to čímsi novogotickým.

Ale dost nebudu vás tu zahlcovat celým svým výkladem, jen, bylo to skvělé, jak se do toho pak člověk dostane a některé slovní obraty má tak zautomatizované. Lidé byli také docela příjemní, jen sem tam někdo, kdo si myslel, že mě nachytá a nebo, že o tom ví víc než já, takoví lidé podle mě vůbec nemusí na prohlídky chodit, když tam jdou jenom kvůli tomu aby si něco dokázali. Ale na druhou stranu tam byli i skutečně zapálení lidé, které můj výklad zaujal a měli inteligentní otázky k tématu. Hodnotím celý den kladně, jen ty nohy by nemusely tak bolet :D

Podoba kostela Sv. Kateřiny před požárem v roce 1850,
ještě se stanovou střechou, nyní je valbová.

Současná podoba kostela s nižší věží, jinou střechou, ... ale skutečně zajímavý!

samedi 3 septembre 2011

Zas a znova

Tak je to tu zase, zase jsme v procesu, zase budeme zavaleni povinnostmi, které ani nemáme šanci stihnout. Ano je 3. září a my už máme dva, zatím pohodové, dny v ústavech za sebou.

První dva dny jsou vždy "v pohodě" musíme si sice přetrpět každoroční projev paní ředitelky, který se mění jenom minimálně a ty hodiny čtení školního, požárního, evakuačního a klasifikačního řádu, ale když upustíme od tohoto, je relativně volno, jediná věc, co musíte je vybrat si tu nejlepší lavici a zabrat strategickou skřínku. Jinak máme ale volno, můžeme hodiny strávit vyprávěním neuvěřitelných a nemálo přehnaných zážitků z prázdnin, hodnotíme kdo se jak a jakým způsobem změnil, předvídáme, kdo s kým bude jedna ruka a naopak, kdo koho moc mít v lásce nebude.

Všichni jsou nervózní z nadcházejícího školního roku plného stresu, ale na druhou stranu jsme všichni svým způsobem vděčni, že už to přišlo. Někdo víc, protože se mu podařilo udělat reparát, někdo moc ne, protože ho neudělal, někdo se jen těší na kamarády a na to, že s nimi bude trávit víc času.

Chodbami se rozléhá smích a zatím opatrné pokřikování, učitelé chodí po chodbách, a protože jsou vystavovány všudypřítomným pohledům a hodnocení, jak se za ty dva měsíce změnili, smíchu z jejich nového účesu a oblečení, tak radši zrychlí krok aby už byli v bezpečí  kabinetu. Prváci jsou zmatení a bloudí po chodbách, ale i vyšší ročníky si občas spletou dveře (jako třeba já, místo na sekretariát jsem vtrhla k zástupcům ředitelky). Uklízečky jsou ještě příjemné a s úsměvem odpovídají na pozdrav.

Ústav, kterému se říká gymnázium, se zkrátka probouzí k životu a zatím hýří energií, kterou nahromadil za ty dva měsíce klidu a ticha. Ono ho to ale bohužel velmi rychle přejde a předvídám, že v polovině příštího týdne bude vše při starém.

Už druhý den se mi ale stala zajímavá věc a řekla bych velmi vtipná, protože jsem se, a nejenom já, smála skoro celou dobu. Letos chci totiž začít chodit na španělštinu, a tak jsem spolu s kamarádem šli za naším zeměpisářem, který ráno španělštinu vyučuje, zeptat se, jestli ta možnost bude i letos. Po tom, co nás seznámil s velmi zamotanou situací ohledně toho, co může schválit paní ředitelka a tak, přešel k velmi strategické vlně přesvědčování, jak špatný učitel je, jak je španělština ošklivý jazyk, jak budeme muset brzo ráno vstávat a jak je to vlastně špatný nápad se na ni zapisovat. To už jsme se všichni naplno smáli, ale nevím jestli k jeho potěšení nebo smůle jsme neustoupili a stále máme zájem na tu španělštinu chodit, i kdyby to mělo být s jeho třídou sedmáků! :D