Úžasný den...

Dnešní den je zvláštní. Zvláštně skvělý! Ráno španělština, sice nic moc neumím, ale miluji ji. Pak škola, no prosím, to se taky dá, když je mezi tím francouzština, co mám taky moc ráda. Pak přišel oběd, tam jsem uviděla někoho, kdo se mnou jezdí autobusem, v životě jsem ho předtím u nás neviděla, tak jsem usoudila, že chodí na sporťák. Po škole jsem byla za hodnou a naučila jsem dvě kamarádky názvosloví komplexů a pak jsem se vydala s nimi do města.

Pak jsem najednou byla sama. Zašla jsem do drogerie a po dvaceti minutách jsem ji opustila s novou krásnou rtěnkou v kapse. Vzhledem k tomu, že ji sháním už od léta to není takové sobectví, koupit si ji před Vánoci. Nebo ne? To je jedno... Ráno jsme v Metru viděla reklamu na slevy v F&F tak jsem nabrala směr Tesco. Jen ze zvědavosti jsem zabrousila k stojanu s botami.

Byly tam. Ty nejskvělejší a nejúžasnější boty, po kterých toužím už nevím jak dlouho, ale tolik jsem za ně nebyla ochotna dát, nebo možná byla, ale bylo mi to zatrhnuto. Dnes se situace změnila. Byly tam, koukaly se na mě s prosebným výrazem ve špičkách, ať si je odnesu, že ke mě chtějí a začaly mě hypnotizovat cenovkou. Řikala jsem si, že budu akorát zklamaná, že se na ně ani nemám koukat, ale ta cenovka zářila. Zářila padesáti procentní slevou. Ani nevím jak jsem najednou měla v ruce velikost devětatřicet a rozhlížela jsem se po místu k sednutí. Sednout, rozepnout kozačky vklouznout do těch neuvěřitelně pohodlných bot, zapnout pásek, postavit se, projít se. Krása. Samozřejmě, že ne každému přijdou tak pohodlné jako mě, ale vzhledem k výšce podpatku a vzhledem k jeho dietě jsou velmi velmi pohodlné. Nejpohodlnější a nejkrásnější boty, jaké jsem kdy měla na nohou. Seděla jsem, chodila jsem a pořád jsem se na ně dívala a ony se dívaly na mě. Hypnotizovaly mě a chtěly abych si je koupila. Ale ne. Já přeci nemůžu si jen tak koupit boty. To nejde.

V průběhu mého asi již desetiminutového přemýšlení nad botami jsem si všimla kluka, který na mě již evidentně dlouho koukal. Když jsem držela boty v ruce a toužebně jsem na ně koukala začal se usmívat. Bylo to roztomilé. Přišlo mě to vtipné a tak jsem ho vyzkoušela. Šla jsem vrátit boty a procházela jsem se mezi stojany. Vždycky byl na dohled. Bylo to hrozně hezké, takový nezvyk na někoho cizího takhle upoutat pozornost.

Neodolala jsem a jen ze zvědavosti a z klidu duše jsem zavolala mamce. "Mamí, víš jak jsme koukaly na ty úžasný boty v Tescu... Tak.. víš... oni je maj hrozně zlevněný... na polovinu" atd atd. K mému naprostému překvapení, který mi musel na tváři vykouzlit neuvěřitelnou grimasu, jsem slyšela ty osudná slova: "Tak si je teda kup." Hnedka byly v mých rukách a jako nemluvně jsem je nesla mezi stojany. Stále jsem měla společnost jen o pár metrů vzdáleného neznámého kluka. Vzala jsem ještě naušnice pro kamarádku a šla platit. Stále na dohled onoho kluka. Zaplaceno, jsem na cestě k eskalátorům, projdu těsně kolem něj a on nic. Jeho škoda.

S absolutním úsměvem na rtech okrášlených novou rtěnkou jsem šla na autobus. Kupuji si jízdenku. Rozhlížím se, kde je volno. A koho nevidím? Kluka z jídelny. Jaká to náhoda. Usměji se na něj. Na sedadle za ním sedí kamarádka, tak si sedám k ní. Povídáme si a já se jí svěřuji s tím, jak ten kluk v Tescu nic neudělal, atd atd. Vystupujeme. Kamarádka odchází, já přestupuji (s tím klukem) do autobusu domů. Sedá si přes uličku vedle mě, ale to nic neznamená že... Vystupuji a mířím si to domů. Když vidím toho kluka, jak jde za mnou. Zpomalím. A on začal mluvit. Milý kluk. Seznámili jsme se, doprovodil mě domů. Teď si píšeme... Uvidíme.

No shrnutím: Dnešek byl skvělý den! :)