samedi 4 juin 2011

Jako nebo doopravdy?

Křik, nic jiného se okolím nerozléhá jen můj zoufalý křik. Někdo ke mě běží, ale trvá mu to, nikdo se mnou nechce mít nic společného, uvědomuji si, že je to proto, že křičím. Ale já prostě musím křičet! Jinak to nejde. Běží ke mě, a mačkají mi ránu, nemůžou zastavit krvácení, je to jako bych ho ovládala. Stále křičím bolestí. Začínám necítit ruce, mám je v křeči. Asi je to z toho jak zoufale dýchám a křičím. "Kde je Terez?! Co je s ní?! je v pořádku?!", to bylo jediné, co jsem byla schopna procedit mezi zuby krom zoufalého křiku a naříkání. Kouknu se na svoji nohu. Krvácí. Je v ní štěrk. Vidím kost. Nikdo si nevšiml, že skoro upadám do mdlob. Většina lidí se zabývá ostatními. Proč?! Já tady křičím! Co je mi po tý řidičce, co mě porazila autem, mě je jedno, že má výpadky paměti a rozraženou hlavu. Mě je fakt jedno, že je jedna její spolujezdkyně v bezvědomí a druhá má vnitřní krvácení. Já mám otevřenou zlomeninu holení kosti. Vykrvácím. Nikoho to nezajímá? Nikoho nenapadne, že když jsem byla tak daleko odhozena autem můžu mít vnitřní krvácení nebo něco s páteří? Stále křičím. "Kde je Tereza?" to je asi tak jediné, co mě zajímá krom mé nohy!

Dobře, dobře, dobře. Neděste se. Tohle se sice stalo, dokonce se to stalo i mě, ale rozhodně mi nešlo o život, ani jsem doopravdy nebyla sražená autem, a ani jsem nevykrvácela. Jsem v pořádku. To jen tak na úvod.

Dneska jsme se s kamarádkou totiž účastnili jedné zdravotnické akce. Byly jsme figurantky. Jak jste jistě poznali já byla obětí dopravní nehody, měla jsem otevřenou zlomeninu holení kosti, ze které stříkala krev a za úkol jsem měla nepřetržitě a hodně hlasitě křičet a řvát. Ze začátku jsem si myslela, že mi to bude dělat problém, že nebudu vědět, co řvát a podobně. Byly to však úplně zbytečné obavy. Do role jsem se vžila natolik, že jsem skutečně přestávala cítit ruce a dokonce jsem se trochu i rozplakala. Byla jsem tak děsivou kulisou celého záchranářského zákroku. 

Moje kamarádka Kája byla ona nezletilá řidička, co si nezodpovědně půjčila auto od svého bratrance vzala s sebou na projížďku své dvě sestry, které mimochodem nedopadly nejlépe, a zvládla nás s Terez přejet. Tímto jí srdečně děkuji. 

A teď bez ironie. Skutečně jí děkuji za to, že mě s sebou na tu akci vzala, bylo to super, takhle krásně jsem si dlouho nezakřičela (naposled asi první den ve školce). Byla to taky vážně skvělá zkušenost, být součástí i když fingované dopravní nehody. Ten zmatek mě docela vyděsil, ale do příjezdu sanitky jsme přežili, i když některé úkony oněch záchranářů (pro vysvětlení měli za sebou teprve 4 denní kurz) podle mého mohly vést ke zhoršení našeho stavu. Bylo to zkrátka úžasné, myslím, že jsem se poučila a v dané situaci bych aspoň rámcově věděla co dělat. Snad se nám podaří být součástí dalších podobných akcí.

Jakmile se mi podaří sehnat fotky a možná i videa, hned je sem dám. Mám pocit, že se máte na co těšit...

2 commentaires:

  1. Bylo to fakt super...:) za sražení se omlouvám :D

    RépondreSupprimer
  2. :D tak ale prezily jsme... to je hlavni ;) jinak to fakt byla super zkusenost, snad nas kontaktuji a my si zase pujdem zahrat... :D

    RépondreSupprimer