jeudi 30 juin 2011

Pohled

Taková banální věc, že? Ale schválně, kdy jste naposledy nějaký poslali? Já ho tedy poslala naposledy někdy ve třetí třídě, proto se moc těším na můj letošní plán, letos budu posílat pohledy z cest :)

Zní to jako krásný nápad, ale tu se mi naskytl problém, jak napsat adresu? Samozřejmě adresa do ČR pro mě není problém, ale ořišek pro mě bude adresa do Kolumbie. Tu jsem vymýšlela pěkně dlouho, s množstvím jejich krajů, okresů atd. bylo těžké přijít na to, co skutečně musí být napsáno v adrese, v jakém pořadí, a hlavně, jak to nacpat na tři řádky!

Ale tak nějak jsem adresy sesmolila, tak snad pohledy dojdou. Pokud ne, tak prostě pohledy posílat neumím. Jen mě štve, že jsem asi už definitivně otrokem nových komunikačních prostředků...

dimanche 26 juin 2011

Léto?

Ano, je tu. Naše dlouho očekávané léto má zítra přijít. A my se co? My se těšíme. A já osobně balim... Balim na feraty do Slovinska, pak do Chorvatska k moři, ale nejaktuálněji balim na zítra na výlet ;D

Moje žluté LETNÍ tílko + plavky... juchú zítra bude teplo!

jeudi 23 juin 2011

Škola?

Dnešní den byl co se týče školy velmi dobrý. Ono totiž skoro žádná škola ani nebyla. Dobře měli jsme jednu hodinu češtiny, ale tam jsme se stejně neučili, místo toho jsme měli složit báseň. Z toho jsem byla docela vyděšená, protože jsem nikdy, skutečně nikdy, žádnou nesložila, nevím, jak na to, jak bych měla začít, atd. Tak jsem asi deset minut nadávala na to, jak na nic nemůžu přijít a najednou jsem dostala nápad na první řádek a pak už to jelo. Za chvilinku byla na světě. O její kvalitě žádné iluze nemám, nemusela se ale rýmovat, tak co.
Ach jak málo času,
Dnes nemám skoro žádný
Eště tohle, tamto a náhle
Ležim v posteli
A
Bývám nešťastná, protože
Ráda bych svůj čas,
A nejen jej, využila jinak, lépe.
Co dělat?
Honem pospíchat?
Tik tak tik tak
Libý zvuk, či beznaděj?
Odcházím a je mi smutno,
Vidno, že nepřišel.
Asi nemá čas...
Ano není to nic moc, vlastně nevím jestli to dává smysl, ale v tu chvíli jsem s ní byla celkem spokojena (dokonce i učitelka byla spokojená :D)

No a po hodině češtiny a básnění nás čekal trochu tvrdší zbytek dopoledne, i když jsme si to mnozí až tak nepředstavovali. Šli jsme totiž všichni na Lidice, ti kdo film již viděli mi jistě dají za pravdu, když řeknu, že film je hodně, opravdu hodně, ... Nevím, co dát za ta "hodně" protože moje pocity z toho filmu se prostě nedají tak lehce popsat. Zkrátka to byl takový film, kde od první minuty plně prožíváte osudy všech herců, napjatě sledujete děj, skoro si zakrýváte oči, někteří v jistých situacích pláčí (taky jsem mezi ně v jisté situaci patřila, a to u filmů zásadně nebrečím) a z kinosálu pak všichni odchází potichu, se silným zážitkem, plni svých myšlenek a většinou jsou velmi zarmouceni. Zřejmě to nebyl film úplně podle pravdy, mě ale bylo jasné, že to tak v té době skutečně vypadalo, a příběh se skutečně mohl stát tak jak byl napsán, do posledního písmenka. Tomuto filmu jsem věřila a silně mnou otřásl. Vřele vám ho mohu doporučit, je to skvěle natočený film, ale nechodila bych na něj sama, a ani bych si ho nestahovala, protože tak přijdete o skvělý zážitek z filmu. Jsou filmy, kterým malá obrazovka a domácí prostředí nevadí, tenhle ale jednoznačně patří podle mého do kina.

Jinak dnešní den ještě nekončí a já doufám, že z něj nebudu zklamaná... :) A pokud se rozhodnete jít do kina, tak pěkný zážitek :)

mercredi 22 juin 2011

Fascinace brusinkovým sirupem...

LINGONSAFT v překladu ze švédštiny brusinkový sirup a SKOJA v překladu "vtip", ale je to sklenička, se staly mými novými láskami. Koupíte je dohromady za 78 Kč, ale té radosti a chuti, co z nich je... Navíc všechno vyrobeno v EU (sklenička Francie, sirup Švédsko), tím mi je to také sympatické. No a překvapivě (jako většina věcí kolem mě) je to z IKEA :D ...

A ještě ke všemu je to zdravý :)

mardi 21 juin 2011

Blíží se konec...

Tak a je to za námi, teda alespoň za mnou. Celej prvák mám už za sebou, alespoň co se týče známek. Teď už mě čeká jen relativní klid, Lidice, školní výlet a burza učebnic.

Sice teď už mám klid, předcházely tomu ale docela perné tři týdny absolutního nasazení, což se na mě významě podepsalo a já si celý včerejšek připadala jak před omdlením, usnula jsem na zeměpisu, a když mě pak učitel káravě poslal se opláchnout, abych se probrala, docela v něm hrklo, když viděl jak se motám. Nu což přežila jsem a zítra si tak užiju zasloužený odpočinek, kterého se nemohu dočkat. Konečně vyvážím svůj spánkový deficit. Ten jsem doháněla v tomhle období, kde se dalo... Ráno cestou do školy, ve škole před vyučováním, ale nejvíce pak cestou domů v autobusech. Tam jsem schopna usnout jakmile si najdu volné místo, cestou se probudím jen při příjezdu do města, kde přestupuji a to jen díky tomu, že se přejíždí železnice a i ve městě jsem schopna usnout v posledních třiceti vteřinách před výstupem. Pak si najít vhodnou lavičku, relaxovat, nasednout do dalšího autobusu a jedeme na novo. Co se dá dělat, nedostatek času. Teď se to ale změní a já se konečně pořádně vyspím, už to skutečně potřebuju!

Toto jsou někteří z mých společníků posledních pár týdnů... Dokonce jsem kvůli nim začala nosit i brýle, které normálně moc nenosím... Ale krásně se s nimi usínalo. Nezapomenutelné jsou probděné noci nad moji oblíbenkyní matematikou a fyzikou, ty jsou pěkně sobecké, protože si pro sebe ukradli nejvíce času, v závěsu ale následuje nahlas předříkávaná chemie, jejíž vzorce pro výrobu dusíku se nesly celým okolím (tímto prosím za prominutí došlo-li k nějaké psychické újmě), mnou bez ironie milovaná psychologie, s trochou ironie milovaná biologie a dějepis, z něhož mám poněkud smíšené pocity... 

No a ve čtvrtek, až budu hezky vyspaná se vydám do školy na jednu hodinu a pak hurá do kina. Na Lidice. Miluju školní fond, miluju, když za kino nemusím platit a ještě je to místo školy. Počkat. Tohle se vlastně stane úplně poprvý!



Školní výlet. Mno nevím jestli se za školní výlet dá považovat cesta na místo, kam jezdí linkáč a skoro i MHD. Ale prosím, asi ano, jedeme do Horního Jelení. A i přes tu blízkost, i přes to, že tam snad nikdo ještě nebyl a přesto, že tam vlastně nikdo ani moc nechce a bude hnusně, i přesto si myslím, že to bude super. Zvláště když nám dali dneska super tipy, co se tam dá dělat - dobře, dobře, dobře naším podpisem jsme stvrzovali, že jsme byli seznámeni se zapovězenými činnostmi. Jo jo... mam takové tušení, že to bude s těmi všmei lidmi, co neznám (jedou s námi další dvě třídy) docela sranda.


No a burza. Ano ano ano skutečně se těším až vemu ty budoucí prváky na hůl tak, jako vzali loni mě!

Ano zní to nevěřitelné, ale včechno co, je tady a je koupený na burze (= 3/4 zobrazeného), je mi úpkně na nic. Už se těším, jak to těm prvákům vnutím! :D

jeudi 16 juin 2011

Cestou...

Tak jsem si asi dneska tu stávku vzala k srdci nebo to prostě asi jenom tak nějak vyšlo, ale po delší době jsem se rozhodla jít domů pěšky. Pro normálního člověka bydlícího na normálním místě by to normálně neměl být problém, ale u mě to tak jednoduché není. Zvláštní jak je můj život poslední dobou závislý na autobusových spojích. Všechno se točí jenom kolem toho kdy mi kam jede autobus. Oni totiž jedou asi čtyřikrát denně. Z toho jsem schopná jet tak dvěma. A to nemluvím o víkendu, kdy jsme od civilizace odříznutí úplně!

No a dneska to zrovna tak vyšlo, že bych měla čekat hodinu na autobus, a tak jsem si řekla, že když je tak hezky, vydám se raději pěšky. Je pravda, že jsem musela jít několik kilometrů po silnici, i tak to ale bylo hezké. Jen kdyby nebylo takové vedro. Řidiči mě pěkně objížděli a já už se těšila jak zajdu do zahrádkářské kolonie a budu pryč z té silnice.

Zkrátka krásná hodinková procházka, při které jsem potkala úžasné třešně.

I tak bych ale brala spíše svoje předchozí plány.

nejlepší plané třešně... :)

a moje zamilovaná květinka sedmikráska... :)

dimanche 12 juin 2011

Comptine... merci beacoup mon oncle...

- Bonjour Madame Sans-Souci. Combien sont ces soucis-ci?
- Six sous.
- Six sous, ces soucis-ci?! Mais c'est trop cher Madame Sans-Souci.

Tohle je úžasná francouzská říkanka, kterou mě naučil můj úžasný strýček, který se rozhodl, že se mnou bude mluvit francouzsky... Ono to takhle nevypadá, ale když se řekne rychle. Je to skvělé ;)

(Význam je nevalný, ale zní to krásně...:)

vendredi 10 juin 2011

Blava...

Dneska v 16:39 z Hlavního nádraží odjíždím vlakem EC 174 Jan Jessenius směr Bratislava... bez přestupu, tak bych se snad nemusela ani ztratit... ;)

Mám takové rozporuplné pocity, těším se, ale zároveň bych chtěla být i v ČR. I když vím, že si noční Blavu užiju, bude to super a tak... ale stejně.

Škoda, že neumím být ve dvou státech současně... :/


mercredi 8 juin 2011

Předškolák...

Tenhle týden se mi skutečně nelíbí. Ani nevím proč, asi je to kombinací spousty věcí. Počasí je divný, jsem nevyspalá, píšem spoustu testů, nestíhám, závidím bráchovi jeho Jizeru, a takovejhle věcí bych asi napočítala nepočítaně. Ještě ke všemu mám divnou náladu :D. Ale tak to není nic zas tak neobvyklého, já mám hodně rozvyklané nálady, chvíli se směju a najednou mám depku. Jsem jako předškolák (a jako bacha na mě, od úterka mám děti od -9 měsíců po 15 let vážně zmáknutý :D aneb vývojová psychologie...), taky tak citově ambivalentní, nestálá a afektní.

Ale až přijde pátek. Hmmm pátek, to bude jiná. Konečně volno, pokud bude hezky tak půjdu i ven a sobota. Co teprve sobota. To konečně uvidím svoji malou neteřinku v Bratislavě a pořádně si užiju se sestřenkou noční Bratislavu. Moc se těším... Ale teď, teď to nestojí za nic. Už aby byl ten pátek... :)

A pak si takhle donesu domů sedmikrásku a zrodí se nápad na fotku... Docela mě poslední dobou vystihuje... :)

samedi 4 juin 2011

Jako nebo doopravdy?

Křik, nic jiného se okolím nerozléhá jen můj zoufalý křik. Někdo ke mě běží, ale trvá mu to, nikdo se mnou nechce mít nic společného, uvědomuji si, že je to proto, že křičím. Ale já prostě musím křičet! Jinak to nejde. Běží ke mě, a mačkají mi ránu, nemůžou zastavit krvácení, je to jako bych ho ovládala. Stále křičím bolestí. Začínám necítit ruce, mám je v křeči. Asi je to z toho jak zoufale dýchám a křičím. "Kde je Terez?! Co je s ní?! je v pořádku?!", to bylo jediné, co jsem byla schopna procedit mezi zuby krom zoufalého křiku a naříkání. Kouknu se na svoji nohu. Krvácí. Je v ní štěrk. Vidím kost. Nikdo si nevšiml, že skoro upadám do mdlob. Většina lidí se zabývá ostatními. Proč?! Já tady křičím! Co je mi po tý řidičce, co mě porazila autem, mě je jedno, že má výpadky paměti a rozraženou hlavu. Mě je fakt jedno, že je jedna její spolujezdkyně v bezvědomí a druhá má vnitřní krvácení. Já mám otevřenou zlomeninu holení kosti. Vykrvácím. Nikoho to nezajímá? Nikoho nenapadne, že když jsem byla tak daleko odhozena autem můžu mít vnitřní krvácení nebo něco s páteří? Stále křičím. "Kde je Tereza?" to je asi tak jediné, co mě zajímá krom mé nohy!

Dobře, dobře, dobře. Neděste se. Tohle se sice stalo, dokonce se to stalo i mě, ale rozhodně mi nešlo o život, ani jsem doopravdy nebyla sražená autem, a ani jsem nevykrvácela. Jsem v pořádku. To jen tak na úvod.

Dneska jsme se s kamarádkou totiž účastnili jedné zdravotnické akce. Byly jsme figurantky. Jak jste jistě poznali já byla obětí dopravní nehody, měla jsem otevřenou zlomeninu holení kosti, ze které stříkala krev a za úkol jsem měla nepřetržitě a hodně hlasitě křičet a řvát. Ze začátku jsem si myslela, že mi to bude dělat problém, že nebudu vědět, co řvát a podobně. Byly to však úplně zbytečné obavy. Do role jsem se vžila natolik, že jsem skutečně přestávala cítit ruce a dokonce jsem se trochu i rozplakala. Byla jsem tak děsivou kulisou celého záchranářského zákroku. 

Moje kamarádka Kája byla ona nezletilá řidička, co si nezodpovědně půjčila auto od svého bratrance vzala s sebou na projížďku své dvě sestry, které mimochodem nedopadly nejlépe, a zvládla nás s Terez přejet. Tímto jí srdečně děkuji. 

A teď bez ironie. Skutečně jí děkuji za to, že mě s sebou na tu akci vzala, bylo to super, takhle krásně jsem si dlouho nezakřičela (naposled asi první den ve školce). Byla to taky vážně skvělá zkušenost, být součástí i když fingované dopravní nehody. Ten zmatek mě docela vyděsil, ale do příjezdu sanitky jsme přežili, i když některé úkony oněch záchranářů (pro vysvětlení měli za sebou teprve 4 denní kurz) podle mého mohly vést ke zhoršení našeho stavu. Bylo to zkrátka úžasné, myslím, že jsem se poučila a v dané situaci bych aspoň rámcově věděla co dělat. Snad se nám podaří být součástí dalších podobných akcí.

Jakmile se mi podaří sehnat fotky a možná i videa, hned je sem dám. Mám pocit, že se máte na co těšit...

vendredi 3 juin 2011

Výstava

Tak včera proběhla vernisáž, všechno šlo jako po másle, lidí bylo, že se nemohli vejít a celkově to bylo krásné...

Pár fotek z vylidněné výstavy:












Doufám, že jste nebyli zklamáni... Jde o fotky z výstavy Základní umělecké školy, kreslit se teprve učíme ;D





mercredi 1 juin 2011

Jak se dělá výstava...

Dneska jsem už druhým dnem pomáhala připravovat výstavu výtvarného oboru ZUŠky kam už nějakou tu dobu chodím (dobrá už to bude dobrejch osm let...). Doteď jsem si tak nějak myslela, že to nemůže být nic moc náročného, prostě vezmete obrázky nějak je naskládáte na velký papíry a ty pak nějak poskládáte po místnostech. Tyto dva dny mě ale vyvedly z omylu.

  • Máte totiž dvě výstavní spojené místnosti v muzeu, ty nejsou nijak malé, ale v žádném případě nejsou tak velké jak byste potřebovali. 
  • Nemáte tak šanci umístit ani polovinu z toho, co jste původně zamýšleli.
  • Na přípravu celé výstavy máte celkem tři dny a sedm hodin (to není tak moc jak se zdá).
  • Obrázky musíte připevnit na něco, co pověsíte, tzn velké papíry - 2,5 m na výšku a asi 60 cm na šířku není zrovna formát snadný k manipulaci a k zavěšení, nemluvě o tom, že všechny obrázky na tomto formátu musí mít něco společného, musí k sobě ladít, být rozumně poskládány aby to vypadalo hezky atd.
  • Příprava takového papíru trvá v některých případech až skoro hodinu. Nejdřív totiž musíte obrázky vybrat, pak je naaranžovat a během toho prakticky všechny ještě povyměňujete, pak je provizorně připevníte, kouknete se jak to vypadá (předěláte to), a nakonec je přiděláte sešívačkou.
  • Takovýchto papírů je na výstavě asi 25 + tři paravany a několik zasklených kostek s obrázky a tři vytríny a kostky s keramikou.
  • Všechny tyto papíry musíte připevnit do výšky kolem 3 - 3,5 m (to taky není snadné).
  • Je potřeba plynule přejít od prací malých dětí, které chodí do školky k pracím lidí, co právě skládají zkoušky na umělecké vysoké školy.
  • A nyní nejtěžší bod (i když se to nezdá). Každé dítě by mělo mít na výstavě alespoň jeden obrázek (to je skutečně problém, protože jednak na výtvarku nechodí zrovna málo dětí a jednak někteří třeba ani nic pořádného nenakreslili).
Takže abych to shrnula, není to nic jednoduchého, a zítra před vernisáží, řekla bych bude ještě hodně co dohánět. Ale ten stres k tomu prostě patří... Jste srdečně zváni na vernisáž :)